Když v pondělí předáci naší největší odborové centrály ČMKOS generální stávku proti reformě přece jen úplně nevyloučili (a radikální rétoři „samostatných odborů“ ASO znovu rovnou ujistili, že takovou stávku chystají), dvě reakce na ten odborářský zápal byly příznačné.
Šéf provládních křesťanských odborů (KOK) Alois Anton potvrdil, že reforma zejména postihne průměrného občana a zaměstnance (tedy drtivou většinu lidí). Zároveň však zdůraznil, že k reformě dojít musí. Reakce druhá, podnikatelská: prezidentovi Hospodářské komory Jaromíru Drábkovi vadilo, že odboráři - rozsahem kritiky i avizovaných akcí - přenášejí problém z věcné roviny do roviny politické.
Tedy: část odborově organizované společnosti, která úhrnem přímo reprezentuje 800 tisíc svých členů (a nepřímo milióny dalších - a vlastně všech - námezdníků i zaměstnanců, jejichž příjmy a pracovní podmínky vyjednávací síla odborů ovlivňuje), činí cosi neuvěřitelného: staví se proti nutnosti, proti běhu věcí. Dějiny už nejsou dějinami lidí.
Tohle je stará, velmi stará vesta. Není ničím novým líčení globalizace jako srážky Země s asteroidem, při němž došlo k úhynu levicových dinosaurů. Už v polovině 19. století se mělo za to, že „mluviti dnes o socialismu jest pronášeti řeč pohřební“ (Reybaud, 1852). A na sjezdu liberálních ekonomů v Mohuči v roce 1869 zaznělo: „Naše kongresy získaly mnohé odpůrce, protože jsme trvali na zásadě, že lidské zákonodárství nemůže změniti věčné zákony přírody, které řídí hospodářské děje.“ Firmy a korporace - chráněné krajinné oblasti... Bylo třeba mnoha krizí (z nichž jedna dostala jméno Velká) a dvou globálních válek, aby ekonomika a sociálno byly znovu včleněny do politiky. V ní si pak - pokusem a omylem, pokusem a katastrofou, pokusem a pravdou - braly slovo většinové zájmy. Na úkor akumulace.
Také proto mnozí zhruba před třiceti lety znovu duševně emigrovali do devatenáctého věku. Ale pozor, za trochu jiných okolností; loni v USA stávkovala i webová rádia proti - autorskému právu! Posvátná kráva revolučního syndikalismu, generální stávka, chápaná jako první dějství „poslední bitvy“, je z mnoha důvodů zapomenuta. A coby jen frontální útok proti konkrétní politice konkrétní vlády vyskytuje se vzácně; například horkokrevní Španělé zvedli tuto zbraň proti Aznarově vládě a ochromili celou zemi v roce 2002 po osmiletém stávkovém půstu.
Moderní dějiny totiž neakumulovaly jen kapitál, ale i zkušenosti. Jednou z nich je, že pokud možno každá stávka - nejen ta generální - měla by být sázkou na jistotu. Neboť porážka stávky je vždycky horší než žádná stávka. Porážka - a ta je dána už malým počtem stávkujících a nízkou mírou veřejné podpory - znamená ústup odborů daleko za předstávkovou pozici, pokles jejich prestiže a dlouhodobou neschopnost pokus zopakovat.
Váhavější ČMKOS čte reformu - i nynější celkovou situaci - správně.
Právo, 11. 7. 2007, Martin Hekrdla
Čtení situace
