Ozbrojené povstání

VI. kapitola knihy „Souběžné dějiny – SSSR“ básníka, romanopisce a kritika Louise Aragona z roku 1962 v překladu A. J. Liehma z roku 1966, tedy chvíli před Pražským jarem 1968.

Ve dvou dopisech z 25. a z 27. září, psaných v Helsinkách odhalil Lenin manévr eserů a menševiků, kteří ztratili většinu v sovětech a místo sjezdu sovětů svolali „všeruskou demokratickou poradu“. Obracel se k moskevskému a k petrohradskérnu výboru, jakož i k ústřednímu výboru s tím, že bolševici, po získání většiny v sovětech, mohou a musí se chopit moci, uzavřít mír, rozdělit půdu a obnovit demokratické svobody. A to už nyní, dodává. A na adresu ústředního výboru hovoří Lenin o přípravě povstání jako o umění: Musíme bez sebemenšího otálení zřídit štáb povstaleckých oddílů, rozmístit síly, poslat spolehlivé pluky na nejdůležitější místa, obklíčit Alexandrijské divadlo, obsadit Petropavlovskou pevnost, pozatýkat generální štáb a vládu, poslat proti junkerům a „divoké divizi“ takové oddíly, které raději padnou, než by pustily nepřítele k centrálním bodům města; musíme zmobilizovat ozbrojené dělníky, vyzvat je k poslední bitvě na život a na smrt, okamžitě obsadit telegraf a telefon, umístit svůj štáb povstání u telefonní centrály a spojit se odtud telefonicky se všemi závody, všemi pluky, všemi ohnisky ozbrojeného boje... Bucharin projevil 28. září úžas nad Lenino vými dopisy, jež Kameněv, propuštěný po VI. sjezdu, prohlašoval za čiré bláznovství. Dopisy získaly nejprve čtyři hlasy proti pěti a sedm se zdrželo hlasování; na užším zasedání se pak většina vyslovila pro zásadu okamžitého povstání a poslala organizacím oba dopisy, jejichž zničení se dožadoval Kameněv.

30. září odejel Lenin z Helsink a ukryl se ve Vyborgu. Vzbouřivší se generál Kaledin se dal u Novočerkaska na ústup. Přibývalo akcí rolnictva, znovu se organizovaly rudé gardy a 2. října zvolil moskevský sovět bolševický výkonný výbor. Eseři a menševici, přestože hlasovali proti principu koaliční vlády, si vynutili usnesení o vytvoření demokratické rady, volené na demokratické poradě, jíž by byla odpovědna vláda a v níž by byly zastoupeny buržoazní strany, pokud budou ve vládě. Kadeti, s nimiž Kerenskij opět začal vyjednávat, žádali, aby demokratická rada nebyla volena poradou, nýbrž jmenována vládou, a Kerenskij vyhrožoval odstoupením, nebudou-li ve vládě kadeti. Tak nakonec odsuzovaný princip zvítězil a 7. října byli v Kerenského vládě čtyři kadeti, mezi nimi Gvozděv, jediný eser, vojáci, „bezpartijní“ Těreščenko a šest odborníků, mezi nimi dva budoucí ministři Děnikinovi a Kolčakovi. Úkolem vlády bylo vytvořit „státní organismus“, „demokratickou radu republiky“ nebo „předparlament“ (aby bylo dáno najevo, že se stále počítá se svoláním Ústavodárného shromáždění).

Bolševici se proti Leninovu mínění účastnili demokratické porady, ale na společném zasedání petrohradského výboru a stranické frakce, která se zúčastnila porady, navrhl ústřední výbor 3. října bojkot předparlamentu (nikoli odchod z rady). Protože názory nebyly jednotné, předložil ústřední výbor dvě zprávy, zprávu Trockého, který byl pro bojkot, a zprávu Rykovovu, vyslovující se proti bojkotu. Ta také získala většinu. 4. října žádali Trockij a Bucharin na zasedání petrohradského sovětu svolání a 5. října se ústřední výkonný výbor usnesl, že sjezd bude zahájen 2. listopadu. Na závěr demokratické porady oznámil Rjazanov účast bolševiků v předparlamentu.

V těch dnech dosáhli železničáři vítěznou čtyřdenní stávkou zvýšení mezd. Chleba, který byl v Petrohradě a v Moskvě už měsíc na příděl, bylo stále méně a na Volze, ve frontovém týlu a v jižních oblastech zuřil hlad. Brány průmyslových závodů se zavíraly. Černosotněnci vyvolávali pogromy. 6. a 7. října poslal Lenin do Petrohradu dva texty, zabývající se omyly, jichž se strana dopustila. Jeden byl uveřejněn toliko ve zkráceném znění v časopise Rabočij Puť 7. října. Druhý vyšel až roku 1924. Rozklad buržoazních stran, bonapartismus Kerenského a jeho pomahačů, ztráta většiny v sovětech, jež postihla menševiky a esery, podvody v poradě, skryté dohadování mezi Kerenským a kornilovci Savinkovým prostřednictvím, tajné dohody, jež sjednal Těreščenko se Spojenci, zdvojnásobení cen obilí — tak vylíčil Lenin Kerenského politiku. Místo účasti v radě, měli bolševici odejít, … měli ze svých 136 zástupců ponechat jednoho až tři jako spojky... Neměli se nechat zaujmout … zřejmým klamáním lidu … K tomu dodává Lenin 6. října, když pročetl zprávu o průběhu zasedání: Trockij byl pro bojkot. Bravo, soudruhu Trockij! Názor, že předparlament je nutno bojkotovat, byl poražen ve frakci bolševiků, kteří se sjeli na demokratickou poradu. Ať žije bojkot! Je naprosto jisté, že ve vedení naší strany lze pozorovat kolísání, které může být zhoubné. Nazítří je však už méně nadšen tím, že Trockij dal schválit usnesení o svolání sjezdu sovětů na 2. listopadu, to jest, jak říká, odložit ho ad calendas grecas; téhož dne získali bolševici ve volbách do moskevského Sovětu 47% všech míst, počet jejich hlasů stoupl ze třiceti čtyř tisíc na osmdesát dva tisíce, přitom pro bolševiky hlasovalo čtrnáct tisíc vojáků ze sedmnácti tisíc. Už 9. října navrhl menševik Dan v ústředním výkonném výboru odložit sjezd sovětů, který se mu zdál příliš blízký, třebaže byl odsunut ad calendas grecas.

Kerenskij, Těreščenko, Verchovskij a Verděrevskij odjeli do stavky, takže řízení vládních záležitostí se de facto ujal Konovalov. V Revalu došlo k protestům proti ustavení předparlamentu, v Baku stávkovali dělníci na naftových polích …

Jenom část toho, co Lenin v těch dnech napsal pod titulem Krize dozrála, byla uveřejněna, a to až 20. října v listě Rabočzj Puť. Lenin tu vycházel z toho, že v Rusku narůstá rolnické povstání, jehož rozdrcení by znamenalo triumf kornilovštiny. Odvolávaje se pak na volby moskevské dumy, prohlašoval: Nemůže být nejmenší pochybnosti o tom, že dohromady s levými esery máme nyní většinu jak v sovětech, tak v armádě, tak v zemi. Nebyla uveřejněna ta část, kterou Lenin považoval za vhodnou k uveřejnění a kde tvrdil, že kdyby se bolševici dali nachytat na konstituční iluze (ať už v souvislosti se sjezdem sovětů, tak se svoláním Ústavodárného shromáždění), stali by se hanebnými zrádci proletářské věci … Celá budoucnost ruské revoluce je v sázce. Čest bolševické strany je ohrožena … Ve „střední“ části dokumentu tvrdí Lenin, že čekat s rozhodnutím o převzetí moci na sjezd sovětů znamená zahubit revoluci. Je třeba, pravil, udeřit na třech místech, v Petrohradě, v Moskvě a v baltské flotile. Vzrušení v armádě bude takové, že bojovat proti této vládě, která hlásá mír a rozdělení rolnické půdy atd. nebude možné. Zároveň však Lenin zjišťuje, že v ÚV existuje proud nepřátelský okamžitému povstání a v odstavci, který nelze shrnout do několika slov, dodává: Když vidím, že ÚV od začátku demokratické porady ani neodpověděl na má naléhání v tomto duchu, že ústřední orgán vyškrtává z mých článků upozornění na nehorázné chyby bolševiků, jako je ostudné usnesení o účasti v předparlamentu, vyhrazení místa menševikům v předsednictvu sovětů atd., atd., jsem nucen to považovat za „jemný“ náznak, že ÚV nechce dokonce ani projednat tuto otázku, jemný náznak, abych byl zticha, a pokyn, abych odešel. Jsem nucen požádat, abych mohl vystoupit z ÚV, což také činím a vyhradit si svobodu agitace mezi členstvem strany na sjezdu strany. Tyto řádky byly napsány v době, kdy trestná výprava, vyslaná Kerenským, rozdrtila taškentský sovět, protože sesadil kornilovce, a německé vylodění na Moonsundských ostrovech uzavřelo Rižský záliv. Od 20. do 24. října bude III. petrohradská konference bolševiků projednávat Leninovy Teze, pranýřující váhání před bojem o moc, jak se projevilo v nejvyšších orgánech strany …

17. října vznesl Kerenskij otázku evakuace vlády do Moskvy a s ní i předparlamentu, který se měl nyní sejít, jakož i továren pracujících pro národní obranu. Rodzjanko napsal do jednoho moskevského listu: Ať jde Petrohrad ke všem čertům, myslím si já! Jsou vyslovovány obavy, že v Pitěru dojde k rozbití ústředních orgánů, sovětů a všeho ostatního. Má odpověď je, že by mne to naplnilo hlubokým uspokojením, protože přinesly Rusku jenom neštěstí … 19. října vyzvala vojenská sekce petrohradského sovětu vládu, aby buď podepsala mír, nebo šla z cesty. Chtějí snad skoncovat s baštou revoluce? Dokonce i eseři a menševici se zděsili. 20. října zahájil v Mariinském paláci svou činnost předparlament. Bolševická frakce opustila zasedání: Leninův názor zvítězil.

Buchanan, jehož poslední naděje se rozplynuly spolu s kornilovštinou, obdržel 21. října od Těreščenka důvěrnou informaci o dopise, v němž oznamuje své odstoupení a ve kterém se praví: Jedině kontrarevoluce — uvědomte si, že kontrarevoluce nemusí být nutně monarchistická — může nyní zachránit zemi … Kadetští ministři hrozili, že odejdou z vlády, jestliže odejde Těreščenko. Ten vzal svou demisi nazpět. Společná nóta spojeneckých velvyslanců naznačovala 22. října vládě, aby obnovila disciplínu v armádě a věnovala se vedení války. Těreščenko přišel sice požádat 25. října Buchanana o provedení námořní demonstrace ve Skagerraku, ale zároveň se mu přiznal, že váhá žádat o anglickou pomoc, když Rusko nevyvíjí žádné úsilí, aby se zachránilo samo. Anglická flotila nevypluje do Baltského moře, ale velvyslanec řekl Těreščenkovi: Zdrojem všeho zla, jímž Rusko trpí, je bolševismus. Zničte jej …

* * *

Lenin byl už několik dní v Petrohradě, ve Vyborské čtvrti, u Margarity Fofanovové, jež obstarávala zároveň spojení s Krupskou. V poselství psaném 21. října frakci sjezdu sovětů severní oblasti, který se měl sejít v Kronštadtu, prohlašuje Lenin, že od poloviny září (podle našeho kalendáře asi od osmadvacátého) se heslo Všechnu moc sovětům … rovná výzvě k povstání. Plán evakuace z Petrohradu do Moskvy dodává zvláštní sílu obvinění, které vznesl proti vládě, že tajně chystá vydání hlavního města Němcům, i požadavku okamžitě zahájit povstání: otálení se rovná smrti.

Nikoli u Fofanovové, nýbrž u topiče Jalavy jednal Lenin s několika dalšími členy vedení strany o otázce povstání a v den, kdy se u soustružníka Kokka setkal se Stalinem, tedy 22. října, zamítl výkonný výbor petrohradského sovětu většinou jednoho hlasu bolševický návrh na vytvoření revolučního štábu sovětu a sovět pověřil výkonný výbor, aby zorganizoval revoluční výbor pro obranu města a ozbrojil dělníky. Kerenskij nařídil odvolat některé jednotky z petrohradské posádky. 23. října se Lenin poprvé od července účastnil zasedání ústředního výboru. Víme to od Suchanova, menševika z časopisu Novaja Žizň, do jehož bytu byla bez jeho vědomí a v jeho nepřítomnosti schůze svolána díky paní Suchanovové, člence bolševické strany.

Byli tu Bubnov, Dzeržinskij, Kameněv, Kollontajová, Lomov, Urickij, Sokolnikov, Stalin, Sverdlov a Trockij; Sverdlov referoval o různých otázkách vojenského rázu. Lenin tu znova opakoval, že čekat na svolání Ústavodárného shromáždění, ve kterém bolševici nebudou mít většinu, by nebylo k ničemu: je třeba využít sjezdu sovětů Severní oblasti a přejít k akci. Rezoluce vnesla ozbrojené povstání na pořad dne a uložila všem organizacím strany zkoumat a řešit z tohoto hlediska všechny praktické otázky. Jediní Zinověv a Kameněv nehlasovali. Bylo vytvořeno politické byro, v němž po boku Lenina, Bubnova, Sokolnikova, Stalina a Trockého byli i oba opozičníci. Ti zaslali hned nazítří řadě organizací strany dopis, v němž mimo rámec ústředního výboru vysvětlovali, proč hlasovali proti, a polemizovali s tendencí (mezi dělnictvem), která spatřuje jediné východisko v okamžitém vyhlášení ozbrojeného povstání, líčí-li Ústavodárné shromáždění a sověty jako kombinovaný typ institucí, k nimž směřujeme, zvedajíce přitom varovně hlas proti zhoubné politice, jež by ohrozila jistý úspěch strany, kdyby se strana za stávajících okolností chopila iniciativy k akci. Onoho dne nabyl sjezd sovětů severní oblasti, kde bolševická frakce projednávala Leninův dopis, vojenského vzezření: to když Antonov-Ovsejenko, provázen námořníkem baltického loďstva Dybenkem, dal přinést od předsednictva Krylenkův prapor. Shromáždění v továrnách požadovala ozbrojení dělníků k obraně města a neprodlené odevzdání moci sovětům. Vzrušení v posádce se stupňovalo.

25. října rozhodl výkonný výbor petrohradského sovětu jednomyslně proti dvěma menševickým hlasům vytvořit vojenský revoluční výbor, složený z členů předsednictva sovětu a jeho vojenské sekce, ze zástupců ústředního výboru a petrohradského výboru strany bolševiků, Centroflotu, oblastního armádního výboru, námořnictva a dělníků Finska, odborů, závodních výborů, rolnických sovětů atd. 26. října, kdy Sjezd severní oblasti skončil zvolením jedenácti bolševiků a šesti levicových eserů do oblastního výboru, upustil Kerenskij v předparlamentu od plánu evakuace a prohlásil, že není důvodu k panice, protože každý pokus menšiny sáhnout k násilí bude potlačen. Od 25. do 27. října zasedala v Petrohradě konference politických představitelů, která vyslechla Rodzjanka, Alexejeva, řadu generálů a na níž kníže Trubeckoj zvěstoval smrt bolševismu, jehož úspěchy, jak řekl kdosi další, jsou spíše dílem autosugesce. Když 27. října odstoupili někteří ze spolupracovníků ministra spravedlnosti, obviňujíce ho ze slabosti vůči bolševikům, nechal Kerenskij svého ministra na holičkách a vláda se usnesla podniknout preventivní opatření proti očekávané bolševické manifestaci. V ústředním výkonném výboru sovětů prohlásili delegáti z fronty, že je vyloučeno pokračovat ve válce. (,‚Je-li to hanebný mír,“ prohlásil jeden z nich, „nu, tak nám tedy dejte hanebný mír.“), ale Danův návrh rezoluce, odsuzující „akci“ chystanou bolševiky, tu získal většinu.

V těch dnech vedl Lenin u Kalinina s vedoucími bolševické vojenské organizace a řadou členů ústředního výboru rozhovory o ozbrojeném povstání. 28. října večer se konalo v cirku Modern obrovské shromáždění, požadující odevzdání moci sovětům. A následujícího večera sešla se v Ljesném, už za hranicemi města, schůze rozšířeného ústředního výboru, na níž Sverdlov oznámil, že síla strany se dnes rovná čtyřem stům tisícům členů, a Lenin jménem ústředního výboru odpověděl těm, kteří přeceňují nepřítele; když navržená rezoluce získala devatenáct hlasů proti osamoceným dvěma hlasům Zinověva a Kameněva, vystoupil Kameněv z ústředního výboru. Trockij, který nebyl na schůzi přítomen, považoval za úspěch (svůj) svolání sjezdu sovětů a byl toho názoru, že je třeba vyčkat, až se sjezd sejde, a teprve potom se chopit vlády. Pozdě v noci zvolil ústřední výbor vojenské revoluční ústředí (Bubnov, Dzeržinskij, Urickij, Stalin, v čele se Sverdlovem), jež se stalo součástí právě ustaveného vojenského revolučního výboru petrohradského sovětu, jehož předsedou byl zvolen eser Lazimir a tajemníkem Antonov-Ovsejenko.

Po celý den 30. října psal Lenin dlouhý Dopis soudruhům, odpověď Zinověvovi a Kameněvovi, které však nejmenuje; dopis měl být otištěn v listě Rabočij Puť a poprvé od července budou čtenáři znovu číst podpis N. Lenin. Když se však v časopise Novaja Žizň objevilo tvrzení, že po městě koluje rukou psaný leták vyjadřující nepřátelský postoj dvou známých bolševiků k akci, jež má být zahájena, připojil Lenin k článku dovětek, v němž žádal, aby v případě, že tento leták byl odevzdán do rukou lidí z redakce Novaja Žizň členy strany, kteří vedou kampaň proti povstání, byl bezodkladně uveřejněn, aby byla vedena kampaň ve prospěch povstání, aby anonymové odhodili masky … Večer se Podvojskij (který vystřídal Lazimira), Sverdlov a Antonov-Ovsejenko odebrali do Vyborské čtvrti k dělníku Pavlovovi, kde se spolu s Něvským z Helsink setkali s Leninem, který naléhal, aby ozbrojené povstání bylo provedeno před II. sjezdem sovětů, a vydával směrnice, jako například o mobilizaci baltické flotily a posádek v Petrohradě a ve Finsku. A oné noci, kdy vláda zesílila bezpečnostní opatření kolem Zimního paláce, Mariinského paláce, všech nádraží a Státní banky, byli, jak píše Podvojskij, v pohotovosti všichni vojáci vojenské organizace.

31. října ráno oznámili Leninovi telefonicky, že v listu Novaja Žizň vyšlo prohlášení, v němž Kameněv, ve shodě se Zinověvem, zveřejňuje usnesení ústředního výboru z předvčerejška a rozhodně se staví proti ozbrojenému povstání. Lenin nejprve napsal, že mlčet k tomuto neslýchanému stávkokazeckému činu by bylo zločinem, později však, když na zasedání sovětu Kameněv vystoupil jakoby zajedno s Trockým, který v odpovědi tisku popřel, že by se připravovalo ozbrojené povstání, vrátil se Lenin 1. listopadu ke svému dopisu členům strany, bránil v něm Trockého proti Kameněvovi a pranýřoval vytáčky, k nimž se v dopise ústředního výboru uchýlil Zinověv, pokoušeje se ospravedlnit Leninovým příkladem to, co Lenin považoval za zradu. Jestliže se totiž Lenin někdy obracel přímo k soudruhům, pak jenom když šlo o usnesení, jež ústřední výbor dosud neschválil. Vést propagandu proti stávce poté, co bylo rozhodnuto ji vyhlásit, praví Lenin, to se právě nazývá stávkokazectvím. Kameněv a Zinověv vyzradili Rodzjankovi a Kerenskému usnesení ústředního výboru o ozbrojeném povstání, jeho tajné přípravy i den, kdy má být provedeno. Jedinou odpovědí je vyloučení ze strany. Pro mne není snadné takto psát o soudruzích, s nimiž jsem byl v blízkých vztazích.

1. listopadu začal Rabočij Puť otiskovat Dopis soudruhům a 2. listopadu uveřejnil Leninem citovaný dopis, v němž Zinověv odmítá polemizovat, odkládá spor na příhodnější chvíli, připojuje se k prohlášení, jež učinil minulého dne Trockij na zasedání sovětu a opakuje tak vlastně manévr Kameněvův. Rabočij Puť, v jehož čele stál Stalin, komentoval tuto skutečnost takto: Vyjadřujeme ze své strany naději, že tímto prohlášením soudruha Zinověva (podobně jako prohlášením soudruha Kameněva na zasedání petrohradského sovětu) se otázka vyčerpává. Ostrý tón článku soudruha Lenina nemění nic na skutečnosti, že v tom podstatném zůstáváme zajedno. Sjezd sovětů byl však odložen z 2. na 7. listopad z obavy, že bolševická „akce“ by mohla začít dřív, než vláda stačí soustředit vojenské jednotky. V dělnických čtvrtích, kde na ulicích hlídkovala jízdní milice a kozáci, došlo k raziím a k zatýkání. Revoluční vojenský výbor, který se toho dne poprvé sešel, vydal rozkaz, aby se z petropavlovského arzenálu přestaly odnášet zbraně, jež měly být na vládní příkaz odeslány na Don. V ústředním výboru navrhl Stalin v Leninově nepřítomnosti odsunout projednávání Leninových dopisů o případu Kameněv—Zinověv až na plenární zasedání ústředního výboru, jež bylo vyloučeno svolat před provedením povstání. Sverdlov se postavil proti. Dzeržinskij navrhl požádat rozhodně Kameněva, aby zanechal veškeré politické činnosti, když Zinověv se z vlastního rozhodnutí nezúčastňuje činnosti strany. Bylo schváleno Kameněvovo odstoupení.

Na tajném zasedání branného a zahraničního výboru předparlamentu prohlásil ministr války Verchovskij na výzvu menševiků, že od Kornilovovy aféry se prohloubila demoralizace v armádě a rozšířila propast mezi vojáky a důstojníky, že jsou přinejmenším dva milióny zběhů, že tento proces nelze zastavit a těch dvě stě tisíc, které pochytali a poslali zpátky na frontu, jen ještě urychlilo proces rozkladu, a potom, je tu bolševismus … Kdo by si troufal tvrdit, že se bolševici do pěti dnů nepokusí zmocnit se vlády? (Do pěti dnů, říká ministr, a je 2. listopadu). Verchovskij navrhl uzavřít mír. Jeden z petrohradských večerníků, redigovaný Burcevem, přinesl 3. listopadu zprávu, že ministr války navrhl bez vědomí Spojenců separátní mír. Burcev byl spolu se Savinkovem a Plechanovem jedním z těch, pro něž náčelník francouzské vojenské mise Niessel žádal podporu nejprve u své vlády a potom na americkém velvyslanectví. List byl zastaven. Verchovskij podal demisi a odejel z Petrohradu.

Když se velitel petrohradského vojenského okruhu Polkovnikov odmítl podřídit kontrole komisařů, které jmenoval v jednotkách vojenský revoluční výbor, usnesli se 4. listopadu zástupci jednotek, že napříště bude uposlechnuto pouze rozkazů, jež ponesou podpis výboru. Tento den měl být „Dnem petrohradského sovětu“: náboženské procesí kozáků, vymyšlené jenom proto, aby vyprovokovalo srážku s dělnictvem, bylo na konec odvoláno rozhodnutím samého shromáždění kozáckých plukovních výborů. Na výzvu Kerenského prohlásil 5. listopadu vojenský revoluční výbor, že každá akce proti komisařům je akcí proti sovětu. Počet příslušníků rudé gardy vzrůstal každou hodinu. Ústřední výkonný výbor sovětů se uchýlil do Mariinského paláce v bezprostředním sousedství vlády a žádal, aby byla učiněna opatření sahající až k zatčení představitelů vojenského revolučního výboru. Ten pokračoval ve vysílání komisařů k jednotkám, kde jich bylo už na šest set, a když se večer znovu sešlo shromáždění plukovních výborů, potvrdili frontoví delegáti na sjezd sovětů rozhodnutí vojáků zajistit přechod moci do rukou Sovětů. Za svítání 6. listopadu přišla milice a posluchači důstojnické školy uzavřít tiskárnu, v níž se tiskl Rabočij Puť a Soldat … Okamžitou akcí dělníků jdoucích do práce a vojenského revolučního výboru však byla tiskárna opět otevřena a Rabočij Puť vyšel odpoledne. Vojenský revoluční výbor vydal prohlášení, že sovět je v nebezpečí, a uvedl vojenské jednotky do stavu pohotovosti; ve Smolném zatím nepřetržitě zasedal ústřední výbor, organizoval spojení a náhradní štáb v Petropavlovské pevnosti, jejíž velitel i se svým zástupcem byli už ráno zatčeni. Ve druhém patře zasedal vojenský revoluční výbor a uváděl v život Leninův plán; Leninovi byly neprodleně sdělovány všechny dispozice týkající se rudé gardy, závodní gardy, baltských námořníků, Kronštadtu, pluků petrohradské posádky a křižníku Aurora. Závodní výbory přicházely do Smolného pro rozkazy.

Schůze předparlamentu probíhala pro opozici Martovovy skupiny v nesmírném zmatku; Kerenskij tu v 11 hodin oznámil, že část obyvatelstva se vzbouřila, pročež dává zahájit soudní stíhání a nezbytné zatýkání. Po informaci o rozkazu Podvojského a Antonova-Ovsejenka, jímž byly vojenské jednotky uvedeny do stavu bojové pohotovosti, prohlásil, že hlavní město je ve stavu povstání luzy. S výjimkou asi padesáti eserů a menševiků se předparlament po čtyřhodinovém přerušení zasedání postavil za Kerenského. Nakonec však byla sto dvaceti třemi hlasy proti sto dvěma hlasům pravice (žádající bezpodmínečnou důvěru Kerenskému) a při dvaceti šesti abstencích přijata rezoluce navržená levicí (část pravých eserů se zdržela hlasování), která sice odsuzovala povstání, ale žádala neprodleně uveřejnit dekret o odevzdání půdy rolnickým výborům, naléhavě vyzvat Spojence, aby uveřejnili podmínky míru, a neprodleně zahájit mírová jednání, jakož i vytvořit (ve spolupráci s vládou) výbor veřejného blaha k potlačení nepokojů. Kerenskij se už radil s generály, navázav telegrafické spojení se stavkou přímo ze Zimního paláce, který byl od oběda střežen praporem ženských dobrovolnic, vytvořeným nedávno na pokyn ministerského předsedy. Junkeři zastavovali auta na Něvském prospektu, eskortovali je na Palácové náměstí, střežili nádraží, telefonní a telegrafní ústřednu. Ve dvě hodiny odpoledne vydal výkonný výbor kronštadtského sovětu rozkaz všem plavidlům, jednotkám a posádkovým velitelům odebrat se ve zbrani do Petrohradu bránit revoluci.

Rudí gardisté a nákladní automobily směřovali ke Smolnému; začínalo se vydávat střelivo. Za této situace rozhodl armádní štáb zničit mosty přes Něvu, až na Palácový most, obsazený vojenskými jednotkami. Ženisté narazili však na odpor rudé gardy a žádali ozbrojenou pomoc. Ke třem z mostů poslal štáb nejprve ženy ze Zimního paláce. K Nikolajevskému mostu, kde to nestačilo, bylo z jednotek na Palácovém mostě odveleno jedno obrněné auto. Nakonec poslali všude junkery. Ve tři hodiny byla přerušena veškerá doprava, na Palácovém náměstí zaujala postavení baterie lehkého dělostřelectva, banky, úřady i závody zavřely svoje brány a zaměstnanci se snažili ve spěchu dostat se domů. Ve čtyři hodiny se začalo s rozebíráním mostů a shromáždění Centrobaltu a lodních výborů se vyslovilo pro podporu povstání. Samokatčíci odmítli střežit Zimní palác a byli vystřídáni junkery.

Když zprávy došly až do kanceláře na Vasiljevském ostrově, kde pracovala, pustila se, krátce po čtvrté hodině, Margarita Fofanovová od mostu k mostu, ale dostat se do města bylo vyloučeno. A tak obrátila do Vyborské čtvrti, získala od místního výboru kusé zprávy a vrátila se domů. Lenin ji okamžitě — bylo šest hodin večer — poslal zpátky na výbor, aby zjistila, zda mosty byly obnoveny, a spěšně zanesla Krupské (která ji měla poslat dál) žádost o souhlas, aby se mohl dostavit na ústřední výbor.

* * *

Keksholmský pluk obsadil telegrafní ústřednu, aniž narazil na odpor. Samokatčíci¹ z petropavlovské pevnosti se usnesli podporovat revoluci. V petrohradských ulicích nebylo stopy zmatku. Pokus zabavit přímo v tiskárně orgán sovětu Rabočij i soldat, podniknutý v 6.30 večer, narazil na odpor dělníků a vojenský revoluční výbor sem urychleně poslal vojáky Preobraženského pluku. V remíze tramvají bylo oznámeno, že vzhledem k přerušení dopravy na všech mostech budou od 7 hodin tramvaje jezdit toliko na této straně Něvy, rudí gardisté obsadili všechny mosty s výjimkou Nikolajevského. Když bylo za přítomnosti delegátů sjezdu zahájeno zasedání petrohradského sovětu, opakoval tu Trockij, že heslo Všechnu moc sovětům se stane skutkem, jakmile se sjezd sejde a že předtím nedojde k povstání. Leví eseři, zastoupení již ve vojenském revolučním výboru, opustili předparlament.

Junkeři vyslaní do telegrafní ústředny byli nuceni ponechat ji v rukou Keksholmského pluku, který ji nehodlal vyklidit. Další junkeři, kteří drželi Nikolajevský most, uprchli před námořníky, postupujícími z obou břehů a podporovanými křižníkem Aurora. Kolem deváté přišla Margarita Fofanovová z místního výboru vyřídit Leninovi telefonické odmítnutí ústředního výboru. Když bylo spojení po mostech obnoveno, napsal Lenin ústřednímu výboru: Je nad slunce jasnější, že nyní otálet s povstáním se už doopravdy rovná smrti … Kdo má uchopit moc? To není teď důležité: nechť ji převezme vojenský revoluční výbor, „nebo jiná instituce“, která prohlásí, že odevzdá moc pouze skutečným zástupcům lidu … v žádném případě neponechávejte moc v rukou Kerenského a spol. do 25. října (do 7. listopadu): rozhodněte o věci bezpodmínečně dnes večer nebo v noci. Pak poslal Fofanovovou ke Krupské s tím, že počká do 11 hodin a pak bude jednat podle svého.

V Zimním paláci byli junkeři z dělostřeleckého učiliště a frekventanti poddůstojnických škol z Petrodvorce, Oranienbaumu a Gatčiny, podporováni dvěma sty kozáky a dvěma sty dobrovolnicemi, všeho všudy dva tisíce vojáků; junkeři z Pavlovského učiliště rozmístili kulomety tak, aby mohli krýt palbou všechny vchody a východy z paláce. V petrohradské dumě bylo přes odpor bolševiků zvoleno jedenadvacet členů výboru veřejného blaha, jak to žádal předparlament. Kerenskij považoval rezoluci, předparlamentu, s níž se k němu dostavila delegace, za urážku a hrozil demisí. Snadno ho přesvědčili, aby zůstal.

Eino Rakhia, Leninův druh z Finska, přiběhl k Fofanovové s čerstvými zprávami. Lenin hořel netrpělivostí. Obávaje se, aby vláda nedala vyhodit mosty přes Něvu, nasadil bez dalšího čekání šedou paruku, zahalil se do hedvábného šátku a vydal se do Smolného. Na stole nechal lístek: Šel jsem tam, kam jste nechtěla, abych šel. Na shledanou. Iljič. Už se ani nepodepsal konspirativním krycím jménem!… Sotva se Margarita Fofanovová vrátila, vydala se i ona ke Smolnému. Krátce nato přišla k Fofanovové Krupská, a když tu nikoho nenašla, nasedla u místního výboru do nákladního auta, které jelo do Smolného. Dorazila právě včas, aby v místnosti č. 100 spatřila Lenina, jak spolu s čepicí sundává i paruku: Všichni členové ústředního výboru včetně Lenina strávili tu noc v místnosti č. 14, na židlích nebo na zemi, vypráví Bubnov. Vladimír Iljič naléhal především na to, aby byl co nejdříve obsazen Zimní palác.

25 minut po půlnoci zahájil všeruský ústřední výkonný výbor sovětů mimořádné zasedání za přítomnosti delegátů II. sjezdu sovětů. Menševici, od Dana po Martova, tvrdili, že nikdo nemůže převzít práci Prozatímní vlády, že se bolševici řítí do katastrofy, a navrhli jakýsi kompromis, k nerozeznání podobný rezoluci levice v předparlamentu. Výbor nemá nejmenší právo, odpověděl bolševik Volodarskij, přisvojovat si funkce sjezdu několik hodin před jeho zahájením; a bolševici opustili zasedání, na němž byla ke čtvrté hodině ranní schválena menševická rezoluce.

Ve 2.30 žádal Kerenskij stavku o přisunutí vojsk odvelených z petrohradské fronty. Když kolem 4. hodiny odmítly tři pluky donských kozáků výzvu štábu okruhu, aby zaútočily bez podpory pěchoty, rozhodli se junkeři zůstat v kasárnách. 3. jezdecký sbor, na který se čekalo, byl v pskovské gubernii, 1. divizi donských kozáků i s dělostřelectvem poslal Krasnov po železnici do Gatčiny … než ta dojde do Petrohradu! Na úsvitu 7. listopadu byli v Zimním paláci vedle ženského praporu jenom příslušníci různých vojenských učilišť, dělostřelectvo na Palácovém náměstí a zbytek junkerů; jejich hlídky zajali a přivedli v noci do Smolného; všechny naděje tu proto skládali do posil. Po kozácích vyhlásily neutralitu i další jednotky. Většina posádky přešla na stranu vojenského revolučního výboru.

Od půl dvanácté večer vědělo celé město, že Lenin je ve Smolném a odtud řídí povstání. Dodávka elektrického proudu do všech vládních úřadoven byla přerušena. Námořníci a rudí gardisté odrazili všechny pokusy vyrvat jim telegrafní ústřednu; bylo obsazeno Nikolajevské nádraží a třináct tiskáren. Vojáci Pavlovského pluku zadrželi automobil s náčelníkem Kerenského tajné policie a další, které vezlo dva ministry a jednoho náměstka. Důstojníci, kteří z jedněch kasáren zahájili palbu na oddíl rudých gardistů, byli na místě zatčeni, odesláni do Smolného a za nimi nákladní auto plné junkerů. Když byli odzbrojeni junkeři ze spojovacího učiliště, putovaly do Smolného dva nákladní automobily zbraní. Čtyřicet námořníků z gardových jednotek obsadilo státní banku a sto dvacet pět mužů, kteří ji střežili, vyslalo delegáty do vojenského revolučního výboru. Když byla v sedm hodin obsazena telefonní ústředna a junkeři odzbrojeni, zůstaly všechny vládní budovy a štáb okruhu bez telefonního spojení, nebo bylo toto spojení pod kontrolou. A námořníci obsadili Palácový most.

V Zimním paláci, kde už nesvítilo světlo, většina telefonických spojů byla přerušena a ministři na útěku, zůstala nicméně jedna linka, o níž povstalci nevěděli, a to ta, jež spojovala půdu Zimního paláce se stavkou. Dále bylo obnoveno přímé spojení s městskou dumou. Junkeři se zabarikádovali v paláci, ve štábu zatarasili všechny východy hromadami polen.

Když 3. prapor samokatčíků, dopravený sem z fronty na pomoc Kerenskému, vystoupil v 8 hodin ráno z vlaku na malé zastávce Novinka, setkal se tu se zástupcem vojenského revolučního výboru Sergo Ordžonikidzem, kterého provázel zástupce sovětu ze sousedního Carského Sela; prapor zvolil na místě delegáty na sjezd sovětů, ti nasedli spolu s Ordžonikidzem do nákladního auta a odjeli do Smolného.

* * *

Vojenský revoluční výbor jmenoval operační štáb, složený z Podvojského, Antonova-Ovsejenka, Bubnova, Čudnovského a Jeremejeva. Leninův plán se začal uskutečňovat. Dva bez prostřední cíle: Mariinský palác a potom Zimní palác. Aby se zabránilo panice nebo šíření předčasných zpráv, měly tramvaje projíždět bez zastávky městské čtvrti, v nichž se soustřeďovaly jednotky. Vládní oddíly byly odzbrojovány, kde bylo třeba, stavěly se barikády. Do 9 hodin se povstalecké oddíly stáhly kolem svých cílů. Mariinský palác byl obklíčen. Když se Kerenskij kolem desáté pokusil o útěk, stály vládní automobily opuštěny na sousedním náměstíčku, bez řidičů, neschopny provozu. Důstojník, kterého poslal Kerenskij napřed, potkal amerického přidělence Whitehouse, který půjčil včerejšímu diktátorovi svůj vůz s americkou vlajkou. Kerenskij po něm vzkázal spojeneckým velvyslancům, aby neuznávali bolševickou vládu, spoléhaje na to, že kolem 12. listopadu bude zpátky z fronty a obnoví pořádek. Po jeho odjezdu ho zastupoval dr. Kiškin.

Výzva Občanům Ruska, otištěná v listě Rabočij i soldat, vysílaná z Aurory, byla napsána Leninovou rukou, a je datována v 10 hodin ráno: Prozatímní vláda je svržena … Státní moc přešla do rukou orgánu petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců vojenského revolučního výboru, který stojí v čele petrohradského proletariátu a posádky. V 11 hodin se otevřela vězení, z nichž vyšli političtí vězni a vojenskému revolučnímu výboru se dala k dispozici obrněná divize. Vojáci Pavlovského pluku zaujali svá postavení. K polednímu byla zastavena veškerá doprava v okolí Zimního a Mariinského paláce. V 1 hodinu se objevili v Mariinském paláci gardoví námořníci, roty Keksholmského pluku s obrněnými auty a rudí gardisté. Předparlament byl rozpuštěn. Byl obsazen válečný přístav a v paláci Admirality zatčen štáb námořnictva. Lodi z Kronštadtu vpluly do Něvy. Velitelská loď Amur zakotvila vedle Aurory: námořníci se vylodili, připraveni k útoku na Zimní palác.

Ve 2.35 se konala ve Smolném schůze petrohradského sovětu, která přivítala s bouřlivým nadšením Trockého slova, že Prozatímní vláda už neexistuje. Tady se poprvé před veřejností objevil Lenin. Za neutuchajících ovací vytyčil úkoly sovětské vlády a vyhlásil její první opatření: dekret o míru, dekret odevzdávající půdu těm, kteří na ní pracují, dekret o dělnické kontrole nad výrobou. Zinověv, který se schůze účastnil jako host, pozdravil její účastníky několika slovy, jež bylo možno považovat za sebekritiku. Znamenalo to, že opozice skládá zbraně? Dopisovatel amerického tisku John Reed se už za tmy sešel s Kameněvem a s Rjazanovem, který zvolal v jeho přítomnosti: Vždyť je to šílenství! Šílenství! Evropští dělníci se ani nepohnou. Celé Rusko …

Všechny obchody ve městě byly otevřeny, doprava normální, Jedině Zimní palác, který začali kolem poledne obkličovat, byl v rukou Prozatímní vlády. Nebyla prolita jediná kapka krve. Stankevič, vysoký vládní komisař ve štábu okruhu, který byl v noci zatčen a později opět propuštěn, vykonával dál ne rušeně své funkce: chodil ze štábu na druhé straně náměstí do paláce a nazpátek a telefonoval do stavky. Náčelník generálního štábu Duchonin, kterého informoval o Kerenského odjezdu, mu sdělil, že samokatčíci, vyslaní po železnici, jsou už jistě v Petrohradě. V šest hodin večer se kruh kolem Zimního paláce uzavřel.

Část posluchačů Michailovského důstojnického učiliště opustila i s děly své stanoviště před palácem. Ve štábu odevzdali parlamentáři vojenského revolučního výboru Kiškinovi a generálu Bagratunimu ultimátum, žádající, aby se vláda do dvaceti minut vzdala, jinak bude zahájena palba z Petropavlovské pevnosti a z válečných lodí. Ti se s ultimátem odebrali do paláce. Když uplynulo dvacet minut, požádal palác o dalších deset. Po jejich uplynutí obsadily oddíly vojenského revolučního výboru budovu štábu. Ze Zimního paláce vyšel generál: byl to Bagratuni, který právě odstoupil. Byl zatčen. Komisař nového štábu se spojil s vojenským výborem severní fronty, který mu oznámil, že armáda odmítla poskytnout své jednotky a Čeremisov je příznivě nakloněn výboru; ze severní fronty se potvrdilo, že vojenské transporty směřující k Petrohradu byly zadrženy.

Očekávaný signál z křižníku Aurora se neozýval … V 6.40 zaujala povstalecká obrněná auta postavení před palácem. Zatímco kozáci odešli ze stráže a vrátili se i se zbraní do kasáren, telefonovali v 7 hodin z paláce stále ještě do stavky: co se stalo se samokatčíky, jimž vyjel ministerský předseda ráno naproti? V osm večer nové ultimátum Zimnímu paláci — deset minut, nebo zahájíme palbu. — Junkeři nejprve zatkli parlamentáře vyslaného Palčinským, pak ho však opět propustili a mnozí odešli s ním. Děla, která měla zahájit z Petropavlovské pevnosti palbu na palác, nebyla v pořádku, měli je přijít opravit dělostřelci z výcvikového střediska námořnictva.

Bez ustání zasedající menševická frakce zdržela zahájení II. všeruského sjezdu sovětů. K Zimnímu paláci přicházeli zatím noví a noví rudí gardisté, další dělníci dostávali zbraně. Na upozornění, že bude zahájena palba, jmenovala duma své delegáty do Smolného, na Auroru, na Amur a do Zimního paláce. V okamžiku, kdy schůze skončila, to jest v 9.40, zazněl první varovný výstřel z Aurory na palác. To byl signál k útoku. Také Petropavlovská pevnost zahájila palbu. Pak začalo pálit zpod Rastrelliho oblouku na druhé straně Palácového náměstí polní dělo, které sem odkudsi přitáhli, výstřel urazil římsu paláce, ozval se štěkot pušek a kulometů … Jedním z oken proletěl granát, aniž koho zranil. Několik námořníků, jimž se podařilo proklouznout do paláce, shodilo z poschodí bombu. Byli odzbrojeni, ale mezi junkery a v ženském praporu zavládl zmatek …

Ze štábu do štábu drnčel telefon. Velký tragikomický dialog, z něhož vyplývalo, že Kerenskij, spěchající stále naproti samokatčíkům, málem padl v Gatčině do rukou vojenského revolučního výboru, který se tu ustavil, a nakonec dorazil do Pskova … jenomže co se stalo tam? Čeremisov tvrdí, že jednotky vyslané na Petrohrad odvolal v dohodě s Kerenským, ale ani generál Balujev ze západní fronty, ani Duchonin tomu zřejmě nevěří; Duchonin volá znovu Krasnova, velitele 3. jezdecké divize, přesunující se k Petrohradu, aby zjistil, co a jak … Podle Čeremisova vyvolalo pověření kadeta Kiškina řízením vládních záležitostí nespokojenost v armádě … Duchonin volá do Pskova: Kde jsou prapory samokatčíků? Měly být ve tři hodiny odpoledne v Petrohradě, nikdo se už v ničem nevyzná … Kerenskij, který sepisoval ve Pskově vojenské rozkazy, v nichž se počítalo s možností vytvořit novou prozatímní vládu, si uvědomil, že Čeremisov postupuje v dohodě s armádním výborem, a tak se uchýlil k příbuznému své manželky generálu Baranovskému.

Kolem desáté večer se vzdal ženský prapor, vyděšený střelbou a kanonádou, a uchýlivší se do sálu v zadním traktu paláce. Ústřední výbor poslal delegáty dumy, kteří se dostavili do Smolného, aby vyřídili vládě, že má složit zbraně: střelba je však poděsila tak, že se rozprchli dřív, než došli do paláce. A ve Smolném zahájil konečně v 10.40 předseda starého ústředního výkonného výboru menševik Dan sjezd sovětů. Naši soudruzi, zasedající v Zimním paláci, pravil, jsou v tuto chvíli pod palbou … Ta byla v jedenáct hodin skutečně znovu zahájena. Delegáti, kteří se nedostali ani na Amur, ani na Auroru, ani do Zimního paláce, zasedli po návratu do dumy společně s esery a menševiky, kteří odešli ze sjezdu, a usnesli se odejít v průvodu k Zimnímu paláci, „aby tam zemřeli“. Průvod, čítající dvě stě až tři sta osob, putoval s lucernou a pod deštníky, poněvadž pršelo, avšak na rozkaz prvního námořníka na břehu Kateřinského kanálu udělal čelem vzad a rozptýlil se. Praví eseři, menševici a internacionalisté odmítli zaujmout místa v předsednictvu sjezdu, kde zasedli toliko bolševici a leví eseři. Kameněv předsedal a Martov dal přednost příměří mezi protivníky. Eseři, menševici a příslušníci „frontové skupiny“ se chystali hromadně opustit zasedání, ale ze sálu odešla nanejvýš čtvrtina delegátů. Představitelé rolnického výkonného výborů se rovněž vydali „zemřít k Zimnímu paláci“ … Když byla ve 2.40 schůze přerušena, děla již umlkla.

Zteč, k níž byl dán povel před půlnocí, provedli rudí gardisté z Vyborské čtvrti, dělníci z Putilovových závodů, z Vasiljevského ostrova, z Petrohradské čtvrti, z Narevské čtvrti, námořníci z Kronštadtu, 2. eskadra baltské flotily, příslušníci Keksholmského pluku a Pavlovského pluku … Oddíly vnikly nemocnicí do paláce a během hodiny byla polovina budov v jejich rukou. V 1.10 byl poslední ztečí dobyt Zimní palác, a zatímco probíhalo odzbrojování junkerů, byli v Malachitovém sále zatčeni ministři.

Zasedání sjezdu bylo opět zahájeno. Konečně vešlo ve známost, co se stalo se samokatčíky: jejich zástupce pozdravil z tribuny sjezd. Kolem třetí hodiny byl v dumě ustaven Výbor pro spásu vlasti a revoluce, složený z menševiků, eserů, narodniků a plechanovců, dožadujících se, aby uzurpátoři nebyli uznáni. Ze štábu do štábu drnčel telefon. Co dělat? Západní fronta hlásila, že nelze převzít odpovědnost za žádnou z jednotek … Krasnov přijel v 1 hodinu do Pskova a ve 3 hodiny znovu odejel svým automobilem spolu s Kerenským. O samokatčíky se už nikdo nestaral.

Výzva, schválená na sjezdu většinou proti dvěma hlasům a při dvanácti abstencích, ohlásila svržení a zatčení Prozatímní vlády a program sovětské vlády. Bylo 5 hodin ráno.

Poznámka:

1Samokatčiki — tímto termínem se označovali motocyklisté.