logo SDS
Dnešní datum: 16. 07. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 756x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 704x)

Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia
(10. 09. 2018, 676x)

Praha není stádo?
(25. 08. 2018, 606x)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“
(12. 09. 2018, 605x)

Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa
(10. 09. 2018, 588x)

Socialismus, nový pohled a strategie
(06. 09. 2018, 572x)

Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 465x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 18
Prům. 12.5
21 denni
Max. 412
Prům. 298.9

Nyní si čte web : 73 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Vznik faąismu v rozkládající se kultuře

Vydáno dne 20. 12. 2014 (16195 přečtení)

Výňatky z kapitoly Exkurz II: Morfologie rozkládající se kultury z knihy Nové čtení Marxe Miloslava Ransdorfa

Kapitalismus se střetl po dovrąení klasické fáze svého vývoje s krizovými otřesy - Začátek 20. století znamenal v zemích, kde buržoasní revoluce proběhla nedůsledně, kde skutečnost byla „odrevolučněna“ (jak říká maďarský básník Endre Ady) díky shnilému kompromisu mezi buržoasií a starými vrstvami …, že nastává - řečeno slovy Hegelovými - rozložení jednoty pojmu a reality[1] a tím skutečnost přestává být skutečností; rozchod podstaty a jevu poukazuje na pouhou iluzívnost, stínovitost reality. Nejostřeji vystupuje tento aspekt v Německu, v Rakousku-Uhersku, na severu Evropy a v Rusku. Moderní společnost dává díky rozšíření styků stále větší možnosti, na druhé straně jich však zároveň stále větší procento také maří. Možnost a skutečnost se rozcházejí - možnost je kategorie přesahující realitu odcizenou svému pojmu; možnost směřuje v očích intelektuálů té doby k naplnění, k celkovosti - ovšem jenom v tendenci.[2] … Nejsilněji byly tímto vývojem postiženy střední vrstvy, vázané na sféru zprostředkování, zvláště na byrokracii, která má dát této iluzívní slupce platnost skutečnosti. … Není-li společenská realita schopna pojmu, své organické syntézy, uvolňují se jednotlivé její prvky, nespoutané žádnými zákony. Realita má v celku na sobě pečeť kafkovské tíživé iluze, je to „běh na prázdno“. Detaily jsou realistické, až příliš realistické, ale celek je neorganickým konglomerátem, iluzí skutečnosti; realita se zvrací ve svůj opak, protiklady v sebe libovolně přecházejí.[3] Kategorie možnosti ukazuje, že realita není něčím pevným a její struktury rovněž ne; jednotlivé prvky tvoří změť uvolněných protikladů a organický celek je nemožný - možný je pouze mechanický konglomerát. Fragment převládá nad celkem, parcialita nad totalitou: snad právě proto se kategorie totality stala pro lidi typu Lukácse ústřední. Svět se mění v pestrý kaleidoskop bez vnitřní zákonitosti …

Vnitřní rozklad buržoasní kultury vedl k nastolení klimatu příznivého pro pohrdání humanismem a racionalitou minulé evropské kulturní tradice. Na druhé straně zhroucení staré buržoasní kultury, její úpadek a rozklad vedly řadu četných intelektuálů k hledání a nalezení nového společenského zakotvení. Jím se stal pokus o socialistickou proměnu světa, počínající vítězstvím bolševiky vedené revoluce v Rusku.

Z atmosféry rozkladu se ale zrodil jiný pokus o „obnovu“ světa, fašistické hnutí, jehož nejvýraznějším příkladem je nacismus v Německu.

Německé dějiny jsou bohaté na paradoxy: na jedné straně krajní nároky racionality, na druhé straně útoky na ni a znevažování její role ve společnosti i v lidském poznání. … ideová příprava fašismu byla v německém prostředí spojena s destrukcí racionalistických tradic německé kultury, s bezbřehým kultem iracionality a pudovosti. … Ve dvacátém století nemůže být progresívní iracionalismus; daleko spíše platí Mefistův výrok z Goethova Fausta: „Jen zhrdej rozumem a věděním, /člověka darem nejlepším;/ ať jen tě čarovnými díly /svých lží a lstí duch šalby sílí -/ a bez podmínky mám tě hned!“[4]

Málokteré téma bylo v poslední době tolik analyzováno, jako fašismus; literatura o něm jde do tisíců položek. Zvláště buržoasní autoři se zabývají problémem totalitní společnosti a pokoušejí se zejména po pádu berlínské zdi toto téma zneužít proti socialismu lacinými analogiemi s dobou stalinských deformací socialismu. Jak pochybené toto srovnávání je, je zbytečné dodávat...[5] … Fašismus je případ totálně manipulované společnosti[6] a tento fakt zasluhuje osvětlení, na fašismu vystupují do popředí ve vyostřené podobě určité znaky celé kapitalistické formace.

Jednou z nejdiskutovanějších knih, které se dotýkají fašismu, je Lukácsova kniha «Zničení rozumu» z roku 1953.[7] Autor sleduje invazi iracionality do poklasického německého buržoasního myšlení, zvláště filosofického. Kolem knihy se strhla bouře, Lukácsovu práci nazývali dogmatickou (jistý vliv doby studené války tu je patrný), vyčítali mu nepřesnou interpretaci toho či onoho myslitele, ale pozornosti uniklo to, že György Lukács tu narazil na neobyčejně významný problém.

Fašismus vyrostl z rozsáhlých krizových otřesů kapitalistické formace ve 20. a 30. létech tohoto století. Krize jsou ovšem především selháním sféry zprostředkování. V této souvislosti je nutno říci, že kapitalistická společnost je jako celek racionální společenskou skutečností. A už G. W. F. Hegel věděl, že společenská racionalita je dosažitelná na úrovni celku a že (v rovině dílčího) je zprostředkována iracionalitou. Vynikající analýzy toho nacházíme zejména ve «Fenomenologii ducha» a ve «Filosofii práva».[8] Hegelovské podněty zužitkovával výrazně Max Weber, muž, který se snad nejvíc ze všech buržoasních myslitelů 19. a 20. století zabýval problémem společenské racionality. Ve svém díle «Protestantská etika a duch kapitalismu»[9] ukazoval, jak proces racionalizace světa a společnosti („Entzauberung der Welt“, demagizaci světa pokládá Weber za hlavní obsah moderních dějin) byl zprostředkován náboženskou etikou asketického protestantismu, tedy iracionální formou. Max Weber také ukázal na zprostředkující význam charismatu (zvl. charismatické osobnosti vůdce) při dosahování společenské racionality (i když charisma spíše analyzoval jako minulostní fenomén), politické vůdcovství má charismatický ráz.[10] Podle Webera „jakýkoli pokus ovlivňovat masy nutně obsahuje určité charismatické prvky“.[11]

Ale problém má ještě komplexnější ráz. Ve všech antagonistických třídních společnostech je společenská racionalita zprostředkována iracionalitou, čím vyspělejší je daná formace, tím výraznější uvedené zprostředkování je. Daná historicky určitá forma zprostředkování společenské racionality iracionalitou kulminuje vždy ve třetí, „imperiální“ fázi vývoje. Tak např. v antické formaci vidíme v době 6. - 4. století př.n.l. převahu racionalismu v kultuře, ale je to jen zdání; tento jev byl umožněn živelnou samozřejmostí společenské syntézy v otrokářských démokraciích. Už krize antické polis vyostřila význam náboženství a iracionality vůbec pro společenskou syntézu (první to pochopili sofisté) a kult iracionality, náhodnosti, osudovosti, prostupují helénistickou dobu. Vrcholu ovšem dosahuje zprostředkující význam iracionality v poslední fázi. Jeden z Augustových hlavních záměrů byla stabilizace římského náboženství a „starořímských ctností“. Křesťanství bylo v době císařství pociťováno jako rušivá „konkurence“, jako to, co narušuje „společenskou syntézu“. Období 3. - 4. století vzestup iracionality dovršuje: svědectvím toho jsou dominát s božským kultem císaře, snahy o využití theúrgického novoplatonismu pro obnovu antického náboženství atd. Podobně i feudální formace zná po prvních krizových otřesech využití zprostředkující funkce iracionality, růst smyslové kultury, kultu svatých, ostatků, mariánského kultu atd. Proto už od 14. století nastává reakce na to v podobě asketického a ikonoklastického odmítání smyslové kultury, kultury vládnoucí třídy, za níž se skrývalo násilí. Vrcholnou podobu smyslové kultury založené na iracionalitě nacházíme ovšem v období baroka, kdy se feudální společenská syntéza stala vážným problémem. Nejklasičtějším příkladem je barokní kultura v Čechách.[12] Inkviziční teror a strach z něj působí také jako iracionální, zprostředkující činitel společenské racionality po celou dobu od vrcholného feudalismu.[13]

Kapitalismus v jistém ohledu zprostředkování společenské racionality iracionalitou dokonce ještě stupňuje. Postupně se upevňují prvky iracionality od běžného, každodenního jednání (zbožní fetišismus atd.) až po nejkomplikovanější útvary společenského vědomí. Kapitalismus tedy není jen epochou racionalismu a zrušení iracionality ve vztahu ke světu, nýbrž si ponechává (a rozvíjí) iracionalitu jako svůj zprostředkující moment. Ukazuje se to např. i na tak evidentní formě iracionality, jako je náboženství. Daniel Bell volá po náboženské obnově jako po prostředku stabilizace soudobého kapitalismu.[14] Může vůbec náboženství za kapitalismu zmizet? Karel Marx výstižně říká, že „náboženský odraz (Widerschein) skutečného světa může vůbec zmizet teprve tehdy, až vztahy praktického všedního života se lidem začnou jevit jako průhledné a rozumné svazky lidí mezi sebou a s přírodou. Podoba společenského životního procesu, tj. materiálního výrobního procesu života, shodí ze sebe mystický mlžný závoj teprve tehdy, až se stane produktem svobodného společenského sdružení lidí a bude pod jejich vědomou plánovitou kontrolou“.[15] Právě neprůhlednost vztahů založených na odcizené práci je každodenním zdrojem reprodukce společenské iracionality a společenská racionalita založená na odcizené práci musí nutně vyžadovat jako svůj zprostředkující protiklad společenskou iracionalitu.

Kult rozumu hlásala buržoasie potud, pokud se drala k moci a likvidovala překážky kapitalistického vývoje. Porevoluční buržoasie už pokládá za módní iracionalitu. Současné Spojené státy jsou toho výmluvným dokladem. I když výstřelky doby Josepha Mc Carthyho jsou už pryč, přesto se dostává sluchu reverendu Billymu Jamesu Hargisovi, který tvrdí, že komunismus je satanovým dílem (a pro Ronalda Reagana byl komunismus „říší zla“). V USA existovala v 80. letech fašizující „Satanova církev“ (již vedl velekněz La Vey), nejméně 10 milionů Američanů se zabývalo okultismem a magií,[16] církve ve Spojených státech disponují stále obrovským veřejným vlivem. Krizové otřesy kapitalistického světa vždy zvyšují hladinu iracionality ve společnosti.

V Německu, kde vítězství buržoasie dlouho nebylo úplné, kde došlo k třídnímu kompromisu, k zachování politické moci předchozích vládnoucích elit, měla iracionalita výsostné postavení. V opozici proti zdánlivě „rozumné“ vládnoucí skutečnosti položili romantikové důraz na cit (Gefühl); cit je to původní na člověku… Iracionální „mýty“ vládnoucích tříd se vzájemně doplňovaly a jejich živnou půdou byla konzervativní romantika. Existoval tu pevně zakořeněný mýtus prusství (Preußentum). Jak říká Oswald Spengler: „Prusství je životní cit (Lebensgefühl), instinkt, nemožnost konat jinak (ein Nichtanderskönnen)... Důstojnický sbor, úřednictvo, dělnictvo Bebelovo, konečně «ten» národ z roku 1813, 1870, 1914, cítí, chtějí, jednají jako nadosobní jednota. To není stádní cit; je v tom něco nekonečně silného, svobodného, co žádný nepříslušející k tomu nechápe. … Mýtus prusství se spojoval s jiným mýtem, s mýtem Říše.[17] Říše nebyla v podání tohoto mýtu obyčejným státem, byla něčím nesrovnatelným, něčím, co převyšuje jakoukoli státoprávní skutečnost. Říše měla – na rozdíl od státu – na sobě pečeť celkovosti. Už středověkému císaři patřilo přece teoreticky dominium mundi. I „druhá Říše“, vzniklá 18. 1. 1871 (přesně 170 let po vzniku pruského království) chtěla mít univerzalistický charakter. Na rozdíl od středověké Říše však měla spočívat na národní (volkisch) bázi. Ale ani „druhá Říše“ nebyla v očích tvůrců „třetí Říše“ dostatečně „völkisch“, byla prý příliš poplatná běžnému liberálnímu pojetí státu.

Výbuch nacionální a šovinistické hysterie byl spojen s první světovou válkou a s ponížením versailleského míru; tento vývoj zároveň znamenal opovržení vůči rozumu a demokracii. … záplava knih, brožur, článků oslavovala válku a hanobila parlamentní demokracii «Výmarské republiky», šířila silně konzervativní názory. Útok na demokracii byl spojen s útokem na racionalitu. Ožívaly romantické vize středověké Říše jako pravého státu, zvláště mezi katolickými intelektuály …, na severu Německa se obnovoval … mýtus prusství. Tyto dva vlastně protikladné mýty, katolicko-universální a prusko-nacionální dokázal nacismus využít a skloubit v účinnou syntézu. …

Iracionální opojení silou, válkou je vlastní řadě německých myslitelů první poloviny 20. století. Max Scheler roku 1915 říká: „pravý kořen veškeré války spočívá v tom, že veškerému životu samému... je vlastní tendence k vzestupu, k růstu, k rozvoji ...Vše mrtvé, mechanické se snaží jen «udržet»... zatímco život roste nebo zaniká“.[18] Život je válka, život je násilí, život je popření rozumu. …

Útok na rozum je spojen jasně s pokusem o konstrukci nového společenského zprostředkování. Krok v tomto směru učinil Ludwig Klages. Podle něj se člověk odedávna podílel na universálním, kosmickém životu. Smysl živoucího těla je duše, která se musí stát kvůli sdělnosti obrazem (das Bild). Smysl je vnitřní, jev vnější v procesu zvnitřňování a zvnějšňování se odhalují póly skutečnosti.[19] Ale zákon ducha prý „odděluje od rytmu kosmického života“. Klages odmítá mechanické chápání vývoje, které přisuzuje Marxovi. …

Jünger přenáší témata filosofie života na třídní konflikty doby. Jünger vytváří jakousi mytologii (ústředním pojmem je „Gestalt“, tvar) a stylizuje ji jako revoluční akt.[20] Jde o spoutání „živelného“, kterým je dělnictvo. Jeho iracionalismus útočí proti „velezradě ducha“, proti rozumu v dějinách. Dějiny nejsou objektivním procesem, nýbrž mýtem, přičemž „vítěz tvoří mýtus dějin“. „Buržoasní“ myšlení „bezpečnosti“ („Sekurität“) je mrtvou literou, jde o nové, živé myšlení. To vychází z otřesu jistoty v každém člověku.

Jünger útočí proti objektivitě dějinného procesu. Cynicky se o tom vyjadřuje mnohokrát, jeho svět zná jen prosté trvání. „Tvar (Gestalt) je, a žádný vývoj ho nezvětšuje nebo nezmenšuje. Dějiny vývoje tedy nejsou dějinami tvaru“. Dějiny jsou potom mýtem. Svět, v němž dojde k vítězství tvaru dělníka se přemění v „plánovou krajinu“, v „imperiální prostor“. Tím je v podstatě řečeno vše: jde o zatažení dělníka do imperialistické války. Jünger vidí v buržoasním světě mrtvé „muzeum“. …

I Baeumlerův svět je plný protikladu mezi živoucím a mrtvým … Dějiny jsou mýtizovány, a to znamená zrušení skutečné dějinnosti, protože mýtus je nedějinný, sahá do prazákladů lidské duše.[21] Mýtizované dějiny tak vrcholí v kontrastní protiklady: život - smrt, němectví - neněmectví, válka - mír, nacistický - buržoasní atd. Jednání se zakládá nikoli na securitas (jež předpokládá rozum), nýbrž na certitudo (tato jistota předpokládá slepou víru). Hitler pro Baeumlera není méně než idea; - je více než idea, neboť je skutečný.

Ernst Krieck pracuje se symboly rasy a krve, kterým přikládá ústřední význam.[22] Oblast života, „antropologie“ je jedinou skutečností, a proto „tato antropologie nastupuje na místo užité filosofie“. Skutečnost života hrdinného člověka vyžaduje čest, která se postaví k jakémukoli rozkazu. Rozkazem se dostáváme k osobnosti vůdce. Osobnost povolaného vůdce je pak jevištěm, kde se rozhoduje osud celku. „Bůh mluví, ale bezprostředně v nás v národním průlomu“ (im völkischen Aufbruch).

Fašistickou teorii společnosti připravovaly koncepce Hanse Freyera a Carla Schmitta i Hugo Fischera.174[23] Hans Freyer oslavuje dobyvačnou válku jako to, co zakládá stát a v krvi rasy vidí svatý materiál, z něhož se utváří národ. Zachování svatosti rasy je hlavní úkol státu. V čele státu je vůdce, který vytváří beztřídní, ale mnohovrstevnatý národní útvar. Freyer odmítá buržoasní sociologii jako statickou, chce do sociologie zavést dynamiku. Ta ukazuje směrem k „revoluci zprava“, k fašistické organizaci společnosti. Vůdce má „formovat tak národ, aby jeho Říše byla jeho osudem“.

Podobně hovoří Carl Schmitt, který vidí ve výjimečném případu moc, v níž „prolamuje síla skutečného života krunýř mechaniky ustrnulé v opakování“.[24] Schmitt opovržlivě odmítá parlamentarismus, který se snaží „konzervovat nesmyslný status quo“. Stejně tupí i socialismus, který je prý „inferiorní mytologií“, zatímco „silnější mýtus spočívá v nacionálnu“. Nacionální mýtus vrcholí ve válce. „Ve válce vězí jádro věcí. Od způsobu totální války se určují způsob a tvar totality státu. Totální válka ale dostává svůj smysl skrze totálního nepřítele“.

Tohoto totálního nepřítele dodává nacistická rasová teorie, kterou i sám Hitler pokládal za podvod vhodný k manipulaci lidí, k vytvoření antihistorického řádu.[25] Její základy nalezli nacisté u hraběte Josepha Arthura de Gobineau a u Houstona Stewarta Chamberlaina.[26] Oba viděli v rasovém boji klíč k pochopení dějin. Chamberlain tvrdí, že cokoliv není na současné kultuře germánské, je zdrojem nemoci. Ostatně jiné rasy nejsou lidmi ve vlastním slova smyslu. Chamberlain vyznává kult alogičnosti a rasu nelze racionálně definovat, je věcí bezprostředního (tj. mimoracionálního) vědomí. O méněcennosti Židů Chamberlain vůbec nepochybuje, stejně jako o oprávněnosti nároků Německa na světovládu.

Dějiny se pro Hitlera přeměňují v tomto podání a pod tímto zorným úhlem v nevědecký ahistorický mýtus, který má pomoci „nasměrování“ lidí. Dokonce na otázku, chce-li nacismus vyhubit všechny Židy, odpověděl Hitler: „Ne. Jinak bychom je musili zase vynalézt. Je podstatné, abychom vždy měli viditelného nepřítele, ne pouze nějakého abstraktního“.[27] Celá válka byla tak interpretována jako „židovská válka“ a nikoli jako imperialistický zápas o světovládu. Při tom se využily všechny antisemitské tradice německých dějin od Luthera přes Arndta («Fantazie ke zprávě o budoucích německých ústavách», 1815 - 1816) až po Treitschkeho, který roku 1879 prohlásil: „Židé jsou naše neštěstí“.

Hitlerův hlavní zájem byl „zpracování“ lidí; jediná věc, kterou systematicky vykládá ve svém hlavním spisu, jsou metody masové sugesce. Zde se ukazuje jako žák Gustava Le Bona (a jeho díla «Psychologie mas»[28]) a Scipiona Sigheleho.[29] Masa je podle nacistického vůdce založena v zásadě jako žena, citově a při jejím získávání se musí působit ne na rozum, ale na cit.[30] Vůbec Hitler vyjadřuje svůj opovržlivý názor o masách zcela nepokrytě; podle něho „blaho pro lidstvo nikdy nespočívalo v mase, nýbrž v jejích tvůrčích hlavách“, jež jsou tedy povolány k neomezené vládě. Ve jménu vlády „osobností“, „nejlepších hlav“ útočí nacionální socialismus na demokratickou vládu mas. Proto je hlavním politickým nepřítelem nacistů marxismus, který je prý „do čisté kultury dovedený pokus Žida, vyřadit ve všech oblastech lidského života převažující význam osobnosti a nahradit ho počtem masy“. Tomu prý odpovídá „politicky parlamentní vládní forma“ a „hospodářský systém odborového hnutí“. Tedy útok na demokratické instituce, kde mohou pracující hájit svá práva. Aby toto bylo možno uskutečnit, musel nacismus zmanipulovat masy; „nacionalizovat“ je prohlásil Hitler za nejvyšší cíl německých fašistů. K tomu je třeba užít apel na emoce. „Široká masa lidu nesestává ani z profesorů, ani z diplomatů. Nepatrné abstraktní vědění, jež má, odkazuje její pocity spíše do oblasti citu … Kdo chce získat širokou masu, musí znát klíč, který otevírá bránu k jejímu srdci. Ten se nazývá ne objektivita, tedy slabost, nýbrž vůle a síla“, vždyť „široká masa je jen kusem přírody ...“ A být kusem přírody, znamená být manipulovatelný.

Zaměření mas lze dosáhnout tím, že se zaměří jejich pozornost na jednoho nepřítele. To může dosáhnout rasismus. „Rasová otázka dává nejen klíč k světovým dějinám, nýbrž také k lidské kultuře vůbec“. Tato jednoznačnost zaměření vyžaduje ovšem vyhlazení všech odlišných ideologií a kulturních prvků, jež rozptylují pozornost mas. Jak ukazuje Tadeusz Kronski, síla fašismu je v tom, že zužuje horizont lidí; rozšíření zorného pole totiž fašismus oslabuje, znemožňuje účinnou manipulaci.[31] Jde o zlomení odporu vůle působením „řečnického umění ovládající apoštolské přirozenosti“. K soustředění pozornosti musí fašismus rozpoutat všechny triky a techniky reklamy a uplatnit je v masové demagogii a sugesci, orientovat vůli lidí k násilí a agresi na Východ. Je třeba přeměnit lidi v „nejdisciplinovanější, nejvíc slepě poslušný, nejlépe drilovaný oddíl“.

Antihistorismus a antiracionalismus jdou ruku v ruce; umožňují sugerovat masám dojem absolutně nového začátku.[32] „Omladíme svět“, volal Hitler. Tomu sloužil mýtus o „Třetí Říši“. „Nordická duše začíná ze svého centra - z vědomí cti - působit znovu … Nová doba německé mystiky začala, mýtus krve a mýtus svobodné duše se probouzejí k novému vědomému životu“. Čest? Z Kriecka už víme, co je čest: „Osud vyžaduje od hrdinného člověka čest, jež se postaví vůči každému rozkazu“. Nová doba tedy znamená bezuzdný „revoluční aktivismus, který se orientoval k obrazu válečnickonásilné akce, … požadoval poslušnost mrtvoly a tuto poslušnost vázal jen na rozkaz, ale nikoliv na žádnou legalitu“. Nacistům jde o mobilizaci rezerv fanatismu ve prospěch války a násilí. Proto získává slovo „fanatický“ kladný obsah; fanatismus je jedna z největších ctností nacisty, stejně jako slepá víra, fanatická víra.

Lidi nemá smysl racionálně přesvědčovat, tvrdí Hitler, jde o to, je ovlivnit, omezit svobodu vůle lidí. K tomu je třeba volit účinné prostředky, a to do nejmenších detailů. Jako ukázku lze uvést to, že Hitler odmítá konat agitační shromáždění ráno a přes den, protože svěží lidé se brání indoktrinaci, „naproti tomu večer podléhají snáze ovládající síle silnějšího chtění“. Iracionalita prostupovala každodenní jednání lidí, každodenní životní styl obyvatel Třetí Říše; iracionalita formovala jazyk nacisty ovládané společnosti. Proto „Weltanschaunug“ stojí výše než filosofie, která je příliš racionalistická. Nacionálně socialistický světový názor funguje jako náhražka náboženství; to má vyústit ve vytvoření německé církve, což je prý největší úkol doby.[33] Iracionální rasismus a šovinismus prostupovaly výchovu, „kulturu“, společenský život, myšlení i jednání lidí. A v pozadí toho všeho násilí a strach. Protože rasu nacisté přesně nedefinují podle objektivních znaků, lze stroj teroru spustit proti komukoliv. Regulující, zprostředkující funkce nacistického teroru bývá srovnávána s inkvizicí, ale byla mnohem účinnější. Vyžaduje se totální odevzdanost celku, vždyť „rasa se měří podle druhu a stupně schopnosti výkonu pro rasově-národový životní celek“ (das rassischvölkische Lebensganze). Tato slepá odevzdanost se vydává za základní germánskou ctnost - Treue.

Teror je základní, samozřejmou složkou vědomí nacisty a je spojen s vědomím rasové nadřazenosti. „Tak byla pro vytvoření vyšších kultur jedním z nejpodstatnějších předpokladů existence nižších lidí … Jistě spočívala první kultura lidstva méně na zkroceném zvířeti, než spíše na užití nižších lidí.“ Proto je třeba se zříci humanity. „Dějiny světa jako rasové dějiny jsou dnešním odřeknutím se tohoto zanikajícího učení humanity.“ Zřeknutí se humanity je příznačné, kult barbarství a násilí rovněž. Obojí ústí v plán germanizace prostoru, protože germanizace lidí není možná. To znamená vyhubení neněmeckých, resp. negermánských národností.

Nástrojem k uskutečnění těchto cílů, které by znamenalo obrovské zisky pro německé monopolisty, [34] měl být stát. Zde se liší italský a německý fašismus nejvíce. Na Mussoliniho měl velký vliv Georges Sorel, který ukázal na to, že politika musí pracovat s mýty.[35] Mýtus má sjednocovat lidi ve víře v budoucí řád, toto sjednocení založené na víře směřuje k politickým činům. Mýtus pracuje se zjednodušením světa, a to je nutné pro čin. „Čin“ se stává prvním zákonem fašistů. „Pravý vůdce davů – říká Mussolini – se však musí umět rychle rozhodovat a sám svá rozhodnutí vzít do ruky“. Nový řád je tak založen na víře mas a činech vůdců. … Stejně jako němečtí fašisté, i italští nenávidí demokracii. Společenské zřízení bylo budováno na korporativistické zásadě.[36] „Italský národ je organismus, který má delší život, vyšší životní cíle a prostředky k činnosti nežli jednotlivci nebo skupiny jednotlivců, z nichž se národ skládá. Je to mravní, politická a hospodářská jednota, jež se plně uskutečňuje ve fašistickém státě“. Mussolini hlásá totální stát jako klíč k fašistické doktrině. „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát“. Svoboda a rovnost lidí je zavrženíhodná zásada, ale přesto Mussolini apeluje k masám. „Fašismus chce silný a organický stát, opřený zároveň o širokou lidovou základnu.“ Fašistický stát je prý „organizovaná, centralizovaná a autoritativní demokracie“. … Heroický boj, heroická služba státu slouží jako mýtus spojující lidi. Národ je tak výtvor státu: Národ jako „vyšší osobnost je ovšem národem, pokud je státem … národ je vytvořen státem, který dává lidu, vědomému si vlastní mravní jednoty, vůli, a tedy opravdovou existenci“. Stát je tvůrcem dějin, a „člověk mimo dějiny není ničím“; i Mussolini odmítá „mýtus pokroku“. „Fašista zavrhuje všeobecná objetí, a ačkoliv žije v pospolitosti civilizovaných národů, dívá se jim pozorně a s nedůvěrou do očí … Zavrhuje pacifismus, který skrývá útěk před bojem, zbabělost před obětováním. Válka jediná napíná veškeré lidské síly a zušlechťuje národy … den, kdy by už nebylo boje, by byl dnem trudnomyslnosti, smutku, úpadku“.

Tato nedvojsmyslná orientace na válku se pojí s tím, že fašismus odmítá myšlenku rovnosti … a proti ní klade vůdcovský princip, což je společné jeho italské i německé versi. Fašismus je „proti demokracii, která klade na roveň lid a větší číslo a snižuje tak úroveň většiny, ale je nejryzejší formou demokracie, chápeme-li lid, jak také má být chápán, kvalitativně a nekvantitativně“. Potud Mussolini. I Hitler hovoří o „germánské demokracii“ … založené na vůdcovském principu. Jaká je to „demokracie“, o tom mluví sám Hitler: „autorita každého vůdce dolů a odpovědnost nahoru“. Oba, Mussolini i Hitler využili rozčarování mas ze zkorumpované buržoasní demokracie. Oba hrají na populistické nálady, tvrdí, že nechtějí dát dělníkům jen chléb, nýbrž i účast na moderní civilizaci, organizují volný čas, rekreaci atd. V organizaci volného času fašismus objevil výhodný zdroj manipulace lidmi … Zejména v Německu se pojí aktivní i pasívní poslušnost vůči režimu s počínající konzumní orientací mas.[37] (V tom směru – i když v menším rozsahu – se tu uplatňuje podobný princip jako v USA). Fašismus se tváří přitom jako „revoluční“, antikapitalistický. Zejména v Třetí Říši (kde nacisté zneužili tradic německé romantiky) bylo využito romantického antikapitalismu, který žil mezi maloburžoasií, jež skýtala hlavní masovou základnu nacistů. Romantický antikapitalismus dal širokým masám iluzi nového začátku.

Jestliže ale italský fašismus stavěl na absolutní převaze státu, německý fašismus staví do popředí národní pospolitost (Volksgemeinschaft). „Stát je prostředek k cíli. Jeho účel spočívá v udržování a podporování pospolitosti fyzicky a duševně stejnorodých bytostí“. Na národu spočívající stát (der völkische Staat) „musí postavit do středu všeobecného života rasu. Má se starat o udržení její čistoty“. Jde o stát, který staví na masové základně. Pracovní řád v Německu nebyl proto budován jako v Itálii shora (od státních korporací), nýbrž zdola, od podniku. To umožnilo stupňovat iluzi o „lidovosti“ systému a třídní spolupráci.[38] Jiný je také vztah mezi státem a fašistickou stranou. Zatímco v italském fašismu má v politickém systému hlavní místo stát, jehož převaha se prosazuje všude, v nacistickém politickém systému přísluší rozhodující místo NSDAP. Nacistická strana se totiž stala jakýmsi zastupitelským sborem – ve svých vrcholných orgánech – všech mocenských sil společnosti, které jsou tu reprezentovány vedle byrokracie NSDAP v užším smyslu. Politická strana tohoto typu představuje „universální“ organizaci, pokrývající celou společnost, v ní se stýkají zájmy všech typů byrokracie: vojenské, bezpečnostní (SS), hospodářské, státní, stranické, stejně i zájmy podnikatelů a monopolistů. Těmto dílčím zájmovým seskupením propůjčuje účast na vedení NSDAP účast na totální moci, kterou by jinak nemohly dosáhnout, ať už díky odporu ostatních mocenských uskupení, nebo díky tomu, že jsou profesionálně a zájmově výlučné. Naproti tomu je NSDAP zvláštní organizací, která má universální dosah a tak je schopna (m. j. i pro svou masovost) nejlépe zprostředkovat mezi vládnoucí elitou a ovládanou společností Třetí Říše. Zpětná vazba, která je takto zajištěna, nemůže nikdy nabýt destruktivního rozsahu a je plně pod kontrolou elity. Proto je nakonec formálně celý společenský život totálně zpolitizován, i když ve skutečnosti je depolitizován. Nacistická ideologie zároveň poskytuje všem obyvatelům „alibi“, však špinavé a nízké se mění mávnutím proutku ve věc s historickým posláním. Vládnoucí postavení NSDAP umožňuje také šířit mýtus „lidovosti“.

Italský fašismus si tak účinné politicko-institucionální zprostředkování nevytvořil. Využívá spíše než mýtu lidové pospolitosti a rasy při svém kultu silného státu mýtu vůdce (Duce), který má bezprostřední kontakt s masami. „Mýtus je víra, vášeň. Nemusí být žádnou skutečností. Tvoří skutečnosti tím, že žene vpřed a že se stává nadějí, vírou a odvahou“. V mýtu vůdce se slučovala minulost římského impéria, mýtus latinské kultury, risorgimenta i nové Itálie. Duce se stal předmětem kultu: vystupoval ve stále nových rolích, v nesčetných převlecích, jako neúmorně pracovitý, skromný, prostý a přitom geniální člověk. Duce se staral o rozšiřování přímého styku s lidmi pomocí dopisů, audiencí, atd., jež dávaly iluzi „lidovosti“ režimu. Zprostředkování racionality iracionalitou v Itálii ovšem nebylo tak důkladné jako v Německu a válka (počínaje 10. 6. 1940) znamenala krach mýtu Duceho.[39] Totální státní moc se ukázala být slabší než v Německu, kde dokázala organizovat barbarskou válku až do zhroucení na jaře 1945.

Nacisté se staví odmítavě k liberalismu[40] a odmítají buržoasní demokracie s jejich individualismem. Člověk nemá hodnotu sám o sobě, „je osobností jen potud, pokud je vřazen duchovně-duševně do organické řady předků tisíců rodů“. (Toto zakotvení dává fašistická mystika krve a půdy, Blut und Boden.) „Individualismus zná jen svobodu «od čeho». Ve skutečnosti je to bezuzdnost a libovůle, které vedou k anarchii. Jen svoboda «K čemu» je svoboda tvůrčí, svoboda osobnosti, svoboda člověka tvůrčího pro pospolitost“.[41] Fašisté demagogicky využívají nespokojenosti lidových mas s prázdnou, formální buržoasní demokracií. Fašisté odmítají, že by existoval rozpor mezi individuem a společností na straně jedné a státem na straně druhé, odmítají osobní právní garance. Jde prý jen o to, že nacionální socialismus „se zmocňuje pozemské existence (das irdische Dasein) německého člověka obsažným způsobem“. Podobně Robert Ley: „My počínáme od tří let. Jakmile dítě začíná chápat, vtiskneme mu do ruky praporeček. Dále škola, organizace Hitlerovy mládeže, úderný oddíl, vojenská služba. Ani na okamžik nenecháme je sobě samému. A když prošlo vším tím, tak je tu svým pořádkem uchvátí «dělnická fronta» a nepustí je - už jako dospělé - do samé smrti, ať se mu to líbí nebo ne“.[42] Proto odmítají fašisté formální pojem ústavy. „Říše“ už neměla být „právním státem“, nýbrž „na německé mravnosti (Sittlichkeit) spočívající světonázorový stát (Weltanschaungsstaat)“. Stát je vědomým vojákem nacionálně socialistického světového názoru. To znamená totálnost ideologického zprostředkování. Také totální ideologické zprostředkování (jako poslední svorník celé společenské stavby) vyžaduje odpolitizování veřejného života pod heslem úplného zpolitizování. „Nacionální socialismus nežádá po jednotlivci, aby pěstoval politiku. Toto umění zůstává vyhrazeno malému počtu k tomu povolaných a vyvolených. Ale požaduje po každém jedinci v německém národu, aby politicky myslil a cítil“. Stačí tedy pasívní loajalita, pragmatická podpora režimu. Sebeidentifikace národa je věcí krve. Ideologické zprostředkování je ovšem vědomě vázáno na brutalitu, na brutální sílu, strach, barbarství, kult pohrdání smrtí. Kultem činu, slepé aktivity měla být získána zejména mládež, neznající slabost, mírnost; čin musí být slepý, nesmí být důsledkem vědění a reflexe: „vědění je pro mé mladé lidi zkázou“, říká Hitler. Tato slepá aktivita má vyústit v teror, protože „teror je nejúčinnějším nástrojem politiky“ … Masy to potřebují. Ony mají zapotřebí něčeho, co je přinutí třást se hrůzou“ … Hitler dodává: „Duševní zmatek, vzájemně si odporující city, neřešitelnost, panika, to jsou mé nástroje … Svět je možné ovládnout jen strachem. … Nač volat po krutosti a rozčilovat se nad týráním“. …

Iracionalita zprostředkovala racionalizaci produkce zisku, která našla svůj nejotřesnější výraz v ekonomickém zhodnocení mrtvých vězňů v koncentračních táborech, v racionalizaci poprav atd.[43] Pohádkové zisky německých monopolů se zakládaly na iracionalitě všech dílčích struktur. Ale zprostředkování společenské racionality ztělesněné v maximalizaci zisku iracionalitou nezaniklo s fašismem. Současný kapitalismus užívá ovšem jemnějších a účinnějších metod, ale přesto masově produkuje iracionalitu, kterou využívá jako zprostředkujícího činitele. S velkou vlnou iracionalismu se dnes potýká lidstvo v době globálního nástupu restauračních tendencí, soupeřících s tendencemi postkapitalistickými.

Po druhé světové válce se prosadil „americký“ model kapitalismu jako řešení systémové krize buržoasní společnosti v celosvětovém rámci. Fašismus jako alternativa společenského vývoje se ukázal pro světový kapitál méně efektivní než rekonstrukce buržoasně-demokratických principů v oblasti ekonomické, politické i kulturně ideologické. Extrémní invazi iracionality tento nový kapitalismus odzvonil. V nejvyspělejších zemích místo populistické pravice zaujala moderní, údajně nepopulistická pravice (recidiva pravicového populismu se objevila v USA v době studené války v maccarthyismu a populistické rysy má i americká „nová pravice“, Berlusconiho «Forza Italia» atd.); strany a hnutí tohoto typu byly nositeli neokonzervativní vlny 80. let.

Teorie socialismu odmítá zprostředkování společenské racionality iracionalitou, i když k tomu v době stalinismu a poststalinismu docházelo. Moderní socialismus se snaží vyloučit ze společenského vývoje produkci iracionality, usiluje o zprostředkování společenské racionality nejen moralitou, ale i využitím všech civilizačních zpětných vazeb. Je ověřenou pravdou, že režimy s charismatickými vůdci vznikaly tam, kde sféra zprostředkování, soustava zpětnovazebních prvků, základní infrastruktura moderní společnosti buď nebyla ještě vytvořena (Rusko, Latinská Amerika, arabský svět), nebo tam, kde se pod vlivem krizových otřesů rozpadala (Itálie, Německo atd.). Charismatičtí vůdci a systém s nimi spojený jsou překážkou vytvoření nebo rekonstrukce občanské společnosti; tento typ odcizených mocenských struktur vyžaduje „amorfní“ stav, společnosti, její „kašovitou“, nevyzrálou podobu. Analýzy těchto mocenských struktur a jejich ideového zázemí jsou varováním a produktivním poučením zvláště dnes, kdy přechod od autoritativních režimů k demokracii a tržní ekonomice se stal dějinným procesem zahrnujícím celou východní část evropského kontinentu.

Odkazy:


[1] G. W. F. Hegel, Wissenschaft der Logik II, Berlin 1975, s. 409.

[2] Srv. G. Lukács, A tragédia metafizikája, v: Utam Marxhoz I, Budapest 1971, s. 68, 69 (Metaphysik der Tragödie, Logos II, 1911 - 1912).

[3] G. W. F. Hegel napsal, že jen do té míry, do jaké má něco v sobě rozpor, má pohyb a činnost (Werke in zwanzig Bänden, Bd. 6, s. 74 n.). Ale mohou rozpory plnit tuto roli, přecházejí-li protiklady libovolně ve svůj opak, jsou-li vzájemně lhostejné?

[4] J. W. Goethe, Faust, Praha 1965, s. 80 (Faust, Poetische Werke, 3. vyd., Berlin und Weimar 1970, s. 464).

[5] Ze západní literatury srv. např. H. Arendt, The Origins of Totalitarianism, New York 1951; R. Aron, The Century of Total War, Garden City, New York 1954, Boston 1960; C. J. Friedrich (vyd.), Totalitarianism, Cambridge, Mass. 1954; C. J. Friedrich - Z. Brzezinski, Totalitarian Dictatorship and Autocracy, Cambridge Mass. 1956; W. Gurian, The Rise of Totalitarianism in Europe, American Historical Association, Proceedings: Report, 1942, vol. 3, s. 297 - 304; C. J. H. Hayes, The Novelty of Totalitarianism in the History of Western Civilization, v: Proceedings of the American Philosophical Society, 82, 1940, s. 91 - 102; Peter C. Ludz, Offene Fragen in der Totalitarismus-Forschung, Politische Vierteljahresschrift, 2, 1961, s. 319 - 348; Bertram D. Wolfe, Communist Totalitarianism, Boston 1956, revid. vyd. 1961. Kritický vztah k těmto západním pracím ale neznamená, že bych ve sféře formy a fungování moci nenalézal mezi stalinismem a fašismem určité obdoby: základní je shoda mechanismu ovládání: despotická moc roste z atomizace společnosti. Základní cíle hodnoty a ideologie obou systémů ale byly i v době nejhorších výstřelků stalinismu jiné, stalinismus nepopíral humanismus a racionalismus (hlásil se k humanistické a racionalistické ideologii), nehlásal vyhubení celých ras a národů, nepraktikoval genocidní program a systém rasové nadřazenosti; stalinský protosocialismus i v těch nejsložitějších podmínkách přinesl sociální a kulturní vzestup většině společnosti. Dnešní marxistická historická věda otevřeně o všech těchto věcech píše, včetně určité viny stalinismu na rozštěpení dělnické třídy (doktrína sociálfašismu), které usnadnilo Hitlerovi cestu k moci.

[6] Srv. F. Neumann, Behemoth: The Structure and Practice of National Socialism, 1933-1944, 2. vyd. New York 1944.

[7] G. Lukács, Die Zerstörung der Vernunft. Der Weg des Irrationalismus von Schelling zu Hitler, Berlin 1955. Srv. György Lukács, A humanizmus és a barbárság harca (1943), Lukács Archívum, Budapest 1985, O Lukácsově boji s fašismem L.Sziklai, Lukács és a fasizmus kora, Budapest 1985.

[8] G. W. F. Hegel, Phänomenologie des Geistes, Stuttgart 1932; Grundlinien der Philosophie des Rechts, Berlin 1981.

[9] M. Weber, Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus, v: Die protestantische Ethik I, Hamburg 1969; srv. mou knihu Z myšlenkového světa reformace, Praha 1989.

[10] Srv. M. Weber, Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen 1922, s.156. W. J. Mommsen, Rationalisierung und Mythos bei Max Weber, v: Mythos und Moderne, vyd. K.H.Bohrer, Frankfurt am Main 1983; s. 382-402;W.J.Mommsen, The Age of Bureaucracy. Perspektives of the Political Sociology of Max Weber, Oxford 1974, s. 91; G. Lukács, Die Zerstörung der Vernunft, s. 474 nn.; Současná buržoasní politická věda, Praha 1985, s. 49 nn.

[11] M. Weber, Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen 1922, s. 768. Srv. M. Weber, On Charisma and Institutions Building, v: Selected Papers, ed. S. N. Eisenstadt, Chicago - London 1968, s. 169 nn.

[12] Srv. J. Válka, Česká společnost v 15. - 18. století. II. Bělohorská doba. Společnost a kultura „manýrismu“, Praha 1983 (skripta FFUJEP). Zamlžení podstaty barokní kultury přináší kniha J. P. Kučery a J. Raka, Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře, Praha

[13] Srv. i J. Hanzal, Od baroka k romantismu. Ke zrození novodobé české kultury, Praha 1987; Z. Kalista, České baroko, Praha 1941; týž, Tvář baroka, Praha 1992.

[14] D. Bell, The Cultural Contradictions of Capitalism, London 1976.

[15] K. Marx, Kapitál I, Praha 1954, s. 97 (= MEW 23, s. 94).

[16] J. Polišenský, doslov k I. R. Grigulevič, Dějiny inkvizice, s.365.

[17] Srv. Lothart Kettenacker, Der Mythos vom Reich, v: Mythos und Moderne, s. 261-289.

[18] Max Scheler, Der Genius des Krieges und der deutsche Krieg, Leipzig 1915, s. 42.

[19] L. Klages, Vom kosmogonischen Eros, München 1926, s. 63.

[20] E. Jünger, Der Arbeiter. Herrschaft und Gestalt, Hamburg 1932.

[21] A. Baeumler, Der Mythos vom Orient und Occident, Einleitung für Bachofen - Ausgabe, München 1926, s. XC n.

[22] Ernst Krieck, Völkisch politische Anthropologie, Bd. I; Die Wirklichkeit, Leipzig 1936, s. 74.

[23] H. Freyer, Prometheus, Jena 1923; týž, Der Staat, Leipzig 1925, týž, Theorie des objektiven Geistes, Leipzig 1938; H. Fischer, Marx, Jena 1932; týž, Soziologie als Wirklichkeitswissenschaft, Leipzig - Berlin 1930;C. Schmitt, Politische Theologie, München - Leipzig 1934; týž, Der Begriff des Politischen, München - Leipzig 1932; týž, Positionen und Begriffe, Hamburg 1940; týž, Legalität und Legitimität, München-Leipzig 1932. H. Freyer, Der Staat, s. 146.

[24] C. Schmitt, Politische Theologie, s. 22, srv. tamtéž, s. 11.

[25] H. Rauschning, The Voice of Destruction, New York 1940, s. 232.

[26] Srv. např. J. A. de Gobineau, Die Ungleichheit der Menschenrassen, Berlin 1935; H. S. Chamberlain, Wehr und Gegenwehr, München 1912; týž, Politische Ideale, München 19263; týž, Die Grundlagen des 19. Jahrhunderts I-II, München 19002; týž, Kant, München, 19092; týž, Die Weltanschauung, München 19122.

[27] Srv. V. Klemperer, LTI, Leipzig 1985.

[28] G. Le Bon, Psychologie der Massen, München 1908 (La psychologie des foules, 1895). Srv. Mc Dougall, The Group Mind, 1920; Ch. Blondel, Psychologie collective; Fanersworth, Social Psychology, 1936.

[29] Scipione Sighele, Psychologie des Auflaufs und der Massenverbrecher, 1897.

[30] A. Hitler, Mein Kampf, München 1942, s. 201.

[31] T. Kronski, Fašismus a evropská tradice, Praha 1967. K chudobě jazyka nacistické propagandy V. Klemperer, s. 25 nn.

[32] Srv. K. Pätzold - M. Weissbecher, Hakenkreuz und Totenkopf. Die Partei des Verbrechens, Berlin 1981, passim. a zvl. oficiální populární dějiny nacistického hnutí Dokumente der Zeitgeschichte (F. Maier - Hartmann, Dokumente des Dritten Reiches, München 1940). K volbám v Německu S. M. Lipset, Political Man. The Social Bases of Politics, Garden City, New York 1963, s. 138-152. Ideologii nacismu analyzoval užHans Günther, Der Herren eigner Geist. Die Ideologie des Nationalsozialismus, 1935, nové vyd. Berlin 1984. Dojem nového začátku je využíván i v jiných politických strukturách: srv. A. Gedö, Krízové vedomie a filozofia, Bratislava - Praha 1984, s. 112: v USA také každý president vyhlašuje novou éru - Roosevelt New Deal, Truman Fair Deal, Kennedy New Frontiers, Johnson Great Society, podobně postupoval ve svých dvou presidentských obdobích Ronald Reagan a dnes vůdce republikánů Newt Gingrich se svou „smlouvou s Amerikou“.

[33] A. Rosenberg, Der Mythus, s. 614-615.

[34] Srv. portréty některých z nich v Sturz ins Dritte Reich, Historische Miniaturen und Porträts 1933/35, Leipzig - Jena-Berlin 1985.2

[35] Georges Sorel, Réflexions sur la violence (1907), Paris 19368. Srv. k vlivu Sorela na Mussoliniho G. Gentile, Grundlagen des Faschismus, Stuttgart 1936, s. 20.

[36] Srv. B. Mussolini, Der Faschismus, Lehre und Grundsätze, Rom 1935; B.Mussolini, Řeči o Itálii a fašismu, Praha 1935, zvl. s. 181 nn. Srv. i J. Kapras ml., Fašismus, Praha 1936.

[37] Jistá nedostatkovost trhu přitom nevede ke zhroucení, nýbrž ke stabilizaci systému, protože je spojena s preferencí „angažovaných“ skupin a zvyšuje tak masovou snahu po integraci do systému a dosažení těchto výhod.

[38] Srv. E. R. Huber, Verfassungsrecht des Großdeutschen Reiches, Hamburg 19392, s. 158 nn.

[39] Podrobně Jens Pedersen, Mussolini: Wirkichkeit und Mythos eines Diktators, v: Mythos und Moderne, s. 242-260. R. de Felice, Mussolini il duce I-II, Torino 1981; týž, Mussolini il fascista I-II, Torino 1966, 1968;Ph. Cannistaro, La fabbrica del consenso. Fascismo e mass media, Bari 1975; A. Tasca, Nascita e avvento del fascismo, 1-2, Bari 1965.

[40] A. Rosenberg, Blut und Ehre, München 1939, s. 71.

[41] Otto Diettrich, Revoluce v myšlení, Praha 1940, s. 29.

[42] Cituje A. Kolman, Ideologie německého fašismu, Praha 1946, s. 24.

[43] Wilhelm Reich, Die Massenpsychologie des Faschismus (pracuji s fin. př. Fasismin massapsykologia, Helsinki 1982) vysvětluje iracionální rysy fašismu a sám fašismus z psychické struktury mas v Německu (zvláště pokud jde o maloburžoazii), kde prý autoritářská sexuální kontrola ze strany otce vede k destrukci osobnosti a tím i k sebeidentifikaci mas s Vůdcem. Reich potom rozšiřuje platnost fašismu na řadu historických údobí a společností, protože je to prý nemoc objevující se prakticky všude, kde se vyskytuje destrukce osobnosti podložená sexuální kontrolou. Masy se pak prý přirozeně podřizují Vůdci, jsou přirozeně reakční. Je iracionalita nacismu jenom věcí hlubinných pudových struktur, jak předpokládá Reich? Ne. Historický a sociální kontext vzniku nacismu byl rozhodující, stejně jako při vzniku jiných forem fašismu.


Související články:
(Problémy - extremismus)

Zápalná obě» (03.05.2015)
Vzpomínka na Oděsu 2014 (30.04.2015)
Na lidičky musí být flintičky (06.04.2015)
Fenomén Bátora (31.08.2011)
Pomatené hlavy? (21.04.2009)
Proti neonacistům politici zleva doprava (10.11.2007)
Pozvánka na film Pobaltský fašismus (15.03.2006)
Otevřený dopis voleným zástupcům Orlové (22.12.2005)
17. listopad - aktivizace extrémů? (15.11.2005)
Demonstrace proti setkání pravicových fundamentalistů (17.10.2005)
O zahraniční politice se v Norimberku nemluvilo (14.09.2005)
Proti terorismu a válce (13.07.2005)
NPD a neonacistická scéna v Německu (29.04.2005)
V Brně proběhne slet nacistů. Je vlajka České republiky žido-zednářsko-bolševickým symbolem? (26.04.2005)
Komunismus, církev a čarodějnice (2) (10.04.2005)
Komunismus, církev a čarodějnice (1) (10.04.2005)
Otevřený dopis senátoru Jaromíru Štětinovi (08.04.2005)
Reakce na „Otevřený dopis“ předsedy SDS Milana Neuberta (13.03.2005)
S antikomunizmem je třeba polemizovat racionálně (13.03.2005)
Reakce na článek „Zůstaneme komunisty!“ (12.03.2005)
Otevřený dopis mladým komunistům ze ZO 0551 Praha 5 (11.03.2005)
Reakce ZO 0551, KSČM Praha 5 na petici Pavla Bobka, Ladislava Smoljaka, Jana Urbana a Jakuba Jareše k poslancům a senátorům PČR (09.03.2005)
Dnešní rolí komunismu je vyvádět svět z míry (15.02.2005)
Osvětim je největší hřbitov na světě (28.01.2005)
Nacistické tábory nejhorší kapitolou dějin (27.01.2005)
Šedesát let po holocaustu: odpuštění? (27.01.2005)
Na Osvětim se zapomenout nedá (27.01.2005)
Zakázat neonacisty? ptají se opět Němci (25.01.2005)
Dělnická strana aneb Republikáni v montérkách (24.01.2005)
Radikální pravice v Německu (08.01.2005)
Tisková zpráva SDS 041015 (15.10.2004)
Historie ještě nad socialismem neudělala kříž (10.02.2003)
Stanovisko SDS k pravicovému fundamentalismu (19.01.2002)
Levice, radikalismus a extremismus (10.10.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Miloslav Ransdorf | Počet komentářů: 4 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
204 (204 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
184 (184 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
142 (142 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
141 (141 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
124 (124 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
151 (151 hl.)
Prohnilý humanismus !!
115 (115 hl.)

Celkem hlasovalo: 1061


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.