Na lidičky musí být flintičky

DEMOKRACIE A KAPITALISMUS

Démos značí po řecku lid, krató je vládnouti; demokracie tedy je vláda lidu, lidovláda - zřízení politické, v němž veřejnost, tedy lid, sama sobě vládne a samu sebe poslouchá namísto aby jí vládl král, jak tomu je v monarchii, nebo určitá vrstva, určitá privilegovaná skupina lidí, jak tomu je v oligarchii. V demokracii není nebo nemá být privilegovaných skupin lidí; proto hlavní zásady a předpoklady moderních zřízení demokratických jsou rovnost a svoboda všech občanů. Kladu důraz na slovo moderní, protože uctívaná stará demokracie řecká se týkala jen malé menšiny obyvatelstva: otroci a chudáci z ní byli vyloučeni.

I. Člověk člověku ovšem roven není: někdo je chytřejší, někdo je hloupější, někdo má lepší, někdo horší paměť‚ někdo má větší, někdo menší fysickou sílu, obratnost a krásu; s tím se nedá nic dělat, s tím se dá jen počítat - ostatně lidská společnost by se zhroutila v dvou dnech, kdyby všichni lidé najednou z ničeho nic byli stejně chytří, silní a krásní. Příroda nás udělala nerovnými a věděla, co dělá. Všichni lidé však mají něco společného: lidství. Masaryk vyjádřil tento předpoklad demokracie metafysicky: všichni lidé mají nesmrtelnou duši. Prakticky řečeno: kdyby má posluhovačka měla ducha paní Curiové, Selmy Lagerlöfové nebo básnířky Sapfo, zajisté by mi nevařila čaj ani by mi neklepala koberce. Posluhovačka ta však může zplodit druhou paní Curiovou, Selmu Lagerlöfovou a básnířku Sapfo. Lidé si tedy nejsou rovni prakticky, nýbrž v možnosti, in potentia, jak říkali staří scholastikové; jde o to, aby tato jejich možnostní rovnost nebyla dušena - aby dcera mé posluhovačky nebyla odsouzena posluhovat jako její matka, i kdyby se jí tajemným božím úradkem dostalo výjimečných, nadprůměrných schopností.

S tohoto hlediska se musíme dívat na rovnost demokratickou. Všichni občané demokratického státu jsou stejnou a rovnou měrou lidmi, mají nebo mají mít stejná, rovná práva a povinnosti. Všichni jsou si rovni před zákonem a všichni jsou si rovni politicky, což znamená, že všichni mají podle svých schopností stejný přístup k všem veřejným úřadům. V tomto ohledu podává náš mladý demokratický stát příklad nejskvělejší: jeho první president byl syn kočího a jeho druhý president byl nejmladší z deseti dětí chudého chalupníka. -Občanská, právní a politická rovnost v demokracii by však byla papírová, pokrytecká a tudíž nemravná, kdyby se nevyvíjela k rovnosti hospodářské jako k svému cíli. Dokud budou chudí a bohatí od narození, praví Durkheim, nebude spravedlivých smluv. Společenská třída, která shromáždila ve svých rukou většinu výrobních prostředků, získala tím možnost ovládat veřejné mínění, především tisk, a kompromituje tak politickou rovnost v demokracii. Třída hospodářsky privilegovaná bude samozřejmě vyhledávat a podporovat talenty pouze ve svých vlastních řadách a z nedostatku talentů bude prosazovat na vedoucí místa i své neschopné syny a dcery, čerta se starajíc o děvče s duchem paní Curiové, Selmy Lagerlöfové a básnířky Sapfo, jež se v našem příkladě zrodilo z chudé posluhovačky. Nechci říci, že hospodářská nerovnost staví ve všem všudy všechny demokratické zásady na hlavu a že společnost nesocialistická není a nemůže být demokratická. Jisto však je, že nespravedlivé rozdělení statků nesmírně škrtí a kompromituje základní předpoklady demokratického zřízení a že teprve v hospodářské rovnosti demokracie plně najde sebe samu.

II. Vedle rovnosti, řekli jsme, druhá nejdůležitější zásada demokracie je svoboda. Jenže svoboda je potměšilý ptáček. Už Aristoteles říkal, že správně chápaná svoboda nezáleží v tom, že každý dělá to, co chce a že žije tak, jak se mu líbí a „s Euripidem řečeno, podle přání srdce svého“ (Politika, V., 9). Zastánci naprosté svobody vraští při takovém mudrování čelo. Jest první předpoklad svobody, praví, že jsem svoboden rozumět svobodě po svém; svoboda pro mne přestává být svobodou, jakmile mi někdo začne předpisovat, jak mám svobodu chápat. Toto mínění se zdá správným; bohužel lidstvo takovéto svobody dosud mravně nedorostlo a je marné a neužitečné přemýšlet, doroste-li jí kdy. To věděl Platon, když se ptal, „zdali… nenasytné užívání této věci (t. j. svobody) a zanedbávání ostatních nepůsobí převrat i v této ústavě (t. j. v demokracii) a nepřipravuje vznik snahy po tyrannidě?“ „Kdykoli demokratická obec v záchvatu žízně po svobodě má právě v čele špatné číšníky a přes míru se opije jejím silným vínem, trestá své správce, jestliže nejsou zcela povolní a neposkytují jí plné svobody, obviňujíc je jako ohavy a duše oligarchické... Jest tedy přirozeno, že tyrannis nepovstává z jiné ústavy než z demokracie, z největší svobody největší a nejsurovější otroctví.“ (Ústava VIII., 14, 15). Není snad třeba připomínat, že to, čemu Platon říkal tyrannis, jmenuje se dnes fašismus, respektive nacismus. K převratu neomezované svobody v tyrannidu ovšem nedochází u ohromných moderních států tak prostě jako u malinkých států řeckých, u nichž se často režimy měnily ze dne na den bez vážných změn strukturních, vnitřních. V starém Řecku jsi dnes měl svobodu, zítra jsi jí pozbyl a pozítří jsi ji měl zas; v moderní Evropě je všechno daleko bolestnější, krvavější a hlavně delší. Evropský člověk, po tisíciletí postrádající vší individuální myšlenkové, náboženské a hospodářské svobody, musil se k demokratické svobodě nového věku pomalu a bědně prokousávat etapami feudalismu a absolutismu až po anglickou revoluci měšťáckou z druhé půli XVII. věku, revoluci severoamerických osadníků z druhé půli XVIII. věku a revoluci francouzskou, která zavedla právní řád pro všechny občany rovný, svobodu vědeckého bádání, umění a náboženského přesvědčení, zastupitelský systém, dávající všem vrstvám obyvatelstva právo spolurozhodovat o politických osudech státu, a zaručila bezpečnost soukromého majetku - zkrátka položila základy k oné liberálně-buržoasní demokracii, která se v západní Evropě a v Americe udržuje dodnes. Nesmíme ovšem měřit události z konce XVIII. věku dnešními sudidly: jelikož sedláci až do té doby nebyli vlastníky půdy, na níž pracovali, nýbrž uživateli, jež vrchnost mohla, kdykoliv se jí zlíbilo, vyhnat, bylo ustavení obecného práva na soukromé vlastnictví revolučním útokem městské a zemědělské třídy na vládnoucí třídu feudální. Ovšem buržoasie tím, že pronikla k moci a vyhlásila celý složitý systém majetkových práv, položila základy k budoucí vzpouře proletariátu, který do té doby, ač vykořisťován, postrádal vědomí třídní sounáležitosti: jeden to z nejtypičtějších příkladů klikatého vývoje dějin.

III. V buržoasních liberálních demokraciích porevolučních tedy byla mimo jiné oficiálně uznána a nadekretována hospodářská svoboda taková, jak si ji v Anglii představovali liberalističtí národohospodáři Smith, Bentham a Ricardo (viz Socialismus, I., též Právo a stát, VIII.) nebo v předrevoluční Francii tak zvaní fysiokraté, především Francois Quesnay (1694—1774) a markýz Victor de Mirabeau (1715—1789), kteří považovali bezpečnost soukromého vlastnictví za základní a neporušitelné lidské právo: soukromé vlastnictví, učili, spojené s naprostou svobodou hospodářskou, stane se pilířem blahobytu lidstva. Proto „laissez faire, laissez passer, la nature va d‘elle-même“ - ať to běží, jak to běží, příroda ví, co dělá. Fysiokraté, budiž poznamenáno pro úplnost, byli sice zaujati pro zemědělství a považovali obchodníky a průmyslníky za neproduktivní, neplodný stav, ale buržoasní společnost porevoluční potlačila tuto stránku jejich nauk a převzala z nich pouze princip nedotknutelnosti soukromého majetku, zatím co zásadu svobody a rovnosti uplatnila prakticky jen vůči království, církvi a šlechtě, nikoli vůči lidu.

IV. Vítězné porevoluční měšťáctvo, zvané - vedle stavu církevního a šlechtického - třetím stavem, dovedlo své těžce dobyté svobody, o niž usilovalo pět set let, jaksepatří využít. Údobí buržoasních liberálních demokracií jest věk neuvěřitelného rozmachu industrialismu a kapitalismu; je to éra tak zvaného moderního pokroku, páry, uhlí, elektřiny, mechanisace života člověkova a rozvoje věd přírodních. Splnil se Aristotelův starý sen o tkalcovském člunku, který by běhal sám; Baconovy fantasie, zapsané v Nové Atlantidě, se stávaly skutečností. Kdo přitisknuv ucho k zemi, uslyšel hukot strojů, pracujících pro člověka, kdo viděl, jak mračna továrních dýmů pohlcují slunce, kdo pozoroval závody parolodí, předhánějících se v službě člověku, nemohl nežehnat krvavě zaplacené svobodě a nemohl si nepředstavovat, že lidský duch, zbavený staletých pout, dovrší zanedlouho svůj úspěšný zápas s hmotou konečným vítězstvím, po němž člověk bude jednou provždy zbaven těžké dřiny, bude jen užívat a oddávat se ušlechtilým zábavám a biblická kletba „v potu tváři své chléb jísti budeš“ upadne v zapomenutí.

Zatím co technicista devatenáctého století takto horoval a snil, odehrávala se divná paradoxní komedie. Strojům přibývalo kapacity, i dalo se čekat, že svalová, fysická práce člověkova se zanedlouho stane přežitkem dávnověku; že postačí zmáčknout knoflík a neúnavní železní dělníci sami automaticky vyrobí všechno, čeho bude třeba. Děl se však pravý opak. Roku 1821, tedy na samém začátku průmyslové porevoluční éry, otiskl v novinách Robert Owen, průkopník socialismu (viz Utopie, utopismus), tyto překvapující cifry: roku 1790 byla v Anglii zaměstnána námezdnou prací průmyslovou jedna čtvrtina obyvatelstva; byli to výhradně jen dospělí muži. Roku 1821, kdy Owenovy články vyšly, byla už námezdnou prací průmyslovou zaměstnána celá jedna třetina obyvatelstva — ne pouze dospělí muži, nýbrž i ženy a děti. Stroje tedy místo aby člověka osvobozovaly od fysické práce, ujařmovaly ho stále více. Průmyslové podniky rostly, potřebovaly dělníků a dělníci se poslušně rodili: za třicet let Owenových statistik vzrostlo obyvatelstvo britských Ostrovů z 15 milionů na 18. Produktivních sil Britanie přibývalo neuvěřitelně: roku 1790 připadala na jednoho Angličana jedna produktivní síla. V roce 1821 připadlo na jednoho Angličana dvanáct produktivních sil. Z tohoto rozvoje měli prospěch pouze vlastníci půdy a strojů, kdežto množící se masy bezejmenných, kteří jim sloužili, chudly: mzdy klesaly, přibývalo bídy, nevědomosti, zločinů a válek. (Beer, str. 310 a n.)

Tyto Owenovy údaje jsou tím zajímavější, že zachycují začátek rozběhu průmyslové éry jedné z nejprůmyslovějších zemí světa. V ostatních hospodářsky osvobozených zemích byl industrialisační start možná méně bouřlivý, ale celkový vývoj nebyl o nic příznivější. Stroje chrlily nejen tovary, nybrž i chudinu, proletariát. Protože proletariát neměl peníze, aby mohl skoupit zboží, jež sám vyrobil, kapitalisté musili hledat odbytiště v zahraničí, hlavně v zámoří. Bernard Shaw správně poznamenává, že Britská říše se svými ohromnými državami nevznikla na základě pečlivě uváženého politického plánu, nýbrž „řadou obchodních dobrodružství, do nichž jsme byli vehnáni kapitalisty, které jejich vlastní systém donutil, aby se honili za cizími odběrateli ještě dříve, než byly potřeby jejich vlasti z jedné desetiny ukojeny.“ (Průvodce inteligentní ženy, kap. 39).

V. Vyvrcholení tohoto světového nesmyslu zažili všichni dnešní čtenáři této knihy na vlastní kůži. Industrialismus a kapitalismus ovšem nezůstal uzavřen v hranicích zemí demokratických; do zemí, jež si zachovaly státní zřízení absolutistické, především Německo a Rakousko-Uhersko, pronikl industrialismus také, leč mnohem později; intensivní industrialisace Německa začala až po roce 1871, tedy o osmdesát let později než v Anglii. A co se stalo v Anglii, stalo se i zde: stroje vyráběly víc než domácí trh mohl skoupit, bylo nutno hledat zámořská odbytiště - jenže zámořská odbytiště už byla vesměs v rukou západních demokracií. Tak došlo k první světové válce, v níž demokratické země, na jejichž straně stála také Itálie a absolutistické carské Rusko, jak nepochybně každému známo, zvítězily. Vítězství toto rozmetalo poslední zbytky absolutismu v Evropě: Rakousko-Uhersko se rozpadlo v řadu samostatných liberálních demokratických republik, zdemokratisováno bylo i Německo a carismus v Rusku byl povalen revolucí, která determinovala všechen další vývoj evropského lidstva. Neboť revoluce tato, vyvrcholená ustavením socialistického státu na místě bývalého státu absolutistického, byla prvním vítězstvím proletariátu, onoho čtvrtého stavu, jejž industrialisace Evropy a Ameriky - podivná to hra - vyvolávala k životu, zmnožovala jej početně, současně jej utlačujíc. Viděli jsme v statistikách Owenových, že během prvých třiceti let industrialisace vzrostlo obyvatelstvo Anglie o tři miliony: ovšem nikoli o tři miliony lordů, velkostatkářů a průmyslníků, nýbrž o tři miliony nádeníků, dělníků, horníků, bezzemků. Tento překotný vzrůst proletariátu pokračoval stejným tempem až do sedmdesátých let devatenáctého století, kdy se poněkud zpomalil, aniž se však zastavil. V ostatních průmyslových zemích byl vývoj obdobný; zajímavý doklad vlivu industrialisace na populaci podává Japonsko, jehož počet obyvatel po celé století (od roku 1723—1846) nepatrně kolísal kolem třiceti milionů, ale přijetím moderních hospodářských method skokem vyrostl na 60 milionů. (Wells, Práce, blahobyt a štěstí lidstva, II., 13). Popisovat, jak početně rostoucí čtvrtý stav se pod vedením znamenitých vůdců upevňoval organisačně, vnitřně, jak se bránil útisku hospodářsky vládnoucí menšiny měšťanské a jak se domáhal rovnosti nejen politické, nýbrž i sociální, vymyká se záměrům i rozsahu této knihy. Nevím a nedovím se, co si hospodářští vládcové předválečné Evropy a Ameriky v skrytu duše myslili, když pozorovali tento vývoj, a jak si představovali jeho konce. Není vyloučeno, že doufali, že nenávistné, svých cílů vědomé, hospodářsky bezprávné masy se dají věčně udržovat na uzdě vojskem, policií, systémem výluk a občasným pouštěním žílou, to jest válkami. Ale na tom málo záleží; jisto je, že vládnoucí buržoasie Evropy a Ameriky byla ruskou revolucí a zrodem socialistického státu sovětského nesmírně poděšena, ale nic víc; poučení z ní nevytěžila žádné. Hospodářský chod liberálně demokratického světa klidně pokračoval po starých cestách, což znamená, že jakmile se Evropa vzpamatovala z následků první světové války, počaly automaticky vyrůstat předpoklady k válce druhé. Uplynulo deset let a kapitalistická Evropa a Amerika se vyznamenala novým mistrovským kusem svého sobectví a své neschopností, obecně známým jako hospodářská krise, nezaměstnanost a hlad, zaviněné nadbytkem zboží. Tato neuvěřitelná nehoráznost se svými populárními průvodními zjevy pálení obilí a kávy a zalévání ovoce petrolejem sama o sobě prokazuje názorně a dostatečně, že kapitalistické řízení moderních demokracií se neosvědčilo a že musí být vystřídáno řízením jiným. Výrobní kapacita moderního průmyslu je dnes tak veliká, že periodické války se staly nutnými, aby nadbytečné zboží, jež lid nemůže skoupit, protože na to nemá peníze, se čas od času hromadným zničením stalo vzácným.

Ale tato šílená nelidskost přece není v duchu demokratických idejí! Svým půltisíciletým zápasem se středověkým feudalismem a absolutismem raného novověku usilovalo evropské lidstvo o uznání přirozených práv všech jednotlivců a tříd, o princip vzájemného respektu, o spravedlnost každého ke každému, o praktické uplatnění zásad humanitních: a k takovým došlo koncům!

VI. Jak vykládá Marx (Die heilige Familie), svoboda, proklamovaná měšťáckými revolucemi, byla pouze negativní - byla totiž negací starých stavovských výsad; její positivní obsah je egoismus osvobozených individuí, zkažených dosavadním vývojem. Nikdy nezapomenu na historku, již mi vypravoval přítel architekt H. V roce osmadvacátém zvítězil v soutěži na stavbu úředního paláce na kraji Žižkova. Ti, již o věci rozhodovali, nebyli zajedno, má-li být stavba provedena z betonu nebo z železobetonu, Kdyby zvítězila strana, přimlouvající se za železobeton, měly být dodávkou příslušného materiálu pověřeny vítkovické železárny, jež právě začínaly trpět krisí. Strana protivná, hlasující pro beton, byla silnější, a tak byl spor de facto rozhodnut dřív než došlo k závěrečné schůzi. Zástupce vítkovických železáren byl této schůzi přítomen, ale nezajímal se o její průběh, protože věděl, jak skončí. Tlustý, zpocený červencovým parnem, netečně seděl, ovíval se reklamním papírovým vějířkem a zdálo se, že neposlouchá, o čem se mluví; nezasáhl do debaty ani slovem. Promluvil k mému příteli teprve když jednání, jak se očekávalo, bylo rozhodnuto v neprospěch Vítkovic, „To nevadí,“ řekl, nepřestávaje mávat vějířkem před svým lhostejným obličejem. „Za deset let tu máme válčičku a ta nás zase postaví na nohy.“ Byl, připomínám, rok osmadvacátý; heslo, vyvolané strašlivými zkušenostmi světové války, „nikdy válku víc“, tenkrát ještě platilo. „Ale ano, vzpomenete si na má slova,“ odpověděl ten netečný muž na udivené námitky mého přítele, vyvolané jeho prohlášením: „Nedá se nic dělat; na lidičky musí být flintičky.“

VII. Buržoasie respektuje demokratická ustanovení jen pokud slouží k ochraně a rozmnožování jejího vlastnictví. Jakmile jí však ta ustanovení podle zákonů dialektického vývoje začnou přerůstat přes hlavu, ohrožujíce její majetek, namísto aby jej podporovala, bez váhání se postaví proti nim, což se stalo za zmíněné kapitalismem vyvolané hospodářské krise, když se zhroutily vratké demokracie italská a německá, aby byly vystřídány režimem ostře protidemokratickým, fašismem a nacismem. Nevadilo, že režimy tyto naráz zrušily všechnu ideovou nadstavbu, jež byla chloubou demokracie XVIII. a XIX. století, úctu k individuu, sympatii lidí a národů, úsilí o mír, právo na život a svobodu, respekt k cizí myšlence a víře, a že tyto zásady prohlásily za slabošství, vlastizradu a mezinárodní židovský švindl. Nevadilo ani nacistické učení o nadřaděnosti nordické rasy a o jejím světovém poslání, ovládnout všechny národy; nevadil ani antisemitismus, nevadila veřejně hlásaná a prakticky uplatňovaná filosofie užitečné lži a lsti, nevadilo pranic: stačilo, že fašismus a nacismus vyhlásil boj komunismu, stačilo, že zaměřil nepokoj mas k cílům venkoncem jiným než k sociální revoluci, aby kapitalistická buržoasie přivítala příchod těchto dvou režimů s úlevou a aby jim poskytla finanční i politickou podporu. Dalšího důkazu hluboké protidemokratičnosti kapitalismu není třeba.

VIII. Touto podivuhodnou a krvavou cestou se splnila slova Platonova o nutnosti zvratu zneužívané svobody v její opak, tyrannidu. Liberalisticky chápaná svoboda vedla k zotročení, zkrvavění a ochuzení lidstva. Je pravda, že nacismus a fašismus, když začal svým anonymním podporovatelům a zástáncům přerůstat přes hlavu, byl spojeným úsilím demokracie sovětské a buržoasních demokracií západních povalen. Je pravda, že postup socialismu tím byl velmi urychlen - ale pouze urychlen; svého konečného, světového vítězství dosud nedobyl a v tom vězí zárodky nové zkázy. Moderní průmysl dosáhl nejen obrovské výrobní, nýbrž i ničivé kapacity; v době, kdy jedna jediná bomba stačí k zničení milionového města, nesmějí být osudy lidstva přenechány zvůli těch, již se veřejně přiznávají k názoru, že na lidičky musí být flintičky. Věc je zdánlivě prostá: rovnost právní a politická musí být doplněna rovnosti hospodářskou a sociální, jinak řečeno, zásady demokracie musí být spojeny, synthetisovány se zásadami socialismu. Sovětský svaz tuto synthesu provedl po svém, po svém ji provede i ostatní svět, třebaže stísněný a svého konce si vědomý nepřítel člověkův, kapitalista, bude tento postup chtít překazit a bude chtít raději zničit celý svět než by se vzdal svých posic. O tom viz též hesla Socialismus a Dějiny.

Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias

Vladimír Neff

Vladimír Neff (* 13. 6. 1909 Praha, + 2. 7. 1983 tamtéž) byl výjimečným a pilným vypravěčem s velkým epickým rozmachem vynalézavě fabulovaných románových kronik. Pocházel z pražské patricijské rodiny, dostalo se mu studií na gymnáziu v Ženevě, pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni, byl volontérem v obchodním domě v Brémách, pak cizojazyčným lektorem v pražském nakladatelství Melantrich a od roku 1939 spisovatelem z povolání. Do literatury vstoupil ve druhé polovině 30. let detektivními parodiemi a aktuální politickou satirou. Za okupace Neff pracoval na popularizujícím slovníkovém výkladu dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, jenž vyšel na samém sklonku období, kdy byl ještě pluralitní výklad možný - roku 1948. Antigorgias byl vítězným dílem velké literární soutěže, kterou vypsalo Vydavatelstvo Družstevní práce k svému čtvrtstoletí (1947), vyšlo 1948, náklad 20.000.