![]() |
![]() |
|
![]()
Vydáno dne 10. 04. 2005 (7720 přečtení) |
Potřeba jistoty a potřeba |
Čím více komunismus zabředával do nevyřešených problémů, čím více ztrácela jeho ideologie na věrohodnosti, tím méně se mluvilo o komunismu jako o zářné budoucnosti. Ale nikdy nebylo upuštěno od té části ideologie, podle níž je komunismus historicky nevyhnutný. Vyučovalo se to na všech školách. Tato ideologie měla vštěpovat lidem pocit beznaděje a uvrhávat je do apatie: proti tomu nic nezmůžete, je to historický proces. Od toho nebylo upuštěno, i když od jiných částí ideologie se upouštělo.
Ale nejen to. Komunismus sliboval jistoty, i když o tom, jak byly realizovány, radši ani nemluvit. Potřeba jistot je jednou z nejsilnějších lidských motivací, i když je v rozporu se stejně závažnou potřebou svobody. Tyto dvě autentické potřeby se navzájem potírají.
Komunismus měl dát lidem pocit, že nepotřebují příliš myslet. Za prvé kdosi tam nahoře dobře ví, jak se mají věci dělat; za druhé komunismus měl stvořit systém, v němž se stát stará o všechno, je za všechno odpovědný, a jedinec nemusí nést odpovědnost za nic. Toto je sice v rozporu s potřebou svobody, ale je to také pochopitelné pokušení.
Jistoty, myšlenkové stejně jako životní, potřebujeme. A komunismus je svým groteskně hrůzostrašným způsobem poskytoval.
Ukázalo se, že komunismus byl nereformovatelný. Když se začal reformovat, rozpadl se. Měl však jistou náchylnost podléhat tlakům, nátlakům, změnám.
Komunismus skutečně neměl zabudovány žádné mechanismy sebenápravy, které by mu umožňovaly reformovat se na základě svých vlastních principů. Sám od sebe se nemohl ani přivést k pádu, ani se zreformovat v tom smyslu, aby přijal za své demokratické rysy nebo úctu k pravdě, k ekonomické racionalitě či k zákonnosti.
Přesto musel - jako každý systém - pod tíhou či už silných sociálních tlaků anebo ekonomických katastrof, které sám způsobil, přistoupit na různé korektury. V jistém momentě už bylo zjevné, že se blíží svému pádu.
Když jsem byl v říjnu 1990, ještě za Gorbačova, po mnoha letech v Moskvě, viděl jsem, že to už dlouho nepotrvá. Perestrojka byla mrtvým sloganem, ale glasnost se stala reálnou. V Moskvě byla opravdu svoboda slova, a komunismus se svobodou slova se nemůže udržet.
Gorbačov nenastoupil k moci proto, aby svrhl komunismus. Nastoupil proto, aby systém napravil, učinil jej výkonnějším, funkčnějším, produktivnějším a způsobilejším k soutěžení se světem. Gorbačov se stal obětí vlastních reforem. Nepředvídal, jaké nekontrolovatelné síly jeho reforma uvolní. Stává se to často, že reformisté ničí to, co chtěli napravit.
Myslím si tudíž, že se potvrdil předpoklad, že komunismus může být donucen ke změnám, a nakonec svržen, pod společenskými tlaky. Nebyl správný názor, že jelikož komunismus nemá mechanismy samonápravy, jeho pád může přivodit pouze nějaký výbuch násilí nebo válka.
Existovaly také naivní názory, že komunismus se bude reformovat, bude čím dál civilizovanější, až se nakonec dostaví ona slavná konvergence - odlišné systémy se setkají. Mnozí také věřili, že když budou v systému pokračovat - třebas okolnostmi vynucená - nějaká zlepšení či vylepšení, bude se potenciál revolty či opozice přiměřeně zmenšovat. Přitom víme z historie, že to tak vůbec není. Opresivní systém, když se pokouší napravit se a ukazovat lidskou tvář, neuklidňuje a neuvolňuje napětí, nezneškodňuje opozici. Naopak, podněcuje opozici k větší odvaze a může se přivést k vlastní záhubě. Toto bylo možno pozorovat v mnoha despotických systémech.
Jaká bude budoucnost komunistických či parakomunistických hnutí? V co se přetvoří? V něco na způsob sociální demokracie, nebo vezmou na sebe podobu nějaké jiné strany ancien régime? Nebo se stanou součástí nějaké nové koalice stoupenců diktátorského režimu pod egalitaristickými či nacionalistickými hesly?
Samozřejmě, že hledíme s oprávněným podezřením na komunistické strany, které se přes noc změnily v liberální, sociálnědemokratické instituce, které by ani nenapadl nějaký despotismus...
Ale na druhé straně byly komunistické strany stranami leninského typu, stranami par excellence ideologickými. A když přišly o tu ideologii - fakticky i formálně, když se jí oficiálně zřekly, pak už nemají prostředek k návratu. Ostatně v poslední fázi už neexistovali ideoví komunisté, byla jen nomenklatura. Strany už budou něčím jiným.
Čím? To nevím. Asi to bude v různých zemích různé. Některé komunistické strany se rozpustily, jiné se přetvořily v sociálnědemokratickém duchu jako italská strana, jejíž proměna se mi jeví jako věrohodná.
Francouzská strana je v Evropě výjimkou. Její nenapravitelný stalinismus byl naprosto uvážený. Argument, že svou strategií ztrácí členy a hlasy, byl irelevantní. Cílem francouzských komunistů nebylo získat v demokratické hře opět dvě ministerstva v socialistické vládě, oni chtěli moc totální. A věděli, že takovou moc jim může zajistit jedině sovětská okupace po nějaké válce. Kdyby k tomu došlo, počet členů strany by nebyl důležitý, protože na organizování koncentračních táborů by bylo lidí vždycky dost. Důležitá by byla disciplína.
Nebezpečný čin, |
Stalinismus francouzské strany byl racionální, dokud sen o sovětské okupaci měl třeba sebeslabší, ale přesto reálnou základnu. Teď už ji nemá, takže strana se ocitla ve slepé uličce. Pan Marchais nedávno řekl, že se chtějí zreformovat, zdemokratizovat. To by byl opravdu nebezpečný čin, protože celá Francie by umřela smíchy.
Už je jasně vidět, že se neděje to, co jsme očekávali, že v momentě, kdy komunisté odevzdají moc, komunistické strany přestanou existovat. Ony nějak existují, aspoň deset procent hlasů ve volbách získávají.
To přece nejsou jenom hlasy bývalých aparátníků. To jsou hlasy lidí, kteří, což se dalo očekávat, jsou zklamáni výsledky změn, k nimž došlo: bojí se nezaměstnanosti, bojí se, že se o sebe budou muset postarat sami. Konečně to, že stát se postaral o všechno, i když na ubohé úrovni, mělo svoje výhody. Po takových obrovských změnách jsou zklamání nevyhnutelná.
Po každé revoluci, ať už krvavé či nekrvavé, následuje nutně dlouhé období frustrace. A tehdy se začnou ozývat hlasy, že je třeba udělat druhou revoluci, a teprve pak bude dobře. To věděl už Mirabeau.
Tomu se nelze vyhnout, ale nevyplývá z toho, že hnutí komunistického typu - ve starém smyslu - budou sílit. Tato hnutí ztratila ideologii a už ji nemůžou obnovit. A že můžou existovat i jiné formy despotických režimů, opírajících se o jinou ideologii, to pochopitelně nelze vyloučit. Nejpravděpodobnější jsou samozřejmě ideologie nacionalistické. Ty neztratily svou životnost. Ba co víc, zdá se, že přibývají na síle, a to stejně na Západě jako v exkomunistických zemích.
Sledoval jsem vývoj situace v Srbsku. Miloševičův jugoslávský nacionalismus je jakoby nejvyšší a poslední fází komunismu, abych travestoval nezapomenutelnou Leninovu frázi. Podíváme-li se na postsovětské republiky, kde i nadále vládnou komunisté a exkomunisté - jejich základní legitimací je nacionalismus.
To začalo už dříve. Přece čím víc se komunismus dostával do nesnází, čím víc ztrácel základy vlastní legitimity, tím víc se uchyloval k nacionalistickým heslům. Mohli jsme to vidět téměř ve všech zemích tábora.
Vzpomínám si na pařížskou konferenci o roce 1956, kde jsi - v roce 1976 - předpovídal, že po komunismu se budou nebezpečně aktivizovat etnické nacionalismy.
To má hlubší příčiny než jen okamžité politické okolnosti. Existuje potřeba být zakořeněn. Vyšla taková hezká sbírka textů Simone Weilové pod názvem „Zakořenění“. My ale když slyšíme „zakořenění“, vyvolává to v nás nepříjemné asociace - Blut und Boden, šovinismus, etnická čistota státu atd. No ano, ale neexistují žádná krásná hesla, z nichž by nebylo možno udělat nástroj útlaku, zločinu či genocidy. Ať řekneš cokoliv - Bůh, svoboda, spravedlnost, vlast, sebeurčení národů, osvobození, bratrství - z každého slova je možno udělat obušek a pobídku k masovým vraždám. Proti tomu neexistují spolehlivé záruky. Ale nemůžeme se jen proto vzdát idejí tradičně ustálených v naší kultuře; potřeba zakořenění je trvalou součástí života.
Jak jsme již řekli, hitlerovská ideologie byla zrůdným bastardem romantismu. To nebyla přivandrovalkyně odnikud, ta měla zdroje v základních lidských potřebách. Potřeba být zakořeněn, žít ve světě, v němž se cítíme doma, je normální. Nacionalismus je jedním, i když zdaleka ne jediným z projevů této potřeby. Není pravda, že pocit národní příslušnosti musí nutně vést ke zločinu, ke genocidě.
Ale stává se nebezpečným, jakmile lidé mají pocit krize, chaosu - pocit, že se kolem nich hroutí pořádek, i když je to pořádek komunistický, a je třeba hledat prostředky, které by nám dávaly pocit, že jsme doma. V takových situacích je nacionalismus nejsnazším východiskem z chaosu. Jak to bude fungovat v budoucnosti, to nevím. Ale zdá se mi, že toto je pochopitelné.
Vražedná utopie |
Po utopii komunistického státu, státu sociální spravedlnosti, se ve střední a východní Evropě objevuje utopie státu etnicky čistého. Když analyzujeme jugoslávské drama z tohoto hlediska, je to v podstatě srážka různých idejí etnicky čistého státu. Chorvatsko Chorvatům, Srbsko Srbům. I když pomineme spor o ideu etnického státu - já osobně jsem stoupencem státu občanského - v tomto regionu jsou to ideje veskrze nerealistické. Tady neexistují etnicky čisté státy, je zde národnostní mozaika. Takže zatímco v západní Evropě se rozvíjí, i když s překážkami, proces integrační, což je jakási cesta k mozaice národů, v postkomunistické Evropě bují duch separatismu, který nutně plodí takové konflikty, které jsou jen velmi těžko řešitelné v jazyce nacionalistické doktríny.
Ale vždyť pozorujeme růst šovinistických tendencí také v západní Evropě. A to už nejsou marginální a bezvýznamná hnutí. Jejích budoucnost neznáme, ale ta hnutí jsou tu. Jenže tady jsou jiné problémy. Heslo etnicky čistého státu musí nutně vést k tomu, co se děje v Jugoslávii. To je heslo genocidy. Strach evropských národů z imigrace lidí ze třetího světa však nemůžeme odbýt tím, že je to šílenství. To je totiž reálný problém. Když se vytvářejí velké, rozsáhlé enklávy cizí civilizace, lidé se začnou znepokojovat. V tom je něco reálného.
Přestávají být doma.
Dříve to neexistovalo. V některých čtvrtích Paříže to dnes vypadá jako v Harlemu na Manhattanu. Také v Anglii existují velká seskupení obyvatel ze západní Indie, z Pákistánu, která jsou pociťována jako enklávy cizí civilizace.
Jistě, můžeme vždycky říct, že civilizace se po staletí navzájem oplodňovaly, že kontakty různých civilizací byly často velmi plodné, efektivní, tvořivé.
Nemůže to však proběhnout nekonfliktně. Liberálové soudí, že takovýto problém vlastně vůbec neexistuje, že když budou vládnout správné liberální poměry, tak ať si ti lidé klidně přijíždějí, stát si jich ale nemá všímat. To se lehko řekne. Kdyby byla volnost imigrace do Anglie, Londýn by za pár let vypadal jako Kalkata. Nelze tvrdit, že to není problém.
Ale kdyby dnes najednou všichni Turci odjeli z Německa, nemocnice by, jak mi bylo řečeno, přestaly fungovat, tolik Turků tam pracuje jako pomocný personál. Ostatně byli tam dováženi právě jako levná pracovní síla.
Když Poláci emigrují do Spojených států nebo do Německa, jejich děti se zamerikanizují nebo zgermanizují, protože je to v zásadě stejná civilizace. Jinak je tomu s Turky. To není otázka barvy kůže, ale enkláv jiné civilizace.
Na těchto resentimentech a úzkostech parazitují fašistická, parafašistická či šovinistická hnutí.
Nezdá se ti, že podobné to bylo i s antisemitismem za druhé republiky (v Polsku 1918 - 1939 - pozn. překl.)? Vždyť ta židovská městečka a čtvrti, to byly také enklávy jiné civilizace...
Je rozdíl mezi etnickými ostrůvky, které tu byly už od věků, dávno před vznikem moderního pojmu národa a ideje národního státu, a dnešními emigranty. Tempo stěhování změnilo všechno. Dříve trvaly migrace celá staletí; jinak se mají věci, když je možno během čtyřiadvaceti hodin přemístit se na druhý konec světa.
Muslimové v Bosně, Baskové, Bretonci - nebo židé v předválečném Polsku, to byly po staletí usedlé skupiny, etnicky nebo civilizačně sice odlišné, ale už odedávna stabilizované a nevyvolávající údiv. Jinak je to s emigranty z třetího světa v evropských státech.
Jistě, vysoké procento židů v Polsku tvořili - jak byli s pohrdáním nazývaní - kaftanáři, skupina etnicky i jazykově odlišná Ale nejhorší antisemitismus nepropukl tady. V Německu bylo procento židovského obyvatelstva asi dvacetkrát nižší než v Polsku a židé byli kulturně zgermanizovaní, byli to němečtí vlastenci. A přesto propukla genocidní ideologie právě tam.
Antisemitismus se měnil. Před osvícenstvím stavěl na náboženských a etnických hlediscích. Náboženská, etnická, profesionální a sociální kritéria se u židů sbíhala. Ale od osvícenství se židé začali kulturně asimilovat, dokonce i takoví, kteří zůstali u svého náboženství. Už nebyli jenom pachtýři, povozníky a krčmáři, najednou chtěli být drze lékaři, spisovateli, bankéři a vědci. Tehdy vznikl antisemitismus opírající se o biologická, rasová kritéria, a to bylo něco nového. Dreyfussova aféra, Protokoly sionských mudrců, pogromy na Ukrajině, rasistické teorie. To vše formovalo biologickou verzi antisemitismu, podle níž když se někdo narodil jako žid, nepřestane jím nikdy být a jeho děti právě tak, protože je to znak biologický. Kdysi židé, kteří se nechali pokřtít, byli přijati do nové pospolitosti. Vynikající filosof jezuita Francisco Suaréz byl žid, svatá Tereza byla židovské krve. Maránské rodiny ve Španělsku byly velmi vážené, mnohé z nich zaujímaly vysoké postavení u dvora. Neexistovala biologická kritéria. Ta přišla až ke konci devatenáctého století.
Problém, který mě zaměstnává a neumím si na něj uspokojivě odpovědět, by zněl takto: jaký je společný jmenovatel aktů intolerance vůči cikánům, antisemitské rétoriky v zemích, kde neexistují židé, a agrese vůči nemocným chorobou AIDS? Nejsou to prostě různé projevy téže frustrace, strachu z toho, co je cizí, z nesrozumitelné skutečnosti?
Ano, myslím, že v situaci, kdy vládne pocit krize, který vždycky doprovází historické přelomy, narůstají nejrůznější obavy a děs ze všeho cizího.
Silná vláda nemusí být nutně |
Na troskách komunismu se objevuje takovýto fenomén: velké společenské hnutí, které porazilo diktaturu a vybojovalo svobodu, projevuje teď jakousi nechuť vůči demokratickým procedurám státu a zároveň hlásá potřebu charismatického vůdce a volá po pevné ruce, která vyžene zloděje a zavede blahobyt. Jak to hodnotíš? Jaké to může mít důsledky?
Idea silné vlády může znamenat různé věci. Silná vláda může být vládou despotickou, která se staví nad zákon. Silná vláda však může znamenat také vládu, která umí zákony nejen vydávat, ale i prosazovat. Vydávat zákony a dekrety je snadné, těžší je jejich realizace. Vláda, která dokáže, aby zákony skutečně fungovaly, je vláda silná v pozitivním významu. V tomto smyslu jsem plně pro silnou vládu. Naproti tomu nejsem samozřejmě pro vládu tyranskou.
Jiná je otázka, o které jsem se už zmiňoval. Kdybychom četli Písmo svaté, ničemu bychom se nedivili. Je na to mnoho příkladů, ale teď mi jde o jeden, o odchod Židů z domu otroctví, z Egypta. Faraón je nutil pracovat a zvyšoval jim výrobní normy, týral je, aby nedopřávali sluchu falešným zprávám. Bál se, že je jich příliš mnoho a že v případě války by se mohli spolčit s cizí mocností; propustit je však nechtěl. Když Pánbůh přikázal Mojžíšovi, aby se ujal úkolu vyvést Židy z Egypta, Mojžíš se všelijak vymlouval, říkal, že je neobratný, že neumí dobře mluvit, že ho nebudou poslouchat. Ale Bůh věděl, co dělá.
Mojžíš koktal.
V každém případě Bůh věděl své. Přikázal mu, aby to udělal. Už první vyjednávání s faraónem skončilo tím, že Židé začali nadávat svým vůdcům, Mojžíšovi a Áronovi, že je ohrožují, protože faraón se teď bude mstít. Ale to ještě nic není. Když se dostavily pohromy, faraón se cítil nucen propustit je. Uplynulo několik dní a Židé dorazili na břeh Rudého moře. Tehdy faraón začal litovat svého rozhodnutí a poslal za nimi vojsko. Židé začali křičet na Mojžíše a Árona, že je vhnali do záhuby. Ale stal se zázrak, šli dál. A co bylo dál? Série vzpour, jedna za druhou, proti Mojžíšovi a Áronovi. Ukázalo se, že Egypt byl ráj, země oplývající mlékem a medem. Kam nás to vedou? V Egyptě jsme měli ryby, cibuli, česnek a okurky, a tady není nic než mana. Čtyřicet let pořád jenom mana. A tak šli a neustále se bouřili. Mojžíš musel občas provést pomocí policie masakr. A Pánbůh se už strašně zlobil na svůj lid, který neustále reptal a tesknil po Egyptě, kde bylo dobře, bezpečně a veselo. Rozhodl se Židy vyhubit a Mojžíš ho jen taktak uprosil, aby to nedělal. Nakonec jim Pánbůh dovolil jít dál, ale bez starších. Nikdo ze staršího pokolení nevešel do Zaslíbené země. Když se už blížili k Zaslíbené zemi, vynořily se nové zvěsti, že prý aby do ní mohli vstoupit, musejí přemoct silně vyzbrojenou armádu obrů. To není nic pro nás, malé židáčky, bojovat s obry. Neustálé reptání, rozepře, nepokoje, vzpoury, remcání. Nakonec přece jen, jak víme, do té Zaslíbené země vešli. Pak přišly samozřejmě nové války a masakry, které trvaly tři tisíce let a něco, až do... kolikátého máme dnes?
O co jde? Za prvé se nesmíme divit tomu, že ty, kteří vyvádějí národ z domu otroctví, prohlašuje pak týž národ za zločince a plive po nich. Za druhé, přestože Židé neustále říkali, že v Egyptě se měli vlastně skvěle, nevznikla žádná významnější strana návratu do Egypta. A také, pokud se dá usoudit z Písma, nevznikla žádná strana, jejíž ideologií by byl antiegyptismus.
Tolik k nevyhnutelným potížím odchodu z komunismu.
Právě ten charismatický vůdce mě zajímá. Nemáš dojem, že když demokratické procedury nefungují, pak jako by sama skutečnost produkovala charismatického vůdce? Ten plní různé funkce, jako Mojžíš, který byl i vůdcem i prorokem, měl kontakty i s Pánembohem, zkrátka věděl líp. Nezdá se ti, že situace se bude vyvíjet k decharismatizaci toho systému? Nebo naopak, charismatický vůdce, jaký se objevuje v různých zemích postkomunismu, vytěsní demokracii? Demokracii, kterou chápu nejen jako vládu většiny, ale i jako systém právních procedur a institucí; že to bude náhražka demokracie, kde se bude demokraticky volit charismatický vůdce.
V této otázce nemáme jistotu. Já chovám naději, že tři hlavní středoevropské země, Polsko, Čechy a Maďarsko, projdou sice kamenitou cestou nesmírných obtíží, ale nakonec překonají nejhorší léta a podaří se jim stabilizovat demokratické instituce.
Vždycky můžeme ex post vysvětlit, proč se objevil charismatický vůdce. Ale to je vždycky chytrost z retrospektivy. Kandidátů je mnoho, ale takový vůdce musí mít jistý soubor vlastností, které se jen zřídka soustředí v jedné osobě. Nevíme, co by se bylo stalo, kdyby v Německu nebyl Hitler. Můžeme se racionálně domnívat, že bez Lenina by se ruská revoluce nepovedla. To říkal i člověk tak vytrénovaný ve víře v historické zákony, jako byl Trockij. Nestačí poptávka po takové osobnosti, to zboží musí být na skladě. A toto zboží se jen tak lehce nevyrábí. Možná, že v Polsku jsou lidé, kteří by se rádi uplatnili jako Mojžíšové, ale nevěřím, že by se jim to povedlo.
To, co se dnes nazývá |
Teď se tě chci zeptat na samotný charakter změny, kterou jsme sledovali a sledujeme. Co to vlastně bylo, co to je? Je to proces reformy? Je to revoluce? Je to restaurace? Každý z těch procesů má svou specifiku, své klima, svůj jazyk, svého ducha. Co myslíš ty, co je to?
Trochu to závisí na definici. Revoluce je masové hnutí, které rozbíjí, ne bezpodmínečně krvavě, ale násilně, stávající nástroje legitimity moci. V tomto smyslu můžeme to, co se stalo v Polsku, nazvat revolucí. Revoluce nemusí být spojena s krvavým bojem.
Restaurace v přesném smyslu slova neexistuje. Právě tak jako thermidor nebyl obnovením ancien régime, neexistuje ani v Polsku restaurace. Nebude existovat předválečné Polsko, to nepřichází v úvahu. Revoluce se vždycky ideologicky vztahuje k minulosti. To víme, to je banální. Francouzská revoluce se halila do římských kostýmů a ruská revoluce měla být po různých stránkách opakováním tu pařížské komuny, tu francouzské revoluce - ale restaurace v přesném smyslu slova neexistuje.
A co otázka instituce vlastnictví? Není to prvek velmi charakteristický pro restauraci?
Vracení zkonfiskovaného majetku osobám nebo institucím? To samozřejmě probíhá pod heslem nápravy křivd na lidech, kteří byli vyvlastněni násilím, zejména v prvních poválečných letech. Je toto restaurace? Můžeme to nazvat jistou formou restaurace, ale jen velmi dílčí.
Křivdy byly spáchány nejen na majitelích. Křivdy byly spáchány taky na lidech, kterým nebylo nic zabaveno, protože nic neměli, ale bylo jim znemožněno studovat. Teď se všechny ty křivdy napravit nedají.
Nedají, protože když někdo nebyl přijat na vysokou školu v roce 1950, není možno ho přijmout po čtyřiceti letech.
Bude to tudíž selektivní náprava křivd. Neznamená to však poněkud jiný jev? To, co se dnes nazývá nápravou křivd, je prakticky rozdávání majetku. Nebude to mít svoje důsledky? Protože to vede k otázce: v čím zájmu se konala ta revoluce? Dosud zněla odpověď: v zájmu celé společnosti, která získala znovu svobodu, subjektivitu, nezávislost atd. Ale počet těch, kteří na tom profitují, se teď začíná zužovat. Jsou tací, kteří například z hlediska majetkového realizují své zájmy plněji než jiní.
Co to znamená? Tomu nerozumím.
To znamená, že ti, kteří žádají majetek po svých dědečcích, továrny, budovy, vydělávají na této změně evidentně jinak než například dělníci krakovských hutí, které postihuje hromadné propouštění. A přitom za komunismus byli biti jedni i druzí.
Jde ti o to, do jaké míry je restituce majetku opodstatněná?
Jestli je žádoucí, jestli je opodstatněná, a jaké bude mít důsledky.
Je zřejmé, že způsobí ještě větší diferenciaci a nerovnost. Do jaké míry je to opodstatněné? Netroufal bych si kategoricky odpovědět. Nemyslím si, že je možno teď vracet potomkům někdejších majitelů půdy jejich majetek a anulovat agrární reformu. Ostatně nevím, zda jsou v tomto směru nějaké snahy.
Už se objevují.
To by obrátilo proti státu obrovskou masu vesnického obyvatelstva, kterému by byl sebrán majetek proto, aby byl vrácen potomkům velkostatkářů. Já bych byl silně proti tomu. Přesto, že to byla konfiskace na základě arbitrážních dekretů. Ale ne všechno se dá napravit, ne vždy je žádoucí návrat k dřívějšímu stavu. Pokládal bych to jednak za nebezpečné, jednak za nespravedlivé.
Proč nespravedlivé a proč nebezpečné?
Protože akt rozdělení velkostatkářské půdy rolníkům, přestože v komunistické perspektivě to mělo skončit kolektivizací, nepokládám za žádný zločin. Zločinem byla systematická diskriminace a pronásledování bývalých velkostatkářů.
Teď bude počet drobných hospodářství určitě klesat, tak, jak se to stalo v západní Evropě. Vzniknou opět velké statky, ale to se stane na průmyslové bázi a ne na bázi někdejších feudálních struktur. Přesto nevidím žádnou ideu spravedlnosti, která by měla teď být realizována tím, že by drobným nebo středním rolníkům byla sebrána půda, kterou po desítky let obdělávali.
Pokračování ZDE.
Přeložila Estera Sládková, vyšlo v Listech 1/1993.
Adam Michnik (1946), přední intelektuální osobnost někdejšího polského disentu, je šéfredaktorem liberálního deníku Gazeta Wyborcza.
Světově uznávaný polský filosof Leszek Kolakowski (1927) žije a působí od roku 1968 v Británii, mj. přednáší na univerzitě v Oxfordu. (1946), přední intelektuální osobnost někdejšího polského disentu, je šéfredaktorem liberálního deníku Gazeta Wyborcza.Světově uznávaný polský filosof (1927) žije a působí od roku 1968 v Británii, mj. přednáší na univerzitě v Oxfordu.
![]() |
Hlavní zprávy | ![]() |
![]() |
Novinky | ![]() |
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018 Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.
16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme. bahis siteleri
16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą? V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich emosčást). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).
09.05.2017: Pietní akt na Oląanech Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.
|
![]() |
Anketa | ![]() |
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte? V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou. Nebrat! Jeątě by nás podřezávali. Konečně někdo uvaľující lidsky. A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není. Je to sice politikum, ale krok správným směrem. Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc. Prohnilý humanismus !! Celkem hlasovalo: 10052 |
![]() |
Vyhledávání | ![]() |
Rozšířené vyhledávání Tématické skupiny Seznam autorů |
![]() |
Vaąe komentáře | ![]() |
![]() josef mikovec Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ... ![]() josef mikovec Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ... ![]() n Snad se něco doví,! ![]() l&s Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ... ![]() l&s Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ... ![]() -ik Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ... ![]() n Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ... ![]() n SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ... ![]() -ik Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ... ![]() -ik "význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ... ![]() n Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ... ![]() l&s "Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ... ![]() Milan Neubert -iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ... ![]() -ik Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ... ![]() n Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ... |
Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.