Privatizace veřejného sektoru útokem na střední třídu

Soudružky a soudruzi, vážení přítomní,

dovolte mi, abych pohovořil o dopadech krize sociálního státu.  Když se mluví v televizi či v rádiu o tom, co se v sociální rovině u nás děje, často to zůstává na povrchu. Možná je i záměr, aby to na povrchu zůstalo. Ve skutečnosti byl ovšem odstartován pokus o demontáž sociálního státu.

Demontáž sociálního státu

Dnešní doba je ve znamení prohlubující se krize sociálního státu. Není to žádná okrajová epizoda. Nejedná se totiž zdaleka jen o to, jak motivovat lidi, kteří jsou příliš často na úřadu práce, jak snížit nemocnost snížením nemocenské, či jak zvýšit motivaci studentů zavedením školného. Jedná se o koordinovaný pokus o demontáž sociálního státu. Pokud k něčemu takovému dojde, bude to mít skutečně historický dopad.

Je dobré si uvědomit, k čemu byl sociální stát zhruba 100 let dobrý. Právě v důsledku vzniku a rozvoje sociálního státu byla dočasně narušena třídní logika, kterou se vyznačoval divoký kapitalismus 19. století. Podle této třídní logiky kopíruje postavení člověka ve společnosti bezprostředně jeho funkci v ekonomickém životě. Pokud člověk v ekonomice žádnou roli nemá - nezaměstnaný, starý a nemocný člověk, matka s malými dětmi, pak nemá ani žádné postavení ve společnosti. Teprve díky instituci sociálního státu bylo odděleno postavení člověka ve společnosti od jeho tržní funkce. To znamená, že i nezaměstnanému, nemocnému, anebo starému člověku bylo přiznáno právo na důstojnost. Čistě tržní mechanismus těmto kategoriím lidí prostě žádné takové právo nepřiznává.

K čemu může z tohoto hlediska vést odbourávání sociálního státu? Pokud by byl sociální stát ve větší míře oslaben - a právě na tom se dnes pracuje - opět by se automaticky zvýraznila už polozapomenutá třídní logika. Projevilo by se to dvojím způsobem:

1. Opět by zesílila vazba mezi funkcí člověka v ekonomice a jeho sociálním postavením. To by se dotklo zejména nižších příjmových vrstev, protože právě jejich postavení je v globalizované ekonomice nejméně jisté a je systematicky znejišťováno. Tyto tendence můžeme dobře sledovat v připravované asociální novelizaci Zákoníku práce. To je přímo čítankový příklad toho, co se má stát s lidmi z nižších příjmových kategorií.
2. Demontáž sociálního státu, na kterou by nejvíce doplatily nižší příjmové vrstvy, by ale postihla i střední vrstvy. Právě ony by totiž tuto demontáž financovaly. Stávají se totiž posledním sponzorem sociálního státu a zároveň ztrácejí nárok na jeho služby, které mají zůstat vyhrazeny pro ty nejbědnější. Ti nahoře mají trvalé daňové prázdniny, ti dole nemají z čeho přispívat, takže sociální stát platí střední vrstvy, které ale mají přitom čekat, že bude klesat jejich nárok čerpat služby sociálního státu. Mají platit stále více, ale přitom budou dostávat stále méně.

Pravda a lež o reformách

Právě tato logika je v podstatě obsahem dnes uskutečňovaných daňových a sociálních reforem. Podle oficiální verze mají tyto reformy zprůhlednit chod veřejných financí a současně se tvrdí, že na nich vydělají všichni. Pravda je přesně opačná. Reforma je velice neprůhledným způsobem, jak radikálně změnit poměry v zemi, aby na tom vydělala hrstka nejbohatších na úkor všech ostatních.

Logika probíhajících reforem je založena na třech krocích.

• Tím prvým je snížení přímých daní. Na tom jednoznačně vydělají nejvyšší příjmové skupiny a velké firmy. Všichni ostatní budou více či méně citelně tratit, neboť vše doplatí na daních nepřímých, což zároveň rozjíždí inflaci. Nejcitelněji to dopadne na důchodce a nezaměstnané. Ti prodělají nejvíce. Jsou pro trh neužiteční, proto jim to bude dáno najevo znehodnocením jejich postavení ve společnosti.
• Za druhé. Logickým výsledkem snižování přímých daní pro nejvyšší příjmové skupiny bude prohlubující se nedostatek peněz na financování veřejného sektoru. Tento nedostatek bude stále více vydáván za důkaz údajné nehospodárnosti sociálního státu - i když to je lež, neboť český sociální stát je v rámci EU velmi úsporný - a za projev přílišné rozmazlenosti pracujících. Rostoucí lakomství bohatých tak bude vydáváno za rostoucí nenasytnost chudých.
• A konečně za třetí. Nedostatek financí povede k dalšímu tlaku na zpoplatnění služeb veřejného sektoru a na jeho převádění do soukromých rukou. Zatímco České televizi by zřejmě privatizace prospěla, veřejnému sektoru nikoli. Pro uživatele služeb veřejného sektoru jeho zpoplatnění a privatizace rozhodně žádná výhra nebude. Za nejrůznější poplatky totiž zaplatí stejně, ale pravděpodobněji více, než kolik se jim ulevilo na přímých daních. Spíše více, protože jinak by z toho provozovatelé těchto služeb neměli patřičný zisk.

Dobývání renty

Provozovatelům služeb, které byly doposud veřejné a které se mají privatizovat, se tím umožní tzv. dobývat rentu. Ekonomové mají již od r. 1973 teorii zvanou rent-seeking - dobývání renty. Dobývání renty znamená, že někdo může podnikat v oblasti, na kterou mu ostatní musejí povinně přispívat. Dobývání zisku je něco jiného. To znamená, že jdete do podnikatelského rizika. Založíte firmu a trnete, zda bude zájem o vaše výrobky. Dobývání renty znamená, že žádné podnikatelské riziko nemáte, protože vaši klienti se vám musejí skládat na vaši firmu, i když nechtějí, protože zákon jim to nařizuje. Dobývání renty znamená, že na podnikání určitých lidí budou ostatní povinně přispívat platbami zdravotního pojištění, odevzdáváním školného, platbami sociálního pojištěním pro případ nezaměstnanosti, platbami na důchodové zabezpečení.

Legalizovaná korupce

Troufám si říci, že se v podstatě jedná o systém legalizované korupce. Co totiž znamená klasická korupce? Dochází k ní, když někdo využije svěřeného veřejného úřadu k soukromému obohacování. Z ekonomického hlediska je klasická korupce zcela ideální formou podnikání. Veřejný úřad se stává jakýmsi výrobním nástrojem dotyčného úředníka. Zatímco náklady na fungování úřadu platí veřejnost, zisky z této činnosti si přivlastňuje korupční úředník či politik.

Na stejném principu spočívá i dobývání renty. Dobývání renty v privatizovaném sektoru dříve veřejných služeb není ničím jiným než legalizovanou a zcela systematickou korupcí. Podobně jako v případě klasické korupce, také zde lidé povinně přispívají na chod firmy , jejímuž držiteli z toho plyne soukromý zisk. Občané se tak stávají povinnými sponzory soukromého podnikání pod pohrůžkou, že nebudou na úrovni ošetřeni, že nezískají patřičné vzdělání, že prožijí své stáří v bídě.

Součástí tohoto dobývání renty jsou návrhy - často o nich hovoří ministr financí Miroslav Kalousek -, aby se zrušilo pojistné a převedlo na formu daně, poněvadž pojistné je prý totéž, co jakákoli jiná daň.

To vůbec nejsou nevinné návrhy. Když bychom totiž pojistné převedli na formu daně, povede to minimálně ke dvěma důsledkům. Jednak zanikne možnost kontrolovat, zda je pojistné v přebytku, protože se rozpustí v ostatních daních. To umožní dobyvatelům renty přisvojovat si případné přebytky renty zcela nekontrolovaně. A za druhé platí, že země, které kryjí sociální výdaje ne formou pojistného, ale jen formou daní - jsou to země anglosaského typu sociálního státu -, počítají jen s minimálním a pro všechny stejným příspěvkem v sociálním zajištění. Když nějaká země vybírá na sociální výdaje jen formou daní, tak v ní fungují v podstatě jen chudinské dávky, tedy všichni dostávají jen malý univerzální důchod, např. 100 eur měsíčně. Živoření na chudinských dávkách postihne ty, kdo nejsou schopni se soukromě připojistit. Tím zesílí tlak na to, aby lidé odevzdávali peníze obchodníkům se sociálním zajištěním, tj. dobyvatelům renty.

Nejbohatší se chtějí odtrhnout

Co udělá s velkou pravděpodobností tento mechanismus se sociální strukturou? Velice zhruba u nás dnes můžeme určit jádra tří sociálních vrstev. Při pohledu do statistik bychom zjistili, že příjmové kontinuum zaměstnanců se sice vyvíjí dynamicky, ale nejsou v něm však žádné výrazné skoky. Teoretickou analýzou můžeme v této asymetrické křivce rozlišit tři výrazná jádra.

Do horní vrstvy - budu nyní hovořit o zaměstnancích, nikoli o podnikatelích - patří ti, jejichž měsíční hrubý příjem přesahuje 80 000 Kč. Na domácnost - včetně příjmu manželky - pak mají tito lidé měsíčně asi 120 000 Kč a více. Do této nejbohatší kategorie patří zhruba 50 000 zaměstnanců. Naprostá většina z nich žije v Praze. To také vysvětluje mnohé z politické orientace pražských voličů. Typický příslušník střední vrstvy pobírá něco nad nad 40 000 Kč hrubého měsíčně. Včetně příjmu manželky to na domácnost činí zhruba 60 000 až 70 000 Kč. Do nižších vrstev můžeme zařadit lidi s příjmem kolem 20 000 Kč hrubého měsíčně, s manželkou na domácnost nějakých 30 000 Kč.

K čemu dochází? Zatímco horní vrstva se od zbytku populace stále zřetelněji odděluje, mezi středními a dolními vrstvami jsou jen málo znatelné hranice a ty se budou patrně stále více stírat. Jinými slovy nová politická a hospodářská elita se rozhodla odtrhnout se od zbytku společnosti a posílit své postavení na úkor všech ostatních. Posloužit jí k tomu mají právě probíhající daňové a sociální reformy. Horní vrstvy nejenže mají na nový systém privatizovaného zajištění dostatek peněz, aby se v něm soukromě pojistily, ale část z nich bude tento systém dobývání renty přímo provozovat, druhá část ho bude politicky a mediálně krýt. Této skupině již byly sníženy daně a zastropováno pojistné. Díky těmto úsporám se mohou její členové pohodlně připojistit soukromě. Když se připojistí, pak peníze zůstanou v rodině - pojistí se v ústavech svých kolegů, kteří patří do stejné příjmové elity jako oni.

Paraziti na strategických postech

Špičky horních vrstev, v tomto případě nejen zaměstnanci, ale obecně, mají z velké části parazitní charakter. Mezi nejbohatšími nejsou na prvém místě lidé, kteří by byli nějak zvlášť výkonní z hlediska rozvoje ekonomiky. Jsou to lidé, kteří se přiživují na redistribuci velkých majetků, zaujímají strategickou pozici z hlediska přerozdělování. Je to patrné na složení tzv. dolarových milionářů, tedy skupinky 17 tisíc nejbohatších. O rekordním nárůstu jejich počtu se oslavně psalo před prázdninami. Není to ale až taková sláva, protože počet dolarových milionářů roste stejným tempem, jakým klesá síla dolaru. Před několika lety museli mít dolaroví milionáři přes 23 mil. korun, dnes patří mezi ně ti, kteří mají více než 15 mil. korun, a až bude dolar za osm korun, tak bude nárůst dolarových milionářů ještě větší.

Kdo patří do této skupiny 17 000 nejbohatších lidí, kteří mají, samozřejmě legálně, více než zmíněných 15 mil. Kč? Patří do ní správci privatizačních fondů a makléřských firem, velcí restituenti, úspěšní hokejisté, bývalí politici, kteří se podíleli na privatizaci. Jsou tam také manažeři velkých nadnárodních firem a manažeři, kteří zprivatizovali svěřený podnik. Nenajdete tam profese, které by přikládaly nějakou novou hodnotu do výroby nebo služeb. Pochopitelně tam vůbec nejsou vědci, novátoři či špičkoví profesionálové. Jde vesměs o lidi, kteří sedí na strategicky důležitých pozicích, kde se přerozděluje bohatství. Bylo by zajímavé zjistit, zda se na svoji pozici dostali díky podanému výkonu, anebo jinými cestami. Takové sociologické výzkumy se však u nás z nějakého důvodu neprovozují.

Veterinární péče pro dolní vrstvy

Na opačném pólu stojí dolní vrstvy. Z hlediska globalizované ekonomiky nejsou tito lidé nijak zajímaví. Nalézají se ve velice obtížné situaci, protože vykonávají takový typ práce, který je možno často, i když ne vždy, rychle přesunout do lacinějších zemí. A nebo je také možné stlačit jejich zdejší mzdu konkurencí laciných pracovníků z ciziny.

Z tohoto hlediska bude zajímavé sledovat, jak bude v praxi fungovat systém zelených karet. Ministr Petr Nečas prohlásil, že systém zelených karet nízkopříjmové kategorie v žádném případě neohrozí. Již z toho můžeme vcelku spolehlivě usoudit, že to nízkopříjmové kategorie výrazně ohrozí.

Lidé s nízkými příjmy nejsou pro mocenskou elitu zajímaví, protože nejsou použitelní jako povinní přispěvatelé do systému zprivatizovaného poskytování sociálních služeb. Zůstanou proto odkázáni na základní, lacinou a málo kvalitní péči, a to v oblasti zdraví, vzdělání i důchodů. Jak známo Francouzi, když hovoří o úrovni této péče v USA, mluví o veterinárních sociálních službách . U nás statisíce těchto lidí z nejnižších příjmových kategorií, kteří opakovaně volili ODS, si to svým způsobem zaslouží. Pracovně je nazývám pravicově orientovanou městskou chudinou. Ti ostatní jsou v tom bohužel zcela nevinně.

Více odvádět, méně dostávat

Naprosto klíčový charakter mají pro celý systém vrstvy střední. V podmínkách globalizované ekonomiky a souběžné redukce sociálního státu jsou střední vrstvy pod dvojím tlakem. Měly by podávat stále vyšší výkon, protože právě na nich spočívá konkurenceschopnost ekonomiky - ne na těch 17 000 nejbohatších -, a zároveň by měly mít stále menší nároky, protože pro ně chřadnoucí sociální stát už nemá prostředky. Právě tyto vrstvy mají navíc povinně financovat firmy, které budou podnikat v oblasti dobývání renty. Na těchto vrstvách bude spočívat veškerá tíže povinného financování firem, které si zprivatizují dříve veřejný sektor.

Střední vrstvy se tak ocitají v nezáviděníhodné situaci. Pokud se jim podaří svými poplatky udržet celý systém v provozu, zbude jim kvůli nízké kupní síle na jejich spotřebu tak málo jako vrstvám nižším. Pokud se jim to nepodaří, doplatí na to jak oni sami, tak také vrstvy nižší, vůči kterým si ti horní vyhrazují trvalé daňové prázdniny. V obou případech dojde k tomu, co jsem naznačil úvodem: hranice mezi středními a dolními vrstvami z hlediska kupní síly, z hlediska postavení ve společnosti, jistoty práce se budou stále více stírat.

Přežije střední třída své vzdělávání?

Základní otázkou je, zda střední vrstvy vůbec přežijí současnou likvidaci sociálního státu, která se činí na jejich úkor. Jinými slovy: zda budeme mít trojrychlostní společnost - horní, střední, spodní vrstvy - anebo společnost dvojrychlostní, která se bude polarizovat.

Naprosto klíčovou je v tomto dilematu otázka vzdělání. Málo se mluví o důležitém aspektu ideologie vzdělanostní společnosti. Masové poskytnutí vysokoškolského vzdělání má udělat ostrou čáru mezi středními a dolními vrstvami. Má privilegizovat střední vrstvy, protože nižší vrstvy se k vysokoškolskému vzdělání stejně příliš nedostanou. Nemá však vzdělaným středním vrstvám umožnit ohrozit pozice vrstev horních, anebo se k nim alespoň přiblížit. Má to postavit proti sobě střední a nižší patro společnosti, ale tak, aby patro vyšší zůstalo spolehlivě izolováno od obou.

Pro budoucí vývoj bude zcela zásadní to, zda se držitelům vysokoškolského vzdělání podaří udržet pozice ve středních vrstvách. Francouzská, německá a další literatura ze zemí, kde již je vysokoškoláků velký počet, ukazuje, že v těchto zemích jsou ohroženi sestupem, nebo že jdou dokonce masově dolů. U nás jsou na tom relativně dobře, protože je jich zatím málo.

Školné jako nástroj zvětšování rozdílů

Pro další vývoj sociálního systému bude důležitá reforma školského systému a zavedení školného. Oficiálně, podle autorů tzv. Bílé knihy vzdělanosti, tj. podle skupiny kolem Petra Matějů, se má zavést školné proto, aby se dětem z nižších vrstev otevřela možnost získat co nejvyšší vzdělání. Stoupenci školného však bohužel nikdy nevysvětlili, jak by k tomu mohlo dojít. Myslím, že to ani sami nevědí, rozhodně to neví ministr školství Liška.

Reforma školství a zavedení školného naopak může vést přímo k opačnému efektu. Co je vlastně obsaženo v návrhu Bílé knihy vzdělanosti? Potomci z bohatých rodin, kteří zaplatí školné hned počátkem školního roku z ruky, dostanou 20procentní slevu - že to zaplatili hned. Potomci ze středních a nižších vrstev, kteří školné nebudou schopni ihned zaplatit, si budou muset vzít půjčku. Ve zmíněném dokumentu se uvádí, že půjčka bude muset být vysoce úročena a že její příjemci ji začnou splácet, až když dosáhnout průměrného výdělku. Vysoce úročena bude prý proto, aby si ji nebrali studenti z bohatých rodin a neukládali do bank na výhodný úrok. Půjčku na vysoký úrok si tak budou muset vzít jen ti, kterým nic jiného nezbývá.

Další nejasností Bílé knihy je termín průměrný příjem, po jehož dosažení mají půjčku začít splácet. Ačkoli psal Bílou knihu sociolog Petr Matějů, tak zřejmě neví, jak důležité je to, zda mají dosáhnout průměrného příjmu celé populace, tj. dnes něco přes 23 000 Kč, nebo průměrného příjmu vysokoškoláků, tj. zhruba o 10 000 Kč více! Pokud jde o průměr celé populace, tak vysokoškolák, který se zadlužil a bude vydělávat 24 000 Kč, bude sice z hlediska vysokoškolského příjmu hluboce podprůměrný, ale přitom už bude muset podle zákona splácet půjčku. To znamená, že potomci středních vrstev i v tomto případě budou sloužit jako povinní přispěvatelé dobyvatelům renty. Splácení půjčky bude srážet jejich kupní sílu a životní úroveň právě v době, kdy by se měli osamostatnit od rodičů a žádat o půjčky na zařízení domácnosti a založení rodiny.

Pokud by to takto prošlo, pak by to s vysokou pravděpodobností vedlo k dalšímu sbližování životních podmínek středních a nižších vrstev. K tomu musíme připočítat, že vysokoškoláci ve veřejném sektoru budou příjmově drženi zkrátka, aby se ušetřilo na sociálním státu. A vysokoškoláci v sektoru soukromém budou drženi zkrátka zase proto, aby neohrožovali konkurenceschopnost svých firem.

Návrat do období před sociálním státem

To vše potvrzuje výchozí hypotézu, že je velmi pravděpodobné, že energické odbourávání sociálního státu a privatizace původně veřejných služeb povede nikoli k udržení třírychlostní společnosti, ale opět nás to zavede na dráhu společnosti dvourychlostní. Souběh tlaků globalizované ekonomiky a útlumu sociálního státu povede k obnovení třídní logiky. Tak se v nových podmínkách může obnovit tendence k sociální polarizaci známá z dob před vznikem sociálního státu.

Obávejme se vlády

Je namístě vážně se obávat toho, co vymyslí pravice ve snaze zastřít tuto polarizaci a předejít tak spontánnímu přesunu nemalé části voličů doleva a zároveň předejít mobilizaci nemalé části nevoličů. Dnešní vláda je sice mimořádně neschopná, tím bedlivěji je však třeba veškeré její počínání sledovat.

Odpovědi v diskusi

O Bilderbergergrup

Na otázku, co si myslet o filmu režiséra Jonese, kde se tvrdí, že boháči chtějí zabít přes 90 % lidstva, uvedu jen tolik, že tento film vznikl podle předlohy knížky, která vyšla předloni a jmenuje se Die Wahre Geschichte der Bilderbergergruppe - Pravdivé dějiny Bilderbergu. K tomu filmu je třeba přistupovat velice opatrně. Autor té knihy by byl, myslím, spíše případ pro pana Ivana Davida. Jde o potomka ruských emigrantů, jmenuje se Estulin, narodil se ve Španělsku, nyní pracuje jako novinář v Kanadě. Ve své knížce píše, jak ho nejmocnější muži světa chtějí permanentně zabít, pokud o nich bude psát. Knížka vyšla předloni a on pořád žije, takže si asi trochu vymýšlí. Je třeba to tedy brát s rezervou. V té knížce a filmu se hovoří o tom, že bohatí lidé chtějí ovládnout svět přes OSN. Kdyby chtěli ovládnout svět, proč by si k tomu brali organizaci, která je v troskách, nemá vůbec žádnou moc a váhu? Přes OSN se dnes svět neovládá.

Komu prospěje nižší daň za benzin?

K otázce, zda snížení spotřební daně z benzinu není jen populistickým krokem, který potěší hlavně prodejce benzinu. Když jsme se zamýšleli nad ekologickými souvislostmi, tak jsme si říkali, že pokud by se jezdilo osobními auty výrazně méně, bylo by to nejekologičtější, co se dá udělat. To je pravda. Ale na druhou stranu jsme byli upozorněni na to, že snad největší díl daní z pohonných hmot jde na financování zdravotnictví. To znamená, že když se nyní sníží daň z benzinu, tak to povede ke dvěma důsledkům. Jednak to způsobí větší spotřebu benzinu, který bude lacinější - pokud to prodejci nedorovnají. Takže aut ještě přibude. Přitom víme, že v takových městech, jako je Praha, 80% zhoršování kvality životního prostředí připadá na vrub osobních automobilů. Za druhé na zdravotnictví půjde méně peněz. Takže když se sníží daně na pohonné hmoty, tak bude více výfukových plynů a méně peněz na léčení lidí, kteří budou strádat nemocemi z těchto výfukových plynů. Nemohu nikoho podezřívat, ani nevím, kdo z poslanců tento návrh přednesl, ale Vojtěch Filip mluvil o tom, že mezi skomírajícími firmami je třeba i prodejce s ojetými auty - pro takovou firmu to je obrovská šance.

Studenti nejsou blbí

Poslední otázka zní, zda mohu své názory prezentovat i před studenty a jak na to reagují. Já je mohu prezentovat, ale dávám si na to dobrý pozor. Již před sto lety Max Weber psal, že učitel, který je ve své třídě, by příliš neměl mluvit o svých politických názorech, protože jeho žáci se mu nemohou bránit. Oni mají strach ze zkoušky a budou se tvářit, že s ním souhlasí jen proto, aby je od zkoušky nevyhodil. Proto to pečlivě diferencuji. Když mluvím u svých kmenových studentů, kteří jsou na mně závislí, aby mohli dále studovat, tak tam se snažím politiku dávat opravdu co nejméně, ale protože beru sociální problémy, a protože oni chodí do praxe a zabývají se sociální prací, tak vědí, jaká je situace. Tvrději vystupuji, když jedu třeba přednášet pro manažery nebo někam na soukromou obchodní školu. Uvádím ovšem jen konkrétní čísla, porovnání ap. Oni ti pravicoví studenti, když jim říkáte fakta, spíše mlčí a nediskutují.

Většina studentů si donedávna o sobě myslela, že jsou pravicově orientovaní. Avšak když dáte těm samým studentům, kteří vám o sobě tvrdí, že jsou pravicově orientovaní, otázku, zda souhlasí s placením školného, skoro všichni vám řeknou, že ne. Takže jejich pravicovost je třeba brát s velkým odstupem.

Ještě dodám, že učím na dvou školách ve Francii, v severní a západní Francii, a mohu porovnávat české a francouzské studenty. Čeští studenti se nechovají nějak pravicově nebo levicově, oni se chovají spíše apoliticky. Jsou ve věku, kdy je politika příliš nezajímá a žijí pod ochrannými křídly svých rodičů. Jsou ještě v inkubátoru, ono je to chytne, až když zjistí, že nemají práci po škole, že nemají šanci získat byt ap. Když přednáším českým studentům, mám pocit, že si myslí, že jsem nějak moc levicový. Když vykládám to samé studentům francouzským, tak se na mne dívají, že jsem nějak málo levicový... Francouzští studenti jsou výrazně radikálnější než čeští. Myslím si ale to, co říkal již Oskar Krejčí, že zkušenost českých studentů se sociálními reformami a věcmi, které se dějí kolem radaru, je může prakticky den ze dne velice rychle radikalizovat. Oni sice jsou zatím dost apolitičtí, ale určitě nejsou blbí!

Haló noviny, 10. října 2008