V sobotním Právu
radil Jiří Pehe odborům, aby „ubraly plyn“, když volají po demisi vlády, že by se rozhodně měly „zastavit před branami parlamentní politiky“ a že „by si neměly přisvojovat roli politické opozice“. Tyto katedrové poučky jsou nejen v rozporu se zájmy lidí práce, které primárně odbory hájí, ale hlavně mlčky předpokládají, že není rozporu mezi legalitou a legitimitou parlamentní elity.
Podle článku 27, odst. (1) Listiny základních práv a svobod má každý právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů a odbory mají právo chránit tyto zájmy všemi prostředky, které jim zákon nezakazuje. Jiří Pehe si ovšem myslí, že odbory nemají právo vyzývají jménem odborových organizací vládu k rezignaci, a už vůbec ne „organizovat za tímto účelem masové protesty“.
Patřím mezi zastánce rozšířeného použití prvků přímé demokracie, ale jsem na druhou stranu dalek toho, abych odmítal důležitou roli politických stran. Oproti Pehemu si zdaleka nemyslím, že žádná demokracie nemůže fungovat při nátlaku odborů, zejména za situace, kdy vládu podporuje sotva 20% voličů. Opak je pravdou.
Nikdo nezpochybňuje, že česká vláda je legální. Legalita této vlády se však po dvou letech ukázala být získána marketingovým podvodem na voliče. Členové odborů se například nerekrutují jen z příznivců levice, značná část volila v minulých volbách jednu ze stran současné třiapůlkoalice. Jenže arogance a asociálnost této koalice přiměla tyto odboráře vystřízlivět a dospět k názoru, že jejich volba byla špatná. Zbytek společnosti je na tom podobně. Vláda utrpěla totální ztrátu legitimity. Ale nechová se podle toho. Co s tím?
Jiří Pehe doporučuje voličům za této situace trpně mlčet, protože si musí nutně uvědomovat, že se politickým reprezentacím za posledních 20 let nepodařilo vytvořit dostatečně funkční, vyspělou občanskou společnost, která by měla jiné opravné mechanismy. To ale přece není chyba odborů, to je chyba oněch politických reprezentací! Ostatně i proto se dnes část zloby občanů obrací proti politickým stranám vůbec, proto se část společnosti upnula k odborům jako k záchrannému kruhu.
Musel jsem trochu usmát nad Peheho větou, že „už nemáme ‚revoluční‘ odborové hnutí, ale jen odborové hnutí“. Vzpomněl jsem si na konec 80. let, kdy jsme si mladí komunisté dělali legraci ze zkratky ROH, protože jsme nejsme neviděli žádnou revolučnost, žádnou odborovost a žádné hnutí. Jen strnulý aparát, který byl součástí státní mašinérie. To se pak bohužel prokázalo v transformačním období po listopadu 1989, kdy byly odbory totálně paralyzované.
Takže závěrem - odbory dnes podle mne plní svou funkci, i když jsou i na nich vidět neduhy všech hierarchických struktur. Osobně bych si za levici přál, aby byly „revolučnější“. Ale i tak: díky.
Milan Neubert
Strana demokratického socialismu
Parlamentní demokracie a odbory
