Levice, radikalismus a extremismus

Nebezpečí extremismu kolem nás

V posledních letech můžeme sledovat postupný nárůst fyzického a psychického násilí s rasovým a ideologickým podtextem. Epidemie pravicového extremismu začíná z několika ohnisek zachvacovat Evropu a proniká i do Čech a na Moravu. Chybí individuální statečnost a schopnost přirozené kolektivní obrany společnosti. Pro nás, levicově smýšlející občany, je to velká výzva.

Brojíme proti extremismu, ale neklid by v nás mělo vyvolávat nejen jeho rostoucí násilí, ale zejména neschopnost stávající občanské společnosti se s tímto nebezpečným jevem vyrovnat. Půjdeme-li v myšlenkách ještě hlouběji, nutně dospějeme k tomu, že extremismus je nemocí této společnosti, že je jevovou formou nějaké skryté podstaty.

Tento chronický neduh společnosti není důsledkem předchozího režimu, projevuje se velmi intenzivně i v zemích západní Evropy, kam vliv sovětského modelu socialismu bezprostředně nezasahoval. Jsme si ovšem vědomi toho, že kulturně uzavřený minulý systém posílil v širokých vrstvách lidí některé společenské vlastnosti jako sobectví, nesnášenlivost, netoleraci, neodpovědnost, které jsou dnes substrátem, na kterém se pravicovému extremismu dobře daří.

Smyslem tohoto článku však není boj proti tomuto nebezpečnému jevu ani jeho analýza, ale snaha upozornit na některé aspekty našeho myšlení, které nám možná brání v tom, abychom viděli skutečnost takovou, jakou opravdu je, a abychom proti ní mohli podniknout odpovídající kroky, budeme-li si to přát. Autor by byl rád, aby byl tento článek spíše metodickým příspěvkem k řešení i jiných problémů, které nás obklopují.

Proč je to s extremismem složitější

Média nás denně zaplavují informacemi o občanských násilnostech, které vyplňují logický prostor mezi násilím páchaným jednotlivci a agresí států, a nazývají je náboženským, ekologickým či politickým extremismem. Média nás každý den nejen informují, ale i formují. A to jak výběrem informací, tak i výběrem jazykových prostředků, kterými nám vybrané informace podávají. Jazyk je nástroj, pomocí kterého se člověk chápe světa kolem sebe, je to stavebnice, ze které je tvořeno naše vědomí soukromé i společenské. Exaktní vědy jsou si toho dobře vědomy, a proto věnují zvýšenou pozornost definici jednotlivých pojmů. Věda tak většinou disponuje nástroji, které jsou vhodné pro práci v dané odborné oblasti a které se snadno předávají „z ruky do ruky“, aniž vzniká nebezpečí pojmové nejasnosti.

V běžném životě je to však jinak. Představte si záběr v televizi, která vám ukáže mladíka právě rozbíjejícího výkladní skříň dlažební kostkou. S největší pravděpodobností bude onen mladík v doprovodném komentáři zmíněn. Nečekejte právní kvalifikaci, že jeho čin naplňuje skutkovou podstatu přestupku nebo trestného činu. Dávno pryč je i doba, kdy by bylo na místě očekávat morální hodnocení, že se jedná o neúctu k hodnotám či barbarství. Dostane se vám patrně politického nebo obecně politického hodnocení. Pokud by výkladní skříň patřila Aeroflotu, byl by mládenec označen za „protispolečenský živel“ či za provokatéra. Pokud však půjde o vitrínu MacDonald's, máte před sebou radikála, extremistu, a pokud bude kostka dost veliká nebo bude doprovázena hořící láhví, mohl by se z něj na obrazovce vyklubat i terorista. Uvedený příklad vám měl připomenout důležité zásady, že totiž:

• je sice důležité, jaká je věc ve skutečnosti, neméně podstatné však je, kdo a kdy danou věc hodnotí a jak se věc jeví
• říká-li nám někdo něco, chce nás tím buď informovat nebo formovat
• běžně používaný jazyk často používá pro jednu a tu samou věc různé pojmy, které jsou obecně vnímány jako synonyma, i když historicky synonymy nebyly
• zatímco věda obsah slov zpřesňuje, obecný jazyk a myšlení mají tendenci zplošťovat a zjednodušovat

Analýzu jevu musíme začínat historicko-genetickou analýzou pojmu

Při formulaci stanoviska k jakémukoliv problému musíme začít jeho analýzou. Analýzu problému je ovšem třeba zahájit analýzou pojmu, zvláště je-li tento pojem konfúzní a mlhavý jako v případě radikalismu a extremismu. Konfúznost pojmu často souvisí se složitostí jeho vývoje, který probíhal přibližně paralelně s neméně složitým vývojem samotného problému a který tudíž zanechal v hlavách lidí i několik původních významů. Pojmový odraz skutečnosti je specificky lidským a společenským odrazem, který je podmíněn dobovým prostředím, a to jak základnou, tak společenským vědomím.

Každá analýza problému i pojmu (který se snaží problém lidsky uchopit) tedy musí začít historickou analýzou, historicko-genetickým rozborem. Je třeba mít na zřeteli, že dějiny problému extremismu a dějiny pojmu extremismu nejsou jedno a totéž, neboť v různých dobách a různých myšlenkových směrech se „extremismem“ nemuselo rozumět totéž, jinými slovy, s pojmem extremismu mohou být spojeny různé problémy.

Jak se historicky vyvíjely pojmy radikalismu a extremismu

Prvním problémem při zpracování pojmu „extremismus“ musí být nalezení nejstaršího výskytu a obsahu tohoto pojmu.

V anglosaské literatuře je slovo extremism doloženo v roce 1865. Označovalo tehdy ovšem obecnou vlastnost nebo stav být extrémní. Vlastní pojem „extrémní“ vznikl asi v 15. století, kdy se do Middle English dostal z Middle French z latinského extremus, tedy superlativa přídavného jména exter, exterus, které znamenalo být na vnější straně. Stará angličtina používala výrazu extrémní (extreme) pro označení vysokého stupně nějaké vlastnosti nebo velké vzdálenosti od centra. Nějakou dobu bylo patrně toto slovo vnímano jen jako superlativum ve smyslu nejvzdálenější či časově nebo prostorově poslední, později již jen jako krajní, končící, na hranici stojící. V každém případě souviselo toto slovo s popisem formy a ne obsahu.

S postupem doby se ovšem slovo extreme začalo stále více používat k označení zvýšeného stupně nějaké vlastnosti, zejména pokud se její rozsah vymykal běžným zvyklostem. Obsahově by se dalo použít českého překladu značný nebo mimořádný. Slovo extreme se v té době začalo znovu stupňovat a běžně se používalo ve tvaru extremest, tedy „nejextrémnější“.

Pojem extreme se začal zároveň po sto letech používat jako podstatné jméno ve smyslu něčeho, co je situováno prostorově na okraji nebo má vlastnost s okrajovou hodnotou, tedy ve smyslu námi používaného slova „extrém“, „krajnost“. V tomto smyslu vytlačoval pojem extreme starý výraz extremity, který se používal pro označení nejvzdálenější části či bodu nebo speciálně pro označení okrajů těla, tedy rukou a nohou, popřípadě tykadel, ploutví apod. Je zajímavé, že tento význam má i německé slovo Extremität. Všimněte si = naše „končetina“, tedy místo, kde naše tělo končí, místo, které jse vůči tělu krajní.

Pojem extreme se začal postupně používat jako přídavné jméno k popisu toho, co se velmi široce nebo důkladně rozvinulo. V tomto přeneseném smyslu se tedy začal dotýkat i postaty věcí a začal konkurovat (tedy stal se synonymem) slova radical, česky „radikální“.

Slovo radical převzala stará angličtina rovněž z latinského radicalis, od radix = „kořen“. Tímto přídavným jménem se původně ve 14. století označovala odvozenost od něčeho, popř. se tím poukazovalo na kořeny dané věci. Jednoznačně se jím popisovala podstata věci. Postupně se ale význam posouval do přenesené polohy, ke konstatování, že věc vyrůstá z nějakých základů, z kořenů, z fundamentu. Dalším posunem byl konečně posun k vyjádření, že daná věc se vyvíjí odchylně od jiných, že se vzdaluje od něčeho, co je běžné či tradiční. A právě v tomto významovém posunu se stal pojem radical synonymem pojmu extreme.

Radikalismus a extremismus v dnešním jazyce

Po této odbočce ke kořenům už nás snad nepřekvapí skutečnost, že na přelomu 19. a 20. století souvisel pojem extremism s podporou nebo obhajobou extrémních názorů a kroků, zejména v politice, kdy se významově kryl s pojmem radicalism nebo ho přesahoval. Uveďme si příklady, jak je dnes různými zdroji definován „extremismus“, popř. jeho subjekt „extremista“ ve srovnání s „radikalismem“ a „radikálem“. Seznam zdrojů je dám možnostmi, které měl autor poruce.

Co z toho plyne pro levici?

Porovnáním použití pojmů „extremismus“ a „radikalismus“ v jednotlivých zdrojích jsme si ověřili, že v myšlení lidí objektivně existuje trend smazávání rozdílů mezi původními obsahy obou pojmů. Současně však vedle sebe existují dlouhodobě v populaci různě zabarvené obsahy těchto pojmů, které nepochybně souvisejí s názorovou pluralitou společnosti. Tuto pluralitu pojmů musí levice chápat jako genetický fundament vyvíjejícího se společenského vědomí, který je zárukou jeho dlouhodobé stability a životnosti. Proto musí levice tuto pluralitu pojmů podporovat a bránit komukoliv, kdo by měl tendenci tuto pluralitu násilím omezovat.

Současně však musí levice, která chce společnost nejen vykládat, ale i měnit, sama pro své potřeby pracovat s pojmy, které jsou dobře definované a snažit se demokratickými prostředky prosadit svoje pojetí na „trhu idejí“. Její snaha musí být intenzivní všude tam, kde považuje daný jev za společensky nebezpečný. Tak je tomu i v případě extremismu.

Pro naše potřeby navrhuji pracovat s následující definicí. Radikalismus je politický postoj obhajující fundamentální změny v existujícím politickém, ekonomickém a sociálním pořádku, který se opírá o kořeny považované za základní hodnoty. Jeho smyslem je přizpůsobit budoucí stav společnosti těmto hodnotám za použití přiměřených prostředků, které jsou nutné k tomu, aby bylo tohoto stavu dosaženo a aby byl tento stav dlouhodobě životný a stabilní. Obsah i forma radikalismu se proto mění s měnící se společností, zejména s dosaženým stupněm poznání. Neustále je třeba mít na paměti Marxova slova: „Být radikální znamená uchopit věc u kořene. Kořenem člověka je však člověk“.

Moderní radikalismus vznikl z námitky proti zavedeným privilegiím, ať už bylo takové privilegium založeno na domnělé duchovní autoritě, ušlechtilosti krve nebo obehnáno zákopem bohatství. Projevil se v dlouhé řadě událostí a hnutí od sedláckých povstání v 16. století v Německu až po radikální dělnická hnutí pozdního 19. století. Slovo radikalismus bylo poprvé použito k popisu hnutí za parlamentní reformu ve Velké Británii koncem 18. století. K takovému radikalismu by se měla současná levice přihlásit.

Zatímco pro radikalismus tedy musí být podstatný obsah, podstata jevů, s nimiž se zaobírá, měli bychom pojem extremismu rezervovat pro ta hnutí nebo politické směry, které ve své praktické činnosti používají nepřiměřených, za běžné hranice jdoucích prostředků, které nejsou nezbytné. Podstatná pro extremismus je tedy jeho forma. Pro potřeby levice by bylo patrně správné věnovat se i dalším blízkým pojmům jako jsou fanatismus, dogmatismus a fundamentalismus. To však již překračuje hranice tohoto článku.

RNDr. Milan Neubert
člen předsednictva SDS

Vyšlo v Emancipaci 2001/3