Čtení situace

Šéf provládních křesanských odborů (KOK) Alois Anton potvrdil, že reforma zejména postihne průměrného občana a zaměstnance (tedy drtivou většinu lidí). Zároveň však zdůraznil, že k reformě dojít musí. Reakce druhá, podnikatelská: prezidentovi Hospodářské komory Jaromíru Drábkovi vadilo, že odboráři - rozsahem kritiky i avizovaných akcí - přenášejí problém z věcné roviny do roviny politické.

Tedy: část odborově organizované společnosti, která úhrnem přímo reprezentuje 800 tisíc svých členů (a nepřímo milióny dalších - a vlastně všech - námezdníků i zaměstnanců, jejichž příjmy a pracovní podmínky vyjednávací síla odborů ovlivňuje), činí cosi neuvěřitelného: staví se proti nutnosti, proti běhu věcí. Dějiny už nejsou dějinami lidí.

Tohle je stará, velmi stará vesta. Není ničím novým líčení globalizace jako srážky Země s asteroidem, při němž došlo k úhynu levicových dinosaurů. Už v polovině 19. století se mělo za to, že „mluviti dnes o socialismu jest pronášeti řeč pohřební“ (Reybaud, 1852). A na sjezdu liberálních ekonomů v Mohuči v roce 1869 zaznělo: „Naše kongresy získaly mnohé odpůrce, protože jsme trvali na zásadě, že lidské zákonodárství nemůže změniti věčné zákony přírody, které řídí hospodářské děje.“ Firmy a korporace - chráněné krajinné oblasti... Bylo třeba mnoha krizí (z nichž jedna dostala jméno Velká) a dvou globálních válek, aby ekonomika a sociálno byly znovu včleněny do politiky. V ní si pak - pokusem a omylem, pokusem a katastrofou, pokusem a pravdou - braly slovo většinové zájmy. Na úkor akumulace.

Také proto mnozí zhruba před třiceti lety znovu duševně emigrovali do devatenáctého věku. Ale pozor, za trochu jiných okolností; loni v USA stávkovala i webová rádia proti - autorskému právu! Posvátná kráva revolučního syndikalismu, generální stávka, chápaná jako první dějství „poslední bitvy“, je z mnoha důvodů zapomenuta. A coby jen frontální útok proti konkrétní politice konkrétní vlády vyskytuje se vzácně; například horkokrevní Španělé zvedli tuto zbraň proti Aznarově vládě a ochromili celou zemi v roce 2002 po osmiletém stávkovém půstu.

Moderní dějiny totiž neakumulovaly jen kapitál, ale i zkušenosti. Jednou z nich je, že pokud možno každá stávka - nejen ta generální - měla by být sázkou na jistotu. Nebo porážka stávky je vždycky horší než žádná stávka. Porážka - a ta je dána už malým počtem stávkujících a nízkou mírou veřejné podpory - znamená ústup odborů daleko za předstávkovou pozici, pokles jejich prestiže a dlouhodobou neschopnost pokus zopakovat.

Váhavější ČMKOS čte reformu - i nynější celkovou situaci - správně.

Právo, 11. 7. 2007, Martin Hekrdla