logo SDS
Dnešní datum: 16. 07. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 756x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 704x)

Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia
(10. 09. 2018, 676x)

Praha není stádo?
(25. 08. 2018, 606x)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“
(12. 09. 2018, 605x)

Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa
(10. 09. 2018, 588x)

Socialismus, nový pohled a strategie
(06. 09. 2018, 572x)

Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 465x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 18
Prům. 12.7
21 denni
Max. 412
Prům. 298.5

Nyní si čte web : 75 uživ.

02. Články, statě, projevy

* NPD a neonacistická scéna v Německu

Vydáno dne 29. 04. 2005 (18212 přečtení)

Seminární práce pro kurz Pol_516 Vysoké školy ekonomické ve školním roce 2004/2005

Obsah:

Úvod

Vymezení základních pojmů

Vývoj pravicového extremismu v poválečném Německu

politické strany:

Závěr

Přehled literatury a jiných zdrojů

Poznámky


Úvod

Nacionalismus, nacismus a neonacismus, fašismus a neofašismus, pravicový radikalismus patří a patřily mezi ústřední témata politologů, historiků, novinářů, ale i politiků a v té které době i široké veřejnosti. Politologové tyto pojmy zkoumají z hlediska vědeckého a analytického, historici v nich spatřují determinanty a zároveň produkty vývoje lidské civilizace. Novináře lákají šokující události, násilí, nebezpečí, a tak kritizují nejen politické vedení, jež by především mělo čelit problému pravicového extremismu. Veřejnost se staví k této otázce lhostejně, odmítavě či přívětivě, jen se v průběhu času mění početní zastoupení jednotlivých postojů.

Problém pravicového extremismu není samozřejmě výlučnou záležitostí Německa, podobné politické strany a organizace lze vyhledat ve většině evropských zemích, v Belgii, Dánsku, Francii, Řecku, Itálii, Polsku, Rusku, Španělsku, ale i ve Spojeném království a Irsku. Německo v souvislosti s pravicovým extremismem však nabízí k studii a analýze mimořádně pestrou paletu, ať už z hlediska časového, dopadu na společnost německou i světovou, ale i z hlediska rozmanitosti jednotlivých pravicově extremistických stran, organizací a uskupení. Lee McGowan píše, že „vzhledem k excesům Hitlerova režimu mezi lety 1933 a 1945 se Německo nabízí jako předmět studie o soudobém pravicovém extremismu pravděpodobně nejvýrazněji, zároveň je však badatelsky zajímavé i s ohledem na různorodost typů a forem politických systémů, jež se na německém území v průběhu uplynulých 130 let vystřídaly.“[1]

Navíc, pohlédneme-li do minulosti, je na bíledni, že vývoj našeho státu je v té či oné míře určován vývojem v Německu respektive Německém císařství, Sv. říši římské atd. S ohledem na současný stav je možno předpokládat, že se tento vztah ani v budoucnu nezmění. Tímto získává analýza situace v Německu pro nás nového rozměru, a to velmi subjektivního. Každý by si měl uvědomit, jaký vliv na náš stát má politická a hospodářská situace v Německu. Otázka pravicového extremismu spadá  docela jistě do politické sféry, a už jenom právě proto je jí třeba věnovat nadměrnou pozornost. Většina lidí však tento problém naprosto pomíjí z nevědomosti nebo s přesvědčením, že pravicový extremismus na přelomu tisíciletí nepředstavuje žádnou hrozbu nebo že jde o „hru“ několika iracionálních a násilných jedinců stojících na pokraji společnosti. Zájem o pravicový extremismus je proto velmi malý, občas probuzen mimořádnými událostmi však téměř nikdy nesahá za státní hranici. Z důvodů, které jsem jmenoval a které ještě jmenovat budu, by však mělo být patrné, že by se tento postoj nemusel vyplatit.

Lee McGowan ve své knize Radikální pravice v Německu popisuje systematicky a komplexně vývoj pravicového extremismu na tomto území. Období 130 let rozděluje do několika etap. Vymezuje období autokracie druhé říše v letech 1871-1918, dále období vetché výmarské demokracie (1919-1933), následně pak nacionálněsocialistickou diktaturu NSDAP do roku 1945. Další etapu vývoje pravicového extremismu spatřuje v éře okupace poraženého Německa spojeneckými mocnostmi, tedy do roku 1949. Posledním mezníkem jeho rozdělení mu je opětovné sjednocení Německa v říjnu 1990. Pro každé období se Lee McGowan snaží vysledovat hlavní myšlenkové proudy a trendy pravicového extremismu a charakterizuje jednotlivé politické strany a uskupení.

Ve své práci budu věnovat svou pozornost zejména období nejmladšímu počínajícímu znovusjednocením Německa. Především pak situaci současné, totiž volebnímu úspěchu NPD, její historii, struktuře a nynější neonacistické scéně, a jejich vzájemnému vztahu. Rád bych se také dotkl propagace neonacismu právě v souvislosti s legálními politickými stranami (NPD, DVU). Pro ilustraci rozsahu a povahy pravicového extremismu v Německu jsem se však rozhodl i pro exkurs do období předcházejícího.

Vymezení základních pojmů

Před samotnou analýzou dění v Německu však obrátím ještě pozornost k vymezení stěžejních pojmů, které budou mou práci po celou dobu doprovázet. Za nutné považuji definovat pojmy radikalismus, extremismus, nacismus a neonacismus, resp. fašismus a neonacismus.

Nacismus - nacionální socialismus, fašismus: Nacionální socialismus se objevil ve 20. letech minulého století v Německu jako svébytná odrůda italského fašismu. Fašismus lze stručně vymezit jako nacionalistické, autoritářské a neliberální revoluční hnutí opírající se o odmítnutí marxismu. Jeho cílem je vytvoření nové kolektivní a antiindividualistické společnosti, v níž budou všechny společenské třídy a vrstvy dokonale integrovány. Fašismus se zaměřoval na lidské emoce, rozmrzelost, zlobu a frustraci. „Po intelektuální stránce byla fašistická ideologie ovlivněna sociálním darwinismem, antikarteziánskou a antikantovskou filosofií Bergsona a Nietzscheho.“[2] Fašistická i nacistická teorie klade velký důraz na vymezení pojmů národu a státu a jejich vzájemného vztahu. V Chartě práce z roku 1927 se uvádí - „Italský národ je mravní, politická a hospodářská jednota, jež se plně uskutečňuje ve fašistickém státě. Podle Mussoliniho je podstata státu vyjádřena heslem: vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát. Italský fašismus chápe národ jako výtvor státu,“[3] což je jeden z hlavních rozdílů mezi oběma ideologiemi.

Nacismus v zásadě kopíroval postoje italského fašismu ve vztahu ke komunismu, marxismu, nacionalismu, jako odrůda fašismu je nacismus vnímán především pro jeho šíření rasismu a antisemitismu. Toto se velmi projevuje již ve vztahu státu a národa. Na rozdíl od italského fašismu je pro nacismus fundamentálním národ, nikoli stát. Národ tu představuje přirozené společenství rasově i duševně stejnorodých lidí. „Je to vědomé a osudové společenství vzniklé stejným rodovým původem (Abstammung) a spojené stejným světovým názorem…národ není jen společenstvím řeči, ale i krevním příbuzenstvím.“[4] Podle nacistická teorie není  příslušnost k národu založena na vůli jednotlivce, ale je dána přírodou. Příslušnost ke státu je potom dána příslušností k národnímu společenství, které má být jakýmsi organickým celkem nadřazených jednotlivců, kteří, jakožto od přírody nesvobodní, z něho čerpají svá práva. Říkalo se, že Němcem není možno se stát, Němcem se lze pouze narodit. Jako dalším specifikum německého fašismu může být uvedeno mimořádné akcentování nordického mysticismu a agresivního militarismu.

Podstatou nacismu jsou tedy dva komponenty, fašistická víra, že národní jednoty a národních cílů lze nejlépe dosáhnout v totalitním státě řízeném státostranou založenou na tzv. führerprincipu, a „rasistické přesvědčení o nadřazenosti árijské rasy, z něhož vyplývá, že jiné rasy lze plným právem porobit nebo i zcela zlikvidovat.“[5]

Neofašismus a neonacismus jsou fenomény poválečné společnosti, které se v průběhu druhé poloviny 20. století staly nepopíratelnou součástí politické scény mnoha vyspělých zemích. Současně s tím však nabyly na významu i sociologicky. Pojmy neofašismus, resp. neonacismus lze použít k vyčlenění a označení těch politických hnutí a ideologií, které navazují na meziválečný fašismus resp. nacismus, přejímají jeho společenské i politické hodnoty a snaží se o jeho obnovu. G. B. Ginzel říká: „Neonacisté jsou pravicoví extremisté, bylo by však chyba označovat všechny pravicové extremisty za neonacisty, neboť neonacismus je další formou pravicového extremismu, kde z averze povstává nenávist, kde se hájí násilí v boji proti demokracii a voleným vládám a kde se touží po diktatuře jednoho vůdce založené na národoveckém rasismu.“[6] Neonacismus tedy patří do množiny pravicového extremismu, kde zaujímá zřejmě první místo z hlediska svého sklonu k militarismu. Velmi podstatným rysem neonacismu oproti jiným pravicově extremním proudům je fakt, že současný demokratický systém nechce reformovat, ale bezezbytku vykořenit.

Mnohem složitější je však vymezit pojmy radikalismu a extremismu, které zcela podléhají faktorům časovým, politickým, kulturním i geografickým. Na přelomu 19. a 20. století se pojem extremismus, zejména v oblasti politiky, významově překrýval s pojmem radikalismus, v průběhu 20. století však docházelo k jejich významové diversifikaci. „Radikalismus je politický postoj obhajující fundamentální změny v existujícím politickém, ekonomickém a sociálním pořádku, který se opírá o kořeny považované za základní hodnoty. Jeho smyslem je přizpůsobit budoucí stav společnosti těmto hodnotám za použití přiměřených prostředků, které jsou nutné k tomu, aby bylo tohoto stavu dosaženo a aby byl tento stav dlouhodobě životný a stabilní. Obsah i forma radikalismu se proto mění s měnící se společností, zejména s dosaženým stupněm poznání.“[7] Radikální je tedy ten, kdo si žádá radikální změny současného společenského řádu, zároveň s tím ale dodržuje jeho pravidla a pohybuje se v jeho mezích. Extremista však ve svých cílech a jednání jde ještě dále. Používá nepřiměřených prostředků, které nejsou nezbytně nutné, aby dosáhl vytvoření zcela nového společenského řádu. Německý Spolkový úřad na ochranu ústavy pokládá politické aktivity či organizace za „extremistické, a tedy protiústavní v právním smyslu pouze tehdy, jsou-li namířeny proti další existenci naší liberální a zákonné ústavy.“[8]

Vývoj pravicového extremismu v poválečném Německu

V polovině roku 1945 bylo s definitivní platností poraženo Hitlerovo Německo a jeho území obsazeno spojeneckými vojsky, která se chtěla jednak vypořádat s nacistickými zločiny a nastolit zde takové poměry, aby k podobným událostem již nedošlo, jednak ale přetvořit okupované zóny k obrazu svému jako nárazníkové státy potencionálního konfliktu supervelmocí, SSSR a USA. Martin A. Lee vidí v těchto politických souvislostech jeden z důvodů, proč zároveň s bezpodmínečnou kapitulací nacistických armád, s objevením vyhlazovacích táborů a dalších válečných zločinů  nejen že nezanikl, ale proč se pravicový extremismus, včetně neonacismu, dokázal tak rychle a často i úspěšně vrátit na německou politickou scénu. Drtivá většina nacistů vlastně vyvázla bez větší újmy, někteří vstoupili do tajných služeb okupantů, jiní prchli do zahraničí nebo zdůvodňovali své členství ve straně strachem, a o další ztrácela spojenecká justice zájem. Svět věřil v naprostou porážku nacismu a rozdělil se na dva póly. K příčinám vzestupů a pádů stran krajní pravice se nebudu v této části práce obracet, protože to překračuje její rámec.

Je třeba si také uvědomit, že v NDR nebylo pro pravicový extremismus v podobě politických stran místo, proto je zde v této souvislosti nabídnuta pouze historie západního Německa. Východní Německo se proměnilo v totalitní stát se socialismem a antifašismem coby nejvyššími hodnotami. Téma nacistické minulosti je značně tabuizováno a velmi zjednodušeně podáváno jako poslední fáze kapitalistického společenského řádu. Pravicově extremistické aktivity a násilí však k východoněmeckému životu patřily, z různých důvodů jim ale nebyla věnována dostatečná pozornost. Husbands vnímá neonacismus ve východním Německu jako „samovolně vzniklý jev s vlastním charakterem zahrnujícím menší výlučnost, větší anarchii, větší násilnost, méně konvenční ideologie, cílenější xenofobii a také širší podporu než na západě.“[9] Fakt, že se NDR s touto svou minulostí nikdy nevyrovnala, se současně se socioekonomickými problémy v 90. letech stal nesmírně úrodnou půdou pro krajní pravici, ale o tom až později.

Bezprostředně po válce se s pravicově extremistickými stranami tvrdě zacházelo, jako třeba s Německou nacionální stranou lidovou (DNVP), které nebylo uděleno povolení. Roku 1945 však vznikly nové ultrapravicové strany, Německá konzervativní strana a Německá strana obnovy, jež se o rok později spojily v Německou pravicovou stranu (DReP), která sebe samu vnímala jako předválečnou nacionální a konzervativní sílu.

Ve volbách roku 1949 získala DReP 1,8% - 5 křesel ve Spolkovém sněmu. Následující rok došlo k vnitrostranickému rozkolu mezi radikálnějšími nacionalisty a tradičními konzervativci, který vyvrcholil odchodem prvně jmenovaných, což podnítilo vznik extremnějších stran. Nejvýznamnější z nich byla Říšská socialistická strana (SRP), jakési podhoubí, ze kterého vyrostla NPD. Proto jí věnuji krátkou kapitolu.(str. 10)

Léta 1953-1964 označují historikové za stagnaci a úpadek organizovaného pravicového extremismu. Mezi nejvýznamnější v tomto období patří znovu DReP, ke které se opět vrátili někteří členi zakázané SRP, dále Německá strana (DP) a Blok vyhnaných a diskriminovaných (BHE). Zajímavostí je, že vedení DP splynulo v roce 1960 s hlavní politickou silou CDU (Křesťanko-demokratickou unií) a část členů se přidala k BHE. Zbytky DP a BHE se sloučily ve Všeněmeckou stranu (GDP). V letech 1954-1964 se podařilo krajní pravici akorát jednou překonat novou 5% hranici a získat tak zastoupení ve Spolkovém sněmu. Tento úspěch zaznamenala DReP přejmenovaná na Německou říšskou stranu (DRP) v roce 1959 v Rýnské Falci. Po roce 1961 se do vedení této strany dostává Adolf von Thaden, který má nastartovat několikaleté úspěšné tažení krajní pravice politikou.

DRP se totiž spojila s pozůstatky DP a GDP, čímž 28. listopadu 1964 vznikla Národnědemokratická strana Německa (NPD) a rázem se stala skutečnou politickou silou. (viz níže)

V průběhu let 70. však dochází ke stejně nečekanému a prudkému propadu strany, jakým byl i její vzestup. Tato skutečnost znamenala, že se strana, která sdružovala jak nacionální konzervativce, pravicové extremisty s novými idejemi, ale tak i neonacisty, začala štěpit na nové organizace, často mnohem radikálnější. Z NPD povstaly mj. Akční fronta nacionálních socialistů (ANS) a Skupina branného sportu Hoffman. Tato etapa vývoje krajní pravice v Německu (1972 – 1984) se vyznačovala také tím, že se organizace a politické strany tohoto proudu značně „omladily“, a také tím, že se síly krajní pravice dostaly na samý okraj politického života.

A přesto ve chvíli, když hlas pravicových extremistů v politických kruzích téměř utichl a jejich volební výsledky byly čím dál tím slabší, došlo zase k Prudkému zvratu událostí. Postaraly se o to zejména Republikánská strana (Republikaner), NPD a Německá národní unie (DVU), kterou zformoval tiskový magnát dr. Gerhard Frey. DVU se roku 1987 stala největší pravicově extremistickou skupinou se svými 12 tisíci členy.

Údaje za rok 1988 hovoří o 30 tisících osob začleněných do různých pravicově extremistických stran, o 13 let později to má být ještě o 16 tisíc více. Po dvaceti letech se krajně pravicové strany opět začaly dostávat do zemských parlamentů. Republikánská strana, založená v roce 1983 třemi bývalými členy CSU, Franzem Handlosem, Ekkehardem Voigtem a Franzem Schönhuberem, získala v evropských volbách již šest let nato dokonce 7,1%, což bylo přes dva milióny voličů.

Poslední etapa vývoje, po znovusjednocení Německa, nezačíná pro krajní pravici nikterak úspěšně – v prvních spolkových volbách získávají republikáni pouhá 2% hlasů, na úrovni zemských voleb v roce 1992 však dokáží překonat i 10% hranici. Přesto v průběhu 90.let doznává Republikánská strana trvalé stagnace a propadu. Opačný vývoj přebírají zvláště DVU a NPD, které se pomalu stávají dominujícími extremně pravicovými stranami.

Říšská socialistická strana (SRP)

Pro naše téma je tato strana důležitá zejména tím, že z ní pocházela většina funkcionářů v roce 1964 založené NPD.

SRP vznikla v roce 1949 odtržením od Německé pravicové strany a brzy se stala nejúspěšnější mezi ostatními malými pravicově orientovanými stranami. Již výběrem svého jména poukazovala SRPna to, v jakých politických mezích se bude pohybovat. Téměř všichni zakládající členové byli členy NSDAP nebo jiných nacistických organizací ještě před rokem 1933. Dřívější aktivisti NSDAP byli cíleně  vedením strany získáváni, vedoucí pozice obsazovali „zasloužilí členové“.[10]

SRP lze považovat za jednoznačně neonacistickou stranu. Její stranický program byl jakýmsi novým vydáním programu NSDAP. Otto Ernst Remer, jeden z nejvyšších představitelů strany, dokonce prohlašoval, že mezi SRP a jejím vzorem je pouze jeden rozdíl, a to časový.

Mezi nejvyšší cíle SRP tak patřilo obnovení Německé říše, která v jejich očích ještě nezanikla. Odmítala bonnskou demokracii a za hlavu státu pokládala admirála Dönitze. Z této myšlenkové konstrukce SRP vyvozovala právo na odpor proti ústavnímu systému.[11]

SRP navíc vydržovala i jisté skupiny, které již svým zevnějškem odkazovaly na NSDAP. (uniformovaní pořadatelé, červené vlajky s černým říšským orlem namísto zakázaného hákového kříže atp.)[12]

SRP jednoznačně propagovala tzv. führerprinzip, který jako jediný mohl zajistit potřeby cílové formy německé společnosti – národní pospolitosti. Ve věci „konečného řešení židovské otázky“ se SRP vyjadřovala kriticky pouze ke způsobu, jakým byla prováděna. Hitler byl touto stranou nepokrytě uctíván.

Přesto SRP získala v květnu roku 1951 při volbách do zemského sněmu v Dolním Sasku 11%, v říjnu téhož roku v Brémách 7,7%.

V létě 1951 bylo také zahájeno 25 trestně právních řízení proti řečníkům SRP. O rok později byla strana pro její neskrývané odkazování na NSDAP označena za protiústavní a definitivně zakázána. Soud nařídil rozpuštění strany a konfiskaci jejího majetku k obecně prospěšným účelům.[13]

Její členové se poté podíleli v zhruba 60 nástupnických organizacích, či vstupovali do jiných pravicově extremistických stran.

Neonacistická a krajně pravicová uskupení

Vedle etablovaných krajně pravicových stran se v Německu, jako jinde v západní Evropě, začínají již krátce po válce objevovat nacionálněsocialistické skupiny. Skutečným rozkvětem jsou jim pak 70.léta. V Německu se tito neonacisté chápou jako pokračovatelé NSDAP, jako hnutí, které pohrdá hodnotami bonnské liberální demokracie, lidskými a sociálními právy, dělbou moci a politickou pluralitou. Chtějí zpět totalitářský stát založený na rasovém programu, který má zajišťovat národní kulturu a jednotu proti Židům a jiným cizím vlivům. Za ty byly považovány do roku 1991 zejména Sovětský svaz a Spojené státy, které měly rozervat německý národ, a tak znásilňovat německou identitu.

Stálým problémem pro tyto skupiny je přistěhovalectví. Tyto neonacistické skupiny se neangažují v demokratickém politickém soupeření, náplní jejich činností je především politický boj v ulicích, zastrašování, násilí, šíření rasové nenávisti, ideologická výuka, výcvik bojových umění, propagace a distribuce nacistické kultury, pořádání provokativních pochodů (demonstrací, oslavy významných nacistických událostí) a někdy dokonce i účast teroristických činech.

Neonacistické bojůvky jsou početně malé a založené na osobních vztazích, což velmi snižuje možnost státních orgánů tyto skupiny infiltrovat. Hierarchicky jsou strukturovány podle svého velkého vzoru, většinou je tedy páteří každé skupinky jedna nebo několik osobností, které svým charismatem skupinu stmelují, intelektuálně a ideologicky je směrují a autoritativně rozhodují. Proto se v následujícím shrnutí vývoje neonacistických skupin nebudu zaměřovat přímo na ně, pro jejich často krátké časové trvání, ale především na osobnosti, které je vytvářely.

Zřejmě klíčovou postavou pro obnovení západoněmeckého neonacismu byl Michael Kühnen. Začínal u NPD, kde se podílel na formování Akce odporu zaměřené proti „Ostpolitik“ kancléře Williho Brandta. V Hamburku se však již pustil do svých vlastních projektů. Na konci 70. let založil neonacistické skupiny jako Spolek pro volný čas Hanza, Úder 8. května a Akční fronta nacionálních socialistů (ANS), která prováděla bankovní loupeže i menší útoky na vojenské základny. Kühnen byl schopným i všehoschopným vůdcem, obratně využíval vlivu médií a skrze své kontakty po celém světě dokázal pro své účely zajišťovat potřebný propagandistický materiál – například od Nacionálněsocialistické německé strany dělnické/Zahraniční organizace pro obnovu, NSDAP/AO, která má sídlo v USA.

V roce 1979 byl Kühnen a šest dalších osob z ANS obviněno z osnování spiknutí za účelem bombového útoku na památník koncentračního tábora Bergen-Belsen a na několik zařízení NATO a ze snahy o svržení vlády. Kühnenovi se podařilo prokázat pouze podněcování rasové nenávisti, oslavování násilí a šíření protiústavní propagandy, za což byl odsouzen na 4 roky. Po odpykání trestu okamžitě pokračuje ve své činnosti.

Sloučil ANS se dvěma větvemi Nacionálních aktivistů (NA), vedené Thomasem Brehlem a Heinzem Marxem, a vytvořil tak vedoucí neonacistickou sílu v zemi. ANS/NA přejala strukturu SA a řídila se pěticí hesel: zrušení zákazu NSDAP, repatriace cizinců, ochrana životního prostředí, antiamerikanismus a boj za nezávislé, neutrální a socialistické Německo. Když byla ANS/NA zakázána, reagoval na to Kühnen vytvořením tzv. čtenářských kroužku, kde se členové zakázané organizace dále scházeli.

Jeho dalším záměrem bylo pohltit Nezávislou dělnickou stranu (FAP), ultrakonzervativní stranu Martina Papeho, což se mu také v roce 1984 povedlo. Ultrakonzervativní tvář FAP měla Kühnena chránit před obviněním z protiústavnosti, a tak se členská základna rychle rozrůstala, 500 členů na sklonku 80. let.

Kühnenovu pozici oslabil fakt, že byl homosexuál. Hnutí se postupem času rozdělilo na dvě křídla, Kühnenovo, které podporovalo zapojení homosexuálů do boje, a Moslerovo, Borchardtovo a Busseho, označující homosexuály za „poslední zbytky špíny,“[14]  které ovládlo za nedlouho FAP. Kühnen ještě na troskách svého panství založil Národní uskupení, které bylo zanedlouho zakázáno. Jeho členy potom uskupil do nové organizace, Německé alternativy, DA. V roce 1991 podlehl nemoci spojené s chorobou AIDS. Svým nástupcem jmenoval Gottfrieda Küssela.

Pro počátky formování neonacistické scény v Německu byli nesmírně důležití také Manfred Roeder a Karl-Heinz Hoffmann. Roeder vytvořil jako protiváhu k militantní levici Německé akční skupiny(DAG), které se v 70. letech staly nejaktivnější neonacistickou bojůvkou. Za vraždy, ublížení na zdraví, škody na majetku byl Roeder v roce 1982 postaven před soud a jako vůdce teroristické organizace dostal trest odnětí svobody na třináct let. V roce 1997 kandidoval jako přímý kandidát NPD ve spolkových volbách. [15]

Karl Hoffmann také jako Kühnen odešel z NPD, aby v Bavorsku v roce 1974 zformoval Skupinu branného sportu Hoffmann, WSG Hoffmann, jejíž členové se mj. účastnili bojových akcí v okolí Norimberku s džípy a tanky. WSG Hoffmann se také zapletla do vražd i teroristických násilných akcí, proto byly také v roce 1980 zakázána. V roce 1986 došlo i na samotného Hoffmanna, kterého soud poslal na devět let za mříže. Mnozí z jeho přívrženců se upnuli k Friedhelmu Bussemu.

Friedhelm Busse byl vyloučen z NPD pro přílišnou bojovnost. Chtěl vytvořit, stejně jako Kühnen a Hoffmann, elitní bojové jednotky, které budou v rozhodující chvíli schopny bojovat a vést masy. V roce 1971 založil Stranu práce, kterou o několik let později přejmenoval na Německé lidové socialistické hnutí, Stranu práce (VSBD/PdA). Na počátku let 80. došlo i na Busseho, za neoprávněné držení zbraní a výbušnin a přijímání kradeného zboží byl odsouzen na 6 let.

Přestože neonacistické skupiny do 90. let byly velmi roztříštěné a malé, řádově šlo o stovky příznivců, přestože mezi sebou soupeřily a bývaly často záhy zakázány, dokázaly v německé společnosti probudit staronové hnutí. Někteří jej zavrhovali, jiní s ním sympatizovali v rovině názorové, odmítali však jeho prostředky, další se stali jeho aktivními přívrženci. V každém případě se ale změnilo politické a společenské klima. Neonacisté se zasazovali o větší národní uvědomění, o revizi historických událostí, např. kauzy holocaustu a norimberských procesů, šířením své ideologie mezi širokou společnost, pořádáním demonstrací nebo průvodů k výročí významných událostí neonacistického kalendáře.

Největší dopad pravicového extremismu na německou společnost však mělo násilí. Mezi lety 1980-1989 bylo prokázáno na 17 335 trestných činů spáchaných pravicovými extremisty, mezi  nimi i 29 vražd a 18 výbuchů.[16] Tato vysoká čísla byla však svým způsobem pozitivní, neustále klesal počet členů v organizovaných buňkách, stejně jako počet vážných trestných činů. Zlomem tohoto trendu se stal pád berlínské zdi a potom sjednocení Německa.

V roce 1991 byl zaznamenán oproti předchozímu roku pětinásobný nárůst násilných činů (celkem 849), v následujícím roce se počet těchto činů ještě zdvojnásobil.[17] Prvořadým terčem neonacistů byli zahraniční dělníci, žadatelé o azyl a jejich ubytovny, Židé a židovské hřbitovy a v synagogy, příslušníci národnostních menšin, homosexuálové a prostitutky. Situace byla těžká pro tyto skupiny především v bývalé NDR, kde v organizovaných neonacistických strukturách působilo dvakrát tolik extremistů než na západě, i když počet obyvatelstva zde byl čtyřikrát menší než v západním protějšku.

Pravicový extremismus se během dvou let stal jedním z nejtíživějších problémů veřejnosti a vlády, která jej v roce 1994 začala řešit způsobem velmi nevybíravým. Byly přijaty nové zákony a zpřísněny stávající tresty za antidemokratické skutky. Skutková podstata trestných činů podněcování násilí a rasové nenávisti byla rozšířena i na výroky hanobící celé skupiny a menšiny, bylo také zakázáno užívání vlajek, symbolů, hesel a gest nacistického stylu. Za popírání holocaustu byl zaveden až pětiletý trest odnětí svobody. Legislativní úprava také zahrnovala vytvoření speciálních protiextremistických složek atp. Další ranou krajní pravici bylo zakázání mnoha politických stran i organizací, např. Německá alternativy, ale i FAP. Zůstaly pouze tři celorepublikově relevantní strany – Republikáni, DVU a NPD. Objektivně lze konstatovat, že neonacistické hnutí bylo těmito kroky vážně ochromeno a pět let upadalo.

Oživení nastává po nastolení nové strategie decentralizace, vytvářením tzv. kamarádských spolků, jejichž počet odhadují německé státní orgány na 150. Páteří distribučních sítí se stal internet.

Mezi nejvýznamnější uskupení konce 90. let patří Svobodní nacionalisté v čele s Thomasem Wullfem, který dokázal sjednotit několik kamarádských spolků. Lze ale jmenovat i další, např. Kamaradenschaft Karlsruhe, Kamaraden Gera, Neonacistický kruh kolem Franka Schwerdta či Bojový svaz německých socialistů. Tyto celky vydávají tiskoviny podněcující k útokům na členy parlamentu a Židy, kladou důraz na boj v rámci konfrontace a politického násilí, zveřejňují fotky odpůrců neonacismu, podílí se na rasově motivovaných násilnostech, v rámci snahy o vytvoření „bezcizineckých“ nebo „osvobozených“ (viz níže) zón. V roce 1997 mělo být údajně v Německu na 25 menších i větších měst „bez cizinců“ v tom smyslu, že tito nesměli do kaváren, klubů, výčepních podniků atp. Ve východním Německu se nedoporučovalo cizincům a návštěvníkům vycházet po setmění.

Lze říci, že násilí pravicových extremistů na sebe bere trojí podobu. Za prvé dochází k útokům na cizince a jejich příbytky. Za druhé pak k útokům na židovskou komunitu a její majetek. Za třetí potom k pouličním střetům s politickými odpůrci nebo skupinami, které aktivně podrývají pravicový extremismus.

Německá vláda podnikala i po roce 2000 kroky proti krajní pravici a i dále chce bojovat proti extremistickým násilníkům - např. plánovaných 75 miliónů marek pro zřízení horkých linek na ohlašování neonacistických útoků[18], až po zásadnější počiny, mezi jinými i zákaz NPD). Do roku 2004 se zdálo, že vláda dostala krajní pravici pod kontrolu. Z tohoto omylu je vyvedly volby do zemských parlamentů 19. září 2004.

Nacionálně demokratická strana Německa - NPD

NPD vznikla 28. listopadu 1964 v Hannoveru. Zakládajícími členy byli funkcionáři „Německé pravicové strany“ společně se členy jiných pravicových stran. Z celkem 18-ti členného předsednictva strany jich mělo 16 pravicově extremistickou minulost, 8 jich pocházelo z Říšské socialistické strany, která byla zakázána v roce 1952. Mezi nejvýznamnější osobnosti tehdejší NPD patřil předseda strany Friedrich Thielen, místopředseda Adolf von Thadden a Ernst Anrich, ideový vůdce strany, bývalý profesor na říšské univerzitě ve Štrasburku.

V roce 1967 se stal novým předsedou Adolf von Thadden. Za toto období strana poměrně posílila a zradikalizovala. Začátkem roku 1969 byla založena mládežnická organizace „Mladí národní demokraté“[19] (JN), jejíž členové se později často podíleli na trestné činnosti. Předsedou JN byl do roku 1999 Holger Apfel[20], který se, jako lídr kandidátky NPD dostal úspěšnými volbami 2004 do saského zemského sněmu. Holger Apfel v roce 1998 řekl o JN toto: „Vzorem pro JN je jedině Wehrmacht a vojáci Waffen-SS.“[21]

Pro nerušený průběh svých průvodů a demonstrací zřizovala NPD tzv. pořádkové služby (OD). Časem bylo zahájeno 27 trestních řízení proti členům OD atp. Podobně dopadlo v roce 1970 celkem 14 členů a funkcionářů pro podezření z vytváření kriminálních organizací a pro porušení zákonu o zbraních. Jiní funkcionáři přispívali do tiskovin vydávaných krajní pravicí články, v nichž popírali holocaust a štvali proti cizincům. V roce 1971 byl ze strany vyloučen Friedrich  Busse, který zastával nejextrémističtější postoje. Von Thadden přesto označil stranu za neudržitelnou a odstoupil. Později dokonce ze strany vystoupil.

Dalším předsedou se stal Martin Mußgnug. Pro jeho období je typické navazování bližších kontaktů s militantními skupinami. Např. v roce 1984 chránili stranický sjezd NPD skinheadi, v červenci 1977 přepadla dvacítka neonacistů pod vedením regensburského funkcionáře NPD několik studentů před univerzitou v Mnichově. Proto roce 1981 označil ministr vnitra SRN Národnědemokratickou stranu Německa a Mladé národní demokraty za uskupení, které oslavují nacistický režim a jejichž cíle jsou ovlivněny národním kolektivismem, která jednoznačně vykazuje znaky rasismu, jejich činnost má být protiústavní, stejně jako jejich cíle. NPD se obrátila se stížností proti vyjádření ministra na ústavní soud, ale neuspěla.

Mußgnug se na sklonku osmdesátých let upnul na spolupráci s Národní demokratickou stranou Německa (NDPD) z tehdejší NDR. Tyto snahy ovšem ztroskotaly, a NPD tak musela v nových spolkových zemích budovat svou síť od základů. V roce 1990 odstoupil Mußgnug po vyostřených rozepřích uvnitř strany ohledně navrhovaného propojení s Německou aliancí (později „Německá liga pro národ a vlast).

Na jeho místo nastoupil tehdejší místopředseda Günter Deckert. Po znovusjednocení Německa se NPD i ostatním opozičním stranám otevřely nové obzory. Relativně velmi chudé Východní Německo s obrovskou nezaměstnaností nabízelo obrovské šance malým extremistickým stranám. Deckert obratně přitahoval bývalé funkcionáře SED, radikály, mladé skinhead, antikapitalisti zleva i zprava a bojovné skupinky neonacistů.

Kromě toho však NPD budovala svou image tak, aby se stala možnou alternativou pro voliče etablovaných pravicových stran. Počet členů strany v letech 1996 až 1998 se tak téměř zdvojnásobil (na 6000 členů), přesto se strana v dalších volbách nedokázala prosadit. Deckert je však v roce 1996 odsouzen k trestu odnětí svobody a strana najednou nemá předsedu.

Na jeho místo nastoupil nynější předseda NPD, Udo Voigt, který po svém nástupu prosadil přijetí nového stranického programu. NPD začala vědomě vtahovat do svého nitra charismatické osobnosti neonacistické a skinheadské scény. Na konci devadesátých let se členové NPD podílí významně na trestných činech společně s militantními extremisty. Jeden ze členů se účastnil zapálení synagog v Erfurtu, člen předsednictva berlínské NPD byl uznán soudem vinným za brutální napadení občana Nigerie. Ve vestfálském Schwelmu byl v městské radě Thorsten Crämer, bývalý předseda JN a člen zemského předsednictva NPD. V polovině roku 2000 vedl skupinu 15 neonacistů ozbrojených baseballovými pálkami a sazným plynem v útoku na návštěvníky památníku obětem koncentračního táboru Kemna. Za tento čin byl odsouzen na 27 měsíců k odnětí svobody. Tato kauza způsobila značný rozruch v německé společnosti, které vyústily roku 2002 v pokus zakázat NPD, což se ovšem nakonec nepodařilo. Byla ji také ukončena finanční podpora Spolkového sněmu s poukazem na to, že se jedná o nedemokratickou stranu.

V okamžiku voleb do zemských sněmů v září 2004 zveřejnilo prezidium strany prohlášení s titulem: „Národní fronta místo skupinového egoismu“. NPD dále naznačila, že se hodlá dále sepnout s „kamarádskými spolky“. Tři prominentní neonacisti z okruhu „Svobodných nacionalistů“ vstoupili před volbami do strany. Byli to Thomas „Steiner“ Wullf[22], Thorsten Heise a Ralph Tegethoff. Ve volbách také došlo k dohodě mezi DVU a NPD o nekonkurování si. V prosinci 2004 dokončila NPD integraci posledních militantních skupin pod svá křídla, i např. Christiana Worcha[23], který se zpočátku k NPD choval zdrženlivě. Worch v ní totiž vidí pouze prostředek k prosazení svého světového názoru.[24]

Program a ideologie NPD

Sama sebe definuje NPD jako vlasteneckou a nacionální stranu. V roce 1996 byl vypracován nový stranický program, v němž jsou především opakovány známé nenávistné postoje k cizincům. NPD je striktně pro zamezení přistěhovalectví a je proti multikulturní společnosti. V tiskovinách NPD se často setkáme s požadavkem, že se Německo musí stát opět německým.

Přídavky na děti by měly být podle strany vydávány jen německým rodinám. Stejně znevýhodněni by měli být cizinci i na trhu práce, kde by pracovní místa byla přednostně nabízena Němcům. NPD požaduje po podnicích, které zaměstnávají cizince místo Němců, aby odváděly zvláštní dávky státu.

Jejími dalšími cíli jsou přeměna Spolkové republiky Německo v tzv. německý sociální stát a obnova Německa v hranicích z r. 1937. Formálně, prostřednictvím stanov, se distancuje od NSDAP. Po neúspěšným volbách 2002 přešla NPD k taktice boje proti americkému a sionistickému nebezpečí. Trnem v oku jí je dále i globalizace a přístup německé policie k německým krajně pravicovým silám. NPD svou pozornost věnuje také palestinsko-izraelské otázce.

Tento ideologický vývoj je pak patrný v tzv. konceptu tří pilířů. Prvním pilířem je ideologický „boj o hlavy“, druhým „boj o ulici“ a třetím pak „boj o parlamenty“. Ve věci boje o ulici je třeba využít především militantních skupin, skinheadů a neonacistů. NPD se snaží o vytvoření tzv. Osvobozených zón[25].

Dalším typickým znakem NPD je její záliba v průvodech a v pořádání demonstrací, přičemž čím dál častěji kooperuje s militantními skupinami. Není již žádnou výjimkou, že na jejich akce jsou zvány neonacistické hudební skupiny a neonacistické autority coby řečníci. Současný předseda Udo Voigt při podobných událostech hovoří tímto tónem: „Kamarádky a kamarádi, kdyby Německo tenkrát bylo v nebezpečí, chopil bych se, kdyby to bylo nutné, zbraně, abych chránil svou otčinu. A to samé teď také očekáváme my od vás. Německo totiž je v nebezpečí! Německo bylo napadeno ze všech stran.“[26]

Na stránkách NPD Sächsische Schweiz je jakési stranické desatero, které poměrně jasně ilustruje její charakter:

  1. jsem pyšný na svůj německý původ
  2. chci být hoden svého původu
  3. bojuji jen za soběrovné
  4. hledám přátele jen mezi soběrovnými
  5. do postele jdu jen se soběrovným
  6. zplodím děti jen se soběrovným
  7. potírám všechny rušící cizí vlivy
  8. bojuji za Německou říši
  9. jsem šiřitelem kultury
  10. jsem mravní a morální

Mezi nejvyšší hodnoty NPD patří národ. Ten je vnímán jako podstata státu, národem rozumí základy, na nichž stát stojí. Proto je úlohou státu, aby svůj národ chránil, aby chránil jeho národní ráz, kulturu a důstojnost. Podle NPD jsou národy nositeli kultury a jako takové je třeba je zachovat. Společně s národem zanikne stát i jeho kultura. Národy se slučují v pouhou společnost národů, která rozvíjí jen takovou  kulturu, jejíž nejvyšší hodnotou je ta materiální. Takto argumentuje NPD pro zachování rozmanitosti národů.

Národní stát je zde pojímán jako organizační forma národa. Národ v něm pečuje o své hodnoty, zajišťuje svou bezpečnost a garantuje materiální předpoklady své existence. Německo je zemí Němců, domovem německého národa, jehož zachování je tím nejvyšším cílem německé politiky. Za tímto účelem je třeba usilovat o přátelství se všemi národy ochotnými ku společnému boji proti multikulturním, imperialistickým a rovnostářským silám.

Velký důraz tak klade NPD na ochranu rodiny jako nositele kultury, mateřského jazyka, a v neposledního řadě i nositele biologického dědictví. Nebezpečí spatřuje také v interrupcích, které by podle NPD měly být legální pouze při nebezpečí života matky nebo po znásilnění.

V otázce politického systému je strana pro zavedení prvků přímé demokracie. Většina orgánů by měla být volena přímo, čímž by byly legitimovány větší pravomoci, které by jim NPD v zájmu efektivnosti a rychlosti rozhodování přidělila.

Co se týče hospodářství, tak i ono je v očích NPD podřazeno národu. Má sloužit Němcům a německému státu. Proto podle NPD mají Němci nárok na pracovní místa v Německu, kdežto cizinci jej nemají, proto nesouhlasí s globalizací německé ekonomiky. Velký důraz je kladen i na ekologii.

Je zřejmé, že v otázkách mezinárodní politiky bude NPD zastávat co možná nejsvrchovanější Německo, což je v přímém rozporu se současnými politickými a hospodářskými integračními trendy nejen v rámci Evropské unie. S tím souvisí odpor NPD k OSN, kde požaduje bezpodmínečné zrovnoprávnění s ostatními členy Organizace, a pokud jde o NATO, jsou zcela přesvědčeni o nutnosti vystoupit z aliance. Místo Evropské unie nabízejí tzv. Evropu národů, kde budou chráněny suverenity států a národní identity.

Vedení NPD

Takto lze NPD jako stranu již poměrně přesně zasadit do politického spektra. Velkou vypovídací schopnost mají ovšem i osobní kvality jejich vůdčích představitelů. V následující pasáži se pokusím představit vedení NPD, popřípadě doplnit informace k osobám, jejichž jména již v mé práci padla.

Předsedou strany a mužem zodpovědným za úřad pro politiku a vzdělání je již zmíněný Udo Voigt. Svou dráhu v NPD začíná v roce 1968, kdy jako šestnáctiletý do strany vstupuje. Na počátku 80. let byl zvolen do bavorského prezidia a stává se ústřední osobností ideologického směrování. Mezi jeho úkoly je i výchova příslušníků tzv. pořádkové služby NPD. Před pádem berlínské zdi je již členem spolkového předsednictva, rok po sjednocení Německa je zvolen zemským předsedou NPD v Bavorsku. Na nejvyšší místo ve straně dosáhnul po stranických volbách v roce 1996, kdy o pouhé dva hlasy porazil tehdy již uvězněného bývalého předsedu, Güntera Deckerta.

Po jeho nástupu dochází k výraznéme prohloubení spolupráce mezi NPD a tzv. kamarádskými spolky, které jsou tvořeny zejména neonacisty a skinheady zakázaných organizací. Tito se nyní začali často podílet na politických akcích strany v rámci tzv. koncepty tří pilířů v otázce „boje o ulici“.

Voigt kromě toho spolupracuje velmi intenzivně s jinými pravicově extremistickými stranami a skupinami v Evropě i zámoří. V této souvislosti je nutno uvést jeho kontakty s jednou z nejradikálnějších a nejrasističtějších skupin, National Alliance, pro jejichž tiskoviny Udo Voigt v roce 1997 poskytnul interview, kde požadoval po zahraničních pracovnících, aby žili a pracovali ve své zemi. Dále zde chválil výkonnost a úspěchy nacionálního socialismu a vysvětloval, že „národní“ i „sociální“ otázka spolu úzce souvisí. Podle něj je jádrem filosofie NPD nerovnost lidí na základě genetické determinace.

V roce 2002 byl stíhán pro podezření z podněcování a vyzývání k trestné činnosti ve svém projevu k dvěma desítkám mladistvých. Odsouzen však nakonec nebyl. V září 2004 pronesl Voigt na setkání NPD Pressefest mezi vystoupeními neonacistických kapel. Účastnil se také vzpomínkové akce za Rudolfa Hesse ve Wunsiedelu. Na konci roku 2004 proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze zneuctění státu pro jeho příspěvek v listě Junge Freiheit: „Není pochyb o tom, že Hitler byl velký německý státník. Nepopírám ale, že nese plnou odpovědnost za osud Německa.“

Druhým nejvýznamnějším mužem NPD je místopředseda strany, Holger Apfel, kterému se podařil skutečně rychlý vzestup v hierarchii strany. Jako dvacetiletý se stal v roce 1990 členem zemského předsednictva v Dolním Sasku, avšak svou kariéru započal jako funkcionář Mladých národních demokratů (JN). Svůj vliv uplatňoval z pozice pracovníka vydavatelství tiskovin NPD, především plátku Deutsche Stimme, jehož šéfredaktorem se stal v roce 1996. V současné době je Deutsche Stimme měsíčník s nákladem zhruba 10 tisíc kusů.

Od té Holger Apfel aktivně podporuje a připravuje vzpomínkové akce za Rudolfa Hesse. V roce 1996 se Apfel podle publikace „Jednota a boj“ vyjádřil v otázce formy „politických bojovníků“ pro model SA, čímž vtisknul zřetelně politické práci organizace militantní a násilný charakter. V roce 1998 k vzorům JN Apfel přidal wehrmacht a vojáky SS. V JN spatřuje revoluční jádro NPD, které přináší do strany život a dynamiku.

Druhým místopředsedou je Ulrich Eigenfeld, zemský předseda NPD v Dolním Sasku. Je generálním tajemníkem strany.

Často je však vidět i Klause Beiera, který řídí úřad pro tisk a styk s veřejností. Mimo to je tiskovým mluvčím strany.

Strana je dále dělena na různá oddělení. Je zde oddělení pro stranický tisk v čele s Jürgenem Ganselem, pro média s Jörgem Hähnelem, a potom i oddělení pro tzv. kamarádské spolky a oddělení pro hospodářskou politiku, u jejichž představitelů je třeba říci něco bližšího.

V otázce kamarádských spolků je kompetentní již zmíněný Thorsten Heise, bývalý zemský předseda zakázané FAP v Dolním Sasku a vůdce kamarádského spolku Northeim. Byl několikrát souzen za násilné trestné činy (těžké ublížení na těle, výtržnictví, vydírání).[27] V roce 1993 při vzpomínkovém průvodu za Rudolfa Hesse vystoupil jako řečník v zakázané uniformě, za což později dostal pokutu ve výši 2700 DM. V roce 1997 napadl při jiném průvodu policejního příslušníka.

V prosinci 1998 založil Heise velkoobchod s kompaktními disky, vojenským oblečením a botami. Podle hlášení Nordwest-Zeitung z 12.3.2003 bylo proti Heisemu zahájeno vyšetřovací řízení. Vyšetřovatelé totiž objevili na frankfurtském letišti zhruba 5000 hudebních CD s texty podněcující k trestné činnosti,[28] jejichž objednavatelem měl být podle policie Heise. Navíc, už rok předtím bylo Heisemu zkonfiskováno několik stovek CD podobného obsahu. V obou případech bylo zemí výroby Thajsko.

Do strany vstoupil, jak řečeno, těsně před volbami v září 2004.

Hospodářskou politiku řídí v NPD vyučený zahradník a šéf Mladých národních demokratů od roku 1999, Sascha Roßmüller, který již ve své řeči ku příležitosti jeho zvolení oznamoval radikálnější politický kurz strany. Společně s ním vstoupilo do předsednictva strana hned několik zástupců z neonacistické spektra.

V roce 1997 přispívá do plátku „Jednota a boj“. O rok později prohlásil v pasově na průvodech v souvislosti se Dnem národního povstání, že by tento den pojmenoval Dnem národního útoku. [29]

Zvolení Heiseho do spolkového předsednictva JN komentovala bavorský ústav pro ochranu ústavnosti takto: „Jeho zvolení jen podtrhuje neonacistické zaměření JN, na čemž se také podílí jeho místopředsedové.“[30]

Vedoucím pracovníkem úřadu pro správu a právo je Frank Schwerdt, muž s bohatou krajně pravicovou minulostí. Schwerdt je klíčovou osobností ve věci výchovné práce. Působil v redakcích Berlin-Brandenburger Zeitung a také ve Westdeutsche Volkszeitung z pozice člena zemského předsednictva Německé ligy pro národ a vlast (DLVH).[31] V současné době spravuje velkou část internetové domény NPD.

V extrémně pravicové scéně je aktivní od 60. let, s pauzou 11 let, kdy byl členem CDU. Působil také jednu dobu v zemském předsednictvu Republikánů, které však považoval za příliš málo radikální. Proto vstoupil do Německé ligy pro národ a vlast a začal navazovat stále intenzivnější kontakty s neonacisty.[32] V roce 1997 vstoupil Schwerdt do NPD. O čtyři roky později se stal zemským předsedou.

Jako vedoucí vydavatelství Vortrag-Buch-Reise (VBR-vydavatelství s r.o. pro politickou výchovu) se Schwerdt zabýval distribucí nacistické hudby, která vyzývala k násilí, za což dostal pětiměsíční trest odnětí svobody. K tomu přibylo roční uvěznění za výrobu a šíření nacistického propagačního materiálu.

Jako posledního zmíním Jense Pühseho, který je mj. členem spolkového předsednictva JN a patřil ke špičce dnes již zakázané Nacionalistické fronty. Je vlastníkem firmy distribuující hudební nahrávky, videa a trička.

V roce 1996 se účastnil nepovoleného průvodu za Rudolfa Hesse, za což byl odsouzen k 120 Tagessätzen. Při průvodu pravicových extremistů v roce 1997 v Mnichově velel stranickým pořádkovým službám.

Pühse představuje důležitý spojovací článek mezi německou a americkou extremistickou scénou. Spolupracoval prý na zhotovení CD neonacistické skupiny „Landser“[33] s Edem Wolkbankem a Seanem Tarrantem, vůdčími osobnostmi neonacisticko-skinheadského uskupení „Hammerskin Nation“.

Pühse je dále i obchodním šéfem nakladatelství DS v Sasku, které vydává noviny Deutsche Stimme. V souvislosti s tím je náplní jeho práce distribuce pravicově extremistické propagandy, reklamního materiálu a knih. Mimoto provozuje Pühse distribuci nacistické rockové hudby jako svou vlastní podnikatelskou činnost pod značkou „Phüses Liste“[34]. Organizuje různé akce NPD, stejně jako Pressefesty Deutsche Stimme.

NPD a volby

NPD zažila největšího rozmachu v období po svém založení. Již v roce 1965 získala ve volbách do spolkového sněmu 2%[35], v roce, kdy počet členů strany stoupnul z 14 tisíc na celých 25 tisíc členů.

Mezi lety 1966 až 1969 pronikla NPD s výsledky od 5,8% - 9,8% do sedmi zemských parlamentů - celkem měla 61 mandátů, a stala se čtvrtou nejsilnější politickou stranou v Německu. Do spolkových voleb v roce 1969 tak vkládala NPD obrovské naděje. Získala však „pouhých“ 4,3% a nedokázala tak překonat 5% hranici. NPD dosáhla tehdy svého zenitu.

Do roku 1972 klesl počet členů strany na 14 tisíc, což se také projevilo ve volbách do spolkového sněmu v tom samém roce, kdy pro NPD hlasovalo pouze 0,5% voličů.[36] V průběhu 70. let klesala dále členská základna, na jejichž konci NPD registrovala jen zhruba 7 tisíc členů. Ve spolkových volbách 1976 to byly už jen 0,3%, o čtyři roky ještě o jednu desetinu procenta méně, stejně jako potom v roce 1983.

Krokem k zvrácení tohoto trendu měla být navázaní spolupráce s DVU Gerharda Freye ohledně společné kandidátní listiny. V roce 1987 získaly 0,6% hlasů na spolkové úrovni, dokázaly ale také opět překonat 5% hranici na komunální úrovní v Brémách.

V 90. letech DVU a NPD spolupracují stále těsněji. Aby si ve volbách nekonkurovaly, rozdělují si jednotlivé volební jednotky. Přesto je výsledek 0,4% hlasů v roce 2002 tím nejlepším na spolkové úrovni od 1987. V boji o zemské parlamenty se NPD nevedlo také příliš dobře. V západních spolkových zemích nedosahovala ani 1%, až na Sársko (1,7%). Na východě Německa se pak její volební výsledky pohybovaly mezi 1% až 2%. Baštou NPD bylo Sasko, kde strana získala přes 3% voličských hlasů.

Mnohem úspěšnější byla NPD na komunální úrovni v některých městech a obcích v Sasku a Sársku, kde nebylo překvapením, když získala přes 20% hlasů - např. v Königsteinu 21,1%.[37]

Rok 2004 vzbudil v krajní pravici velké naděje. V prosinci 2003 došlo k úmluvě mezi DVU a NPD ve věci zemských voleb v Brandenburgu a Sasku. NPD se měla vzdát kandidatury v Brandenburgu a vyzvat své voliče, aby volili DVU. To samé bylo očekáváno od DVU v Sasku. Tento krok přinesl své ovoce v podobě 9,2% hlasů pro NPD, a tedy 12 poslanců. NPD vstoupila do zemského sněmu po více než 30 letech. V 318 saských obvodech získala NPD více než 10% hlasů. K tomuto úspěchu se přidal i nečekaně vydařený výsledek voleb v Sársku, kde NPD získala 4% hlasů.

Ve volbách do Evropského parlamentu lze spatřovat podobný vývoj. V roce 1984 - 0,8%, 1994 - 0,2%, 1999 - 0,4%, a v 2004 - 0,9%.[38]

Závěr

Výroční zpráva spolkové země Sasko uvádí čtyři obecné znaky pravicově extremistických seskupení[39]:

  • vize národního společenství vystavěná na základech rasismu, které má přednost před právy jednotlivců
  • agresivní nesnášenlivost k cizinců jako výraz rasismu a antisemitismu
  • nedostatečný odstup od třetí říše, bagatelizování činů, ale i uctívání nacionálního socialismu
  • ostouzení demokratických institucí a jejich reprezentantů

Významným pojmem je v této souvislosti revisionismus, pod nímž můžeme spatřovat formu politické agitace s cílem zkrášlit období nacionálního socialismu.[40] Mezi hlavní témata zde patří genocida v Třetí říši, která je buď popírána, nebo alespoň relativizována.

V jednotlivostech lze rozdělovat pravicově extremistické křídlo

  1. na  nemilitantní pravicově extremistické strany,
  2. politicky neetablovanou pravicově extremistickou scénu (zejména extremistické skinheads a kamarádské spolky) a
  3. neonacistická uskupení.

Ad 1) Nemilitantní pravicově extremistické strany opět podle bavorské výroční zprávy berou částečně na zřetel současný ústavní pořádek, snaží se však narušit nebo zcela odstranit základní principy svobodného demokratického státu. Demokratický právní stát stejně jako jeho reprezentanti jsou znevažováni, aby byla podkopána důvěra v demokratickou státní formu. V jejich propagandě je obsažen nacionalismus, který pohrdá myšlenkou vzájemného porozumění národů, a také jistá nenávist k cizincům. Ti jsou zde zobrazováni jako méněcenní, líní, proradní, jako kriminálníci a příživníci. Bavorské instituce označují za protiústavní již jen zkrácení lidských práv na úkor národního společenství.[41]

NPD docela jistě naplňuje všechny nemilitantní pravicově extremistické strany. Je možné ale NPD zařadit i do dalších dvou kategorií pravicově extremistického spektra?

Ad 2) Do pravicově extremistické scény řadíme pravicově extremistické skinheads, kamarádské spolky a pravicově extremisticky motivované násilníky.[42] Příslušníky této kategorie nelze již dnešní době určovat na základě jejich vzezření - nakrátko ostříhané vlasy, tzv. bombry a černé kožené boty se staly částečně mezi mladými obyčejnou módou. Skinheads a kamarádské spolky se odlišují od jiných mladých lidí svým politickým postojem, přičemž se ale zpravidla neváží na určitou uzavřenou ideologii, i když třeba používají různé nacistické pozdravy a symboly. Jejich vidění světa ilustrují následující čtyři znaky:[43]

  • extremní nesnášenlivost vůči cizincům[44]
  • velmi hluboce zakořeněný rasismus a antisemitismus[45]
  • uctívání elementů nacionálního socialismu, především jeho vůdčích osobností a symbolů[46]
  • často také používání germánských symbolů a obřadů[47]

Mimoto je z mého textu docela zřejmé, že NPD má velmi blízké vztahy s podobnými skupinami, že členi předsednictva NPD často jsou nebo byli aktivními stoupenci pravicově extremistických hnutí.

Proto se domnívám, že NPD přerůstá rámec pravicově extremistické strany a nabývá spíše podoby pravicově extremistického hnutí.

Ad 3) Instituce pro ochranu ústavy země Bavorska vymezuje neonacistická uskupení následovně. Jednoznačně se orientují na nacionální socialismus. Jejich cílem je nastolení totalitního, nacionalistické a rasistického státu se státostranou založené na tzv. führerprincipu, vše po vzoru Třetí říše. Jejich ideologie vyvěrá převážně z programu NSDAP z roku 1920, v němž stojí národní zájmy nad zájmy a právy ostatních národů a jednotlivců. „Německá rasa“ má být elitou lidstva, přičemž všechny ostatní národy jsou méněcenné.[48]

Vedle neonacistů, jejichž vzorem je výhradně Hitler a Třetí říše, jsou i tací, kteří se orientují převážně na antikapitalistické a společensky revoluční hodnoty uvnitř nacionálního socialismu.

Proto podle mě není možné označit NPD za neonacistickou jednotku, vycházejíce z politologických definic německé právní kultury, protože jsem v programu, stanovách, prohlášeních strany nenašel dostatek důkazů, abych toto mohl tvrdit. A to vše i přesto, že se NPD hlásí k autoritám Třetí říše, že kooperuje s neonacistickou scénu, že v jejich řadách nepochybně působí aktivní neonacisté, často i na těch nejvyšších místech.

Jinak bych však hodnotil charakter JN, které bych už jen pro jejich vzory (SA, SS) za neonacistické uskupení označil.

Uzavřel bych to asi takto, NPD a její organizace jsou značně prorostlé nádorem neonacismu, nejsem však v tuto chvíli s to dokázat, zda tento nádor je zamýšleným produktem NPD, zda je jí živen, nebo zda bují jen v některých členech a příznivcích strany.[49]

Tento fakt je podle mě rozhodující pro další vývoj politické kultury v Německu. Již v minulosti byla totiž zahájena ústavní řízení vedoucí k označení NPD za stranu protiústavní - tedy postavení NPD mimo zákon. Tyto pokusy však vždy ztroskotaly. Poprvé se tak stalo na konci 60. let, kdy na sebe NPD svými úspěchy upozornila nejen na území Německa, podruhé potom po roce 2001[50].

V současné době je totiž téma zákazu NPD zmiňováno v německých médiích velmi často. Například v Sasku se zahájila debata o zákazu NPD poté, co její poslanci v zemském sněmu přirovnali bombardování Drážďan k „bombovému holocaustu“.[51] Impulsem k těmto úvahám bylo také odmítnutí poslanců NPD uctít památku obětí Osvětimi, což Udo Voigt později vysvětlil tak, že nevidí „důvod uctívat památku pouze jedné skupiny obětí.“[52]

V každém případě se domnívám, že zakázání NPD problém neonacismu v Německu vyřešit nemůže. Tato otázka však sahá vysoko nad rámec mé práce.

Na druhou stranu však chci ve své práci prokázat silnou  provázanost mezi NPD a neonacisty. A to ať už v souvislosti s neonacistickou scénou německou[53] i zahraniční[54], ať jde už o vznik strany na troskách Říšské socialistické strany, a tak i následný charakter strany, ať jde o formování JN, minulost členů předsednictva NPD, nové členy (Wullf, Heise) atp.

Tím NPD nabývá značné společenské nebezpečnosti, kterou však není možné kvalifikovat. Docela jistě se nebude opakovat náhle zhroucení křehké demokracie Výmarské republiky z roku 1933, na druhou stranu však NPD jistě měla vliv, a zřejmě mít i  bude, na společenský řád v Německu. „Kancléři Kohlovi se podařilo vyřadit ze hry své krajně pravicové konkurenty tím, že přejal většinu jejich programu. Avšak tento pečlivě vypočítaný způsob udržení moci, i když krátkodobě úspěšný, z dlouhodobé perspektivy zakonzervoval problémy, jež mohou v budoucnosti učinit pravděpodobným zrod ještě zhoubnějšího druhu nacionalismu.“[55]

Martin A. Lee také varuje před schopností pravicového extremismu přizpůsobit se daným podmínkám. Neonacističtí nostalgici se upínají k hákovému kříži a Adolfu Hitlerovi, nová a chytřejší extremistická pravice, mezi kterou řadím NPD, však již pochopila, že snaha o ospravedlnění nacistických a fašistických diktatur minulosti je marná a kontraproduktivní. Jejich novou podobou je ochránce národní kultury a identity a garant morálky a spravedlnosti ve společnosti.[56]

Na závěr bych uvedl citát E. M. Rodrigueze, předního španělského neofašisty. Ten shrnul problémy a naděje extremistické pravice úměrou, že „západní společnost je jako diamant. Ten je velice tvrdý a téměř nerozbitný. Ale vyvinete-li dostatečně silný tlak na přesně vypočtené místo, pak pukne.“[57]


Související články:
(Problémy - extremismus)

Zápalná obě» (03.05.2015)
Vzpomínka na Oděsu 2014 (30.04.2015)
Na lidičky musí být flintičky (06.04.2015)
Vznik faąismu v rozkládající se kultuře (20.12.2014)
Fenomén Bátora (31.08.2011)
Pomatené hlavy? (21.04.2009)
Proti neonacistům politici zleva doprava (10.11.2007)
Pozvánka na film Pobaltský fašismus (15.03.2006)
Otevřený dopis voleným zástupcům Orlové (22.12.2005)
17. listopad - aktivizace extrémů? (15.11.2005)
Demonstrace proti setkání pravicových fundamentalistů (17.10.2005)
O zahraniční politice se v Norimberku nemluvilo (14.09.2005)
Proti terorismu a válce (13.07.2005)
V Brně proběhne slet nacistů. Je vlajka České republiky žido-zednářsko-bolševickým symbolem? (26.04.2005)
Komunismus, církev a čarodějnice (2) (10.04.2005)
Komunismus, církev a čarodějnice (1) (10.04.2005)
Otevřený dopis senátoru Jaromíru Štětinovi (08.04.2005)
Reakce na „Otevřený dopis“ předsedy SDS Milana Neuberta (13.03.2005)
S antikomunizmem je třeba polemizovat racionálně (13.03.2005)
Reakce na článek „Zůstaneme komunisty!“ (12.03.2005)
Otevřený dopis mladým komunistům ze ZO 0551 Praha 5 (11.03.2005)
Reakce ZO 0551, KSČM Praha 5 na petici Pavla Bobka, Ladislava Smoljaka, Jana Urbana a Jakuba Jareše k poslancům a senátorům PČR (09.03.2005)
Dnešní rolí komunismu je vyvádět svět z míry (15.02.2005)
Osvětim je největší hřbitov na světě (28.01.2005)
Nacistické tábory nejhorší kapitolou dějin (27.01.2005)
Šedesát let po holocaustu: odpuštění? (27.01.2005)
Na Osvětim se zapomenout nedá (27.01.2005)
Zakázat neonacisty? ptají se opět Němci (25.01.2005)
Dělnická strana aneb Republikáni v montérkách (24.01.2005)
Radikální pravice v Německu (08.01.2005)
Tisková zpráva SDS 041015 (15.10.2004)
Historie ještě nad socialismem neudělala kříž (10.02.2003)
Stanovisko SDS k pravicovému fundamentalismu (19.01.2002)
Levice, radikalismus a extremismus (10.10.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 2,40 / Počet hlasů: 10] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Jan Neubert | Počet komentářů: 4 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
204 (204 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
184 (184 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
142 (142 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
141 (141 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
124 (124 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
151 (151 hl.)
Prohnilý humanismus !!
115 (115 hl.)

Celkem hlasovalo: 1061


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.