Je třeba spojit se do jednoho silného proudu

* U vědomí toho, jaký negativní dopad mají kroky pravicové vládní koalice na většinu obyvatel v České republice, na mnohahodinovém Festivalu za demisi vlády, ale i na jiných protivládních demonstracích, nevidím velké zástupy protestujících. Čím si to vysvětlujete?

Bayerová: Mne rovněž překvapila tak malá účast. Těšila jsem se, že se pražským Klárovem povalí davy lidí, a ti budou provolávat hesla jako »Pryč s vládou!«. Mám pocit, že se lidé bojí na veřejnosti vyjádřit svůj názor. Mají obavu, že ztratí práci, že budou mít problémy.

Už jsem se zúčastnila jiných akcí, třeba demonstrace rodičů s dětmi před Úřadem vlády ČR, a rovněž nás nebylo až tak moc. Tehdy jsem jako jediná parlamentní politička do megafonu vyzývala vládu, aby se vyjádřila k antisociálním zákonům, ke zkrácení mateřské dovolené a mateřského příspěvku, ale okna vládní budovy zůstala zavřená, nikdo neměl ani tu slušnost lidem odpovědět.

Možná byla nízká účast dána malou propagací této akce.

Neubert: Nižší účast skutečně nejdříve zarazila organizátory Festivalu, ale já sám neustále říkám, že je to obrovský úspěch, že je to více, než jsem třeba já sám očekával.

Těch důvodů je samozřejmě víc. Lidé nejsou po dlouhé generace, možná od Bílé hory, zvyklí pořádně hájit své zájmy a bojovat za ně. Stále čekáme, co ostatní, co okolní, a jsme jako Češi až nadmíru opatrní. A pak je tu ještě jeden faktor - řekl bych, že samotné projednávání asociálních zákonů na lidi ještě nijak moc nepůsobí. Nějakou informaci sice mají, ale málokdo si asi dokáže představit dopad reforem na jednoho každého. A strach? Ten je asi taky kouskem přítomen.

* Hovoříte o strachu. V listopadu 1989 lidé, kteří byli v ulicích, strach neměli? Anebo jinak: Desetitisíce, statisíce nyní manifestujících Evropanů – ti se o svá pracovní místa, a tedy živobytí, nebojí?

Neubert: Ale samozřejmě se lidé báli i před 21 lety. Vždyť protesty postupně narůstaly. Důležité asi bylo, že tehdejší režim evidentně nekladl žádný odpor. A lidem také začalo docházet, že ve všech okolních zemích probíhají podobné procesy a že je to úplně normální, ale hlavně bezpečné a navíc úspěšné.

Teď je ale situace jiná. Jinde se stávkuje, demonstruje, ale lidé u nás jsou neinformovaní, žijí v pocitu, že v těch jiných zemích je asi situace složitější, a navíc – kdoví jak to dopadne, zas tak špatně nám přece není...

Bayerová: Lidé zřejmě ještě nepadli úplně na dno. Nebo je to naše národní povaha, že vyčkáváme, až co kdo vyřeší za nás? Možná je to i nedůvěra v možnost něco změnit a hlavně - nezájem mladých. U mladé generace bych předpokládala přece jen největší revolučnost.

Neubert: Já osobně si myslím, že klíč ke změně neleží na mládeži nebo studentech, neleží ani na důchodcích. Podstatné je, jak se k celé věci postaví ta část populace, která produkuje hodnoty.

* Objevují se také názory, že důvodem nezájmu o veřejné dění je i ta skutečnost, že mnozí jsou vytěsňováni na okraj společnosti, propadají depresím a uzavírají se do sebe. Jaký je váš názor?

Bayerová: Mé Znojemsko patří již dlouhou dobu k regionům s největší nezaměstnaností. Byl to zemědělský okres a s rozpadem zemědělských družstev zůstalo mnoho lidí bez práce. Kromě toho drobní pěstitelé nemají komu své výpěstky prodat. Výroba se vzhledem k zavlažování, chemickému ošetření a lidské práci silně prodražuje. Pak se stává, že v Praze v sezóně kupujeme meruňky za 59-65 Kč a ve Znojmě za 8-20 Kč anebo pouze za to, že si je sami otrháte. Mnoho obyvatel Znojma je vedeno na pracovním úřadě, ale práce pro ně není. Představte si, že máte vysokoškolské vzdělání, dlouholeté zkušenosti například z práce na některém úřadě a nabízejí vám veřejně prospěšné práce. To, myslím, přináší silné deprese, pocit bezvýchodnosti a nadbytečnosti ve společnosti.

Neubert: Je to tak. Tyhle pocity nepochybně vedou k určité frustraci. Lidé si říkají »vy jste se na nás ‚vykašlali‘, my se ‚vykašleme‘ na vás«. Společnost je stále rozdrobenější, její soudržnost klesá. Ale o to více záleží na těch, kteří nejsou vyloučeni, které kapitál potřebuje (aby vytvářeli nadhodnotu v rámci pracovních kolektivů), aby byli aktivní. Proto podle mne leží klíč k řešení právě u nich.

* Oba se angažujete v občanském sektoru, který se orientuje na společenskou změnu a na předkládání alternativ. Proč toto své angažmá považujete za důležité?

Bayerová: Lidem je potřeba pomáhat. Ne všichni jsou schopni si sami pomoci a sami unést tíhu společenské degenerace a odstavení kamsi na okraj. Toto společenské zřízení není demokratické, natož spravedlivé. Je to boj o moc, postavení a vládu. V celém systému vládnou peníze, ale nikoliv lidská spolupráce, solidarita a soudružnost. Proto jsme ve spolupráci s Alternativou zdola zahájili provoz portálu Občanská právní sebeobrana na adrese www.pravnisebeobrana.cz.

Neubert: Je třeba lidem pomáhat, aby se naučili bojovat za své zájmy. Solidarita není dědičná, ta se musí učit. Organizování odporu se taky musíme učit. Třeba si vezměte tento protest. Festival začali organizovat opravdu lidé zdola, naštvaní politikou vlády, ale bez dlouhodobější zkušenosti jak v politice, tak v organizaci akcí. Tohle všechno ale vykoupili obrovským nadšením, investovali do akce svůj čas, své peníze a nakonec i své tváře. Úplně samotné jsme je v tom nenechali – několik dalších uskupení jim s přípravou i realizací pomohlo. Ale je to jejich »dítě«. Pro mne bylo moc hezké pozorovat, jak se postupně učí za pochodu, jak se pomalu oprošťují od počátečních nerealistických očekávání.

* O změnu společenských poměrů usiluje také parlamentní KSČM. Máte recept, jak propojit všechny subjekty, které směřují stejným či obdobným směrem, aby došlo k násobení síly?

Bayerová: Největší problém vidím v roztříštěnosti levice. KSČM se s ČSSD neustále pře o to, kdo je levicovější, k tomu se přidávají další hnutí a organizace. Je potřeba je spojit do jednoho silného proudu, který se tvrdě postaví proti pravici. A je jasné, že tento levicový proud bude muset najít partnery v celé Evropské unii. Je nutné opustit nepodstatné rozdíly v politických programech a zaměřit se na to, co všechny tyto subjekty spojuje.

Neubert: Souhlasím s Martou, pokud jde o roztříštěnost. Já ale cítím, že je to ještě horší. Roztříštěná názorově je i ČSSD uvnitř, také u KSČM existují různé proudy, které se na sebe zrovna neusmívají. I my ve Straně demokratického socialismu máme různé názory. Hašteří se mezi sebou i nejrůznější iniciativy. Ale mám přece jen jednu dobrou zprávu. Chování dnešní arogantní a asociální vlády způsobilo, že se lidé začínají pomalu povznášet nad bariéry, které je rozdělují. Myslím, že to vládě ještě ani nedochází. Lidé si začínají postupně uvědomovat, že spolupráce s někým, kdo má jiné názory v ne už tak podstatných věcech, je možná, a tedy nezbytná! To je snad jediné pozitivum, které po téhle vládě zůstane.

* Mnozí hovoří o »horkém politickém podzimu«. Není to přehnané hodnocení?

Bayerová: Jestli bude podzim horký, to opravdu nevím, ale jisté je, že nespokojenost občanů vrcholí. Je potřeba najít vůdce, ať již jedince, skupinu aktivistů, či organizaci. Je potřeba podchytit nespokojenost občanů, využít antisociálních návrhů zákonů, které procházejí sněmovnou, a dokázat vládnoucí garnituře, že se jich lidé nebojí. Určitým ukazatelem bude i účast na generální stávce. Je čas se přestat bát a dát svůj názor najevo veřejně.

Neubert: Zde mám trochu jiný názor - možná je to dáno tím, že jsem Pražák. Já bych asi nemluvil o vrcholící nespokojenosti občanů, ale rozhodně vidím zřetelný posun směrem k ochotě jít v jednom šiku i s jinak myslícími proti společné vládě. Lidem to začíná docházet. A až narazí na skutečné následky reforem, pak to bude evidentní každému. Na vrchol nemá cenu čekat, musíme vyrazit na kopec. Protože každá vydařená akce přesvědčí další, že tudy vede cesta.

Haló noviny, 30. 9. 2011, Monika Hoření