Lafontainismus

Poté, co získal prince Contiho na stranu povstání proti francouzskému trůnu, napsal kardinál de Retz, jeden z nejnadanějších politických manipulátorů 17. století, do svých memoárů: "Potřeboval jsem jen jméno, abych dal život tomu, co by bez jména zůstalo jen přeludem." Ostatně tento velmistr protibourbonských intrik napsal také dosti příkrý soud: "Nevěděl bych, jak Vám ho lépe popsat, než říci: Tento stranický vůdce byl nula; protože byl rodem princ, hodil se k násobení  Tolik o jeho významu pro veřejnost." ^*1

Německé LEVICI (stojící mimo sociální demokracii a Zelené a nalevo od nich), byl bezpochyby Oskarem Lafontainem "dán život", který by bez něho neměla. Ve srovnání není třeba dále pokračovat. Ale Lafontaine LEVICI sčítal, násobil a tam, kde ji i dělil, zabránil většinou rozchodu. Je nesporným stranickým vůdcem. Když byl ještě v SPD, popsal svůj styl vedení (ve srovnání se stylem Willyho Brandta) takto: "On řídil stranu náznaky, kdežto já jsem řekl: Tohle teď uděláme takhle!" Tento styl se přinesl i do strany LEVICE, která kvůli němu naříká, ale má poprvé skutečné strategické a politické vedení. Bez Lafontaina by tato strana neexistovala, ale jeho dominance má také svou odvrácenou tvář. Jeho silné stránky se stávají slabinou strany LEVICE tehdy, když se plně spolehne na jeho vedení. Je zcela otevřené, zda LEVICE přežije jeho mandát.  

Na východě Německa se sice v devadesátých letech stala PDS masovou stranou, která byla na úrovni spolkových zemí rovnocenným volebním soupeřem CDU a SPD, ale v západním Německu byla zcela neschopná získat "milionek" hlasů, který si přál Gregor Gysi r. 1990. Při spolkových volbách roku 2002 dokonce jednoznačně nedokázala překonat pětiprocentní hranici, ačkoliv již od poloviny devadesátých let zde byl měřitelný potenciál kolem 10% levicových hlasů. WASG (Volební alternativa za práci a sociální spravedlnost), která vznikla na západě jako reakce na Agendu 2010, se také sama neviděla jako alternativa k SPD, ale jednoznačně k PDS. Teprve Lafontainovo prohlášení, že bude kandidovat jen tehdy, budou-li PDS a WASG postupovat společně, donutilo oba sourozence s podobným postavením v průzkumech ke spojení.

Časový tlak před spolkovými volbami 2005 byl pro Lafontaina mocným nástrojem, jak spojit to, co k sobě patřilo, ale nechtělo tak docela být společně. Ale na důkladnou diskusi o cílech a pracovním metodách bylo třeba rezignovat, nejen protože by byla stála čas, ale také proto, že by byla mohla ukázat rozdíly, a ohrozit tak výstavbu strany. Proto bylo místo důkladného procesu vyjasňování programu přijato jen několik zásadních programových bodů, a volební souboj s politickými protivníky nahradil  vnitřní zápas o strategický profil. Rychlý, a jak se brzy ukázalo, také povrchní, proces sjednocení si vyžádal svou cenu. Socialistická levice, která má mít budoucnost, totiž potřebuje trvalé sebekritické vypořádávání se s krachem socialistické diktatury, chce-li se etablovat v demokratickém pluralismu. Rezignace na tuto diskusi posiluje tendence, které by nakonec přivedly levicovou stranu k neschopnosti politicky působit. Prázdné ideologické fundamentalismy se snad dobře vyjímají na plakátech, ale konkrétní debatu např. o  budoucnosti sociálního státu nebo o budoucnosti Afghánistánu po stažení bundeswehru nemohou nahradit, a to ani z pohledu voliče.

Vnitrostranické porozumění se dnes rozpadá do nesčetných kroužků, které debatují převážně uvnitř, nikoliv ale v rámci celé strany a už vůbec ne se společností a s politickými protivníky. Nic z toho necharakterizuje LEVICI jako celek, ale jde už o víc, než o pouhé tendence. Strana by potřebovala  vážnou diskusi o strategických cílech právě tak, jako spojence k dosažení těchto cílů, ale místo toho dominují teorie o zradě a spiknutí, prázdná rozdělování na levici a pravici, dělení podle hrubého vzoru přítel-nepřítel. Obzvlášť absurdním příkladem byl dodnes oficiálně nepopřený, klasicky antisemitský výklad březnového házení vejci po Lafontainovi ve Frankfurtu, za nímž snad pro mnohé divže nestál Mossad. ^*2 Člověk by k tomu rád slyšel jasné slovo od vedení strany, ale nepřeslechnutelné je zatím pouze mlčení.

Lafontaine sám dokázal to, že je to prakticky skoro on jediný, kdo reprezentuje celou stranu, ačkoliv sdílí své funkce s Lotharem Bisky a Gregorem Gysi. Ve stranických bojích zkušení bývalí sociální demokraté, kteří za ním stojí, přitom mají značný náskok před východoněmeckými straníky. My jsme se v PDS probojovali k levicovému pluralismu, jakkoliv jsem kulturně byli stále do jisté míry formováni svým původem z SED. Ne tak početní, tím ale hlasitější někdejší členové komunistických skupinek ze západního Německa sice nemají také právě vysloveně demoatické tradice, ale zato výtečné zkušenosti z boje o majorizaci jiných organizací.

Pro východoněmecké členy a zemské organizace by bylo dobře, aby vystupovali s nenahraditelnou zkušeností z rozchodu se stranickým komunismem. Zážitek epochálního selhání světové ideologie a jediné úspěšné revoluce v německých dějinách dávají nesmírné šance. Od západoněmeckých lenů potřebuje strana, aby přemýšleli o radikalizovaných potřebách odborů a aby uplatnili bohatství zkušeností z velkých hnutí osmdesátých let, kdy se z menšinových názorů stávala většinová stanoviska. Jen tak je možné řešit základní problém demokratické levicově socialistické politiky: na jedn straně nabízet skutečné společenskopolitické alternativy, samostatně a nalevo od sociální demokracie, na druhé straně být schopni realistické politiky. Nedokáže-li to první, bude levicová strana zbytečná, bude-li ignorovat to druhé, politicky se izoluje, protože si tak odcizí ve všedním životě mnoho svých voličů.

Stratég, reformátor, realista

Skutečně, Oskar Lafontaine nepotřebuje program. Má svůj program, sám je programem. Lafontaine je v mimořádné míře schopen populárně vyjadřovat své myšlenky v projevech a knihách, občas i populisticky. Byl ale také ochoten k nepopulárnímu, tam kde byl přesvědčen, že je to správné. V procesu německo-německého sjednocení vsadil svými dobře hospodářsky a finančně-politicky zdůvodněnými varováními správně do hry své vlastní šance na vládnutí. Jako ministr financí Schröderovy vlády se zasazoval o ty alternativy finanční politiky, jejichž uskutečnění v evropském a globálním měřítku by maximální možnou měrou zabránilo dnešní finanční a hospodářské krizi, a to přesto, že v té době byly v SPD, v bulvárních médiích a v Evropě všechno jiné než schopné získat většinu.

V jeho politickém životě, stranických projevech a knihách je možné objevit po desetiletí platné politické a obsahové konstanty, populární, ale ostře vyargumentované analýzy. Stále znovu nacházíme požadavek na změnu politiky místo pouhé změny vlády, trvalou kritiku zbrojení a NATO, vypořádání se s globálním kasinovým kapitalismem a stále znovu trvání na sociální spravedlnosti. také jsou ale v jeho politických pozicích, především po jeho odchodu z funcke předsedy SPD a ministra financí a přechodu k levici, nevysvětlitelné zlomy.

Ve své knize "Srdce buší nalevo", která byla napsána po odstoupení z předsednictví SPD, zdůvodňuje své odmítnutí spolupráce s PDS na spolkové úrovni v r. 1998 obsahově: "PDS odmítala Euro. Doporučení hospodářské a měnové unie neboli eura bylo ale podstatnou součástí naší evropské politiky. PDS měla kritický vztah k NATO. Souhlas s NATO byl ale ústřední součástí naší bezpečnostní politiky. Hospodářské a sociálně-politické požadavky PDS prostě a jednoduše nebyly financovatelné." Mezitím ovšem Lafontain tyto požadavky kompletně převzal. A ten, kdo by se dnes chtě odvolávat na pozice v evropské politice, které vyložil předseda strany LEVICE po spolkových volbách 2005 ve své knize "Politika pro všechny", nikdy by nemohl na essenském sjezdu LEVICE docílit zvolení na kandidátku pro eurovolby. Přinejmenším zmizely ve vřavě tyto věty, hodné zamyšlení a polemiky, a plně v kontinuitě s Lafontasinovými přesvědčeními: "Budoucnost Německa leží v Evropě. Především v zahraniční a bezpečnostní politice a v politic hospodářské musí Evropa stále silněji spolupracovat a uplatňovat ve světě své zájmy. Spolupráce bez ohledu na hranice je odpovědí na globalizaci. Proti ztrátě suverenity na národní úrovni stojí zvětšená možnost působit na evropské úrovni."

Kde dnes zůstal reformátor a realista Lafontaine? Proč už se nezasazuje za věci, které ještě zdaleka ne tak dávno považoval za správné a důležité? Proč v jím vedené straně nevystupuje proti renesanci myšlení přítel-nepřítel ten, kdo v r. 1988 z dobrých důvodů napsal: "Politika, která seskupuje lidi jako "přátele-nepřátele", odporuje modelu politiky demokratické levice, která sází vždy na solidaritu, na to co je společné"? Proč připustí, aby byli jinak smýšlející vytěsňováni a trestáni? Nebere tento kulturní úpadek na vědomí, snad ho vůbec nezajímá. Vždyť místo získávají jen ti, kteří vystupují jako jeho vazalové, ale kteří používají v mocenských hrátkách a bojích o pozice jen Lafontainovu autoritu, nikoliv jeho programovou koncepci. Pro objasnění je možné vzpomenout na onoho sárského sociálního demokrata, jehož cituje Joachim Hell ve své biografii Lafontaina: "Můj krámek, tak říká Lafontaine sárské SPD, a jeden straník pobaveně dodává: On si drží předsednictvo jen proto, že je to ve Stanovách". Drží si snad Lafontaine teď celou stranu?

Jednou z jeho silných stránek vždy bylo, že měl nezaměnitelné postoje, a využíval je strategicky, politicky i osobně: tak tomu bylo v mírovém a protiatomovém hnutí v 80. letech, pak během kritiky globalizace v devadesátých letech, i sociálních protestů proti Agendě 2010. To určuje také dnes jeho vynikající roli ve strane LEVICE. Je jejím jediným stratégem, v této chvíli je její strategií. Ale jinak než kdysi v SPD se dnes fakticky setkává s politickým protestním projektem.

Všechna moc vychází z volebního úspěchu - ale více jak 10 až 13 procent nemůže levicová strana v Německu získat, a ani to ne natrvalo. Projekt společenskopolitické změny, mezi jehož průkopníky Lafontaine v rámci rudo-zelené koalice patřil, potřebuje společenskou a pak také politickou většinu. Z boje proti SPD a  Zeleným se musí stát právě boj o ně. To si bude vyžadovat od levicové strany enormní změny. Je otevřenou otázkou, zda je jich schopna. Otevřené je také, jakou roli přitom bude hrát Lafontaine. Jeho schopnost měnit strategii by neměla být podceňována, bez ohledu na jeho rozchod s SPD a nepřátelský postoj mnoha členů SPD k jeho osobě. Ale bez velké většiny ve straně LEVICE pro novou strategii, která by byla postavena na výsledcích dosažených v neposlední řadě Lafontainem a využívala jich pro nové cíle, a bez jeho vedení, které by takový kurs prosazovalo, to nepůjde.

Že by takto chápané nové vědomí bylo v téměř každém ohledu obtížné, a že i pro LEVICI by to byl  odvážný a sotva neproblematický krok, o tom není sporu. Že v této sociálně tak nebezpečně rozpolcené společnosti jde o nutnost, a to spíše dnes než zítra, to je z levicového pohledu právě tak bez diskuse. S pohledem na rok 2013 musí být dnes karty zamíchány znovu.

^{Přeložil -jh-}

André Brie, originál
http://www.spiegel.de/spiegel/0,1518,629282,00.html

DER SPIEGEL 24/2009 z 08.06.2009, str. 40

Poznámky překladatele

*1 Jean François Paul de Gondi, kardinál de Retz (1613-1679) a Armand de Bourbon, princ de Conti, vévoda z Bouillonu (1629-1666) patřili k vůdčím postavám povstání Frondy proti nezletilému Ludvíku XiV.

*2 Na velkém společném mítinku levice ve Frankfurtu n. Mohanem byl 28. 3. 2009 O. Lafontaine (závěrečný řečník) napaden vržením několika vajec a jablek, pomocí megafonů se mu část účastníků (z tzv. "černé kolony" nebo "proti-německé levice") snažila zabránit v projevu (neúspěšně). Představitel dolnosaské LEVICE Dieter Dehme (jeden z nejdůležitějších "Lafontainových lidí" ve straně) zveřejnil odsuzující prohlášení, v němž spojil s incidentem vládu Izraele. Toto prohlášení bylo záhy staženo. Incident na YouTube můžete vidět zde http://www.youtube.com/watch?v=FariNHkfr0k , bližší podrobnosti k incidentu, včetně staženého Dehmova textu http://www.chris-sedlmair.de/news/index.php?option=com_content&task=view&id=26&Itemid=56

*3 Text byl zveřejněn na webu A. Brie již před eurovolbami, 25. května http://www.andrebrie.de/europa/dok/2009/20090525_Lafontaine_Spiegel.pdf