Hodně se dnes mluví o úpadku mravů, korupci, rozkrádání, zadlužování generací dnešních i budoucích, prorůstání politiky, majetku, moci a zločinu, a já nevím čeho všeho.
Jsme svědky nepřeberného množství zaručených protikorupčních programů, opatření a dokonce stran receptů, jak ušetřit, důkazů, kdože to žije na úkor koho a co s tím ten či onen udělá, až bude u moci. Bylo by ale asi poctivé alespoň si přiznat, kdy tenhle katastrofální stav začal a kde má kořeny.
Bylo to někdy v létě 1990, když si tehdy novopečený ministr financí ČSFR, inženýr Václav Klaus, posteskl, že nechce žádné třetí cesty, dost že bylo různých slibů na náměstích. Že to, co potřebujeme, je normální rychlé obnovení kapitalismu, a to nepůjde bez rychlé privatizace majetku státu.
Ale jak to udělat a nedostat se do maléru? Dodnes si pamatuji na moudro, které tehdy vyřkl jeden z jeho nejbližších, Tomáš Ježek: »Nejrychlejší způsob privatizace, který znám, je zhasnout.«
A tak se zhaslo. Federální shromáždění hned na podzim zrušilo několik paragrafů trestního zákona, které do té doby chránily veřejný (většinou státní) majetek. Tehdy se mu v zákoně navíc říkalo »majetek v socialistickém vlastnictví«, a tak to bylo o to jednodušší.
Od té chvíle se staly veřejný majetek, veřejné služby a veřejné finance nejspolehlivějším a nejbezpečnějším zdrojem zisku v soukromém sektoru, lovnou zvěří začínajících milionářů a budoucích miliardářů. Stačilo, aby dotyčný měl silný žaludek, po boku právníka (i průměrného), nějakého politika (komplice) ve správné funkci, kde mohl rozhodovat o nějakém tom pozemku, nemocnici, zakázce, prostě o veřejném majetku, a mohlo se začít poctivě vydělávat (privatizovat) bez porušení moudře zrušeného zákona. A nikdo ze zúčastněných nepřišel zkrátka, bylo dost pro všechny. Pro aktivní účastníky, ale i pro všechny ty, jejichž rolí bylo prostě jen nevidět či pomoci, když se něco nepovedlo, nebo pohlídat, aby všichni aktéři mohli zůstat na svých důležitých místech. Jen Masarykovo heslo »Nebát se a nekrást« se malinko upravilo na »Nebát se krást«.
V prvních řadách pak logicky stanuli lidé, kteří už dávno před listopadem 1989 moc nehleděli na nějaké to desatero nebo na veřejný zájem a peníze jim nikdy nesmrděly. Nebyli to ale jen různí veksláci, černí bookmakeři, podnikavci a podnikatelé. Do »akce« se zapojila i celá řada bývalých protagonistů režimu, kteří na rozdíl od těch prvních nepotřebovali dříve krytí policistů, ty kryla funkce nebo průkaz KSČ.
Jak se dnes ukazuje, nebylo toho málo, nad čím se tehdy v naší zemi »zhaslo«. Majetek za nějaké dva až tři biliony korun ve »starých penězích«. To znamená nějakých 15 až 20 tisíc miliard dnešních korun. Jinými slovy více než desetinásobek dluhu veřejných financí, nad kterým se dnes včerejší privatizátoři s hrůzou křižují a vyzývají všechny ostatní, aby se rychle uskrovnili, jinak prý dojde co nejdříve ke katastrofě. Celá společnost tak obrazně řečeno žila ne na úkor budoucích, ale minulých generací. Samozřejmě kromě toho, co v první řadě sama vytvořila.
Zděděný majetek se však postupně tenčil, ale nároky a očekávání privatizátorů, stranických pokladen, zkorumpovaných politiků a dalších zůstávají stejně vysoké. A tak už vlastně zbývají jen veřejné rozpočty a veřejné služby.
Jaké důsledky měla tato dvacetiletá »transformace« na morálku a atmosféru ve společnosti, toho jsme dnes všichni svědky. A bylo z tohoto hlediska skoro jedno, jestli v čele »reforem« stála zrovna ODS nebo ČSSD. Bohužel.
To bychom měli mít na zřeteli vždy, když na naše smysly zaútočí další aktér volebních klání s dalším zaručeným, tentokrát už doopravdy míněným protikorupčním receptem. Chceme-li vážně, aby došlo ke zlepšení stavu morálky, efektivnímu omezování korupce atd., nestačí jen nejrůznější právní, technická, finanční a další opatření, přestože řada z nich má určitě hlavu a patu a sama o sobě míří správným směrem.
Základem a receptem, bez kterého se nepohneme reálně vpřed, je podle mého názoru obnovit zvláštní, přísnější ochranu veřejných prostředků a majetku a jasně stanovit, že veřejné služby budou mít neziskový charakter. Jinak se situace nezlepší, naopak se bude dále zhoršovat, a i naši kritici (jak ti upřímní, tak ti pokrytečtí) by si měli uvědomit, že dříve nebo později může někdo oprášit jiné heslo: »Co bylo ukradeno, musí být vráceno«. A nebylo toho za těch dvacet let málo.
Lubomír Ledl místopředseda Strany demokratického socialismu
Haló noviny, 17. dubna 2010,
Nebát se a nekrást?
