„Jde jen o něj“

Překlad aktuálního předvolebního článku časopisu Spiegel, který se soustředil na zákulisní drobnosti předvolební kampaně Levicové strany a pokusil se o analýzu chování jejích dvou protagonistů a jejich vzájemného vztahu. Spiegel sice není Levicové straně nijak příliš nakloněn, ale patří alespoň mezi celoněmecká média, která levicovou stranu neignorují.

Gregor Gysi se v posledních týdnech volebního boje změnil v trpitele: kvůli svému snu o expanzi na Západ slouží Oskaru Lafontainovi - a snáší jeho žádostivost po moci.

Kandidát bydlí v obytném autě: Oskar Lafontaine sedí na bílé kempinkové židli, před sebou má na rozkládacím stolku jablka, hroznové víno a vitamín C v tetrapaku. Poslouchá na kolínském náměstí Roncalli, chráněn uzavíracími zábranami a svými osobními strážci, o čem hovoří muž na velké tribuně vpředu. Lafontaine si usrkává z plastového kelímku. Sem tam se usměje.

Když Gregor Gysi skončí, vstávají za tribunou všichni straničtí spolupracovníci, aby mu zatleskali a aby svého matadora přivítali. Jen Lafontaine zůstává sedět. Gysi schází ze schodů, všichni gratulují - on však hledá přímou cestu davem k Oskarovi, který stále sedí. Lafontaine se zvedá, teprve když Gysi stojí před ním. „Dobrý projev“, říká. A Gysi se usmívá, jako kdyby právě dostal jedničku od pana řídícího.

Nerovná dvojice nadělovala minulý týden ve středu v Kolíně národu čerstvá poselství jako perly: pryč s Hartz IV, pryč s agendou 2010, pryč s vedlejšími životními náklady a útok na velkokapitál. „Roztančíme Spolkový sněm“, slibuje později Lafontaine za jásotu posluchačů. Nenechá ovšem nikoho na pochybách, kdo při tanci povede: on sám.

Když tým snů svolává silou dvou levých srdcí k vyhlášeným volbám, je všude plno - na Východě i na Západě. Oba se potřebují: ten ze Sárska potřebuje PDS pro svůj comeback; advokát z Berlína zase přeběhnuvšího sociálního demokrata pro svůj starý sen: expanzi PDS na Západ. Je to přátelství mužů? Politika a soukromé vztahy, to je prý obtížná věc, říká Gysi, „každopádně jsme na sebe navzájem zatím neházeli svinstvo“. A to už je prý v politice dost.

A Gysi pro svého velkého bratra ze Západu i něco dělá. Podnikl vše pro to, aby vzal Lafontaina v ochranu před svými vlastními soudruhy. Sotva stratég strany André Brie nově příchozího napadl jako „rozhazovačného levičáka“, Gysi svému starému příteli Brie zavolal a zpracovával ho, dokud ten svou kritiku neodvolal.

Přesto však zůstává Lafontaine pro Gysiho neprůhledný. Vícekrát prosil Lafontaina o nějakou přísahu věrnosti - při nočních sezeních v berlínském hotelu Intercity. Gysi nechce, aby Sárčan využil PDS jen jako nástupiště, z něhož vyrazí ke zpětnému převzetí SPD. Lafontaine prohlásil, že chce udělat vše pro nový projekt. Gysi zůstává skeptický. Co když Oskar nakonec sní o fúzi SPD a Levicové strany? Co když den po volbách nasměruje ke své staré straně nějakou nabídku, signál pro spolupráci? Lafontaine stále říká, že zůstal sociálním demokratem. Ne všem ze staré PDS se to líbí.

Gysi se však také smířil s tím, že sice vede novou levici do Spolkového sněmu rovnoprávně s Lafontainem, že však fakticky přijal nezvyklou roli pobočníka. „Telefonujeme si každý den“, říká Gysi. V Lafontainově světě se naproti tomu nový partner neobjevuje: o Levicové straně, o WASG či dokonce o PDS mluví Lafontaine pěkně jako nikdy. O svém spolupilotovi Gysim, který k němu na předvolebním plakátu vzhlíží devótně jako číšník malé výletní restaurace na prominentního hosta, se však nezmíní ve většině svých sólových výstupů ani slovem.

Bývalý předseda SPD mluví spíše o sobě a o tom, jak jako ministr financí „udělal smrtelnou chybu“: „Pozval jsem ke kase banky a pojišovny“. Jejich představenstva pak „zaútočila“ na úřad kancléře - se zhoubným výsledkem: „Politiku už nedělají strany, nýbrž hospodářské svazy“. Proč se tomu nevzepřel, nýbrž jednoduše všechno odhodil, to už neříká. Důležité je jen to, že je zase tady. On, Oskar, který stojí „ještě stále v tradici Willyho Brandta“ a který je tím pádem vysoko nad onou stranou, kterou opustil - a nad oním, komu prokázal milost své pozdní kandidatury.

Je lidovým tribunem za sociální spravedlnost, který má na zřeteli jen velké celky: historický přelom a průlom, „celoevropské hnutí“, „myšlenku, jejíž čas nadešel“ - „novou levici“. Je jasné, že to nemohlo být v dusném prostředí paneláků z Marzahnu či Heurswerdy (Východ Německa - pozn. překl.), kde chce Lafontaine pochopit, že se vítr dějin otáčí. Bylo to „v Paříži“, jak svým posluchačům prozradil s patetickým tremolem v hlase, „na náměstí Bastilly, na onom známém místě Francouzské revoluce“.

Tam totiž Oskar slavil večer po referendu se svými „francouzskými přáteli“ odmítnutí evropské ústavy a tam „vycítil“, že „lid vzal věc znovu sám do svých rukou“. Že může člověk s takovým vcítěním ohledně historického dosahu nového vývoje sloužit hnutí jedině jako strojvůdce a ne snad jen jako topič, to zas dostává neustále pocítit především Gysi.

U uzavíracích zábran v Kolíně se mačkají fanoušci, uvnitř dávají sériová interview oba borci a jejich pohledy neustále kmitají, aby viděli, kdo právě s kým mluví, kdo na sebe přitahuje více pozornosti.

Gysi s sebou tahá knihy, volební časopisy a letáky, přičemž Lafontaine je podepisuje. Mimo jiné znovu onen plakátový motiv hrbícího se Gysiho ve formátu poštovního lístku: „Tahle blbá fotka“, vyklouzne Gysimu. Kdybych ji byl viděl dřív, nebyla by schválená“. Volební manažer Bodo Ramelow prý zkoušel před publikem různé motivy. „Tenhle obrázek měl nejsilnější reakce, to šla sálem úplná vlna“, zdůvodnil své rozhodnutí. Přesto však byl tenhle obraz po celém Německu minulý týden přelepen. Na Západě teď uvidíte jen Lafontaina a na Východě jen Gysiho. (Pro českého čtenáře přinášíme obrázky obou billboardů - ZDE a ZDE.)

Fotka ve skutečnosti zrcadlově obrací stav pocitů mnoha příznivců PDS: obávají se přátelského převzetí své celé strany Lafontainem. Když šel při zahájení volebního boje předminulý týden na frankfurtském Operním náměstí Lafontaine na tribunu, šli mu po boku Ramelow a hessenský kandidát Wolfgang Gehrke. Za tribunou stály političky PDS Gesine Lötzsch a Katja Kipping. Moderátorka na ně naléhala, aby šly na tribunu také. „Nejsme přece žádné statistky“, zasyčela Kipping a odepřela postávat jako dekorativní prvek za revolučním vůdcem Lafontainem.

Když jsou ve volebním boji sami, mluví Gysi o Lafontainovi hodně. Brání ho před výtkou zrady: „Není to Lafontaine, kdo se zpronevěřil, nýbrž SPD.“ Naopak Lafontaine zmiňuje „mého přítele“ Gysiho, jen když je ten taky u toho. Gysi rád zaskakuje na vystoupeních, když je Lafontaine indisponován, Gysi napodobuje Lafontaina v talkshow, nosí za ním podpisové lístky a advokát Gysi má vždy připravenu obhajovací řeč: „Člověk nemusí být chudý, aby byl levičákem“ je jeho standardní věta - díky tomu nemusí světák Lafontaine poslouchat stále otázky o soukromém tryskáči a luxusní dovolené. „Dělám to rád“, ujišuje Gysi. Vše pro cíl nové politické síly nalevo od SPD.

„Po volbách to nebude fungovat ani dva měsíce“, říká Peter Leipziger. Spoluzakládal dnes s Levicovou stranou spolupracující „Volební alternativu za práci a sociální spravedlnost“ (WASG) - a už z ní vystoupil: „Jde přece jen o něj“, říká a ukazuje na tribunu, na níž Lafontaine se zarudlou hlavou vysvětluje právě lidem svůj svět.

Gysi mezitím stojí vedle tribuny a komentuje šprýmovně Lafontainův projev, jako by byli právě ve škole rétoriky a naslouchali svému mistrovi: jak přetáhnu na svou stranu spoustu lidí? Když Sárčan opětovně slibuje „každému zlaté hodinky“, když vyvrátil sebe a své rozpočty, Gysi se chechtá: „Měl bych si pro jedny dojít?“ Lafontainův sklon k populismu je Gysimu podezřelý - také mu ho ale trochu závidí. „Na takové věty se musí teprve přijít“, říká.

Kde používá Gregor Gysi ironický fleret, tam pracuje Lafontaine s basebalovou pálkou. Když útočí na „fakticky vládnoucí koalici všech stran“, jde řeč o choromyslných, kteří „buď neumějí počítat do tří“ nebo „nezvládají pracovat s procenty“. Ke standardům patří od výroků „äh, äh, Edi Stoiber“ a „Ääinschie Merkel“ přes „hází páté přes deváté brutto a netto“ až po upozornění, že „u nás v Sársku znamená Kirchhof hřbitov“ (Slovní hříčka Kirchhof=Friedhof - Paul Kirchhof je stínový ministr CDU/CSU, který přišel během volebního boje se spornými návrhy - pozn. překl.)

Také Gysi vyrazil do nové etapy, ale jinak než Lafontaine, a bojuje v berlínském volebním obvodě Treptow-Köpenick o svůj přímý mandát. Absolvuje ve svém volebním okrsku 20 vystoupení. Tak sedí na barové stoličce před padesáti důchodci na nádvoří pečovatelského domu a raději rovnou říká, že se „neuchází o post obvodního starosty“, nýbrž že chce dělat spolkovou politiku. A pak mluví před sedmdesátníky o poplatcích za studium - a tři metry od něj padá jedna unavená paní o berlích.

S projevy před malými skupinkami se naproti tomu Lafontaine nezdržuje. Ten míří na velké masy, na všechny ty, kteří už nedokážou držet krok a kteří zmizeli ze stínítka radaru politiky nového středu. Nadšeně volají „to je ono“, když z Mallorky opálený král Slunce ze Sárska vytáhne do boje proti „hanbě ponížení starších pracujících“ a „vyvlastnění jejich příspěvků na sociální pojištění“, které způsobila politika Hartz IV (součást německé „reformy veřejných financí“ - pozn. překl.).

Dokonce i prodavač časopisu pro bezdomovce „Bodo“, kterému jdou kšefty během Lafontainova projevu v Dortmundu nejlépe, bere kandidáta pod ochranu: „Je to jedinej boháč, kerej je na naší straně. Nebejt jeho, tak bysme neměli vůbec nic“. Kandidát, kterého už silou táhnou k limuzíně, děkuje s laskavými úsměvy a žoviálně kyne davu.

Při kritických otázkách se však může Oskar docela změnit. Když se ho v Siegenu ptal jeden televizní redaktor, zda je pravda, že jako primátor Saarbrückenu seškrtal podporu mladým příjemcům sociální podpory, poté co odmítli obecně prospěšné práce, bylo vidět, jak mu naběhla krev do hlavy. Pak tomu muži vyrazil mikrofon z ruky - zbytek už vyřídila jeho ochranka, ta žurnalistu vyšoupla zpátky do davu. V éře nové levice se urážka majestátu trestá okamžitě.

Spiegel-online, 11. září 2005 (Spiegel 12. září 2005)
Originál článku „Es geht nur um ihn“ přeložil Milan Neubert