Před šedesáti lety osvobodila Rudá armáda největší nacistický vyhlazovací tábor
Když v sobotu 27. ledna 1945, vstoupili rudoarmějci do koncentračního tábora Osvětim v Polsku, našli tam 2819 úplně zubožených lidí, kteří se sotva drželi na nohou, zbytky krematorií a plynových komor, hromady mrtvol, 293 balíků ženských vlasů o váze 7000 kg, zprávy o odeslání 112 tun drtě z lidských kostí, kopce z bot, zubních kartáčků, brýlí, protéz a nádobí. Podle mimořádné komise znalců, jež byla vytvořena k posouzení účelu tábora, „by plakal snad i kámen“.
Všichni, kteří se dostali do Osvětimi, byli hned po příjezdu do tábora podrobeni selekci. Třídění bylo velmi rychlé. Jeden za druhým předstupoval před esesáka, aniž tušil, že jde o život. K rozhodnutí o tom, zda předstupující osoba měla žít či zemřít, stačilo několik vteřin. Pohyb palce pravé ruky esesáka.
Fyzicky zdatné svlékli do naha, oholili jim hlavu a ještě chvíli mohli pobýt v lágru jako nacističtí otroci. Ti, kteří při selekci neuspěli, byli posláni rovnou do plynu.
Rudolf Höss, velitel tábora, si liboval: „Ve srovnání s Treblinkou jsme byli dokonalejší. Používali jsme cyklón B - krystalickou modrou skalici, kterou jsme vhazovali do komory smrti nevelkým otvorem. Podle klimatických podmínek umírali lidé v této komoře během tří až patnácti minut. Druhé zdokonalení bylo, že jsme vystavěli plynovou komoru, do které jsme mohli umístit současně 2000 lidí. Malé děti jsme utratili všechny, protože nemohly pracovat.“
Děti skutečně nikdo nešetřil - Polka Helena Šmaglewská vyprávěla: „V tu dobu, kdy byli v krematoriu nejvíce vyhlazováni Židé, vyšlo nařízení, že děti budou házet do pecí krematoria živé, aniž by je předtím zadusili plynem. Jejich křik bylo slyšet po celém táboře.“ Jindy je usmrcovali injekcemi karbolové kyseliny do srdce.
Polka Sofie Fljaksová přijela do Osvětimi těhotná. Dostala tři injekce do bederní krajiny, které vyvolaly předčasný porod. Ihned po něm jí dítě odebrali. Někdy vězeňkyně po jedné noci uviděly u dřevěných baráků třeba tisíc dětských kočárků, někdy „jen“ sto.
Pokusní králíci
Osvětim měla ale ještě jednu temnou tvář. Tu spojenou s pseudovědou. Experimenty na nevinných lidech v Osvětimi prováděli němečtí lékaři. Zvlášť odporná byla činnost lékaře Josefa Mengeleho. Těhotnou Ruth Eliasovou nechal porodit dítě, ale měl s ní vlastní plány.
Choval se k ní vlídně, ona sama jej popsala jako atraktivního a zdvořilého muže. A tento atraktivní a zdvořilý muž jí po porodu nechal obvázat prsa, aby nesměla dítě kojit. Prohlásil, že je to pokus, jak dlouho vydrží novorozenec bez jídla.
Ruth dostala mléčnou horečku, točila se jí hlava a otékala. Dítě plakalo a křičelo, až modralo. Marně. Nakonec už jen chroptělo. Lékařka Maca Steinbergová se na hrůzný experiment nemohla už dívat. Přinesla Ruth injekční stříkačku s morfiem: „Jsi mladá, Ruth. Musíš žít. A tvoje dítě už není životaschopné. Za několik hodin zemře. Složila jsem Hippokratovu přísahu a musím chránit lidský život. Nesmím zabíjet. Musíš to udělat ty.“ Zoufalá Ruth to udělala.
Lékaři v Osvětimi dělali také pokusy se sterilizací žen, s kastracemi mužů, zkoušeli na lidech otravné látky, nakazili je malárií a tyfem. Cvičili si na vězních techniky operací. Jindy je natírali petrolejem a různými solemi. Ženám vyřezávali celé dělohy, u mužů vyvolávali vředy a flegmónu (hnisavý zánět měkkých tkání - pozn. aut.). Mengele zase prováděl ohavné pokusy s dvojčaty - vkapával jim
do očí různé chemikálie, takže často oslepla, jindy je dokonce sešíval k sobě, aby „dosáhl organické krevní výměny“.
Rovněž se dělaly pokusy s bakteriemi. Lékařka Věra Bártová vzpomínala, jak se zděsila, když po takových experimentech uviděla cikánské děti: „Šla jsem jako omámená kolem těch jejich postelí a viděla jsem malé hlavičky, malé ručičky a nožičky a co nejhorší, viděla jsem dokonce, že některé děti měly ve tvářičkách díru!“
Jíst se musí
K jídlu dostávali vězňové naběračku polévky s kusem chleba. Byla to teplá, odporně páchnoucí voda. Dostávali ji v kotlících, které se vyplachovaly jen studenou vodou. Není divu, že pak téměř neustále trpěli průjmy. Latrína byla otřesná. Toaletní papír chyběl. Smělo se na ni jen ráno před snídaní a pak až večer po apelu. Nemocní tedy používali kotle i jinak. A pak je zase opláchli jen studenou vodou.
„Zakrátko potom přinesli polévku, ve které plavalo možné i nemožné, jako například shnilý tuřín, pohanka, klasy všech druhů obilí, kousky zmrzlé dýně, košťály a červená řepa, která dodávala směsi růžovou barvu. Jedlo se z jednoho hrnce, vždy pět nebo deset lidí. Chuti, již tak bídné, to nedodalo, pomyslíme-li, že jsme neměli lžíce. Mnozí ohrnovali nos, nebo vůbec nejedli, ale to já zase ne, jíst se musí. Jak a co, je jedno. Nacpala jsem do sebe, kolik se jen vešlo. Pomáhala jsem si zuby a rukama, právě tak jako ostatní, co měli rozum a nedělali ze sebe fajnovky,“ líčila jídlo v Osvětimi tehdy čtrnáctiletá Helga Weissová.
Přesto lidé přežívali a přežili. Když je Rudá armáda našla v Osvětimi v zuboženém stavu, byli nemocní, omrzlí, roztřesení. Pramálo jim pomohlo, že Rudolf Höss, vedoucí tábora, byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1947 v Polsku popraven.
Navíc u mnohých osvobozených propukl tzv. KZ-syndrom, hrůznými zážitky podmíněná změna osobnosti. Projevovala se různě - depresemi, pocity strachu, bolestmi hlavy, poruchami paměti, neurózou.
Pozdní následky se objevovaly i po desetiletích. Jeden muž z Osvětimi začal až v roce 1947 trpět průjmy a panickými záchvaty strachu. I to byla Osvětim.
Právo, 27. 1. 2005, Lenka Bobíková
Foto archív (2) a Profimedia.cz (3)
Na Osvětim se zapomenout nedá
