Kolik lidí se přihlásilo k výzvě, abychom to zavařili vládě zapnutím elektrického spotřebiče minulou středu večer? Odpůrci této akce budou tvrdit, že to bylo fiasko, protože odběr byl menší než den předtím.
Podporovatelé budou argumentovat tím, že určitý nárůst je na grafu patrný. Ale že nárůst byl způsoben právě záměrným zapnutím spotřebičům, s jistotou tvrdit nelze. Je to happening nebo vyjádření politického postoje? Tak se totiž dá shrnout obsah internetových diskusí levicově orientovaných diskutérů v době přípravy celé akce.
Co se na to podívat z jiného úhlu. Tradicionalistům by se líbilo, kdyby masy naplnily náměstí a tímto způsobem vyjádřily, co si myslí, a hlavně takto dotlačily establishment ke změně. Ono to ale takto nefunguje. Podívejme se na Francii, co milionové zimní demonstrace změnily? Dnes ani v arabském světě masové demonstrace nic nezmění, není-li vůle klíčových hráčů změnu připustit. Při hlubší analýze se dnes vždy ukazuje, že pod zdánlivě jednoznačně vypadající akcí, demonstrací, je velice nepřehledné pletivo politických, ekonomických, sociálních a dalších vazeb či vlivů, které na konci zásadně formují výsledek politického střetu. Navenek je to ale prezentováno »jen« jako výsledek nějaké demonstrace. I u nás masy na náměstích měnily společnost naposledy v roce 1989. Ale i v tomto případě byly demonstrace pouze jedním dílkem celé politické mozaiky, výsledkem tlaků, vlivů a vazeb prolínající celý svět.
Proč tedy místo srazu u sv. Václava zapínat žehličky? Asi proto, že v této fázi jde o posílení sounáležitosti těch, kteří chtějí vyjádřit svůj nesouhlasný postoj. Dodat jim hmatatelný, či spíše na internetu viditelný důkaz – ano, my jsme tu! A do toho se mohou zapojit všichni, i ti, kteří na Václavské náměstí nedorazí buď proto, že to mají daleko, nebo proto, že se obávají, aby je tam nikdo neviděl. Pocit nespecifikovaného, ale všudypřítomného ohrožení téměř každého ve společnosti narůstá. S tím se deformuje a umrtvuje také občanská aktivita, neboť i z ní má mnoho lidí obavu, aby neohrozili sebe nebo své rodiny. Proto je třeba hledat cesty, jak zapojovat občany, hledat nástroje, kterými by mohli občané dát prst na tep doby a v případě nutnosti i třeba tento tep zmáčknout, a to samo o sobě nevyžadovalo hrdinské odhodlání. A také hledat cesty, kterými by se občané dozvěděli, že nejsou zapomenutými individui, ale že jsou součástí širšího kolektivu.
Nevole a hněv jsou přítomny v myslích lidí. Jde o to, kam se nasměrují. Formulace cílů už nejde nahradit zapínáním žehličky, ale nejsou-li připravené masy, pak i sebelepší programy mají malý smysl. První stupeň přípravy musí být posílení pocitu sounáležitosti, zvýšení občanského sebevědomí, což začíná v nejmenší vesničce a končí u sv. Václava. Je třeba zatáhnout občany do »politických her« a zajistit jim zpětnou vazbu. Vaření vlády může být startovní bod, je ale třeba přemýšlet o dalších krocích. Možná, že jsou jiné a třeba i lepší možnosti, ale v žádném případě by se nemělo rezignovat na hledání forem a metod občanského politického nátlaku, který sice nebude zajímavě vypadat v televizním zpravodajství, ale bude schopen cosi prosadit. A to vše je otázka spíše volby forem než obsahu. Možná, že to bude znít kacířsky. Pokud se rozličnými tlaky sociálních skupin a občanskými postupy podaří shodit vládu a faktickou moc položit na ulici, pak lze doufat, že ji zvednou lepší, odpovědnější síly. Teď jde o to, aby moc byla nabídnuta jiným silám vzešlým z demokratické soutěže a na základě většinové vůle lidu, ze které stále ještě moc pochází. Nebo snad již platí něco jiného?
28. 4. 2011
Jiří MÁLEK, předseda Společnosti pro evropský dialog
http://www.halonoviny.cz/articles/view/219890
Vaření vlády - happening nebo politika?
