Trauma USPD

USPD je zkratkou Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (Unabhängige Sozialdemokratische Partei Deutschlands), která vzešla ze skupiny poslanců SPD v Říšském sněmu, kteří se od 4. srpna 1914 stále otevřeněji stavěli proti podpoře první světové válce ze strany SPD (Sociálně demokratická strana Německa). Ve skupině bylo původně 14 poslanců, kteří ve svém klubu (frakci) hlasovali proti válečným úvěrům, ale nakonec se v rozhodujícím hlasování podřídili frakční disciplíně.

V prosinci 1914 odmítl Karel Liebknecht jako jediný poslanec Říšského sněmu hlasovat pro další válečné úvěry. O rok později ho následovalo dalších 19 poslanců SPD. Aby se nejednota dále nešířila, rozhodla SPD, vedená Friedrichem Ebertem a Philippem Scheidemannem o jejich vyloučení z frakce a ze strany. Poslanci na to reagovali tím, že zorganizovali spolu s  dalšími skupinami sociálních demokratů z celého Německa sjezd strany ve městě Gotha ve dnech 6.-8. dubna 1917. Tam bylo rozhodnuto o založeníUSPD jako samostatné strany vedle SPD. Tím se stalo válečnické křídlo SPD pouze „většinovou SPD“ (Mehrheits-SPD = MSPD), v jejímž čele stál samojediný Friedrich Ebert jako předseda strany.

Zakládajícího sjezdu USPD se zúčastnili delegáti z 91 sociálně demokratických organizací volebních obvodů a 15 poslanců Říšského sněmu. Za předsedy byli zvoleni Wilhelm Dittmann a Hugo Haase, který vedl do ledna 1917 frakci SPD spolu s Ebertem. Členy USPD se stali představitelé širokého názorového spektra - levicoví odpadlíci SPD jako Haase nebo Kurt Eisner, marxističtí teoretici jako Karel Kautsky, ale i „pravicoví“ reformně orientovaní „revizionisté“ jako Eduard Bernstein. Všechny v tu dobu spojovalo odmítnutí války. Přidala se i internacionální skupina, v níž byli Roza Luxemburgová, Karel Liebknecht, Leo Jogiches, Julian Machlewski, Franz Mehring, Wilhelm Pieck, August Thalheimer a Klára Zetkinová, kteří dlouhodobě odmítali sociálně demokratickou politiku a trvali na stranickém usnesení o mezinárodní revoluci z roku 1914. Skupina vydávala vlastní časopis s názvem „Spartakusbriefe“ a od roku roku 1918 se nazývala „Spartakův svaz“. Ten odmítl rozdělení SPD a podržel si v USPD statut jasně levicového křídla. Po válce zůstal jako na straně nezávislá revoluční organizace, která v listopadové revoluci usilovala o vytvoření socialistické republiky rad na základě přímo volených dělnických rad po vzoru Sovětského svazu. Poté se 1. ledna 1919 spojili Spartakovci s dalšími skupinami a vytvořili Komunistickou stranu Německa (KPD).

Hlavním cílem USPD bylo zabránit pokračování války, případně vynutit si její ukončení právě se svazku se Spartakovci a revolučními dělníky.Frakce USPD v Říšské sněmu musela dbát na to, aby nebyla zakázána. Proto zpočátku odmítala stejně jako MSPD „divoké“ dělnické stávky. Po ruské říjnové revoluci získala USPD větší vliv a měla s 500.000 členy srovnatelnou váhu s MSPD.

V listopadové revoluci 1918 hrála USPD důležitou roli. Její vedení domluvilo s Ebertem společnou vládu ještě dříve, než se vytvořil berlínský parlament rad v podnikových a vojenských volbách. Byla vytvořena šestičlenná rada lidových zmocněnců, kam SPD a USPD zaslali po třech zástupcích. Za USPD to byli Haase, Dittmann a Emil Barth. Po několika Ebertových pokusech iniciovat vojenské akce proti revoluci vystoupili zástupci USPD z přechodné vlády.

V následném lednovém povstání (5. - 12. 1. 1919) získala USPD krátkodobě vlastními aktivitami masovou podporu. Podařilo se jí vyvolat generální stávku, které se zúčastnilo asi půl milionu lidí. Haase a Liebknecht schválili ozbrojení berlínských dělníků, před čímž Roza Luxemburgová důrazně varovala. Pokusy získat na svou stranu části armády pro ozbrojené povstání však selhaly.

Po přerušení bezvýsledných jednání aktivoval Ebert 9. ledna nejprve pravidelnou císařskou armádu. V následných bojích utrpěli obránci těžké ztráty a vzdali se. Stovky jich byli na místě zastřeleni. Poté vstoupily do Berlína dobrovolnické jednotky Freikorps, které se vytvářely už od prosince. V důsledku výzev k vraždám a vypsaným odměnám bylo zavražděno mnoho Spartakovců i představitelů USPD, mezi nimi Roza Luxemburgová, Karel Liebknecht, Leo Jogiches, Kurt Eisner.

V následných volbách do Říšského sněmu získala USPD 19. ledna 1919 pouhých 7,6%. SPD ji pak při sestavování vlády vynechala. V roce 1920 se podařilo levicovým skupinám a stranám odvrátit novou generální stávkou pokus o puč pravicových generálů Kappa a Lüttwitze, kteří chtěli ustavit vojenskou diktaturu. V následných volbách získala USPD 17,9% hlasů a SPD 21,3%. Zdálo se, že se před USPD otevírají nové možnosti parlamentního vlivu. SPD se ale podařilo opětovně zmařit socializační pokusy na levici. Poté se většina USPD rozhodla přistoupit k 3. komunistické internacionále a sloučila se s KPD. Většina „pozůstalého“ pravicového křídla, mezi nimiž byli Eduard Bernstein, Karel Kautsky a Rudolf Hilferding, se pak v roce 1922 vrátila do SPD.

Malý zbytek USPD existoval až do roku 1931 a sloučil se s další odštěpeneckou skupinou z SPD - SAP. K nim patřil i tehdy mladý Willy Brandt, v jehož politických stanoviscích šlo staré dědictví USPD vystopovat i později.

Podle německé verze Wikipedie http://de.wikipedia.org/wiki/USPD připravil Milan Neubert