Osvětim je největší hřbitov na světě

Jedním z řečníků na vzpomínkovém shromáždění v Německém divadle byl v úterý 25. 1. 2005 Kurt-Julius Goldstein, který byl jako komunista a žid deportován nacisty do Osvětimi. Zde je text projevu čestného prezidenta Mezinárodního osvětimského výboru, který minulý týden oficiálně zahájil výstavu v budově OSN v New Yorku a který byl přijat generálním tajemníkem Kofi Annanem.

27. ledna 1945 se vojáci 100. pěší divize 60. armády 1. ukrajinského frontu dostali k továrně smrti Osvětim (=Auschwitz, pozn. překl.). Setkali se tam s něčím, co si lidská fantazie nedokáže vymyslet, co nedokáže pochopit ani dnes 60 let poté.

Když přišli odpoledne do tábora, našli tam asi 8000 na kostru vyzáblých vězňů, žen, mužů a dětí, hory mrtvol zemřelých hladem nebo zastřelených komandy SS. Ve skladištích nalezli vojáci 7000 kg ženských vlasů, 836525 ženských šatů, 438820 mužských obleků, kopce brýlí, protéz, prádla, bot, kufrů a dětských hraček. Zlaté šperky i zlaté zuby, které byly obětem po jejich zavraždění vytrženy, skončily s přesnými výkazy v trezorech Říšské banky, pokud je ovšem bandité SS neukradli.

SS zřídilo v táboře od jeho založení v roce 1940 barbarský, zločinecký utlačovatelský systém s cílem znemožnit jakoukoliv solidaritu mezi vězni, jakýkoliv organizovaný odpor. Nastal však opak. Ve všech koncentračních táborech, ghettech i táborech válečných zajatců a dalších se vytvářely organizace odporu, většinou pod vedením socialistů a komunistů.

První skupina odporu vznikla na přelomu 1940/41 z polských socialistů a důstojníků z povolání. V letech 1942/43 si vytvářely jednotlivé národnosti své skupiny odporu, které se po diskusích sloučily do „Bojové skupiny Osvětim“.

Za svůj hlavní úkol skupina spatřovala shromažďování informací a dokumentů o zločinech nacistů a jejich předání svobodnému světu. Dostaly se do Londýna k polské exilové vládě a k britskému premiérovi Churchillovi i do Washingtonu k prezidentu Rooseveltovi.

Jedinečnou akcí odporu byla vzpoura zvláštního komanda 7. října 1944. To dokázalo částečně zničit krematorium IV pomocí trhavinových náloží, které získalo od skupiny odporu v ženském táboře. Po nezdařeném útěku byli téměř všichni členové zvláštního komanda jednotkami SS zabiti.

V důsledku stále se zhoršující situace na frontách vydal počátkem roku 1944 Himmler první směrnice, aby se odstraňovaly stopy po nelidských zločinech. V Osvětimi I bylo staré krematorium přestavěno na protiletecký bunkr a hlavně byla zničena zeď smrti mezi bloky 10 a 11, u níž byly zastřeleny tisíce vězňů. Přeložení nežidovských vězňů do koncentračního tábora v Reichsinneren bylo opatřením kvůli očekávanému konci tábora. V listopadu poručil Himmler zničit všechny plynové komory i krematoria a další stopy po zločinech.

Že se nepodařilo zavraždit všechny internované židovské vězně v Osvětimi, v Birkenau (Březinka = Osvětim II), v Monowitz (= Osvětim III) a v dalších blízkých táborech, to si strůjci konečného řešení způsobili proti své vůli sami. Na Hitlerův příkaz zahájil wehrmacht poslední ofenzívu 16. prosince 1944 v Ardenách. Zprvu se podařilo spojenecké síly překvapit a donutit k ústupu. To přimělo anglického šéfa vlády Churchilla, aby se obrátil 5. ledna 1945 telegramem na sovětského šéfa vlády Stalina s žádostí, aby se na únor plánovaná ofenzíva Rudé armády urychlila, aby se ulehčila situace spojenců v Ardenách. To se stalo.

Viselsko-oderská ofenzíva sovětských bojových sil byla tak mohutná, že vedení tábora nařídilo 18. ledna evakuaci tábora v největším spěchu. My vězni jsme byli hnáni na západ pěším pochodem za 10 – 15 stupňového mrazu po hluboce zasněžených silnicích. Kdo už nemohl pochodovat, toho doprovázející lidé od SS zastřelili. Přenocovalo se venku. Kdo ráno na povel „nástup“ nevstal, ten byl zastřelen. Takový byl pochod smrti v lednu 1945.

Byl jsem v oddílu, který při opuštění Javišovic čítal cca 3000 mužů. Když jsme se 22. ledna hlásili v Buchenwaldu, nebylo nás ani 500, bylo více mrtvých než živých. Kamarádský, takřka laskavý způsob, jakým se k nám kápové v prvních hodinách chovali, nám pomohl zpátky do života. Budiž jim za to dík.

Je už to teď 60 let. Jsme v těchto dnech myšlenkami u žen, mužů a dětí, které v Osvětimi zůstaly navždy. Osvětim je se svými více než 1,5 miliony mrtvých největším hřbitovem na světě. Leží tam Židé, Sintiové, Rómové, Poláci, Rusové, ženy a muži ze všech zemí Evropy, kteří se postavili na odpor. Žádný z nich nemá svůj náhrobek. Nacisté chtěli, aby se na ně zapomnělo. My máme povinnost na ně vzpomínat.

V roce 1995, u příležitosti 50. výročí osvobození, jsme se odtud z Berlína obrátili s „Osvětimskou výzvou“ k budoucím generacím. Měly by si uchovat v paměti, že Osvětim se stala v dosavadních lidských dějinách neopakovatelným zločinem díky téměř nepředstavitelné krutosti tam spáchaného zločinu proti lidskosti. Měly by si připomínat, že se nacisté pokoušeli v Osvětimi dokonat svůj hanebný plán „konečného řešení židovské otázky“ a záhuby Sintiů a Rómů a rovněž zlikvidovat svou veškerou opozici, příslušníky evropského hnutí odporu a bojovníky za svobodu ze zemí podrobených hitlerovským Německem.

Budoucí generace by však měly také myslet na to, že porážkou Třetí říše nacistická ideologie nezmizela, že fašistická a neonacistická hnutí, organizace a strany se chystají způsobit lidstvu nové neštěstí.

Osvětim musí zůstat, aby na věčné časy existoval svědek zločinu proti lidskosti, který spáchal nacionální socialismus. Ať se Osvětim-Březinka - místo masové vraždy Židů, Slovanů, Sintiů a Rómů i bojovníků odporu z celé Evropy - stane centrem mezinárodních setkání, která přispějí k dorozumění mezi národy, k budování světa více solidárního a bratrského, světa, v němž se bude všude dbát na lidská práva, v němž bude panovat mír, v němž už nenastane žádná nová Osvětim.

Z originálu projevu přeložil Milan Neubert 27. 1. 2005.

Další informace o berlínském shromáždění viz např. Český rozhlas.