Solidarita, spravedlnost, důchody

Odkud ale začít tuto diskusi, cítím-li se levičákem? Je sice snadné postavit se na jednu stranu sporu. Ať již tím, že dosavadní systém nazvu nezbytnou solidaritou, bez které by společnost nemohla fungovat. Nebo z druhé strany je možné mluvit o velké nespravedlnosti. Obě takto pojaté vyhraněné varianty jsou ale nepravdivé. Zaběhnuté politické stereotypy říkají, že levice bude volat po solidaritě za každou cenu a pravice bude vytrvale poukazovat na nespravedlnost a neadekvátní nastavení příjmů z důchodů. Je ale možné vytvořit systém, který by byl solidární i spravedlivý? Nejsem si jist, ale přinejmenším bychom se o to měli snažit.Možná, že by v tomto úsilí mohlo pomoci několik otázek.
Je v důchodovém systému v protikladu princip solidarity s principem spravedlnosti, chcete-li zásluhovosti?  Do jisté míry ano. Ale zároveň musíme definovat, co je to solidarita. Je to pouhý transfer prostředků od lépe zajištěných k potřebným? A měl by se dít tento přesun s uvědomělým souhlasem  těch lépe zajištěných? A mají na to ti potřební nezadatelné právo? Žádná odpověd, která by se týkala pouze důchodového systému, nemůže být správná. Vždy má úzkou vazbu na situaci ve společnosti a na to, jak její jednotlivé součásti chápou a prosazují solidaritu a spravedlnost. Není například moc pravděpodobné, aby ve společnosti, která jednoznačně staví  na individualitě a starosti každého o sebe, byl fungující vysoce solidární a spíše rovnostářský důchodový systém. Je tedy nutno začít diskusi od priorit ve společnosti. A to vyžaduje pro určitou koncepci získávat občany. Nařizování, či protlačení jedné koncepce silou není cestou. Pouze vede ke zvýšení společenského napětí a na to doplatí ti slabší. Společensko-politická odpovědnost radikální levice je v tom, jak se zhostí své role v představení moderní koncepce rovnosti, volnosti a bratrství pro jednadvacáté stolení, kterou by  velká část společnosti považovala za správnou, spravedlivou a hodnou podpory. Tak totiž stojí zadání od jejích příznivců a třeba i voličů.  Je zbytečné zastavovat se u jednotlivostí a lamentovat například nad tím, že zástupce KSČM nebyl pozván do nedělního pořadu V. Moravce o důchodech. Podstatně důležitější je, že se bohužel zatím nepodařilo společnosti efektivně představit vlastní propracovanou a přitažlivou radikálně levicovou koncepci.  A to nestojí a nepadá s jednou účastí v jakémkoliv televizním programu. Tato koncepce má svoji váhu danou tím, jak ji ve společnosti prezentují různí lidé na různých úrovních a jak souzní s názory občanů. Povídání přes obrazovku není rozhovor s lidmi.  Žádná představa postavená pouze na kritice a neoslovující různorodé sociální skupiny realistickým výhledem nemá dlouhodobou perspektivu. Tato nabídka budoucnosti musí být uskutečnitelná a dostatečně přitažlivá i pro levicově smýšlejícího, dobře honorovaného manažera, či úspěšného technika, lékařku nebo vědce. Aby i s těmito lidmi byl veden dialog o solidaritě a zásluhovosti. Bude mi oponováno, že v různých dokumentech vč. volebního programu je obsaženo to, co kritizuji. To vše je nejspíše pravda. Ale alternativní řešení se nestalo obecně známým, nepodařilo se ho úspěšně „distribuovat“. A důvodem není, že jeden představitel nebyl v na „pokecu“ u Václava Moravce.  Co jsme udělali pro to, aby to bylo jinak? Zalistujme v paměti a zkusme spočítat, kolik odborných seminářů, pracovních setkání s různými odborníky i veřejných diskusí s laiky pořádaných o solidaritě a spravedlnosti či zásluhovosti ve společnosti jsme jako radikální levice v uplynulém roce uspořádali? Kolik jsme vlastně oslovili řadových občanů? Podívejme se, kolik fundovaných, analytických článků na toto téma bylo publikováno? Víme vůbec co se o důchodech diskutuje v tzv, Bezděkově komisi a co tam přináší radikální levice? A jak se pozice radikální levice odrazila v obsahu různých diskusních blogů např. na Aktuálně.cz, iHned či iDnes? A v mnoha těchto aktivitách se nemusí zapojovat jen poslanci a další funkcionáři. To přece musí zvládnout podstatně více aktivních občanů. To není kritika, je to poukázání  na snadno využitelné rezervy. Vím, je jednodušší přednášet připomínky v kruhu názorově spřízněných, od plic si zanadávat na poměry, než se pokusit formulovat své argumenty a snažit se pro ně získat okolí. Necháváme se tlačit do pozice, kdy jsme nuceni se znovu a znovu vyjadřovat k minulosti. A mnohdy na tom ztrácíme čas i sami našimi vlastními, tzv. odbornými aktivitami.  Sami se utápíme v málo přínosných diskusích o teoretických tématech tak vzdálených od reality. A už vůbec nemluvím o tom, jak se nezajímáme o dění v této oblasti za našimi hranicemi. Převážná většina příznivců a voličů radikální levice ale chce něco jiného. Ta žije dneškem a budoucností. Radikální levice netrpí nedostatkem schopných psavců, nedostávají se jí ale ti, kteří chtějí a umějí pro svoji koncepci získat druhé. Zatím se zdá, že má daleko více odborníků na mezinárodní otázky, či historii nebo filozofii, než ty, kteří umí odpovědět na horké sociálně politické otázky současnosti a dát konkrétní návod na řešení. Toto změnit není úkol na týden nebo do voleb. Ale pokud v příštím volebním období nebudeme aktivně působit na společenské okolí, nebudou záměry a koncepce nic jiného, než určitý politický folklór bez významnějšího vlivu. Pak si můžeme stěžovat jen na sebe.
Tedy, dost naříkání a stěžování. Vzhůru mezi lidi. Nemusí to zrovna být do KAUFLANDu, chci-li parafrázovat facebookovou komunitu se čtvrt milionem mladých lidí nijak nenakloněných radikální levici. Pro začátek stačí jít do internetových diskusí, na blogy a třeba i facebook. Jistě by byla přínosná i kritická a otevřená diskuse v těchto novinách. Přemýšlejme, diskutujme, přesvědčujme – jiné a někdy i sebe.
Jiří Málek, předseda SPED
Článek vyšel v redakční úpravě v deníku Haló noviny,  6. května 2010.