logo SDS
Dnešní datum: 15. 10. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 639x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 536x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 423x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 389x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 385x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 323x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 17
Prům. 15.6
21 denni
Max. 563
Prům. 420.3

Nyní si čte web : 30 uživ.

01. Knihy

* Radikální pravice v Německu

Vydáno dne 08. 01. 2005 (22278 přečtení)

Obálka anglické verzeLee McGowan přednáší na School of Public Policy, Economics and Law (Univerzita v Ulsteru) politiku Evropské unie. Jeho odborný zájem lze rozdělit do tří oblastí: a) politické mechanismy EU a zvláště role Evropské komise, b) vztah EU a Severního Irska, c) politický extremismus v Německu. Výsledkem jeho práce v poslední oblasti je monografie, jejíž překlad do čestiny nedávno vyšel v nakladatelství Prostor. Knížka vyšla původně v roce 2002 v nakladatelství Pearson Education Limited pod názvem "The Radical Right in Germany1870 to the Present". O rok později ji vydalo nakladatelství Longman.

Obálka české verzeMonografie mapuje vývoj a roli pravicového extremismu v průběhu čtyř velice odlišných politických režimů v Německu: objasňuje jeho kořeny a vzestup od prvních let bismarckovského systému, nastoleného v roce 1870, až po současnost. Dokládá, že radikální pravice se nezačíná formovat až s Hitlerovým příchodem a stejně tak spolu s ním nehyne v rozbombardovaném Berlíně.

Doporučujeme zakoupit. Tady naleznete pouze první kapitolu, která vlastně celou knihu uvádí.

Obsah:

Poděkování

1. Krajní pravice v německé historii a politice: úvod
Členění knihy
Definování radikální pravice
Fašismus
Nacionální socialismus
Pravicový radikalismus a pravicový extremismus
Neofašismus a neonacismus
Debata o kontinuitě

2. Mapování počátků a vzestupu radikální pravice: císařství 1870-1919
Historický kontext
Definování pravice v německém císařství: krátká chronologie
Členská základna radikální pravice
Staré a nové typy antisemitismu
Nacionalismus
Německo ve válce: převaha radikální pravice
Závěry

3. Směřování ke krajnostem: radikální pravice ve výmarském Německu, 1919-1933
Konzervativní pravice ve výmarské republice, 1919-1925
Vojáci, vzpoury a puče: rodící se militantní pravice
Posun doprava: Nacionálněsocialistická německá strana dělnická
Ambiciózní politici, stranická organizace a propaganda, 1924-1928

Soupeření o moc: síly pravice, 1928-1933
Závěry
4. Nacionálněsocialistická ideologie a vedení
Nacistická ideologie
Styl a vedení
Hitler jako nástroj konzervativní pravice?
Hitler jako stratég a pán Říše
Závěry

5. Členství ve straně a sklon k násilí
Sociální pozadí
Místní a náboženská příslušnost
Složení podle věku a pohlaví
Úloha násilí
Antisocialistické a antikomunistické aktivity
Protižidovské aktivity
Konzervativní pravice
Katolická církev
NSDAP
Röhmův pád
Závěry

6. Extrémní pravice u moci: prosazování radikalizující se linie
Domácí politika
Zahraniční politika
Německo ve válce, 1939-1945
Závěry

7. Pád, vzestup a nový pád organizovaného pravicového extremismu v západním Německu, 1945-1990
Německo za okupace, 1945-1949
Znovuoživení, 1949-1952
Stagnace a úpadek, 1953-1964
Vzestup a pád NPD, 1964-1972
Roztříštěnost a radikalizace, 1972-1984
Třetí etapa, 1984-1990
Závěry

8. Vlast a nenávist: pravicový extremismus a bojovnost neonacistů ve sjednoceném Německu, od roku 1990 do současnosti
Stagnace organizovaného pravicového extremismu, 1990—2001
Militantní a agresivní extremismus: neonacisté
Počátky a vzestup neonacismu, 1972-1989
Vzestup Michaela Kühnena
Roeder, Hoffmann a Basse: nástup pravicového terorismu, 1980-1982
Kühnen, ANS/NA a FAP: budování celorepublikové síly, 1983-1989
Znovuoživení neonacistů: růst a agrese, 1990-2000
Prudký nárůst neonacistického násilí 1991-1994
Potírání neonacismu: reakce vlády, 1992-1995
Neonacismus: restrukturace, vedení a zenit neonacistického násilí 1996-2000

Závěry

9. Nové tisíciletí pro extrémní pravici?
Závěry

Zkratky a glosář
Poznámky
Další literatura
Rejstřík


kapitola 1
Krajní pravice v německé historii a politice: úvod

Na úsvitu nového tisíciletí spolu národy Evropy žijí pravděpodobně ve větším míru a pokoji než v kterémkoli jiném údobí dějin evropské civilizace. V západní Evropě se dnes po téměř šedesáti letech (od roku 1945) opětovného budování, rostoucí prosperity a těsnější evropské integrace zdá představa války nemyslitelná. Pozoruhodná transformace mezistátních vztahů a vytvoření nového nadnárodního řádu zastřešeného Evropskou unií (EU) stojí v příkrém protikladu k fanatickým proudům nacionalistických idejí, které evropským kontinentem zmítaly v první polovině 20. století.[1] Kořeny celého procesu evropské integrace skutečně často sahají až k nepřátelským, ambiciózním a destruktivním tendencím nejsilněji ultranacionalistických a krajně pravicových sil, které v první polovině 20. století rozpoutaly dvě světové války. EU představuje jednu z nejzásadnějších ukázek úspěšných snah nedávné doby. Od padesátých let 20. století pomohla upevnit demokracii, politickou stabilitu a hospodářský rozvoj na západě a v současnosti se snaží svůj úspěch zopakovat prostřednictvím rozšíření členství na státy střední a východní Evropy.

Zároveň však ohlas a úspěch krajní pravice, která ve svých nejagresivnějších podobách zahrnovala fašistické, nacionálněsocialistické a falangistické hnutí od dvacátých po čtyřicátá léta 20. století v Itálii, respektive v Německu a ve Španělsku (do roku 1975), oslabily hospodářský rozkvět a politickou stabilitu po roce 1945. Základní ideologické principy, z nichž takové krajně pravicové strany povstávaly, čerpaly a vyrůstaly, se však neomezují jen na toto meziválečné období. Jejich myšlenkové počátky lze naopak vysledovat až do předešlého století a tytéž názory a představy přetrvávají a bují na samých hranicích přijatelnosti v politických systémech mnoha dnešních evropských států. Okrajové příklady takových krajně pravicových politických stran, sdružení a organizací lze nalézt porůznu v západní Evropě v Belgii, Dánsku, Francii, Německu, Řecku, Itálii, Polsku, Rusku, Španělsku i, v menší míře, ve Spojeném království a Irsku.

Evropským krajně pravicovým stranám se opakovaně daří dočasně senzačním způsobem (byť omezeně) vstoupit na politickou scénu, což vyvolává rozsáhlou akademickou debatu a širokou veřejnou diskusi a sebezpytování na téma ohlasu takových skupin, jejich nacionalistických a rasistických postojů, nevraživosti vůči demokratickému řádu a odmítání systému založeného na lidských právech jednotlivce. V posledních dvou desetiletích se aktivity pravicově extremistických stran a organizací dostaly do popředí zájmu médií. Jejich odklon od normy běžné politiky živí lačnou senzacechtivost, neboť extremisté hrozí otřást základy zavedeného řádu a podrobit zkoušce sílu starých nedotknutelných pravd. Projevy krajní pravice a její ideologie v současné evropské společnosti ovlivňují řadu oblastí politického i společenského života. Jsou vidět v podobě hesel a nápisů na zdech. Zaznívají na některých politických shromážděních a probleskují ve volebních kampaních. Ukazují se na dětských hřištích, figurují v určitých adolescentních subkulturách a jsou snadno dostupné v tištěné či filmové formě a stále více i na internetu. Příležitostně je o nich slyšet v souvislosti s násilím páchaným proti osobám a majetku.

Přestože se historie, trvání a vliv takových sil po roce 1945 liší stát od státu, lze konstatovat některé jejich obecné rysy. Zaprvé, ve většině případových studií organizovaného pravicového extremismu můžeme pozorovat řadu vrcholů a propadů odrážejících konkrétní domácí situaci, například v Německu. Toto téma probereme později.[2] Zadruhé, do poloviny devadesátých let 20. století se málokterá krajně pravicová strana přiblížila otěžím moci, v nedávných letech ale vlivem všeobecně vyššího (byť nevelkého) voličského ohlasu krajní pravice v Evropě hrstka stran vstoupila do vlády jako menšinový koaliční partner. Hodně přitom pochopitelně záleželo na stavu domácí politiky a na dané struktuře volebního systému. V Itálii obojí napomohlo nejprve Italskému sociálnímu hnutí (Movimento Sociale Italiano, MSI), aby se stalo součástí krátkodeché koalice v roce 1994, a nyní Lize severu a Národní alianci (které společně obdržely asi 5% hlasů), aby se od roku 2001 podílely na vládě Silvia Berlusconiho.[3]

Pravděpodobně nejviditelnější krajně pravicovou silou ve vládě zůstává Rakouská strana svobody (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ), která se zformovala v průběhu devadesátých let 20. století jako seriózní politická síla vedená charismatickým Jörgem Haiderem a v roce 2000 se zapojila do vlády, což vyprovokovalo rozsáhlé protesty doma i za hranicemi a na nějakou dobu Rakousko odsoudilo do role vyvrhela, a to i v rámci EU.

Strašidlo krajní pravice zkrátka nadále obchází prakticky všechny národy západní i východní Evropy. Veškeré snahy o vysvětlení, proč jednotlivé extrémně pravicové strany vznikly a proč se jim daří, vedly k obecné shodě, že v tom hraje úlohu široká škála proměnných. Mezi ně tradičně patří ztráta bezpečí v důsledku zhroucení zavedeného systému názorových jistot, rozpad práva a pořádku, pokoření a uražená pýcha, relativní nedostatek, zpochybňované hranice, všeobecné pocity frustrace a také odpor vůči pokračující imigraci.[4] V praxi se význam každého z těchto faktorů různí a neustále kolísá v závislosti na dané zemi. O tom, že takové pocity a předsudky stále ještě dokážou vytvořit živnou půdu pro pravicový extremismus, není pochyb a některá témata krajní pravice - jako imigrační politika, proti- unionistické ladění a zapálená víra v klady národního státu - zřetelně oslovují širší veřejnost. Tato skutečnost se projevila v sérii voleb na jaře roku 2002, včetně 17% hlasů, které ve Francii v dubnu 2002 sklidil Jean-Marie Le Pen, lídr Národní fronty, jako kandidát na úřad francouzského prezidenta, úspěchu v podstatě protiimigrační strany Pyma Fortuyna v Nizozemsku v květnu 2002 i mnohem menších úspěchů Britské národní strany v anglických komunálních volbách, kde strana v květnu 2002 dosáhla zvolení tří svých zástupců v Burnley. Krajně pravicové síly často představují příhodný prostředek, jak vyjádřit nespokojenost veřejnosti s vládní politikou, či suplují chybějící jasné vymezení hlavních politických stran v Evropě.

Tato kniha se zaměřuje výhradně na Německo a klade si za cíl probrat témata a prvky, které utvářely německou krajní pravici od sjednocení země v roce 1870. Vzhledem k excesům Hitlerova režimu mezi lety 1933 a 1945 se Německo nabízí jako předmět studie o soudobém pravicovém extremismu pravděpodobně nejvýrazněji, zároveň je však badatelsky zajímavé i s ohledem na různorodost typů a forem politických systémů, jež se na německém území v průběhu uplynulých sto třiceti let vystřídaly. Chronologicky se řadí od císařské autokracie druhé říše (1871-1918), přes neblahý demokraticky experiment výmarské republiky (1919-1933), nacionálněsocialistickou diktaturu let 1933-1945, která Německo uvrhla do další světové války, vojenské porážky a odzbrojení, krátké mezidobí spojenecké a sovětské okupace mezi lety 1945 a 1949, „dočasné“ rozdělení Německa roku 1945 na dva velmi odlišné politické systémy, z nichž jeden (ve Spolkové republice Německo) se zakládal na volném trhu a orientoval se na západní liberální a demokratické principy, zatímco druhý (v Německé demokratické republice) se opíral o řízenou ekonomiku a pomoc Moskvy, až k opětovnému sjednocení Německa v říjnu roku 1990.[5]

Sjednocení východního a západního Německa postavilo nově rozšířenou Spolkovou republiku Německo před řadu nelehkých úkolů.[6] Mnohé z nich se vázaly na problematiku životního prostředí a na nutnost hospodářské restrukturalizace. Jedním z veskrze nepředvídaných důsledků spojeného Německa byl nárůst násilných aktivit krajní pravice, které pošpinily mezinárodní pověst země a oživily vzpomínky na temnější minulost. Nedávná záplava útoků pravicových extremistů v Německu tvoří součást a zatím poslední stadium jevu, jenž lze vysledovat ve všech zmíněných režimech. Existence krajní pravice i nadále nastoluje otázky o povaze německé společnosti a demokracie, není však výhradně německým hájemstvím a jako existující a naléhavý problém žádá pečlivou pozornost v rámci celé Evropské unie. Popularita krajní pravice totiž odráží obavy (a současně je na ně reakcí) části společnosti z prohlubování evropské integrace a širšího procesu globalizace, které lidé, jak se jim zdá, nemohou sami ovlivnit. Míra odcizenosti a nejistoty v dnešních tradičních dělnických oblastech vedla k zoufalé snaze o nalezení vlastní identity a smyslu, které někteří objevili v nacionalistických a xenofobních postojích krajní pravice. Toto naladění vyjádřil Romano Prodi, předseda Evropské komise, když v dubnu 2002 prohlásil, že Le Penův překvapivý volební výsledek je „nezbytným šokem“, který posílí Evropu. „Le Pen podněcuje strach. Chceme-li se mu postavit, musíme živit naději ... rozšíření [EU] například představuje konec nacionalismu a válek v Evropě.“ Tento názor lze vztáhnout na všechny strany krajní pravice.

Členění knihy

Tato kniha v jádru usiluje o to, prozkoumat historii krajní pravice v novodobém Německu v období od roku 1870 po současnost. Je to záměr ambiciózní, avšak nezbytný, máme-li vývoji extrémní pravice porozumět. O historii, jednotlivcích a stranách krajní pravice každého z těchto určitých údobí v daném časovém rámci už existuje bohatá literatura. V některých případech práce pokrývají dvě a někdy i tři tato období,[7] žádná se ale zatím nepokusila zahrnout celou pětici.

Kniha je uspořádána do devíti kapitol a postupuje chronologicky. Tato kapitola tvoří zadní plán studie a zamýšlí se, byť stručně, nad definičními přístupy k problematice krajní pravice a nad diskusí o kontinuitě ve zkoumání německých dějin. Druhá kapitola se zaměřuje na vznik a radikalizaci krajní pravice v německém císařství. Následující čtyři kapitoly se soustředí na nejextrémnější a z hlediska voleb nejúspěšnější variantu krajní pravice ve 20. století, totiž na nacionální socialismus (nacismus), jehož nástup k moci probírá třetí kapitola. Další kapitola se zabývá ideologií, pátá se věnuje jeho členské základně a užívání násilí, v šesté se podrobně rozebírá radikalizace vládní politiky v nacistickém Německu. Následné a závěrečné tři kapitoly se soustředí na poválečný svět od roku 1945 do dneška. Sedmá kapitola objasňuje různé vzestupy a pády organizovaného pravicového extremismu po roce 1945. Osmá kapitola zkoumá realitu a povahu militantního neonacionálního socialismu a jeho sklony k páchání teroru a násilí a vyvolávání konfrontací. Devátá kapitola se zamýšlí nad úlohou extremismu v novém tisíciletí.

Tato kniha sleduje dva základní cíle. V první řadě chce zmapovat počátky a vývoj krajní pravice. To nás zavede od řady hlasitých nátlakových skupinek, které se objevily v sedmdesátých letech 19. století, k jejich usilování o moc ve dvacátých letech 20. století a dále pak od jejich uchopení moci ve třicátých letech až po konečné rozuzlení a jejich pokračující přežívání coby menšinové síly na okraji politiky po roce 1945. Druhým cílem je pojmenovat a analyzovat společné principy krajně pravicové „ideologie“ a její politické zájmy, prošetřit, nakolik lze určit motiv kontinuity procházející těmito pěti politickými řády. Do jaké míry lze s naší znalostí společných idejí krajní pravice - otevřeného nacionalismu, militarismu a touhy po územní expanzi, antiparlamentarismu, autoritářství a odporu, v některých případech až nenávisti, ke všem cizozemským vlivům - zachytit jistou kontinuitu v myšlení i postavení vzdor politickým bouřím a změnám, které utvářely a přetvářely novodobé Německo?

Definování radikální pravice

Než se pustíme do zkoumání krajní pravice v každém z daných časových rámců, je třeba podívat se a vymezit, co radikální pravici vlastně tvoří. Těm, kdo se studiem soudobé krajní pravice zabývají či se o ni zajímají, bude od samého počátku znám jeden definiční problém. Týká se různosti a množství termínů, jež se ve vztahu ke krajní pravici používají. Pohybují se od pravicového extremismu a fašismu až k neonacismu a neofašismu. Často jsou mylně považovány za synonyma a navzájem zaměňovány, zejména v médiích.[8] Zmíněný problém vyvstal naprosto jasně v souvislosti se vzestupem republikánů v druhé polovině osmdesátých let 20. století.[9]

V druhé polovině osmdesátých let 20. století se objevila záplava akademických materiálů rozebírajících povahu a identitu pravicového extremismu v Německu i jinde. Co to ale je pravicový extremismus? Na tuto zdánlivě přímočarou otázku je těžké nalézt odpověď, protože dohodnutá definice neexistuje; určité existující charakteristiky by však mohly pomoci pravicově extremistické strany definovat. Tato kritéria by mohla zahrnovat zkoumání stranických cílů a záměrů, organizační struktury a taktik, sociálního složení jednotlivých hnutí a jejich voličů a také jejich zaměření na ideologické principy a postoje. Posledně jmenované kritérium je pravděpodobně nejdůležitější a rozhodně nejužitečnější, na druhou stranu ale vyvolává množství otázek: Lze oddělit základní přesvědčení a cíle? Nakolik si základní ideje a cíle v průběhu uplynulého století uchovaly u stran radikální pravice kontinuitu?

Pravicový extremismus je dnes obecně přijatý termín a užívá se ve vztahu k veškerým stranám, organizacím a jednotlivcům, jejichž sebeurčení a aktivity vykazují většinu následujících rysů, případně všechny: nacionalismus, etnocentrismus, xenofobii, zvláště skryté za závojem antisemitismu a rasismu, antipluralismus, antikomunismus, antiparlamentarismus, militarismus, uvažování soustředěné na právo a pořádek, touha po autoritativním státu vedeném jedním člověkem, nezřídka sympatie ke konspiračním teoriím, přijímání násilí jako přiměřeného prostředku politického jednání. Uvedené rysy se u jednotlivých stran a hnutí mohou lišit svou úlohou a výrazností a autoři kladou na různé charakteristiky různý důraz. Někteří se soustředí na xenofobii a rasismus, jiní se zaměřují na nacionalismus a další zase zdůrazňují potřebu „práva a pořádku“ a požadavky přísného omezení imigrace. Obecný průzkum šestadvaceti definic ve třech různých jazykových oblastech (holandské, německé a anglické) odhalil, že hlavními složkami pravicového extremismu jsou zpravidla rasismus, xenofobie, nacionalismus, antidemokracie a víra v silný stát.[10] Nakolik však lze narýsovat dělicí čáry mezi pojmy radikální pravice, fašismus, neofašismus, pravicový extremismus a neonacismus?

Celkovou situaci ještě dále komplikuje skutečnost, že v různých obdobích často převládá móda odlišných pojmenování, což představuje závažný problém, snažíme-li se daný jev nahlédnout v průběhu času jako v této studii. Například pro označení aktivit ultranacionalistických skupin typu Všeněmeckého svazu se v období císařství zřídkakdy používá dnes upřednostňovaný výraz pravicový extremismus, přičemž o soudobých hnutích se hovoří spíše jako o extremistických a neonacistických než radikálních. Tato podkapitola se snaží vypořádat s definičními otázkami a vyjasnit stanoviska; je ovšem třeba zdůraznit, že spíše povšechně, neboť omezený rozsah textu neumožňuje každý výraz rozebírat šířeji. Pojem pravicový extremismus se zrodil ze zkoumání fašismu. Jak poznamenává Mudde: „Tato oblast bádání, jež těsně po druhé světové válce vyplodila ohromné množství publikací, poskytla teoretický rámec pro výzkum poválečných pravicově extremistických stran.“[11]

Fašismus

Z hlediska historie představoval fašismus nacionalistické, autoritářské a neliberální hnutí, které se zformovalo v rozkolísané době po první světové válce v Itálii pod vedením Benita Mussoliniho. Uvedený název si tato politická síla zvolila sama. Fašismus ve skutečnosti nikdy neměl propracovanou či logicky ucelenou ideologii.[12] Z velké části mu chyběla myšlenková preciznost, díky níž se komunismu dařilo ještě dlouho po zániku fašismu. Fašistické hnutí se dostalo v Itálii k moci roku 1923 a setrvalo u vlády až do roku 1944, kdy bylo svrženo.[13] Fašismus oslovoval lidi tím, že hrál na jejich emoce, jejich rozmrzelost, zlobu a frustraci, které v neuspořádané době po první světové válce prostupovaly mnohé oblasti života. Totéž platí o vzestupu všech tří hlavních typů fašismu v meziválečné Evropě v Itálii, Německu a Španělsku. Období po roce 1919 se ve všech třech státech vyznačovalo všeobecným sociálním neklidem, celkovým rozčarováním z politického zřízení a v případě Německa i Itálie bolestným zklamáním z územních ztrát a válečného plenění.

Fašismus v Itálii sliboval sjednotit všechny části a třídy italské společnosti do jedné národní síly. V průběhu svého politického vzestupu na počátku dvacátých let 20. století nacházel podporu u vojenských a středostavovských skupin, znepokojených rozmachem socialismu, společenským rozvratem a hospodářskými potížemi první poloviny dvacátých let. Fašistické hnutí se v jádru zakládalo na nacionalismu. Mussolini se snažil v celém státě nejen šířit nacionalismus, a budovat tak jednotný (jazykově, nábožensky i historicky) národ (ethnie), ale pustil se i do asimilace a často diskriminace dalších národnostních skupin v zemi. Zřetelně se to projevilo v jeho počínání v Alto Adige (Jižním Tyrolsku).[14] Tento klasický fašismus se mimoto vyznačoval hlubokými antipatiemi vůči komunismu a parlamentní politice. Kladl značný důraz na nutnost silného vedení a prosazoval stát jedné strany. Fašistický režim oslavoval násilí a prostřednictvím výbojů v severní Africe usiloval o znovunastolení nové „říše římské“. Úspěch fašismu v několika evropských státech v meziválečném období je třeba chápat v daném časovém rámci.

Při zkoumání fašismu nelze rozhodně pominout ostatní politické síly té doby. Levicové strany (zejména komunisté) v Itálii i v Německu neváhaly fašismus odsoudit jako plod dokonávajícího politického kapitalistického řádu. Fašismus byl vysvětlován jako poslední stadium třídního boje mezi dělnickým hnutím a monopolním kapitalismem. Příslušná literatura vznikající od počátku dvacátých let dále z velké části razila názor, že monopolní kapitalismus záměrně podporuje fašismus, aby ochránil své vlastní postavení. Teorie pojednávající o fašismu většinou rozebírají antifašismus a způsoby, jak ho porazit. Smith fašismem rozumí „militaristické hnutí poslušnosti vůči státu a uctívání Vůdce, nesené kultem násilí pro násilí a etikou brutality“.[15] To je užitečná definice, protože pojem fašismus je dnes široce užíván (zvláště levou částí politického spektra) k označení „obdobných“ politických a nacionalistických národnostních hnutí v Evropě (a zejména v bývalé Jugoslávii) i jinde ve světě. Ačkoli lze často vidět jasné paralely, nelze přehlédnout ani nápadné rozdíly. Většina autorů neomezuje užívání výrazu fašismus pouze na případ Itálie; ale rozšiřuje ho i na německý nacionální socialismus, který pokládá za variantu italského modelu.

Nacionální socialismus

Nacionální socialismus se objevil ve dvacátých letech 20. století jako svébytná německá podoba fašismu (a je tématem třetí až šesté kapitoly této knihy).[16] Příčiny nacionálního socialismu je nutné spatřovat v následcích vojenské porážky v roce 1918, územních ztrátách, hospodářských obtížích první poloviny dvacátých let a neschopnosti nové (a mnohými nechtěné) výmarské republiky získat důvěru voličů a zajistit právo a pořádek. Třebaže nacionální socialismus sdílel mnohé z postojů fašismu ve vztahu ke komunismu, parlamentní vládě a nacionalismu, jeho vyprofilovanější odrůda spočívala v silném šíření rasismu a antisemitismu.[17] To vedlo autory v šedesátých letech 20. století k přehodnocení názoru na jednolitost fašismu a k tvrzení, ze se „fašistická“ hnutí různila ideologicky i geograficky.[18] Nacisté také bezvýhradně prosazovali kolonizaci venkova (Lebensraum) na dobytých územích, jejichž obyvatelstvo mělo být buď zotročeno, nebo vyhlazeno. Zatímco italský fašismus upřednostňoval jazykovou asimilaci, nacismus pokládal asimilaci za výsadu a poctíval jí pouze určité rasové menšiny (kupříkladu Francouze). Asimilaci s nižšími rasovými skupinami stát zákonem zakazoval a volil politiku zaměřenou nejprve na nucené vysídlení a následně na vyhlazení. Nacionální socialismus se stále více váže a spojuje s úlohou a osobností jeho vůdce Adolfa Hitlera.

Pravicový radikalismus a pravicový extremismus

Pojmenování pravicový extremismus se ve většině současných případových studií jednotlivých zemí uplatňuje na všechny obdobné strany na pravém konci politického spektra a vytěsnilo termín radikalismus, kterým autoři ve Francii v padesátých a šedesátých letech 20. století označovali síly typu Nationaldemokratische Partei Deutschlands v západním Německu (viz sedmá kapitola) a Union de Défense des Commerçants et Artisants (neboli poujadisté) ve Francii.[19] Výraz radikalismus v sobě nese tak negativní konotace, že většina krajně pravicových stran, například republikáni, toto označení odmítá. Problém spojený se snahami přiřknout těm kterým stranám pojmenování „radikální“ či extremistická síla dlouhodobě trápí autory i oficiální orgány. Německý Bundesamt für Verfassungsschutz (Spolkový úřad na ochranu ústavy) ve svých výročních zprávách v roce 1974 změnil oficiální definici takového hnutí a termín radikalismus nahradil výrazem extremismus:

Termín extremistický bere v úvahu skutečnost, že politické aktivity či organizace nejsou nutně v nepřátelském vztahu k ústavě jen proto, že jsou v obecném jazykovém úzu „radikální“ ... Extremistické a tedy protiústavní jsou v právním smyslu pouze tehdy, jsou-li namířeny proti další existenci naší liberální a zákonné ústavy.[20]

Definiční podstata pravicového extremismu byla dále zpřesněna, aby se vztahovala i na ty extremisty, kteří usilují o totalitární nebo alespoň autoritářský stát, odmítají zastupitelskou parlamentní demokracii, vycházejí z typu nacionalismu, jenž zásadně omezuje občanské svobody jednotlivce a obrací se proti porozumění mezi národy stejně jako rasismus. Krátce řečeno, termín radikální už není pokládán za výraz skutečně vyjadřující podstatu a cíle krajní pravice. Konotace pojmu radikální dodávají pravici zdání, že působí v rámci demokratického konsenzu. Výraz extremismus oproti tornu navozuje představu skupiny stojící na samém okraji politického spektra, a tedy mající cíle, které se pohybují na hranici či za hranicí rozporu s ústavním řádem. Tato změna v pojmosloví se odrazila i ve většině prací o krajní pravici v němčině, kde byl radikalismus nahrazen extremismem.

Neofašismus a neonacismus

Neofašismus a neonacismus jsou jevy, které v osmdesátých a devadesátých letech 20. století nabyly v Evropě na významu jak politicky, tak sociologicky.[21] Termínů neofašismus i neonacismus lze užít k vydělení a označení těch politických hnutí, jež vyznávají politickou orientaci a přesvědčení klasického fašismu meziválečného období. V případě Itálie je zcela na místě označovat členy MSI za neofašisty. Mělo by se ovšem obezřetně rozlišovat případ od případu. Mnohé studie z levicového spektra mají sklon vliv pravicového extremismu přehnaně nadsazovat a s přílišnou horlivostí vymýšlejí konspirační teorie a skrytá spojenectví mezi extrémní pravicí a konzervativci.[22]

Označení neonacionální socialismus (či běžněji neonacismus) se jeví mnohem příhodnější a užívá se ve vztahu k jednotlivcům a skupinám otevřeně prosazujícím obnovení třetí říše. Neonacisté vědomě usilují o totalitární stát založený na elitě - či na vůdcovském principu podle vzoru NSDAP. Taková diktatura odporuje všem základním zásadám německé ústavy (Grundgesetz). Je otázka, zda lze za neonacisty oprávněně označovat pouze ty skupiny, které přímo podporují a uznávají nacionální socialismus. Rada zpráv v médiích a mnohé práce například řadí NPD či republikány ke zjevně neonacistickým silám. Nakolik je to opodstatněné, je předmětem intenzivní debaty a tato studie nazývá neonacisty pouze ty jednotlivce, skupiny a organizace, které nepokrytě propagují hodnoty vyznávané nacionálním socialismem. Neonacisté sice představují pouze malý zlomek organizovaného pravicového extremismu ve Spolkové republice Německo a ještě menší zlomek celkového pravicově extremistického potenciálu, jejich význam však zdaleka převyšuje jejich zdánlivě zanedbatelný počet, zejména proto, že se velkou měrou podílejí na násilnostech a zastrašování.

Neonacisté, jak to vyjádřil Ginzel, „jsou pravicoví extremisté, byla by však chyba označovat všechny pravicové extremisty za neonacisty, neboť neonacismus je další formou pravicového extremismu, kde z averze povstává nenávist, kde se hájí násilí v boji proti demokracii a voleným vládám a kde se touží po diktatuře jednoho vůdce založené na národoveckém (völkisch) rasismu“.[23] Neonacismus tak představuje nejmilitantnější formu extremismu, i když, jak ukazuje osmá kapitola, tvoří nejmenší část krajní pravice. Usiluje o úplnou přeměnu politického systému, kdežto pravicoví extremisté se snaží, alespoň navenek, pouze pozměnit existující demokratické instituce. Tato práce bude v částech pojednávajících o světě po roce 1945 používat pojmy pravicový extremismus a neonacismus, v pasážích týkajících se nacionálního socialismu pak volí termín extremismus. V období před rokem 1919 bude hnutí v německém císařství a ve výmarských letech označovat výrazy krajní a radikální pravice.

Debata o kontinuitě

Historie krajní pravice v časovém období, o němž pojednává tato kniha, je složitá. Zahrnuje čtyři odlišné systémy vlády včetně období nejextrémnějšího a nejmocnějšího typu radikální pravice, který se v toku 20. století vyskytl, tedy nacionálního socialismu. O tom, proč k tomu došlo právě v Německu, nakolik německá kultura, historie a politický vývoj vydláždily cestu třetí říši a do jaké míry se všemi těmito režimy táhne společná nit, už dlouho panují ostré spory. Ze zpětného pohledu to vyvolává otázku, zda napříč těmito zcela rozdílnými politickými řády lze vést linie kontinuity a vysledovat vývoj ideologických principů a politických priorit.

Diskuse o kontinuitě se v německých dějinách dostala do popředí poprvé v průběhu druhé světové války a pokoušela se vysvětlit vzestup Adolfa Hitlera jako logický výsledek procesu německého historického vývoje od středověku. Autoři jako Vermeil považovali vzestup krajní pravice v podobě nacionálního socialismu za odraz logiky, na níž stála německá říše. Podle nich bylo jejím výrazem tíhnutí k autoritářské vládě, militarismu a imperialismu. To vše se, jak se soudilo, negativně projevilo na utváření německého charakteru. Vermeil sledoval německé „božské poslání“, které podle jeho názoru směřovalo ke katastrofě od germánských nájezdů až po germanizaci Svaté říše římské. Pokračovalo vznikem Hanzovního spolku, pruskou expanzí, sjednocením Německa a ustavením bismarckovského státu, a tento řetězec událostí nakonec vyústil do války.[24] Podle jiných autorů nacistická strana nadto sama stavěla na myšlenkách a emocích, jež se šířily v nástupnické výmarské republice. Sahaly od rasismu, antisemitismu, imperialismu a nacionalismu k antimarxismu, antikapitalismu, k ostrému nesouhlasu s mírovým urovnáním roku 1919 a k naprosté nespokojenosti se starým modelem a podobou politiky.

Někteří tak dospěli k závěru, že lze vysledovat vazby mezi různými režimy a linie historické kontinuity od konce 19. století po třetí říši. Takoví autoři spatřovali ve vilémovském Německu pouze generální zkoušku na pohromu, která měla Německo zachvátit v letech 1933-1945. Tvrdí se, že nestabilita a změna v politických systémech v roce 1919 se nijak nedotkly linie zahraniční politiky. Zahraničněpolitický směr se podle těchto tvrzení po roce 1919 nezměnil a řídil se týmiž potřebami a požadavky jako před první světovou válkou. Cíle Viléma II. a Adolfa Hitlera by se tedy od sebe mnoho nelišily. Tito autoři až příliš snadno oddělují Německo od aktivit ostatních koloniálních mocností a líčí Lebensraum jako pokračování Bismarckovy koloniální politiky a Hitlerovu snahu o světovládu jako další příklad německé výbojnosti. Tento pohled však přesto zastávala anglosaská škola ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století. Přesvědčení o rozkolísaném a výbojném národu si její stoupenci podrželi ještě mnohem déle. Takové pozůstatky protiněmecké zaujatosti a nálad se projevily na dnes už neblaze proslulém setkání tehdejší britské premiérky Margaret Thatcherové se sedmi význačnými německými vědci a novináři. V červenci 1990 se sešli v Chequers, aby před blížícím se německým sjednocením debatovali o německé mentalitě a charakteristických vlastnostech německého národa.

V protikladu k teoriím o postupném vývoji a radikalizaci pravice v průběhu novodobých dějin stojí alternativní výklad dění, který předložili historici v ovzduší bezprostředně po roce 1945. Ritter zastával mínění, že nacionální socialismus se objevil jako blesk z čistého nebe a Hitlerův úspěch většinu Němců zaskočil. Prohlašoval, že drtivá převaha vzdělaných Němců měla Hitlerovy příznivce až do roku 1930 za skupinu velkohubých extremistů a fanatických vlastenců bez jakéhokoli praktického významu. Dodnes se lze setkat s tvrzením, že Hitler německý národ pouze oklamal a že tento režim a jeho zločiny je třeba chápat jako vybočení německých dějin. Ritter razil názor, že kořeny nacionálního socialismu nesahají dál než k událostem listopadu 1918 a že jakákoli úvaha o tom, že by se Německo vychýlilo z kolejí před tímto datem, je zcela nepodložená. Ritter považuje nacionální socialismus čistě za jev 20. století, který namnoze zrcadlil podobné dění v dalších evropských státech. Dokládá, jak v krátkém období let 1929-1933 podpora nacistů rychle stoupla, a odhaluje tím, kolik přívrženců - či dokonce členů - nezastávalo silné politické přesvědčení. Jinak řečeno, Hitlerův režim představoval pouze dočasný jev, a tak by také měl být posuzován. Z tohoto hlediska bylo možné popřít, že to, k čemu došlo v Německu, bylo jakkoli ojedinělé a zvláštní. Hitler a jeho přívrženci se nakonec mohli úspěšně ucházet o moc pouze díky pádu starého autoritářského systému v roce 1918 a náhlé přeměně německého státu v liberální demokracii.

Zda, jak podotýká Childs, nacistické uchopení moci představovalo vyvrcholení dlouhodobých vývojových směrů v německé politice a společnosti, či zda šlo o důsledek řady náhod, jichž se bylo možné vyvarovat, je otázka, která bude rozněcovat vášně historiků ještě v dalších generacích.[25] Na tuto otázku nelze dát jednoznačnou odpověď. Pozdější bádání datující se od počátku šedesátých let oba dřívější náhledy odmítlo a přepracovalo. Fischerova původní práce Griff nach der Weltmacht zcela změnila uvažování o cílech Německa na počátku 20. století.[26] Prohlašuje, že Německo do války „nespadlo“, jak se často vykládalo a vykládá, ale že vypuknutí války v srpnu 1914 je třeba chápat jako vědomý a cílený plod plánů německé vlády. Válka byla rozpoutána, aby Německo mohlo zahájit zásadní program expanze, sjednotit tak voliče pod německým národním praporem, a tím oslabit přitažlivost socialismu. Současně tak měly být ochráněny vládnoucí elity, které vzdorovaly společenské, hospodářské i politické změně. Nová generace sedmdesátých let na základě tohoto pohledu kladla větší důraz na kolbiště německé domácí politiky jako příčiny skryté za expanzionistickou linií.

Objasnění vazeb a témat kontinuity mezi císařským, výmarským a nacistickým režimem může být pochopitelné, jak ale tyto rozličné výklady navazují na situaci po roce 1945? Nolte tvrdí, že éra fašismu sice možná rokem 1945 skončila, pozůstatky nacionálního socialismu ovšem v západním Německu přetrvávaly do roku 1990 a opětovně se vynořují ve znovusjednoceném Německu. Straničtí lídři přicházejí a odcházejí, politické strany se rodí a rychle zanikají tím, že je pohltí jiné síly, jsou zakázány nebo se nově ustaví pod jinou hlavičkou,[27] jednotlivé stranické programy však odrážejí tytéž „tradiční“ hodnoty a ideje dřívějších hnutí. V základu všech platforem zůstává nacionalismus, k němuž se rozličnou měrou přidružuje odmítání zavedeného politického řádu, intolerance vůči Neněmcům, otevřeně hlásaný rasismus a sklon k násilnostem. Třebaže znovuobjevení jakékoli organizované pravicově extremistické síly Spolkovou republiku Německo nikdy vážně neohrozilo, trojí vlna extremismu, jak dokládá sedmá kapitola, přece jen v politickém systému vyvolala drobné chvění. Přetrvávající fašistický fenomén německou společnost stále pronásleduje a nelze jej jen tak pominout. Nakolik se pravicově extremistický postoj podařilo - či kdy podaří - vymýtit, zůstává nejisté.

Volební výsledky nelze považovat za příliš spolehlivý prostředek pro přesné měření náklonnosti vůči pravicovému extremismu. Zjištění názorových průzkumů dotazujících se na tradiční pravicová témata typu nacionalismu či práva a pořádku opakovaně dokládají, že sympatie daleko překračují rámec voličských hlasů. Hranici, jíž tato latentní podpora může dosáhnout či skutečně dosáhne, lze těžko určit. Ohlas se zpravidla rodí v podmínkách ekonomických obtíží nebo v období politické nejistoty. V takových situacích krajní pravice ukázala, že umí nespokojenosti voličů využít a nabídnout se jako ventil veřejného protestu a neklidu. Jako příklady lze mimo jiné uvést úspěch NPD na sklonku šedesátých let a republikánů v roce 1989.

Je možné rozeznat kontinuitu myšlenek a témat procházející krajně pravicovými silami v německých dějinách? K jakým změnám došlo v průběhu uplynulých sto třiceti let? Lze oddělit usilování Německa o domácí stabilitu a zahraniční expanzi od snah jeho evropských rivalů? Nakolik bylo to, čím prošlo Německo, jedinečné a zvláštní? Kráčelo Německo zvláštní cestou (Sonderweg), která vedla k vítězství radikální pravice a k rozpoutání druhé světové války? Nakolik navazují existující krajně pravicová hnutí na dřívější formy a ideologické principy? Měly by se tyto strany zakázat? Toto jsou některé velmi aktuální otázky, jimž se budeme v následujících kapitolách věnovat.


Poznámky:

[1] O institucích a politice Evropské unie pojednává nesmírné množství literatury, které neustále narůstá. Na úvod viz Ben Rosamund, Explaining European Integration, Macmillan, Basingstoke 1999, nebo Neill Nugent, The Government and Politics of the European Union, Macmillan, 4. vyd., Basingstoke 1999.

[2] Viz H. G. Betz, Radical Right-Wing Populism in Western Europe, Basingstoke 1994, a také H. G. Betz, The New Politics of the Right, Basingstoke 1998; P. H. Merkl, L. Weinberg (ed.), The Revival of Right-Wing Extremism, Londýn 1997.

[3] Vylíčení případu Itálie po roce 1945 viz R. Chiarini, „The Italian far right: the search for legitimacy“, v: L. Cheles, R. Ferguson, M. Vaughan (ed.), The Far Right in Western and Eastern Europe, 2. vyd., Londýn 1995, str. 20-40.

[4] Jaroslav Krejci, „Neo-fascism - west and east“, v: L. Cheles, R. Ferguson, M. Vaughan (ed.), The Far Right in Western and Eastern Europe, 2. vyd., Londýn 1995, str. 6.

[5] Spolková republika Německo neboli (západní) Německo byla vybudována jako liberální demokracie a tržní ekonomika se silnými vazbami na Spojené státy. Německou demokratickou republiku neboli východní Německo oproti tomu vytvořili Sověti jako satelitní stát s řízeným hospodářstvím.

[6] Toto „znovusjednocené“ Německo nezrcadlilo geografické a politické hranice Německa v roce 1937 (tj. před Hitlerovou anexí Rakouska a Československa). Východní hranici Německa v roce 1945 tvořily řeky Odra a Nisa. V důsledku toho byla až do doby uzavření mírové smlouvy jedna čtvrtina hranic z roku 1937 převedena pod polskou a sovětskou správu. Toto rozhodnutí fakticky posunulo Polsko tři sta kilometrů na západ a bylo považováno za nezbytnou náhradu jeho územních ztrát ve prospěch Sovětského svazu na východě. Roku 1990 se Kohlova vláda v Německu vzdala všech nároků na bývalá území východně od odersko-niské linie. Polská vláda to přivítala s jistou úlevou a u všech segmentů německé krajní pravice se to setkalo s otevřeně nepřátelskou reakcí.

[7] Viz např. Panikos Panayi (ed.), Weimar and Nazi Germany, Londýn 2000.

[8] To platí zejména o období do první poloviny osmdesátých let. Viz např. P. Wilkinson, The New Fascists, Londýn 1983.

[9] Vybrané výrazy často odrážely politický postoj toho kterého autora. Tato rozdílná stanoviska jen napomáhají zamlžit jakýkoli subjektivní pohled a znesnadnit pozici dané politické strany. Zelení například neváhali nazvat republikány fašistickou silou, Spolkový ústav na ochranu ústavy (Bundesamt für Verfassungsschutz) ovšem stranu označil za pouhou radikální skupinu na okraji demokratického systému. K dalšímu znejasnění přispěl Franz Schönhuber, tehdejší republikánský vůdce, když se o straně vyjádřil jako o konzervativní síle.

[10] C. Mudde, „Right-wing extremism analysed“, v: European Journal for Political Research, sv. 27, 1995, str. 203-244.

[11] C. Mudde, „Right-wing extremism analysed“, v: European Journal for Political Research, sv. 27, 1995, str. 219.

[12] Další zamyšlení viz M. Kitchen, Fascism, Londýn 1976; Z. Sternhell, „Fascist ideology“, v: W. Laqueur (ed.), Fascism: A Reader‘s Guide, Londýn 1975, str. 325-406.

[13] Novější studie a interpretace italského fašismu viz R. Bosworth, The Italian Dictatorship: Problems and Perspectives in the Interpretation of Fascism, Londýn 1998; M. Stone, The Patron State: Culture and Politics in Fascist Italy, Princeton, New Jersey 1998; P. Morgan, Italian Fascism 1919-45, Londýn 1995.

[14] Itálie získala Jižní Tyrolsko v roce 1919 jako územní odměnu za to, že se připojila k americkému, britskému a francouzskému válečnému úsilí v první světové válce proti ústředním mocnostem (Německu, Rakousku-Uhersku a Turecku). Jižní Tyrolsko původně tvořilo součást německy mluvícího Rakouska. Bylo to převážně německé území a rozhodnutí předat je Římu zcela popíralo princip sebeurčení. Po roce 1923 se Mussolini rozhodl oblast „poitalštit“ tím, že v ní podporoval italštinu a italskou kulturu a přesídloval sem italské mluvčí. Je zajímavé, že Hitler si snah Říma vůbec nevšímal. Jeho netečnost ostře kontrastuje se zájmem, jaký projevoval o ostatní německé menšiny v sousedních státech. Jižní Tyrolsko zůstalo Itálii dodnes. K dějinám viz A. E. Alcock, The History of the South Tyrol Question, Londýn 1970.

[15] A. D. Smith, „The dark side of nationalism: the revival of nationalism in late twentieth-century Europe“, v: L. Cheles, R. Ferguson, M. Vaughan (ed.), The Far Right in Western and Eastern Europe, 2. vyd., Londýn 1995, str. 18.

[16] Významné práce o nacionálním socialismu viz mimo jiné raná klasická díla jako K. D. Bracher, The German Dictatorship, Londýn 1973; H. Mommsen, „National Socialism: continuity and change“, v: W. Laqueur (ed.), Fascism: A Reader‘s Guide, Londýn 1979, str. 151-192; M. Broszat, The German Dictatorship, Londýn 1973; I. Kershaw, The Nazi Dictatorship: Problems and Perspectives of Interpretation, Londýn 1985.

[17] Viz J. Hiden, Republican and Fascist Germany: Ideas and Variations in the History of the Weimar Republic, Londýn 1996.

[18] G. L. Mosse, „Introduction: the genesis of fascism“, v: W. Laqueur, G. L. Mosse (ed.), International Fascism 1920-45, New York 1966.

[19] Do poloviny osmdesátých let 20. století v anglických i německých pracích převládal sklon k užívání výrazu radikalismus. Viz např. J. D. Nagle, The National Democratic Party. Right Radicalism in the Federal Republic of Germany, Berkeley 1970, nebo W. Kreutzberger, Rechtsradikalismus in der Bundesrepublik, Frankfurt nad Mohanem 1983. Od poloviny osmdesátých let panuje yšeobecná tendence volit termín extremismus. Jako příklad viz Klaus von Beyme (ed.), Right-wing Extremism in Western Europe, Londýn 1988, nebo P. H. Merkl, The Revival of Right-wing Extremism in the Nineties, Londyn 1997. Existují samozřejmě i výjimky z tohoto pravidla.

[20] Spolkový úřad na ochranu ústavy (BfV) sídlí v Kolíně nad Rýnem a spadá pod správu spolkového ministerstva vnitra. Zabývá se výhradně otázkami vnitřní bezpečnosti a jeho působení zahrnuje kontrašpionáž, boj s terorismem a boj s extremistickými politickými skupinami a jednotlivci. Ze všech zpravodajských orgánů v Evropě se BW pravděpodobně nejvíce stará o zájem veřejnosti na spolkové úrovni a vydává výroční zprávu, jež osvětluje existenci a aktivity teroristů a (levicových i pravicových) extremistů v Německu. Čítá kolem 2500 zaměstnanců. Po zániku Varšavské smlouvy se nad budoucností BW zpočátku vznášel otazník, jeho pozici však dočasně upevnil náhlý prudký rozmach pravicových extremistických aktivit v první polovin devadesátých let 20. století. Viz jeho výroční zprávy nebo „Street war against the skins“, v: Financial Times, 30. července 1993.

[21] Jaroslav Krejci, „Neo-fascism - west and east“, v: L. Cheles, R. Ferguson M. Vaughan (ed.), The Far Right in Western and Eastern Europe, 2. vyd., Londýn 1995, str. 1.

[22] Viz např. U. Hartman, H. P. Steffen, S. Steffen, Rechtsextremismus bei Jugendlichen, Anregungen der wachsenden Gefahr entgegenzuwirken, Mnichov 1985; M. Koelschtzky, Die Stimme ihrer Herren, Kolín nad Rýnem 1986; K. Faller, H. Siebold, Neo-Faschismus, Frankfurt nad Mohanem 1986.

[23] G. B. Ginzel, Hitlers (Ur)enkel: Neo-Nazis. Ihre Ideologien und Aktionen, Düsseldorf 1981.

[24] E. Vermeil, L‘Allemagne contemporaire, sociale, politique et culturelle, 1890-1950, Paříž 1952-1953 (a cit. v: K. D. Bracher, The German Dictatorship, Londýn 1973).

[25] D. Childs, „The far right in Germany since 1945“, v: L. Cheles, R. Ferguson M. Vaughan (ed.), The Far Right in Western and Eastern Europe, 2. vyd., Londýn 1995, str. 290.

[26] F. Fischer, Germany‘s Aims in the First World War, Londýn 1966.

[27] E. Nolte, The Three Faces oj Fascism: Action Franfaise, Italian Fascism, National Socialism, New York 1969.


Související články:
(Problémy - extremismus)

Zápalná obě» (03.05.2015)
Vzpomínka na Oděsu 2014 (30.04.2015)
Na lidičky musí být flintičky (06.04.2015)
Vznik faąismu v rozkládající se kultuře (20.12.2014)
Fenomén Bátora (31.08.2011)
Pomatené hlavy? (21.04.2009)
Proti neonacistům politici zleva doprava (10.11.2007)
Pozvánka na film Pobaltský fašismus (15.03.2006)
Otevřený dopis voleným zástupcům Orlové (22.12.2005)
17. listopad - aktivizace extrémů? (15.11.2005)
Demonstrace proti setkání pravicových fundamentalistů (17.10.2005)
O zahraniční politice se v Norimberku nemluvilo (14.09.2005)
Proti terorismu a válce (13.07.2005)
NPD a neonacistická scéna v Německu (29.04.2005)
V Brně proběhne slet nacistů. Je vlajka České republiky žido-zednářsko-bolševickým symbolem? (26.04.2005)
Komunismus, církev a čarodějnice (2) (10.04.2005)
Komunismus, církev a čarodějnice (1) (10.04.2005)
Otevřený dopis senátoru Jaromíru Štětinovi (08.04.2005)
Reakce na „Otevřený dopis“ předsedy SDS Milana Neuberta (13.03.2005)
S antikomunizmem je třeba polemizovat racionálně (13.03.2005)
Reakce na článek „Zůstaneme komunisty!“ (12.03.2005)
Otevřený dopis mladým komunistům ze ZO 0551 Praha 5 (11.03.2005)
Reakce ZO 0551, KSČM Praha 5 na petici Pavla Bobka, Ladislava Smoljaka, Jana Urbana a Jakuba Jareše k poslancům a senátorům PČR (09.03.2005)
Dnešní rolí komunismu je vyvádět svět z míry (15.02.2005)
Osvětim je největší hřbitov na světě (28.01.2005)
Nacistické tábory nejhorší kapitolou dějin (27.01.2005)
Šedesát let po holocaustu: odpuštění? (27.01.2005)
Na Osvětim se zapomenout nedá (27.01.2005)
Zakázat neonacisty? ptají se opět Němci (25.01.2005)
Dělnická strana aneb Republikáni v montérkách (24.01.2005)
Tisková zpráva SDS 041015 (15.10.2004)
Historie ještě nad socialismem neudělala kříž (10.02.2003)
Stanovisko SDS k pravicovému fundamentalismu (19.01.2002)
Levice, radikalismus a extremismus (10.10.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 3,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Lee McGowan | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
255 (255 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
249 (249 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
217 (217 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
205 (205 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
380 (380 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
217 (217 hl.)
Prohnilý humanismus !!
162 (162 hl.)

Celkem hlasovalo: 1685


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.