Poselství německých voleb

Nejčastějším hodnocením výsledku nedělních voleb je "pat"- a skutečně se, alespoň z pohledu "hlavních hráčů", křesťanských a sociálních demokratů, jedná o téměř dokonalou šachovou remízu: Obě velké strany (či lépe seskupení, nezapomínejme, že na pravici máme co činit s těsnou koalicí dvou stran, což už využil H. Schröder k vznesení nároku "nejsilnější strany" na kancléřské křeslo) získaly prakticky stejný počet mandátů, obě se drží za pomoci svých dosavadních spojenců perfektně v šachu a jakýkoliv pohyb směrem k funkční koalici a ustavení vlády se zdá nemožný.
To ale neznamená, že by v souboji 18. 9. nebylo vítězů. Už jsme si i u nás doma dávno zvykli, že po téměř každý volbách "všichni vyhráli". V německém případě tak tomu ale tentokrát je skoro doopravdy: vítězem je Merkelová, protože jako vyzyvatelka porazila kancléře Schrödera, vítězem je ale i Schröder, protože zázračně odvrátil téměř jistou porážku. Tím ale výčet úspěšných nekončí: patří k nim také FDP, která se na vlásek přiblížila k vysněné hranici deseti procent hlasů a stala se třetí nejsilnější stranou, i Zelení, kteří přibrzdili svůj "sešup" a vcelku udrželi pozice. Zadostiučení vítěze ale může do jisté míry cítit i Stoiber, jemuž výsledek Merkelové otevírá cestu k eliminaci vlivu nepříjemné rivalky.
Zvláštností situace ovšem je, že všichni jmenovaní jsou současně také poraženými: Merkelová, protože nedokázala zúročit výhodu náskoku v preferencích, Schröder, který ztratil většinu a nejspíše si vlastním taktickým manévrem zkrátil o rok funkční období v úřadě kancléře, Stoiber, pod jehož vedení se CSU v Bavorsku propadla poprvé pod 50 procent, FDP, která si předem sjezdovým usnesením prakticky zakázala účast v jakékoliv z možných koalic a odsoudila se k pokračování života v opozici, i Zelení, kteří byli proti své vůli obětováni při Schröderově rozhodování o vypsání voleb a kteří budou nejspíše obětováni podruhé při vytváření funkční koaliční vlády.

Jen jedna strana stojí jakoby "stranou" tohoto hodnocení a může si jednoznačně gratulovat k úspěchu: Levicová strana.PDS. Bez ohledu na to, o kolik procent hlasů byl její konečný výsledek nižší než nejlepší preference a s nimi spojené sny, bez ohledu na to, že se nepodařilo splnit touhu po dosažení pozice třetí nejsilnější strany, v každé případě jde o zásadní úspěch a vpravdě historický průlom.
Po volbách v roce 2002 přitom vypadala situace pochmurně: jen dvě poslankyně ve Spolkovém sněmu, které postoupily na základě tzv. přímého mandátu. Nestačilo to ani k vytvoření vlastní frakce - se všemi z toho plynoucími důsledky pro materiální zajištění činnosti, navíc se strana potýkala s vnitřními rozpory při hledání příčin a viníků porážky. Mnohdy se rok 2005 označoval za kritický pro přežití PDS.
PDS se ale dokázala se situací vyrovnat - na pomoc přispěchal "z výměnku" bývalý předseda Bisky, vnitřní diskuse "pročistila vzduch" a začaly se dostavovat úspěchy v regionálních volbách. Přesto hrozilo straně nebezpečí, že pokud se ji podruhé nepodaří překonat pětiprocentní bariéru pro vstup do Spolkového sněmu, bude zásadním způsobem oslabena a postupně eliminována jako faktor celoněmecké politiky.
Pro PDS právě včas přišlo Schröderovo rozhodnutí uspořádat předčasné volby, které mělo podle všeho zabránit vzniku nové strany nalevo od SPD. Jako živá voda vlilo novou energii do "staré PDS", která měla SPD co oplácet za rok 2002, kdy Schröder svým "odporem" proti iráckému dobrodružství vyprázdnil volební téma PDS. Jako mrtvá voda v pohádce o Zlatovlásce přitom spojilo do té doby spíše chladně neutrální "novou levici" WASG  s PDS.  Klíčovou roli přitom sehrálo prohlášení O. Lafontaina (s nímž "nová levice" počítala jako s tajným trumfem), PDS již dlouhodobě ústy svého předsedy Bisky nabízela společný postup a vysílala vstřícné signály.
Díky nové situaci a bleskurychlé reakci PDS, která nezaváhala ani před přejmenováním - a provedla ho přitom tak chytře, že si mohla ponechat většinu svých propagačních materiálů, a že si nadto udržela jasnou kontinuitu v názvu - se podařilo dosáhnout historického úspěchu měřeno nejen počtem mandátů a hlasů, ale také celkovou společenskou odezvou kandidátky.
Levicová strana.PDS a jí vedená otevřená kandidátka přivedla poprvé po válce do parlamentu celoněmeckou radikálně levicovou (i když L. Bisky se takovému označení brání, řekněme tedy "autenticky levicovou") opozici. Zatímco PDS byla stále především stranou bývalých Východních Němců, je nynější zastoupení v podstatě vyrovnané pokud jde o počet poslanců z "nových" a "starých" spolkových zemí. Po úspěchu levice ve francouzském referendu jde o další "zlom"; vzestup levice v "tradičních" kapitalistických zemích je zřejmě ne náhodou v obou případech výsledkem spolupráce mezi komunisty a exkomunisty, radikálně orientovanou nekomunistickou levicí i levicovými socialisty. V tom je nepochybně i jisté poselství pro českou levici. Měli bychom dokázat odtrhnout svou pozornost od více či méně napínavých  "bojových her" a nad tímto poselstvím se hlouběji zamyslet.

Nejbližší budoucnost ukáže, jak dopadnou koaliční vyjednávání, a jakou roli bude frakce Levice.PDS (tak by bylo možno přeložit název volební kandidátky "Die LINKE.PDS") ve Spolkovém sněmu hrát. Jsem ale bez ohledu na tento výsledek přesvědčen, že její dnešní pozice může být základem ještě výraznějšího úspěchu v příštích volbách. A to je, vezmeme-li v úvahu váhu Německa v EU a ve světě, velmi dobrým příslibem pro levici jako takovou i pro nás v ČR.

Jiří Hudeček