Dnešní rolí komunismu je vyvádět svět z míry

Duch revoluce dřímá v každém z nás a čím více vyhlašujeme jeho smrt, tím více se navrací, aby trápil své odpůrce (opěvatele liberalismu), posedlé ztrátou svého nepřítele. Můžeme nakrásně inscenovat smrt komunismu, můžeme se těšit z definitivní Marxovy smrti, ale tato mrtvola se stále hýbe a její přízrak vyvádí svět z míry.“ (Jacques Derrida v dialogu s Élisabeth Roudinesco Co přinese zítřek?, s. 113)

Na snaze postavit slůvko komunistický mimo zákon mi vadí jedna věc.

Nejde totiž jen o slovíčko. Nejde o to, že se stačí přejmenovat, stát se „radikální levicí“ a všechno bude v pořádku. Ve skutečnosti jde o útok na to, co J. Derrida označil za „ducha revoluce“, který „dřímá v každém z nás“. Jde o snahu zabránit tomu, aby náš svět mohl být „vyveden z míry“. Jenže svět, který nelze vyvést z míry, nemůže být jiný než totalitární svět, v němž došlo ke zrušení rozdílu mezi reálnými životními možnostmi člověka a jeho ideologickým obrazem.

Poučné bude srovnat komunismus s nacismem. Jejich podobnost je klíčovým bodem dnešní snahy udělat z komunistů psance. Vychází z toho, že státní formace, ztělesňující obě ideologie, totiž Hitlerova Třetí říše a Stalinův SSSR, vykazovaly tytéž nebo alespoň velmi blízké praktiky k likvidaci politických odpůrců a vůbec stigmatizovaných skupin obyvatelstva (na jedné straně méněcenných „ras“, na druhé straně „třídních nepřátel“). Srovnávání obou režimů však opomíjí jednu věc. Na rozdíl od nacismu, jehož primární zaměření se na válku jej přivedlo k sebezničení, byl komunismus s to dopracovat se k reflexi Stalinových zločinů, a přitom zůstat komunismem; vyvinul se ve víceméně „normální“ diktaturu, ve které bylo možno, byť za četných omezení, žít a dokonce i tvořit jak technická, tak umělecká díla, jež byla inspirativní pro celou evropskou civilizaci (vesmírný program, Tarkovského filmy aj.). To je ale jen odvozený rozdíl. Skutečná nesrovnatelnost nacismu s komunismem má hlubší příčinu. Tou je jejich diametrálně protikladný vztah k humanismu jako hlavnímu zdroji všech etických kodexů moderního západního lidství. Humanismem mám přitom na mysli obecnou tendenci k emancipaci člověka z ekonomických, ideologických, mocenských a jiných pout, jež mu znemožňují plně rozvinout jeho autentické lidské možnosti - a to je primárně úkol duchovní, nikoliv „materialistický“ (materiální zajištěnost není cílem komunismu, ale jeho prostředkem). Komunismus je snahou o radikální naplnění tohoto snu o osvobození. Nacismus se svou rasovou teorií, vyhroceným vztahem k národu a zbožštěním války je naopak jeho popřením. Lze - s trochou nadsázky - tvrdit, že zatímco hrůznost komunismu vychází ze zrady jeho ideálů, hrůznost nacismu vyplývá právě naopak z realizace jeho hlavních ideálů; komunismus se prostě nepovedl - nacismus ano!

Holocaust nebyl žádným přehmatem, ale „logickým vyústěním“ teorií o rasové čistotě. Naproti tomu gulagy sice měly jistou návaznost na teorii třídního boje, ta však sama o sobě takové řešení rozhodně neospravedlňuje. Skutečným cílem komunismu není likvidace třídního nepřítele, ale jeho „převýchova“ - to, že se z tohoto pojmu může stát eufemismus pro genocidu, nikoho neopravňuje k tomu, aby ze způsobu provedení usuzoval na samotný záměr. Kdekdo je schopen uvést příklad Stalinem naplánovaného hladomoru na Ukrajině - málokdo ale dokládá, jak by bylo možné takový hladomor odvodit z programových komunistických dokumentů, aniž by vyšlo najevo, že šlo spíš o jejich zneužití než naplnění.

To neznamená, že konkrétní komunističtí vůdci, jako byl náš Gottwald, nepáchali zločiny. Dokonce to ani neznamená, že tyto zločiny byly - ve vztahu k příslušným politickým režimům - pouhými přehmaty. Nebyly. Je nesporné, že vláda jedné strany a zrušení vzájemné kontroly zákonodárné, soudní a výkonné moci vytvářely ideální předpoklady k justičním vraždám a nabádaly k ideologickému profízlování všech sfér života, včetně vynucených morálních kompromisů, které na hodnotový profil dotyčné společnosti neměly zrovna pozitivní dopad. Jenže to se bavíme o politickém režimu, jehož cílem bylo de facto násilně dotlačit společnost k něčemu, co mělo být původně (u Marxe) spíše důsledkem jejího samovolného vývoje. A tedy je to opět otázka nevhodně zvoleného prostředku k dosažení jistého cíle.

A ten, znovu opakuji, je pochopitelný pouze v kontextu dějin západního humanismu jako snahy o emancipaci člověka od toho, co mu zabraňuje stát se pravým, „nezdeformovaným“ člověkem. Všechno, co je opravdu problematické na komunismu, je to, co je problematické v samotném srdci humanismu. Styčným bodem je tu již zmiňovaný motiv převýchovy (mimo jiné, dalším bodem by bylo třeba odcizení). Humanistům totiž o nic jiného nikdy nešlo. V posledku se jedná o snahu, jak učinit zadost odlišení člověka od zvířete. Zjednodušeně řečeno, vadilo Marxovi na kapitalismu to, že tento systém uzamyká člověka do vleku víceméně zvířecího, zvěcnělého chování, a neotevírá mu výhled na skutečně lidskou seberealizaci; vidí vlastní výrobek jako pouhý daný objekt, ne jako výtvor (lidského) ducha. Jsme prostě stávajícím ekonomickým a politickým řádem špatně vychováváni - vedeni k falešnému vědomí. A potřebujeme převychovat - přivést k uvědomění.

Největší omyl komunistů je zároveň největším omylem humanistů. Spočívá v tom, že přepjatá snaha otevřít v člověku to „skutečně lidské“ nakonec nevede k ničemu jinému než k umělému potlačení zvířete, bestie, která v něm vězí. Jenže bestie se potlačit nenechá, na první pohled zmizí, ve skutečnosti se ale vtělí do toho, kdo ji potlačuje, a ovládne scénu.

Strategie liberálů je na první pohled jiná. Říkají, že bestii v nás potlačit nelze - a tak jí máme nechat volnost. Slibují si od toho tolik, co komunisté a humanisté vůbec: svobodu, emancipaci. Jenže bestie se kapitalistům vysměje stejně jako jejich ideologickým protihráčům. Rychle ztratí svoji osvobozující moc (jak na ni slyšíme v okouzlujícím sousloví „volný trh“, „volná výměna zboží a myšlenek“) a stane se dohlížitelem, který brání dosažené pozice. Dělá to způsobem obzvlášť účinným: vychovává nás k tomu, že jednat jako ona, je „v souladu s lidskou přirozeností“. Celou společenskou realitu pak proniká jeden jediný, svobodu tedy popírající a svou podstatou totalitní (tj. všepohlcující) princip, který „autentické lidství“ ztotožňuje s několika velmi málo a velmi omezenými rolemi: soukromý vlastník, výrobce, konzument - a v každém případě sobec. Příroda nemá žádnou cenu. Cenu má jen surovina, kterou někdo musí při jistých nákladech vytěžit a prodat. Suroviny jsou zdarma, dokud někomu nepatří, z toho vyplývá, že jsou samy bezcenné a spatřovat v přírodě nějakou hodnotu je pak odbyto jako věc „osobní cesty“, neřkuli „subjektivních dojmů“. Alternativy jsou systematicky diskreditovány - ačkoliv jsou zpravidla oficiálně povoleny (což je ale užíváno jako argument proti nim).

Ta metafora člověka a bestie je samozřejmě arbitrární a použil jsem ji jen pro účely svého výkladu. Podstatné je toto: bestie je v oné metafoře zárukou naší svobody a tím - paradoxně - našeho lidství. Je jí tehdy, když prohrává. Kdy ale prohrává? A kdy vítězí? Bestie vítězí vždy, když jí buď zcela ustoupíme, nebo ji chceme zcela popřít. V obou případech jde o humanistickou iluzi, jež nechce vědět, že bestie k nám patří - a to jako bestie, ne jako člověk. Komunismus popře zvíře. Kapitalismus dá zvířeti zelenou - ale pozor! Tím ono zvíře také popře, neboť je ztotožní s člověkem, smaže tu hranici, což je daleko rafinovanější strategie popření.

Bestie je ale naší součástí právě jakožto bestie, tedy tak, že v našem lidství zůstává od tohoto lidství odlišná; nelze tuto její odlišnost zažehnat tím, že „překonáme“ zvíře v sobě (komunismus), ani tím, že se se zvířetem ztotožníme (kapitalismus). Bestie v nás vždycky bude, ale vždy zůstane od nás odlišná; vždy jí bude patřit kus naší duše, našeho já, ale my nebudeme umět přesně říct, který kus to zrovna je - jakmile se pokusíme ho pevně vymezit, vrátí nám to i s úroky. Asi jako když vlastníte pozemek, jehož část vám nepatří, ale je od zbytku neoddělitelná a neustále se pohybuje (kdyby zůstala na místě, tak byste ji vykolíkovali, ohradili - a bylo by po problému).

Pointa? Je-li v člověku něco, co je od něj zásadně jiné a tedy zásadně ne-lidské, aniž by se toho uměl zbavit, zůstává v člověku - a tím pádem i humanismu - nemožnost být člověkem beze zbytku a definitivně. Neexistuje míra, která by nám byla přiměřená. Člověk je sice mírou všech věcí, ale sám se změřit neumí. Vždycky tu bude něco, co se do té míry nevleze, a co bude přesto patřit k nám. Nelze předem vyznačit, které naše možnosti jsou dostatečně lidské a které už ne - v tom je existence bestie paradoxním zachráncem naší svobody. Zůstává-li z dějin humanismu něco kladného, pak je to neustálá vystavenost otázce; poznání, že nejvíce lidští jsme tehdy, kdy se zdržujeme úsudku ohledně toho, jak naše lidskost přesně vypadá (tj. např. které sociální a ekonomické formy jí nejlépe odpovídají).

Naše společnost vře. Je neklidná. Lidé cítí, že systém, který obývají, není tak spravedlivý, jak se tváří (a on se ani moc netváří). Ptají se, jaké jsou jiné cesty. Tvrdit, že jiné cesty nejsou, nikdy s jistotou nemůžeme. Pokud to přesto děláme, tak ne proto, abychom odpověděli na otázku, ale proto, abychom před tou otázkou utekli. Zbavili se jí jako té bestie.

Popřít „ducha revoluce“, kterého v sobě nosíme, znamená popřít nemožnost „konečného řešení“. Ti, kdo chtějí zakázat komunismus, chtějí ztotožnit naše životní možnosti s jedním ideologickým obrazem, takovým, který uzavírá člověka do jediného myslitelného světa. Je to snaha, jak tento svět zbavit přesahu. Právě přesah stávajících životních forem je ale po zkušenostech 20. století jedinou možností, jak realizovat humanistický sen o svobodě. Svoboda nemůže být nějakým dosaženým stavem, ale vždy jen otevřeností tento stav zásadně změnit.

Člověk je vždycky víc než jakýkoliv režim, který si pro sebe stvořil. Kapitalismus sám o sobě takovou otevřenost neumožňuje. V klíčových otázkách nepřipouští diskusi. Redukovat komunisty na „radikální levici“ je pak jen snahou vtáhnout je dovnitř kapitalistického systému a způsobu myšlení, kde se stanou jen zmírňovateli škod, aniž by jim bylo dovoleno hledat samotné škůdce. Tím jim vezmeme jejich hlavní devízu - totiž to, že jsou v současné době v podstatě jedinou nosnou alternativou, jež může „vyvést náš svět z míry“, a která přitom pevně tkví v tradici západního humanismu. Otázku je pak ale třeba klást i samotným komunistům. Do jaké míry rozumí této své osvobozující roli a do jaké míry jsou jen nostalgiky starých časů, které nelze vrátit? O ohánění se procenty voličských preferencí už ani nemluvě. Procenta neznamenají nic - jsou ostatně typicky kapitalistickým měřítkem…

Britské listy, 15. 2. 2005