Levice: rozkol, který se nekonal

Všechna s rozkolem počítala a všechna byla tak laskavá, že pomáhala k tomu, aby se to stalo. Ještě než se 500 delegátů v Berlíně sešlo, počala hovořit o podrobnostech nadcházejícího boje mezi levicovým a pravicovým křídlem. Levicové křídlo, líčené obvyklými experty jako blázni, sektáři a stalinisté, kteří vznášejí nemožné požadavky, včetně socialismu, se v myslích médií snažilo zmocnit kontroly, zatímco citlivější straníci, byť také začlenění do všeobecného mediálního odsouzení, se ocitli ve smrtelném nebezpečí a téměř si zasloužili sympatie. Rozkol by znamenal vážné oslabení, ne-li rozpad této mladé strany založené teprve přede dvěma roky, když se bývalá, povětšině východoněmecká Strana demokratického socialismu (PDS) - odnož staré vládnoucí strany v NDR - připojila k WASG, sloučenině militantních západoněmeckých odborářů, rozladěných sociálních demokratů a různých levicových hnutí.

Lafontaine
Hlavním mediálním ničemou byl jeden ze tří předáků strany, Oskar Lafontaine, kdysi vrcholový muž západoněmecké sociální demokracie, ministerský předseda státu Sársko a schopný řečník, který měl v jakékoliv debatě naprostou převahu ve faktech, držel si chladnou hlavu a smál se, zatímco na hlavu porážel nejagresivnější oponenty z jiných stran. Pravděpodobně více než kdokoliv jiný dokázal, že Levice prolomila ve východoněmeckých státech izolaci a spěla i na Západ.
První národní volby nové strany před čtyřmi roky jí přinesly více než osm procent hlasů a více než 50 křesel v Bundestagu, což byl ve srovnání s předchozími dvěma poslanci veliký úspěch. Nyní jej média obviňovala z autoritářství, oportunismu, nacionalismu, nebezpečné levicové militantnosti a z čeho dalšího ještě, co si stačila vymyslet. Tito experti čichali krev a téměř slyšitelně si mnuli ruce v představě, že se strana ve víkendové bitvě sama zničí.

Neúspěch v eurovolbách
To není žádné popírání problémů. O dva týdny dříve Levice shromáždila pouze 7,5 % ve volbách do Evropského parlamentu, daleko méně než 10 %, ve které doufala. Trvalé mediální odstřihávání mělo určitě svoje účinky, obzvláště v západním Německu. A jasně existovaly často ostré diference uvnitř strany, některé odrážející naprosto odlišné politické pozadí lidí ve východním a západním Německu. Zatímco západní Němci měli tradici stávek a bojovných akcí v ulicích, východní Němci až do posledních měsíců takové zkušenosti nikdy neměli (a členové Levicové strany se zřídkakdy zúčastnili těchto závěrečných sociálních výbojů). Lafontainova prohlášení, že by se němečtí pracující měli učit francouzsky a myslet v termínech možných generálních stávek, přestože politické stávky a sympatizující stávky jsou v Německu zakázány, některé východní Němce znervóznila. Požadavky na minimální mzdu ve výši 10 eur/hodinu se zdály být příliš přemrštěné, než aby byly brány vážně, původní požadavky Levice na osm eur nutily sociální demokraty a potom i další hovořit o 7,5 eura... Výzva k zvyšování míry blahobytu - poté, co byla kompenzace pro nezaměstnané vyčerpána - nikoliv 435, ale 500 eur - se rovněž zdála nerealistická.
Rozdíly nepochybně existovaly striktně na základě Východ-Západ. Malá, ale aktivní komunistická platforma uvnitř strany, jedna z řady zvláštních skupin představujících zvláštní názory a zájmy ve výslovně pluralistické straně, trvale hrozila, že mnozí východní straničtí předáci si jakoby přáli dosáhnout kompromisu v zásadách, jako je znárodnění veřejných služeb nebo dokonce ideál socialismu, v naději, že se spojí se sociálními demokraty a možná se Zelenými k vytvoření vlády s příjemnými vládními posty. Ve vnitřních konfliktech byly o těchto a jiných otázkách přílivy a odlivy, několik pravicových předáků poskytlo o těchto rozdílech příliš horlivě interview nepříznivému tisku a dva skutečně prominentní levicoví funkcionáři nedávno stranu opustili. To vše bylo chtěnou náplní pro elektronické a obzvláště tištěné mediální mlýny a napjaté očekávání vzrostlo.

Hrozbu zažehnali
Ale co den nepřinesl? Rozkol se nekonal. Lafontaine i Gregor Gysi - ti dva jsou spolupředsedy frakce Levého křídla v Bundestagu, jakož i stranický předseda Lothar Bisky, se namísto kousání a škrábání zjevně spojili k rozhovoru s předáky různých frakcí a přesvědčili je o potřebě držet pohromadě a dosáhnout dobrých výsledků ve volbách ve čtyřech státech a ve velkých volbách do Bundestagu v srpnu nebo září. Jejich pokus byl úspěšný. Když byl před týdny otevřen volební program k diskusi, bylo dodáno více než tisíc doplňků. Ale v průběhu stranické konvence, zatímco někteří řečníci vyjadřovali rozličné názory a kritizovali věci, které se jim nelíbily, oni všichni odmítli jakékoliv hlasité útoky na ty, kdož měli odlišné názory, a namísto toho přispěli k sjednocení strany. Bisky (aktuálně rovněž předseda frakce GUE/NGL v novém EP) řekl tisku: Přišel-li sem kdokoliv v očekávání, že uvidí jatka, měl by odejít a hledat jiný řeznický krám! Gysi řekl, že je mnohem důležitější bojovat za práva lidí než proti oponentům uvnitř strany. Lafontaine zdůraznil, že relativně malá strana Levice tím, že se zastávala pracujících lidí, penzistů a studentů, přinutila jiné strany zaujmout postoje směrem nalevo, což oni kdysi doporučovali, zatímco sociální demokraté a Zelení se nestydatě stavěli proti týmž antisociálním opatřením, která sami zavedli, když vytvořili vládu - jako krácení pomoci nezaměstnaným, zvýšení důchodového věku ze 65 na 67 let, radikální snížení daní velkým korporacím a superbohatým a vysílání vojáků do války v rozporu s německou ústavou. Jejich současné volební sliby byly vyvolány velkou obavou z růstu Levice.

Kompromis
A tak stranický sjezd schválil kompromis o kontroverzních bodech a odložení argumentování o zásadách, dokud nebude zpracován oficiální stranický program. Pro současnost se dohodli postavit se proti vysílání vojenských oddílů do Afghánistánu, zastavit úprk majetku od chudých k superbohatým cestou zvyšování daní bohatým, včetně finančních spekulantů, znárodnit velké banky a současně zlepšovat život těm, kdož čelí rostoucí chudobě a nejistotě, a to uspíšením ekologických opatření, péče o děti, vzdělání, zdravotnických služeb.
Volební program prošel s pouze sedmi nesouhlasnými hlasy a čtyřmi absencemi. Lafontaine a Gysi se navzájem srdečně objali (byť poněkud neobratně, Gysi je malé postavy). Volební období bylo pro Levici oficiálně zahájeno s cílem dosáhnout 10 % plus X, pokud to půjde. Nekonání rozkolu se pak ovšem ve většině médií dostalo minimální pozornosti...

Haló noviny,8. července 2009, Viktor GROSSMAN. Přeložil (jumr), (mezititulky redakce HaNo)

Původní zdroj: http://politicalaffairs.net/article/articleview/8693/

Victor Grossman, původním jménem Stephen Wechsler, jako americký komunista (sympatie ke komunismu získal zejména během studií na Harvardu v době války a těsně po ní) narukoval k posádce v západním Německu (v Norimberku). V roce 1952, když se obával stíhání v rámci McCarthyho protikomunistických vyšetřování, jako 24 letý dezertoval do Rakouska a přeplaval u Lince Dunaj do sovětské zóny. Později ( s novu identitou) pracoval v NDR, kde nakonec vystudoval žurnalistiku. O svých zážitcích napsal vzpomínkovou knihu Crossing the River: A Memoir of the American Left, the Cold War, and the Life in the East Germany (University of Massachusetts Press, 2003).