Nejen o ČSSD a demokratickém socialismu

Poplatky u lékaře, transformace nemocnic a pojišťoven, reforma veřejných financí, inflace, drahé potraviny... Jak by měla levice na tuhle smršť reagovat?

Tomu, co dnes prožíváme, říká SDS modré záplavové deště. Dravost, s jakou se kapitál vrhá na fond zdravotního pojištění nebo na zatím solidární důchodový systém, je úděsná. Tady zdaleka nejde jen o poplatky u lékaře, to jsou jen dvířka pomalu otevíraná hezky nalíčeným jezinkám.

Ptáte-li se jak z toho ven, je třeba si upřímně povědět, že žádná propracovaná a společensky přijatelná koncepce radikální levice zatím neexistuje, že jsme stále ve stadiu diskuse o možných alternativách budoucnosti. Řekl bych však, že určité nutné kroky se už před námi rýsují. Především je třeba lidem jasně říkat a do omrzení opakovat, že akciové společnosti jsou už ze zákona obchodní společnosti vytvářené za účelem zisku. Žádný kapitalistický investor nepůjde do nákupu jejich akcií, pokud mu neponesou dividendy alespoň na úrovni bankovních úrokových měr. A o to musí být jejich provoz dražší. Za druhé by bylo třeba z existujících hospodářských údajů ukázat, že vyšší efektivita velkých soukromých firem ve srovnání se státními je ničím nepodložený mýtus. Nemluvím teď o malých či středních podnicích, kde jsou jejich majitelé schopni sami v pracovním procesu své firmy monitorovat a řídit. Ale u velkých firem jsou to najatí manažeři, mnohdy novodobí kočovní nomádi, kteří si na sebe na dobu určitou pouze nasadí triko týmu, za který kopou. Za třetí je třeba povšimnout si toho, že v českých podmínkách jsou do státních podniků mnohdy jmenováni lidé ne proto, že jsou pro danou funkci nejlepší, ale protože ji dostanou jako politickou trafiku. Opakuje se tu nešvar z dob reálného socialismu, ovšem s tím vylepšením, že není dostatečně zajištěna ochrana státního nebo obecního majetku. Tohle nebezpečí je vážné, protože je to současně způsob, jak si kapitál kupuje českou politickou elitu. Za čtvrté je podle mne třeba vyhlásit skutečnou nehranou válku monopolům a oligopolům, protože jejich monopolní rentu musí zaplatit právě spotřebitel, o kterého nám jde. V odůvodněných případech si dokonce umím představit založení nových státních podniků, které budou produkovat vybrané produkty a prolomí tak možné existující monopolní strategie. Dokázal byste si představit třeba státní farmaceutickou firmu, která by produkovala generická léčiva?

Já ano, ale česká sociální demokracie by si asi netroufla na podobný krok...

Určitě bychom v diskusi nalezli více takových opatření, třeba daňových, která by mohla a měla být přijatelná i pro sociální demokracii, jejímž cílem je přece ještě stále demokratický socialismus, deklarovaný Socialistickou internacionálou. To bychom měli naší ČSSD neustále připomínat a tlačit ji k diskusi, jak si ho vlastně v českých a evropských podmínkách představuje. Úkolem dneška je akční spolupráce širší levice, založená na nějakém společném minimálním programu.

Mně se zdá, že ČSSD používá čím dál tvrdší rétoriku, jíž jen zakrývá čím dál vlažnější činy.

Rozpor mezi slovy a činy vedení sociální demokracie prokazatelně existuje, netroufnul bych si však rezolutně povědět, že by se neustále zvětšoval. Spíš bych hovořil o někdy zmatečném, jindy cíleném lavírování. Vedení ČSSD se podle mne velmi pragmaticky snaží udržet si co nejvyšší parlamentní preference. Tu politickými útoky na českou pravici, tu na KSČM, podle toho, na které straně jejich loď právě nabírá vodu. Vezměte si jen případ možné americké základny v ČR - za vlády ČSSD byly v roce 2004 započaty rozhovory s americkou stranou. SDS tehdy asi jako první politická strana proti takové servilitě české vlády protestovala a požadovali jsme okamžité odvolání podplukovníka Jandy z funkce a Washingtonu. Předseda tehdejší vlády Paroubek se později tvářil, jako by o tom snad ani nevěděl, a teprve když bylo jasné, že levicově smýšlející voliči jsou jednoznačně proti takové základně, orientace ČSSD se pomalu měnila.

Je ČSSD jiná ve svých přístupech, než evropské sociálnědemokratické strany?

Ne příliš. Evropské sociálnědemokratické strany přijaly strategii politické strany typu catch-all , tedy strany, která se snaží zachytit maximum voličů od leva do středu politického spektra. Sociálním demokratům bych dnes asi nejvíce vyčítal, že se jejich vedení podílí na udržování politiky divadla, že přistupuje na mediální hrátky, kdy se za paravánem malicherností odehrávají podstatné společenské změny.

Na druhou stranu je třeba povědět, že sociální demokracii je třeba jako celek považovat také za složku české levice. Podstatné je, jak se sebeidentifikují její voliči - a v tomto smyslu je překryv mezi voliči ČSSD a voliči KSČM, jako vlajkové lodi radikální levice, obrovský. Navíc vzhledem k tomu, že čeští Zelení se většinově rozhodli převzít štafetový kolík liberální pravice, nemá radikální levice pro obranu sociálního státu jiného strategického spojence než právě ČSSD.

Ve svém vystoupení na sjezdu KSČM v Hradci Králové jste použil pojem levicová hegemonie pro označení jednoho z cílů levice v naší zemi. Co ten pojem znamená?

Je třeba se stavět proti dosud převažujícímu neoliberálnímu paradigmatu, založeném na základní tezi o dokonalé ruce trhu bez přívlastků. Česká společnost už sice začíná postupně chápat, že ruka trhu je globálně chromá, ale problém spočívá v tom, že vlastní proces demontáže sociálního státu se dostal do fáze již téměř zlegalizované privatizace veřejných služeb. Nevím, jak velkou by měl dnes takový Marx radost z toho, že se tím naplňuje jeho předpověď, že tendencí kapitalismu je převod všech statků na zboží.

Radikálně levicové hnutí může být úspěšné jen tehdy, pokud důsledně hájí zájmy těch, kdož touží po společenské spravedlnosti a zároveň hovoří jejich jazykem a prožívá jejich současné radosti a problémy. Bylo by asi vážnou chybou, kdybychom jen hájili svou pravdu, svou představu o budoucí spravedlivé společnosti a chystali někde za rohem projekt přeměny nebo se výhradně snažili pouze odstraňovat ty nejtíživější sociální nespravedlnosti, jak dnes ve svých světlých chvilkách činí třeba ČSSD.

Komunistické hnutí vyrostlo historicky na kultuře dělnického hnutí, vycházelo z něj, a proto také slavilo z počátku takové úspěchy. Dnešní stav je neradostný - mezi kulturou radikálně levicového hnutí a kulturou lidí práce zeje propast, na které se podílejí jak zážitky z let reálného socialismu, tak současná neoliberální propaganda.

Žijeme jen jeden život, dnes si prožíváme své strasti a chceme je kompenzovat nějakými radostmi - úplně normální svět lidí práce. Je-li lidem odcizena práce, nesmí jim být odcizeno jejich potenciální hnutí. Připomenu tady jeden vtip z 80. let. Byla to odpověď na otázku, proč je Tatra 613 lidovým vozítkem. A odpověď zněla: protože se v ní lid vozí prostřednictvím svých volených zástupců. To je memento, na které nesmíme zapomenout.

Primárním úkolem radikální levice je podle mne tuto propast překonat. Nejde o to zbavit se určitých slov jako komunismus nebo socialismus, ale o to, abychom dosáhli věcného porozumění a stavu důvěry ve vyřčené slovo. Jde o to, abychom mluvili stejným jazykem, aby sdílená slova měla společný význam, abychom měli stejnou kulturu a na ní pak, jako na substrátu, mohli mít i společné ideje. A nutně potřebujeme, aby se na takto vznikajícím prostoru opět podílela aktivní levicová inteligence jako v první polovině 20. století. Taková je má představa o levicové kulturní hegemonii.

Haló noviny, 28. 6. 2008, otázky kladl Jan Stern