Výňatky z kapitoly Exkurz II: Morfologie rozkládající se kultury z knihy Nové
čtení Marxe Miloslava RansdorfaKapitalismus se střetl po dovrąení klasické fáze svého vývoje s krizovými otřesy - Začátek 20.
století znamenal v zemích, kde buržoasní revoluce proběhla nedůsledně, kde
skutečnost byla „odrevolučněna“ (jak říká maďarský básník Endre Ady) díky
shnilému kompromisu mezi buržoasií a starými vrstvami …, že nastává - řečeno
slovy Hegelovými - rozložení jednoty pojmu a reality[1] a tím
skutečnost přestává být skutečností; rozchod podstaty a jevu poukazuje na
pouhou iluzívnost, stínovitost reality. Nejostřeji vystupuje tento aspekt v
Německu, v Rakousku-Uhersku, na severu Evropy a v Rusku. Moderní společnost
dává díky rozšíření styků stále větší možnosti, na druhé straně jich však
zároveň stále větší procento také maří. Možnost a skutečnost se rozcházejí -
možnost je kategorie přesahující realitu odcizenou svému pojmu; možnost směřuje
v očích intelektuálů té doby k naplnění, k celkovosti - ovšem jenom v tendenci.[2] … Nejsilněji
byly tímto vývojem postiženy střední vrstvy, vázané na sféru zprostředkování,
zvláště na byrokracii, která má dát této iluzívní slupce platnost skutečnosti. …
Není-li společenská realita schopna pojmu, své organické syntézy, uvolňují se
jednotlivé její prvky, nespoutané žádnými zákony. Realita má v celku na sobě
pečeť kafkovské tíživé iluze, je to „běh na prázdno“. Detaily jsou realistické,
až příliš realistické, ale celek je neorganickým konglomerátem, iluzí
skutečnosti; realita se zvrací ve svůj opak, protiklady v sebe libovolně přecházejí.[3] Kategorie
možnosti ukazuje, že realita není něčím pevným a její struktury rovněž ne;
jednotlivé prvky tvoří změť uvolněných protikladů a organický celek je nemožný
- možný je pouze mechanický konglomerát. Fragment převládá nad celkem,
parcialita nad totalitou: snad právě proto se kategorie totality stala pro lidi
typu Lukácse ústřední. Svět se mění v pestrý kaleidoskop bez vnitřní
zákonitosti …
Vnitřní rozklad
buržoasní kultury vedl k nastolení klimatu příznivého pro pohrdání humanismem a
racionalitou minulé evropské kulturní tradice. Na druhé straně zhroucení staré
buržoasní kultury, její úpadek a rozklad vedly řadu četných intelektuálů k
hledání a nalezení nového společenského zakotvení. Jím se stal pokus o
socialistickou proměnu světa, počínající vítězstvím bolševiky vedené revoluce v
Rusku.
Z atmosféry
rozkladu se ale zrodil jiný pokus o „obnovu“ světa, fašistické hnutí, jehož
nejvýraznějším příkladem je nacismus v Německu.
Německé dějiny
jsou bohaté na paradoxy: na jedné straně krajní nároky racionality, na druhé
straně útoky na ni a znevažování její role ve společnosti i v lidském poznání. …
ideová příprava fašismu byla v německém prostředí spojena s destrukcí
racionalistických tradic německé kultury, s bezbřehým kultem iracionality a
pudovosti. … Ve dvacátém století nemůže být progresívní iracionalismus; daleko
spíše platí Mefistův výrok z Goethova Fausta: „Jen zhrdej rozumem a věděním,
/člověka darem nejlepším;/ ať jen tě čarovnými díly /svých lží a lstí duch
šalby sílí -/ a bez podmínky mám tě hned!“[4]
Málokteré téma
bylo v poslední době tolik analyzováno, jako fašismus; literatura o něm jde do
tisíců položek. Zvláště buržoasní autoři se zabývají problémem totalitní
společnosti a pokoušejí se zejména po pádu berlínské zdi toto téma zneužít
proti socialismu lacinými analogiemi s dobou stalinských deformací socialismu.
Jak pochybené toto srovnávání je, je zbytečné dodávat...[5] … Fašismus
je případ totálně manipulované společnosti[6]
a tento fakt zasluhuje osvětlení, na fašismu vystupují do popředí ve vyostřené
podobě určité znaky celé kapitalistické formace.
Jednou z
nejdiskutovanějších knih, které se dotýkají fašismu, je Lukácsova kniha
«Zničení rozumu» z roku 1953.[7]
Autor sleduje invazi iracionality do poklasického německého buržoasního
myšlení, zvláště filosofického. Kolem knihy se strhla bouře, Lukácsovu práci
nazývali dogmatickou (jistý vliv doby studené války tu je patrný), vyčítali mu
nepřesnou interpretaci toho či onoho myslitele, ale pozornosti uniklo to, že
György Lukács tu narazil na neobyčejně významný problém.
Fašismus vyrostl
z rozsáhlých krizových otřesů kapitalistické formace ve 20. a 30. létech tohoto
století. Krize jsou ovšem především selháním sféry zprostředkování. V této
souvislosti je nutno říci, že kapitalistická společnost je jako celek racionální
společenskou skutečností. A už G. W. F. Hegel věděl, že společenská racionalita
je dosažitelná na úrovni celku a že (v rovině dílčího) je zprostředkována
iracionalitou. Vynikající analýzy toho nacházíme zejména ve «Fenomenologii
ducha» a ve «Filosofii práva».[8]
Hegelovské podněty zužitkovával výrazně Max Weber, muž, který se snad nejvíc ze
všech buržoasních myslitelů 19. a 20. století zabýval problémem společenské
racionality. Ve svém díle «Protestantská etika a duch kapitalismu»[9] ukazoval,
jak proces racionalizace světa a společnosti („Entzauberung der Welt“,
demagizaci světa pokládá Weber za hlavní obsah moderních dějin) byl
zprostředkován náboženskou etikou asketického protestantismu, tedy iracionální
formou. Max Weber také ukázal na zprostředkující význam charismatu (zvl.
charismatické osobnosti vůdce) při dosahování společenské racionality (i když
charisma spíše analyzoval jako minulostní fenomén), politické vůdcovství má
charismatický ráz.[10]
Podle Webera „jakýkoli pokus ovlivňovat masy nutně obsahuje určité
charismatické prvky“.[11]
Ale problém má
ještě komplexnější ráz. Ve všech antagonistických třídních společnostech je
společenská racionalita zprostředkována iracionalitou, čím vyspělejší je daná
formace, tím výraznější uvedené zprostředkování je. Daná historicky určitá
forma zprostředkování společenské racionality iracionalitou kulminuje vždy ve
třetí, „imperiální“ fázi vývoje. Tak např. v antické formaci vidíme v době 6. -
4. století př.n.l. převahu racionalismu v kultuře, ale je to jen zdání; tento
jev byl umožněn živelnou samozřejmostí společenské syntézy v otrokářských
démokraciích. Už krize antické polis vyostřila význam náboženství a
iracionality vůbec pro společenskou syntézu (první to pochopili sofisté) a kult
iracionality, náhodnosti, osudovosti, prostupují helénistickou dobu. Vrcholu
ovšem dosahuje zprostředkující význam iracionality v poslední fázi. Jeden z
Augustových hlavních záměrů byla stabilizace římského náboženství a „starořímských
ctností“. Křesťanství bylo v době císařství pociťováno jako rušivá „konkurence“,
jako to, co narušuje „společenskou syntézu“. Období 3. - 4. století vzestup
iracionality dovršuje: svědectvím toho jsou dominát s božským kultem císaře,
snahy o využití theúrgického novoplatonismu pro obnovu antického náboženství
atd. Podobně i feudální formace zná po prvních krizových otřesech využití
zprostředkující funkce iracionality, růst smyslové kultury, kultu svatých,
ostatků, mariánského kultu atd. Proto už od 14. století nastává reakce na to v
podobě asketického a ikonoklastického odmítání smyslové kultury, kultury
vládnoucí třídy, za níž se skrývalo násilí. Vrcholnou podobu smyslové kultury založené
na iracionalitě nacházíme ovšem v období baroka, kdy se feudální společenská
syntéza stala vážným problémem. Nejklasičtějším příkladem je barokní kultura v
Čechách.[12]
Inkviziční teror a strach z něj působí také jako iracionální, zprostředkující činitel
společenské racionality po celou dobu od vrcholného feudalismu.[13]
Kapitalismus v
jistém ohledu zprostředkování společenské racionality iracionalitou dokonce
ještě stupňuje. Postupně se upevňují prvky iracionality od běžného,
každodenního jednání (zbožní fetišismus atd.) až po nejkomplikovanější útvary
společenského vědomí. Kapitalismus tedy není jen epochou racionalismu a zrušení
iracionality ve vztahu ke světu, nýbrž si ponechává (a rozvíjí) iracionalitu
jako svůj zprostředkující moment. Ukazuje se to např. i na tak evidentní formě
iracionality, jako je náboženství. Daniel Bell volá po náboženské obnově jako
po prostředku stabilizace soudobého kapitalismu.[14] Může vůbec
náboženství za kapitalismu zmizet? Karel Marx výstižně říká, že „náboženský
odraz (Widerschein) skutečného světa může vůbec zmizet teprve tehdy, až vztahy
praktického všedního života se lidem začnou jevit jako průhledné a rozumné
svazky lidí mezi sebou a s přírodou. Podoba společenského životního procesu,
tj. materiálního výrobního procesu života, shodí ze sebe mystický mlžný závoj
teprve tehdy, až se stane produktem svobodného společenského sdružení lidí a
bude pod jejich vědomou plánovitou kontrolou“.[15]
Právě neprůhlednost vztahů založených na odcizené práci je každodenním zdrojem
reprodukce společenské iracionality a společenská racionalita založená na
odcizené práci musí nutně vyžadovat jako svůj zprostředkující protiklad
společenskou iracionalitu.
Kult rozumu
hlásala buržoasie potud, pokud se drala k moci a likvidovala překážky kapitalistického
vývoje. Porevoluční buržoasie už pokládá za módní iracionalitu. Současné
Spojené státy jsou toho výmluvným dokladem. I když výstřelky doby Josepha Mc
Carthyho jsou už pryč, přesto se dostává sluchu reverendu Billymu Jamesu
Hargisovi, který tvrdí, že komunismus je satanovým dílem (a pro Ronalda Reagana
byl komunismus „říší zla“). V USA existovala v 80. letech fašizující „Satanova
církev“ (již vedl velekněz La Vey), nejméně 10 milionů Američanů se zabývalo
okultismem a magií,[16]
církve ve Spojených státech disponují stále obrovským veřejným vlivem. Krizové
otřesy kapitalistického světa vždy zvyšují hladinu iracionality ve společnosti.
V Německu, kde
vítězství buržoasie dlouho nebylo úplné, kde došlo k třídnímu kompromisu, k
zachování politické moci předchozích vládnoucích elit, měla iracionalita
výsostné postavení. V opozici proti zdánlivě „rozumné“ vládnoucí skutečnosti
položili romantikové důraz na cit (Gefühl); cit je to původní na
člověku… Iracionální „mýty“ vládnoucích tříd se vzájemně doplňovaly a jejich
živnou půdou byla konzervativní romantika. Existoval tu pevně zakořeněný mýtus
prusství (Preußentum). Jak říká Oswald Spengler: „Prusství je životní cit
(Lebensgefühl), instinkt, nemožnost konat jinak (ein Nichtanderskönnen)...
Důstojnický sbor, úřednictvo, dělnictvo Bebelovo, konečně «ten» národ z roku
1813, 1870, 1914, cítí, chtějí, jednají jako nadosobní jednota. To není stádní
cit; je v tom něco nekonečně silného, svobodného, co žádný nepříslušející
k tomu nechápe. … Mýtus prusství se spojoval s jiným mýtem, s mýtem Říše.[17] Říše
nebyla v podání tohoto mýtu obyčejným státem, byla něčím nesrovnatelným, něčím,
co převyšuje jakoukoli státoprávní skutečnost. Říše měla – na rozdíl od státu –
na sobě pečeť celkovosti. Už středověkému císaři patřilo přece teoreticky
dominium mundi. I „druhá Říše“, vzniklá 18. 1. 1871 (přesně 170 let po vzniku
pruského království) chtěla mít univerzalistický charakter. Na rozdíl od
středověké Říše však měla spočívat na národní (volkisch) bázi. Ale ani „druhá
Říše“ nebyla v očích tvůrců „třetí Říše“ dostatečně „völkisch“, byla prý příliš
poplatná běžnému liberálnímu pojetí státu.
Výbuch
nacionální a šovinistické hysterie byl spojen s první světovou válkou a s
ponížením versailleského míru; tento vývoj zároveň znamenal opovržení vůči
rozumu a demokracii. … záplava knih, brožur, článků oslavovala válku a hanobila
parlamentní demokracii «Výmarské republiky», šířila silně konzervativní názory.
Útok na demokracii byl spojen s útokem na racionalitu. Ožívaly romantické vize
středověké Říše jako pravého státu, zvláště mezi katolickými intelektuály …, na
severu Německa se obnovoval … mýtus prusství. Tyto dva vlastně protikladné
mýty, katolicko-universální a prusko-nacionální dokázal nacismus využít a
skloubit v účinnou syntézu. …
Iracionální
opojení silou, válkou je vlastní řadě německých myslitelů první poloviny 20.
století. Max Scheler roku 1915 říká: „pravý kořen veškeré války spočívá v tom,
že veškerému životu samému... je vlastní tendence k vzestupu, k růstu, k rozvoji
...Vše mrtvé, mechanické se snaží jen «udržet»... zatímco život roste nebo
zaniká“.[18]
Život je válka, život je násilí, život je popření rozumu. …
Útok na rozum je
spojen jasně s pokusem o konstrukci nového společenského zprostředkování. Krok
v tomto směru učinil Ludwig Klages. Podle něj se člověk odedávna podílel na
universálním, kosmickém životu. Smysl živoucího těla je duše, která se musí
stát kvůli sdělnosti obrazem (das Bild). Smysl je vnitřní, jev vnější v procesu
zvnitřňování a zvnějšňování se odhalují póly skutečnosti.[19] Ale zákon
ducha prý „odděluje od rytmu kosmického života“. Klages odmítá mechanické
chápání vývoje, které přisuzuje Marxovi. …
Jünger přenáší
témata filosofie života na třídní konflikty doby. Jünger vytváří jakousi mytologii
(ústředním pojmem je „Gestalt“, tvar) a stylizuje ji jako revoluční akt.[20]
Jde o spoutání „živelného“, kterým je dělnictvo. Jeho iracionalismus útočí
proti „velezradě ducha“, proti rozumu v dějinách. Dějiny nejsou objektivním
procesem, nýbrž mýtem, přičemž „vítěz tvoří mýtus dějin“. „Buržoasní“ myšlení „bezpečnosti“
(„Sekurität“) je mrtvou literou, jde o nové, živé myšlení. To vychází z otřesu
jistoty v každém člověku.
Jünger útočí
proti objektivitě dějinného procesu. Cynicky se o tom vyjadřuje mnohokrát, jeho
svět zná jen prosté trvání. „Tvar (Gestalt) je, a žádný vývoj ho
nezvětšuje nebo nezmenšuje. Dějiny vývoje tedy nejsou dějinami tvaru“. Dějiny
jsou potom mýtem. Svět, v němž dojde k vítězství tvaru dělníka se přemění v „plánovou
krajinu“, v „imperiální prostor“. Tím je v podstatě řečeno vše: jde o
zatažení dělníka do imperialistické války. Jünger vidí v buržoasním světě
mrtvé „muzeum“. …
I Baeumlerův
svět je plný protikladu mezi živoucím a mrtvým … Dějiny jsou mýtizovány, a to
znamená zrušení skutečné dějinnosti, protože mýtus je nedějinný, sahá do
prazákladů lidské duše.[21]
Mýtizované dějiny tak vrcholí v kontrastní protiklady: život - smrt, němectví -
neněmectví, válka - mír, nacistický - buržoasní atd. Jednání se zakládá nikoli
na securitas (jež předpokládá rozum), nýbrž na certitudo (tato
jistota předpokládá slepou víru). Hitler pro Baeumlera není méně než idea; - je
více než idea, neboť je skutečný.
Ernst Krieck
pracuje se symboly rasy a krve, kterým přikládá ústřední význam.[22] Oblast
života, „antropologie“ je jedinou skutečností, a proto „tato antropologie
nastupuje na místo užité filosofie“. Skutečnost života hrdinného člověka
vyžaduje čest, která se postaví k jakémukoli rozkazu. Rozkazem se
dostáváme k osobnosti vůdce. Osobnost povolaného vůdce je pak jevištěm, kde se
rozhoduje osud celku. „Bůh mluví, ale bezprostředně v nás v národním průlomu“
(im völkischen Aufbruch).
Fašistickou
teorii společnosti připravovaly koncepce Hanse Freyera a Carla Schmitta i Hugo
Fischera.174[23]
Hans Freyer oslavuje dobyvačnou válku jako to, co zakládá stát a v krvi rasy
vidí svatý materiál, z něhož se utváří národ. Zachování svatosti rasy je hlavní
úkol státu. V čele státu je vůdce, který vytváří beztřídní, ale mnohovrstevnatý
národní útvar. Freyer odmítá buržoasní sociologii jako statickou, chce do
sociologie zavést dynamiku. Ta ukazuje směrem k „revoluci zprava“, k fašistické
organizaci společnosti. Vůdce má „formovat tak národ, aby jeho Říše byla jeho
osudem“.
Podobně hovoří
Carl Schmitt, který vidí ve výjimečném případu moc, v níž „prolamuje síla
skutečného života krunýř mechaniky ustrnulé v opakování“.[24] Schmitt
opovržlivě odmítá parlamentarismus, který se snaží „konzervovat nesmyslný
status quo“. Stejně tupí i socialismus, který je prý „inferiorní mytologií“,
zatímco „silnější mýtus spočívá v nacionálnu“. Nacionální mýtus vrcholí ve válce.
„Ve válce vězí jádro věcí. Od způsobu totální války se určují způsob a tvar
totality státu. Totální válka ale dostává svůj smysl skrze totálního
nepřítele“.
Tohoto totálního
nepřítele dodává nacistická rasová teorie, kterou i sám Hitler pokládal za
podvod vhodný k manipulaci lidí, k vytvoření antihistorického řádu.[25] Její
základy nalezli nacisté u hraběte Josepha Arthura de Gobineau a u Houstona
Stewarta Chamberlaina.[26]
Oba viděli v rasovém boji klíč k pochopení dějin. Chamberlain tvrdí, že cokoliv
není na současné kultuře germánské, je zdrojem nemoci. Ostatně jiné rasy nejsou
lidmi ve vlastním slova smyslu. Chamberlain vyznává kult alogičnosti a rasu
nelze racionálně definovat, je věcí bezprostředního (tj. mimoracionálního)
vědomí. O méněcennosti Židů Chamberlain vůbec nepochybuje, stejně jako o
oprávněnosti nároků Německa na světovládu.
Dějiny se pro
Hitlera přeměňují v tomto podání a pod tímto zorným úhlem v nevědecký
ahistorický mýtus, který má pomoci „nasměrování“ lidí. Dokonce na otázku,
chce-li nacismus vyhubit všechny Židy, odpověděl Hitler: „Ne. Jinak bychom je
musili zase vynalézt. Je podstatné, abychom vždy měli viditelného nepřítele, ne
pouze nějakého abstraktního“.[27]
Celá válka byla tak interpretována jako „židovská válka“ a nikoli jako
imperialistický zápas o světovládu. Při tom se využily všechny antisemitské
tradice německých dějin od Luthera přes Arndta («Fantazie ke zprávě o budoucích
německých ústavách», 1815 - 1816) až po Treitschkeho, který roku 1879
prohlásil: „Židé jsou naše neštěstí“.
Hitlerův hlavní
zájem byl „zpracování“ lidí; jediná věc, kterou systematicky vykládá ve svém
hlavním spisu, jsou metody masové sugesce. Zde se ukazuje jako žák Gustava Le
Bona (a jeho díla «Psychologie mas»[28])
a Scipiona Sigheleho.[29]
Masa je podle nacistického vůdce založena v zásadě jako žena, citově a při
jejím získávání se musí působit ne na rozum, ale na cit.[30] Vůbec
Hitler vyjadřuje svůj opovržlivý názor o masách zcela nepokrytě; podle něho „blaho
pro lidstvo nikdy nespočívalo v mase, nýbrž v jejích tvůrčích hlavách“, jež
jsou tedy povolány k neomezené vládě. Ve jménu vlády „osobností“, „nejlepších
hlav“ útočí nacionální socialismus na demokratickou vládu mas. Proto je hlavním
politickým nepřítelem nacistů marxismus, který je prý „do čisté kultury
dovedený pokus Žida, vyřadit ve všech oblastech lidského života převažující
význam osobnosti a nahradit ho počtem masy“. Tomu prý odpovídá „politicky
parlamentní vládní forma“ a „hospodářský systém odborového hnutí“. Tedy útok na
demokratické instituce, kde mohou pracující hájit svá práva. Aby toto bylo
možno uskutečnit, musel nacismus zmanipulovat masy; „nacionalizovat“ je
prohlásil Hitler za nejvyšší cíl německých fašistů. K tomu je třeba užít apel
na emoce. „Široká masa lidu nesestává ani z profesorů, ani z diplomatů.
Nepatrné abstraktní vědění, jež má, odkazuje její pocity spíše do oblasti citu …
Kdo chce získat širokou masu, musí znát klíč, který otevírá bránu k jejímu
srdci. Ten se nazývá ne objektivita, tedy slabost, nýbrž vůle a síla“, vždyť „široká
masa je jen kusem přírody ...“ A být kusem přírody, znamená být manipulovatelný.
Zaměření mas lze
dosáhnout tím, že se zaměří jejich pozornost na jednoho nepřítele. To
může dosáhnout rasismus. „Rasová otázka dává nejen klíč k světovým dějinám,
nýbrž také k lidské kultuře vůbec“. Tato jednoznačnost zaměření vyžaduje ovšem
vyhlazení všech odlišných ideologií a kulturních prvků, jež rozptylují
pozornost mas. Jak ukazuje Tadeusz Kronski, síla fašismu je v tom, že zužuje
horizont lidí; rozšíření zorného pole totiž fašismus oslabuje, znemožňuje
účinnou manipulaci.[31]
Jde o zlomení odporu vůle působením „řečnického umění ovládající apoštolské
přirozenosti“. K soustředění pozornosti musí fašismus rozpoutat všechny triky a
techniky reklamy a uplatnit je v masové demagogii a sugesci, orientovat vůli
lidí k násilí a agresi na Východ. Je třeba přeměnit lidi v „nejdisciplinovanější,
nejvíc slepě poslušný, nejlépe drilovaný oddíl“.
Antihistorismus
a antiracionalismus jdou ruku v ruce; umožňují sugerovat masám dojem absolutně
nového začátku.[32]
„Omladíme svět“, volal Hitler. Tomu sloužil mýtus o „Třetí Říši“. „Nordická
duše začíná ze svého centra - z vědomí cti - působit znovu … Nová doba německé
mystiky začala, mýtus krve a mýtus svobodné duše se probouzejí k novému
vědomému životu“. Čest? Z Kriecka už víme, co je čest: „Osud vyžaduje od
hrdinného člověka čest, jež se postaví vůči každému rozkazu“. Nová doba tedy
znamená bezuzdný „revoluční aktivismus, který se orientoval k obrazu válečnickonásilné
akce, … požadoval poslušnost mrtvoly a tuto poslušnost vázal jen na rozkaz, ale
nikoliv na žádnou legalitu“. Nacistům jde o mobilizaci rezerv fanatismu ve
prospěch války a násilí. Proto získává slovo „fanatický“ kladný obsah; fanatismus
je jedna z největších ctností nacisty, stejně jako slepá víra, fanatická
víra. …
Lidi nemá smysl
racionálně přesvědčovat, tvrdí Hitler, jde o to, je ovlivnit, omezit svobodu
vůle lidí. K tomu je třeba volit účinné prostředky, a to do nejmenších detailů.
Jako ukázku lze uvést to, že Hitler odmítá konat agitační shromáždění ráno a
přes den, protože svěží lidé se brání indoktrinaci, „naproti tomu večer
podléhají snáze ovládající síle silnějšího chtění“. Iracionalita prostupovala
každodenní jednání lidí, každodenní životní styl obyvatel Třetí Říše;
iracionalita formovala jazyk nacisty ovládané společnosti. Proto „Weltanschaunug“
stojí výše než filosofie, která je příliš racionalistická. Nacionálně
socialistický světový názor funguje jako náhražka náboženství; to má vyústit ve
vytvoření německé církve, což je prý největší úkol doby.[33]
Iracionální rasismus a šovinismus prostupovaly výchovu, „kulturu“, společenský
život, myšlení i jednání lidí. A v pozadí toho všeho násilí a strach.
Protože rasu nacisté přesně nedefinují podle objektivních znaků, lze stroj
teroru spustit proti komukoliv. Regulující, zprostředkující funkce nacistického
teroru bývá srovnávána s inkvizicí, ale byla mnohem účinnější. Vyžaduje se
totální odevzdanost celku, vždyť „rasa se měří podle druhu a stupně schopnosti
výkonu pro rasově-národový životní celek“ (das rassischvölkische Lebensganze).
Tato slepá odevzdanost se vydává za základní germánskou ctnost - Treue.
Teror je
základní, samozřejmou složkou vědomí nacisty a je spojen s vědomím rasové
nadřazenosti. „Tak byla pro vytvoření vyšších kultur jedním z nejpodstatnějších
předpokladů existence nižších lidí … Jistě spočívala první kultura lidstva méně
na zkroceném zvířeti, než spíše na užití nižších lidí.“ Proto je třeba se zříci
humanity. „Dějiny světa jako rasové dějiny jsou dnešním odřeknutím se tohoto
zanikajícího učení humanity.“ Zřeknutí se humanity je příznačné, kult
barbarství a násilí rovněž. Obojí ústí v plán germanizace prostoru,
protože germanizace lidí není možná. To znamená vyhubení neněmeckých, resp.
negermánských národností.
Nástrojem k uskutečnění
těchto cílů, které by znamenalo obrovské zisky pro německé monopolisty, [34] měl být
stát. Zde se liší italský a německý fašismus nejvíce. Na Mussoliniho měl velký
vliv Georges Sorel, který ukázal na to, že politika musí pracovat s mýty.[35] Mýtus má
sjednocovat lidi ve víře v budoucí řád, toto sjednocení založené na víře směřuje
k politickým činům. Mýtus pracuje se zjednodušením světa, a to je nutné pro
čin. „Čin“ se stává prvním zákonem fašistů. „Pravý vůdce davů – říká Mussolini –
se však musí umět rychle rozhodovat a sám svá rozhodnutí vzít do ruky“. Nový
řád je tak založen na víře mas a činech vůdců. … Stejně jako němečtí fašisté, i
italští nenávidí demokracii. Společenské zřízení bylo budováno na korporativistické
zásadě.[36]
„Italský národ je organismus, který má delší život, vyšší životní cíle a
prostředky k činnosti nežli jednotlivci nebo skupiny jednotlivců, z nichž se
národ skládá. Je to mravní, politická a hospodářská jednota, jež se plně
uskutečňuje ve fašistickém státě“. Mussolini hlásá totální stát jako
klíč k fašistické doktrině. „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát“.
Svoboda a rovnost lidí je zavrženíhodná zásada, ale přesto Mussolini apeluje k
masám. „Fašismus chce silný a organický stát, opřený zároveň o širokou lidovou
základnu.“ Fašistický stát je prý „organizovaná, centralizovaná a autoritativní
demokracie“. … Heroický boj, heroická služba státu slouží jako mýtus spojující
lidi. Národ je tak výtvor státu: Národ jako „vyšší osobnost je ovšem národem,
pokud je státem … národ je vytvořen státem, který dává lidu, vědomému si
vlastní mravní jednoty, vůli, a tedy opravdovou existenci“. Stát je tvůrcem
dějin, a „člověk mimo dějiny není ničím“; i Mussolini odmítá „mýtus pokroku“. „Fašista
zavrhuje všeobecná objetí, a ačkoliv žije v pospolitosti civilizovaných národů,
dívá se jim pozorně a s nedůvěrou do očí … Zavrhuje pacifismus, který skrývá
útěk před bojem, zbabělost před obětováním. Válka jediná napíná veškeré lidské
síly a zušlechťuje národy … den, kdy by už nebylo boje, by byl dnem
trudnomyslnosti, smutku, úpadku“.
Tato
nedvojsmyslná orientace na válku se pojí s tím, že fašismus odmítá myšlenku rovnosti
… a proti ní klade vůdcovský princip, což je společné jeho italské i německé
versi. Fašismus je „proti demokracii, která klade na roveň lid a větší číslo a
snižuje tak úroveň většiny, ale je nejryzejší formou demokracie, chápeme-li
lid, jak také má být chápán, kvalitativně a nekvantitativně“. Potud Mussolini.
I Hitler hovoří o „germánské demokracii“ … založené na vůdcovském principu.
Jaká je to „demokracie“, o tom mluví sám Hitler: „autorita každého vůdce dolů a
odpovědnost nahoru“. Oba, Mussolini i Hitler využili rozčarování mas ze
zkorumpované buržoasní demokracie. Oba hrají na populistické nálady, tvrdí, že
nechtějí dát dělníkům jen chléb, nýbrž i účast na moderní civilizaci,
organizují volný čas, rekreaci atd. V organizaci volného času fašismus objevil
výhodný zdroj manipulace lidmi … Zejména v Německu se pojí aktivní i pasívní
poslušnost vůči režimu s počínající konzumní orientací mas.[37] (V tom
směru – i když v menším rozsahu – se tu uplatňuje podobný princip jako v USA).
Fašismus se tváří přitom jako „revoluční“, antikapitalistický. Zejména v Třetí
Říši (kde nacisté zneužili tradic německé romantiky) bylo využito romantického
antikapitalismu, který žil mezi maloburžoasií, jež skýtala hlavní masovou
základnu nacistů. Romantický antikapitalismus dal širokým masám iluzi nového
začátku.
Jestliže ale
italský fašismus stavěl na absolutní převaze státu, německý fašismus staví do
popředí národní pospolitost (Volksgemeinschaft). „Stát je prostředek k cíli.
Jeho účel spočívá v udržování a podporování pospolitosti fyzicky a duševně
stejnorodých bytostí“. Na národu spočívající stát (der völkische Staat) „musí
postavit do středu všeobecného života rasu. Má se starat o udržení její čistoty“.
Jde o stát, který staví na masové základně. Pracovní řád v Německu nebyl proto
budován jako v Itálii shora (od státních korporací), nýbrž zdola, od podniku.
To umožnilo stupňovat iluzi o „lidovosti“ systému a třídní spolupráci.[38] Jiný je
také vztah mezi státem a fašistickou stranou. Zatímco v italském fašismu má v
politickém systému hlavní místo stát, jehož převaha se prosazuje všude, v
nacistickém politickém systému přísluší rozhodující místo NSDAP. Nacistická
strana se totiž stala jakýmsi zastupitelským sborem – ve svých vrcholných
orgánech – všech mocenských sil společnosti, které jsou tu reprezentovány vedle
byrokracie NSDAP v užším smyslu. Politická strana tohoto typu představuje „universální“
organizaci, pokrývající celou společnost, v ní se stýkají zájmy všech typů
byrokracie: vojenské, bezpečnostní (SS), hospodářské, státní, stranické, stejně
i zájmy podnikatelů a monopolistů. Těmto dílčím zájmovým seskupením propůjčuje
účast na vedení NSDAP účast na totální moci, kterou by jinak nemohly dosáhnout,
ať už díky odporu ostatních mocenských uskupení, nebo díky tomu, že jsou
profesionálně a zájmově výlučné. Naproti tomu je NSDAP zvláštní organizací,
která má universální dosah a tak je schopna (m. j. i pro svou masovost) nejlépe
zprostředkovat mezi vládnoucí elitou a ovládanou společností Třetí Říše. Zpětná
vazba, která je takto zajištěna, nemůže nikdy nabýt destruktivního rozsahu a je
plně pod kontrolou elity. Proto je nakonec formálně celý společenský život
totálně zpolitizován, i když ve skutečnosti je depolitizován. Nacistická
ideologie zároveň poskytuje všem obyvatelům „alibi“, však špinavé a nízké se
mění mávnutím proutku ve věc s historickým posláním. Vládnoucí postavení NSDAP
umožňuje také šířit mýtus „lidovosti“.
Italský fašismus
si tak účinné politicko-institucionální zprostředkování nevytvořil. Využívá
spíše než mýtu lidové pospolitosti a rasy při svém kultu silného státu mýtu
vůdce (Duce), který má bezprostřední kontakt s masami. „Mýtus je víra,
vášeň. Nemusí být žádnou skutečností. Tvoří skutečnosti tím, že žene vpřed a že
se stává nadějí, vírou a odvahou“. V mýtu vůdce se slučovala minulost
římského impéria, mýtus latinské kultury, risorgimenta i nové Itálie. Duce se
stal předmětem kultu: vystupoval ve stále nových rolích, v nesčetných
převlecích, jako neúmorně pracovitý, skromný, prostý a přitom geniální člověk.
Duce se staral o rozšiřování přímého styku s lidmi pomocí dopisů, audiencí,
atd., jež dávaly iluzi „lidovosti“ režimu. Zprostředkování racionality
iracionalitou v Itálii ovšem nebylo tak důkladné jako v Německu a válka
(počínaje 10. 6. 1940) znamenala krach mýtu Duceho.[39] Totální
státní moc se ukázala být slabší než v Německu, kde dokázala organizovat
barbarskou válku až do zhroucení na jaře 1945.
Nacisté se staví
odmítavě k liberalismu[40]
a odmítají buržoasní demokracie s jejich individualismem. Člověk nemá hodnotu
sám o sobě, „je osobností jen potud, pokud je vřazen duchovně-duševně do
organické řady předků tisíců rodů“. (Toto zakotvení dává fašistická mystika
krve a půdy, Blut und Boden.) „Individualismus zná jen svobodu «od čeho». Ve
skutečnosti je to bezuzdnost a libovůle, které vedou k anarchii. Jen svoboda «K
čemu» je svoboda tvůrčí, svoboda osobnosti, svoboda člověka tvůrčího pro
pospolitost“.[41]
Fašisté demagogicky využívají nespokojenosti lidových mas s prázdnou, formální
buržoasní demokracií. Fašisté odmítají, že by existoval rozpor mezi individuem
a společností na straně jedné a státem na straně druhé, odmítají osobní právní
garance. Jde prý jen o to, že nacionální socialismus „se zmocňuje pozemské
existence (das irdische Dasein) německého člověka obsažným způsobem“. Podobně
Robert Ley: „My počínáme od tří let. Jakmile dítě začíná chápat, vtiskneme mu
do ruky praporeček. Dále škola, organizace Hitlerovy mládeže, úderný oddíl,
vojenská služba. Ani na okamžik nenecháme je sobě samému. A když prošlo vším
tím, tak je tu svým pořádkem uchvátí «dělnická fronta» a nepustí je - už jako
dospělé - do samé smrti, ať se mu to líbí nebo ne“.[42] Proto
odmítají fašisté formální pojem ústavy. „Říše“ už neměla být „právním státem“,
nýbrž „na německé mravnosti (Sittlichkeit) spočívající světonázorový stát
(Weltanschaungsstaat)“. Stát je vědomým vojákem nacionálně socialistického
světového názoru. To znamená totálnost ideologického zprostředkování. Také
totální ideologické zprostředkování (jako poslední svorník celé společenské
stavby) vyžaduje odpolitizování veřejného života pod heslem úplného
zpolitizování. „Nacionální socialismus nežádá po jednotlivci, aby pěstoval
politiku. Toto umění zůstává vyhrazeno malému počtu k tomu povolaných a
vyvolených. Ale požaduje po každém jedinci v německém národu, aby politicky myslil
a cítil“. Stačí tedy pasívní loajalita, pragmatická podpora režimu.
Sebeidentifikace národa je věcí krve. Ideologické zprostředkování je ovšem vědomě
vázáno na brutalitu, na brutální sílu, strach, barbarství, kult pohrdání smrtí.
Kultem činu, slepé aktivity měla být získána zejména mládež, neznající slabost,
mírnost; čin musí být slepý, nesmí být důsledkem vědění a reflexe: „vědění je
pro mé mladé lidi zkázou“, říká Hitler. Tato slepá aktivita má vyústit v teror,
protože „teror je nejúčinnějším nástrojem politiky“ … Masy to potřebují. Ony
mají zapotřebí něčeho, co je přinutí třást se hrůzou“ … Hitler dodává: „Duševní
zmatek, vzájemně si odporující city, neřešitelnost, panika, to jsou mé nástroje
… Svět je možné ovládnout jen strachem. … Nač volat po krutosti a rozčilovat se
nad týráním“. …
Iracionalita
zprostředkovala racionalizaci produkce zisku, která našla svůj nejotřesnější
výraz v ekonomickém zhodnocení mrtvých vězňů v koncentračních táborech, v
racionalizaci poprav atd.[43]
Pohádkové zisky německých monopolů se zakládaly na iracionalitě všech dílčích
struktur. Ale zprostředkování společenské racionality ztělesněné v maximalizaci
zisku iracionalitou nezaniklo s fašismem. Současný kapitalismus užívá ovšem
jemnějších a účinnějších metod, ale přesto masově produkuje iracionalitu,
kterou využívá jako zprostředkujícího činitele. S velkou vlnou iracionalismu se
dnes potýká lidstvo v době globálního nástupu restauračních tendencí,
soupeřících s tendencemi postkapitalistickými.
Po druhé světové
válce se prosadil „americký“ model kapitalismu jako řešení systémové krize
buržoasní společnosti v celosvětovém rámci. Fašismus jako alternativa
společenského vývoje se ukázal pro světový kapitál méně efektivní než
rekonstrukce buržoasně-demokratických principů v oblasti ekonomické, politické
i kulturně ideologické. Extrémní invazi iracionality tento nový kapitalismus
odzvonil. V nejvyspělejších zemích místo populistické pravice zaujala moderní,
údajně nepopulistická pravice (recidiva pravicového populismu se objevila v USA
v době studené války v maccarthyismu a populistické rysy má i americká „nová
pravice“, Berlusconiho «Forza Italia» atd.); strany a hnutí tohoto typu byly
nositeli neokonzervativní vlny 80. let.
Teorie
socialismu odmítá zprostředkování společenské racionality iracionalitou, i když
k tomu v době stalinismu a poststalinismu docházelo. Moderní socialismus se
snaží vyloučit ze společenského vývoje produkci iracionality, usiluje o
zprostředkování společenské racionality nejen moralitou, ale i využitím všech
civilizačních zpětných vazeb. Je ověřenou pravdou, že režimy s charismatickými
vůdci vznikaly tam, kde sféra zprostředkování, soustava zpětnovazebních prvků,
základní infrastruktura moderní společnosti buď nebyla ještě vytvořena (Rusko,
Latinská Amerika, arabský svět), nebo tam, kde se pod vlivem krizových otřesů
rozpadala (Itálie, Německo atd.). Charismatičtí vůdci a systém s nimi spojený
jsou překážkou vytvoření nebo rekonstrukce občanské společnosti; tento typ
odcizených mocenských struktur vyžaduje „amorfní“ stav, společnosti, její „kašovitou“,
nevyzrálou podobu. Analýzy těchto mocenských struktur a jejich ideového zázemí
jsou varováním a produktivním poučením zvláště dnes, kdy přechod od
autoritativních režimů k demokracii a tržní ekonomice se stal dějinným procesem
zahrnujícím celou východní část evropského kontinentu.
Odkazy:
[1]
G. W. F. Hegel, Wissenschaft der Logik II, Berlin 1975, s. 409.
[2]
Srv. G. Lukács, A tragédia metafizikája, v: Utam Marxhoz I, Budapest 1971, s.
68, 69 (Metaphysik der Tragödie, Logos II, 1911 - 1912).
[3]
G. W. F. Hegel napsal, že jen do té míry, do jaké má něco v sobě rozpor, má
pohyb a činnost (Werke in zwanzig Bänden, Bd. 6, s. 74 n.). Ale mohou rozpory
plnit tuto roli, přecházejí-li protiklady libovolně ve svůj opak, jsou-li
vzájemně lhostejné?
[4]
J. W. Goethe, Faust, Praha 1965, s. 80 (Faust, Poetische Werke, 3. vyd., Berlin
und Weimar 1970, s. 464).
[5]
Ze západní literatury srv. např. H. Arendt, The Origins of Totalitarianism, New
York 1951; R. Aron, The Century of Total War, Garden City, New York 1954,
Boston 1960; C. J. Friedrich (vyd.), Totalitarianism, Cambridge, Mass. 1954; C.
J. Friedrich - Z. Brzezinski, Totalitarian Dictatorship and Autocracy,
Cambridge Mass. 1956; W. Gurian, The Rise of Totalitarianism in Europe,
American Historical Association, Proceedings: Report, 1942, vol. 3, s. 297 -
304; C. J. H. Hayes, The Novelty of Totalitarianism in the History of Western Civilization,
v: Proceedings of the American Philosophical Society, 82, 1940, s. 91 - 102;
Peter C. Ludz, Offene Fragen in der Totalitarismus-Forschung, Politische
Vierteljahresschrift, 2, 1961, s. 319 - 348; Bertram D. Wolfe, Communist
Totalitarianism, Boston 1956, revid. vyd. 1961. Kritický vztah k těmto západním
pracím ale neznamená, že bych ve sféře formy a fungování moci nenalézal mezi
stalinismem a fašismem určité obdoby: základní je shoda mechanismu ovládání:
despotická moc roste z atomizace společnosti. Základní cíle hodnoty a ideologie
obou systémů ale byly i v době nejhorších výstřelků stalinismu jiné,
stalinismus nepopíral humanismus a racionalismus (hlásil se k humanistické a
racionalistické ideologii), nehlásal vyhubení celých ras a národů, nepraktikoval
genocidní program a systém rasové nadřazenosti; stalinský protosocialismus i v
těch nejsložitějších podmínkách přinesl sociální a kulturní vzestup většině
společnosti. Dnešní marxistická historická věda otevřeně o všech těchto věcech
píše, včetně určité viny stalinismu na rozštěpení dělnické třídy (doktrína
sociálfašismu), které usnadnilo Hitlerovi cestu k moci.
[6]
Srv. F. Neumann, Behemoth: The Structure and Practice of National Socialism,
1933-1944, 2. vyd. New York 1944.
[7]
G. Lukács, Die Zerstörung der Vernunft. Der Weg des Irrationalismus von
Schelling zu Hitler, Berlin 1955. Srv. György Lukács, A humanizmus és a
barbárság harca (1943), Lukács Archívum, Budapest 1985, O Lukácsově boji s
fašismem L.Sziklai, Lukács és a fasizmus kora, Budapest 1985.
[8]
G. W. F. Hegel, Phänomenologie des Geistes, Stuttgart 1932; Grundlinien der
Philosophie des Rechts, Berlin 1981.
[9]
M. Weber, Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus, v: Die
protestantische Ethik I, Hamburg 1969; srv. mou knihu Z myšlenkového světa reformace,
Praha 1989.
[10]
Srv. M. Weber, Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen 1922, s.156. W. J. Mommsen,
Rationalisierung und Mythos bei Max Weber, v: Mythos und Moderne, vyd.
K.H.Bohrer, Frankfurt am Main 1983; s. 382-402;W.J.Mommsen, The Age of
Bureaucracy. Perspektives of the Political Sociology of Max Weber, Oxford 1974,
s. 91; G. Lukács, Die Zerstörung der Vernunft, s. 474 nn.; Současná buržoasní
politická věda, Praha 1985, s. 49 nn.
[11]
M. Weber, Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen 1922, s. 768. Srv. M. Weber, On
Charisma and Institutions Building, v: Selected Papers, ed. S. N. Eisenstadt,
Chicago - London 1968, s. 169 nn.
[12]
Srv. J. Válka, Česká společnost v 15. - 18. století. II. Bělohorská doba.
Společnost a kultura „manýrismu“, Praha 1983 (skripta FFUJEP). Zamlžení
podstaty barokní kultury přináší kniha J. P. Kučery a J. Raka, Bohuslav Balbín
a jeho místo v české kultuře, Praha
[13]
Srv. i J. Hanzal, Od baroka k romantismu. Ke zrození novodobé české kultury,
Praha 1987; Z. Kalista, České baroko, Praha 1941; týž, Tvář baroka, Praha 1992.
[14]
D. Bell, The Cultural Contradictions of Capitalism, London 1976.
[15]
K. Marx, Kapitál I, Praha 1954, s. 97 (= MEW 23, s. 94).
[16]
J. Polišenský, doslov k I. R. Grigulevič, Dějiny inkvizice, s.365.
[17]
Srv. Lothart Kettenacker, Der Mythos vom Reich, v: Mythos und Moderne, s.
261-289.
[18]
Max Scheler, Der Genius des Krieges und der deutsche Krieg, Leipzig 1915, s.
42.
[19]
L. Klages, Vom kosmogonischen Eros, München 1926, s. 63.
[20]
E. Jünger, Der Arbeiter. Herrschaft und Gestalt, Hamburg 1932.
[21]
A. Baeumler, Der Mythos vom Orient und Occident, Einleitung für Bachofen -
Ausgabe, München 1926, s. XC n.
[22]
Ernst Krieck, Völkisch politische Anthropologie, Bd. I; Die Wirklichkeit,
Leipzig 1936, s. 74.
[23]
H. Freyer, Prometheus, Jena 1923; týž, Der Staat, Leipzig 1925, týž, Theorie
des objektiven Geistes, Leipzig 1938; H. Fischer, Marx, Jena 1932; týž,
Soziologie als Wirklichkeitswissenschaft, Leipzig - Berlin 1930;C. Schmitt,
Politische Theologie, München - Leipzig 1934; týž, Der Begriff des Politischen,
München - Leipzig 1932; týž, Positionen und Begriffe, Hamburg 1940; týž,
Legalität und Legitimität, München-Leipzig 1932. H. Freyer, Der Staat, s. 146.
[24]
C. Schmitt, Politische Theologie, s. 22, srv. tamtéž, s. 11.
[25]
H. Rauschning, The Voice of Destruction, New York 1940, s. 232.
[26]
Srv. např. J. A. de Gobineau, Die Ungleichheit der Menschenrassen, Berlin 1935;
H. S. Chamberlain, Wehr und Gegenwehr, München 1912; týž, Politische Ideale,
München 19263; týž, Die Grundlagen des 19. Jahrhunderts I-II, München 19002;
týž, Kant, München, 19092; týž, Die Weltanschauung, München 19122.
[27]
Srv. V. Klemperer, LTI, Leipzig 1985.
[28]
G. Le Bon, Psychologie der Massen, München 1908 (La psychologie des foules,
1895). Srv. Mc Dougall, The Group Mind, 1920; Ch. Blondel, Psychologie
collective; Fanersworth, Social Psychology, 1936.
[29]
Scipione Sighele, Psychologie des Auflaufs und der Massenverbrecher, 1897.
[30]
A. Hitler, Mein Kampf, München 1942, s. 201.
[31]
T. Kronski, Fašismus a evropská tradice, Praha 1967. K chudobě jazyka
nacistické propagandy V. Klemperer, s. 25 nn.
[32]
Srv. K. Pätzold - M. Weissbecher, Hakenkreuz und Totenkopf. Die Partei des
Verbrechens, Berlin 1981, passim. a zvl. oficiální populární dějiny
nacistického hnutí Dokumente der Zeitgeschichte (F. Maier - Hartmann, Dokumente
des Dritten Reiches, München 1940). K volbám v Německu S. M. Lipset, Political
Man. The Social Bases of Politics, Garden City, New York 1963, s. 138-152.
Ideologii nacismu analyzoval užHans Günther, Der Herren eigner Geist. Die
Ideologie des Nationalsozialismus, 1935, nové vyd. Berlin 1984. Dojem nového
začátku je využíván i v jiných politických strukturách: srv. A. Gedö, Krízové
vedomie a filozofia, Bratislava - Praha 1984, s. 112: v USA také každý
president vyhlašuje novou éru - Roosevelt New Deal, Truman Fair Deal, Kennedy
New Frontiers, Johnson Great Society, podobně postupoval ve svých dvou
presidentských obdobích Ronald Reagan a dnes vůdce republikánů Newt Gingrich se
svou „smlouvou s Amerikou“.
[33]
A. Rosenberg, Der Mythus, s. 614-615.
[34]
Srv. portréty některých z nich v Sturz ins Dritte Reich, Historische Miniaturen
und Porträts 1933/35, Leipzig - Jena-Berlin 1985.2
[35]
Georges Sorel, Réflexions sur la violence (1907), Paris 19368. Srv. k vlivu
Sorela na Mussoliniho G. Gentile, Grundlagen des Faschismus, Stuttgart 1936, s.
20.
[36]
Srv. B. Mussolini, Der Faschismus, Lehre und Grundsätze, Rom 1935; B.Mussolini,
Řeči o Itálii a fašismu, Praha 1935, zvl. s. 181 nn. Srv. i J. Kapras ml.,
Fašismus, Praha 1936.
[37]
Jistá nedostatkovost trhu přitom nevede ke zhroucení, nýbrž ke stabilizaci
systému, protože je spojena s preferencí „angažovaných“ skupin a zvyšuje tak
masovou snahu po integraci do systému a dosažení těchto výhod.
[38]
Srv. E. R. Huber, Verfassungsrecht des Großdeutschen Reiches, Hamburg 19392, s.
158 nn.
[39]
Podrobně Jens Pedersen, Mussolini: Wirkichkeit und Mythos eines Diktators, v:
Mythos und Moderne, s. 242-260. R. de Felice, Mussolini il duce I-II, Torino
1981; týž, Mussolini il fascista I-II, Torino 1966, 1968;Ph. Cannistaro, La
fabbrica del consenso. Fascismo e mass media, Bari 1975; A. Tasca, Nascita e
avvento del fascismo, 1-2, Bari 1965.
[40]
A. Rosenberg, Blut und Ehre, München 1939, s. 71.
[41]
Otto Diettrich, Revoluce v myšlení, Praha 1940, s. 29.
[42]
Cituje A. Kolman, Ideologie německého fašismu, Praha 1946, s. 24.
[43]
Wilhelm Reich, Die Massenpsychologie des Faschismus (pracuji s fin. př.
Fasismin massapsykologia, Helsinki 1982) vysvětluje iracionální rysy fašismu a
sám fašismus z psychické struktury mas v Německu (zvláště pokud jde o
maloburžoazii), kde prý autoritářská sexuální kontrola ze strany otce vede k
destrukci osobnosti a tím i k sebeidentifikaci mas s Vůdcem. Reich potom
rozšiřuje platnost fašismu na řadu historických údobí a společností, protože je
to prý nemoc objevující se prakticky všude, kde se vyskytuje destrukce
osobnosti podložená sexuální kontrolou. Masy se pak prý přirozeně podřizují
Vůdci, jsou přirozeně reakční. Je iracionalita nacismu jenom věcí hlubinných
pudových struktur, jak předpokládá Reich? Ne. Historický a sociální kontext
vzniku nacismu byl rozhodující, stejně jako při vzniku jiných forem fašismu.