Válka a sociální demokracie Ruska

Anexe území a podmanění cizích národů, ožebračení soupeřícího národa, vyplenění jeho bohatství, odvrácení pozornosti pracujících mas od vnitropolitických krisí v Rusku, Německu, Anglii a jiných zemích, vnesení rozkolu mezi dělnictvo, jeho obalamucení nacionalismem a vyhlazení jeho avantgardy, aby bylo ochromeno revoluční hnutí proletariátu — takový je jediný skutečný obsah, význam a smysl nynější války. Sociální demokracii především připadá povinnost odhalit tento skutečný smysl války a bezohledně odhalit lži, sofismata a „vlastenecké“ fráze, šířené vládnoucími třídami — statkáři a buržoasií — na obhajobu války.

V čele jedné skupiny válčících národů stojí německá buržoasie. Ta klame dělnickou třídu a pracující masy ujišováním, že vede válku proto, aby bránila vlast, svobodu a kulturu, osvobodila národy, utlačené carismem, a zničila reakční carismus. Ve skutečnosti však právě tato buržoasie, hrbící se lokajsky před pruskými junkery s Vilémem II. v jejich čele, byla vždy nejvěrnějším spojencem carismu a nepřítelem revolučního hnutí dělníků a rolníků v Rusku. Ve skutečnosti, a už válka dopadne jakkoliv, se tato buržoasie ruku v ruce s junkery všemožně vynasnaží podepřít carskou monarchii proti revoluci v Rusku.

Ve skutečnosti podnikla německá buržoasie loupežné tažení proti Srbsku proto, že je chce podmanit, potlačit národní revoluci jižního Slovanstva, a současně vrhá hlavní masu svých branných sil proti svobodnějším zemím, proti Belgii a Francii, aby oloupila bohatšího soupeře. Německá buržoasie, šíříc báchorky, že vede obrannou válku, zvolila ve skutečnosti chvíli, která pro ni byla nejvhodnější pro vedení války, aby využila posledních vymožeností, kterých dosáhla ve válečné technice, a aby předešla Rusko a Francii v novém zbrojení, už plánovaném a stanoveném.

V čele druhé skupiny válčících národů stojí anglická a francouzská buržoasie, která klame dělnickou třídu a pracující masy ujišováním, že vede válku za vlast, svobodu a kulturu proti německému militarismu a despotismu. Ve skutečnosti však tato buržoasie už dávno vydávala miliardy, aby najala a připravila vojska ruského carismu, nejreakčnější a nejbarbarštější evropské monarchie, k útoku na Německo.

Skutečným cílem, za který bojuje anglická a francouzská buržoasie, je anexe německých kolonií a ožebračení soupeřícího národa, jehož hospodářství se rychleji rozvíjelo. A aby dosáhly tohoto vznešeného cíle, pomáhají „pokročilé“ demokratické národy barbarskému carismu ještě krutěji rdousit Polsko, Ukrajinu atd., ještě krutěji potlačovat revoluci v Rusku.

Obě skupiny válčících států si navzájem naprosto v ničem nezadají v loupežích, bestialitách a bezmezných válečných ukrutnostech. Aby však oklamaly proletariát a odvrátily jeho pozornost od jediné války vskutku osvobozenské, a to od občanské války proti buržoasii jak „své“ země, tak i „cizích“ zemí, k dosažení tohoto vznešeného cíle se buržoasie každé země pokouší podvodnými frázemi o vlastenectví zidealisovat válku „svého“ národa a vzbudit přesvědčení, že se snaží porazit nepřítele ne proto, aby vyplenila a anektovala cizí území, nýbrž aby „osvobodila“ všechny ostatní národy, kromě národa svého.

Ale čím horlivěji se snaží vlády a buržoasie všech zemí vnést rozkol mezi dělnictvo a rozeštvat je, čím krutěji je k dosažení tohoto vznešeného cíle zaváděn režim stanného práva a válečné censury (která stíhá i dnes, za války, mnohem více „vnitřního“ nepřítele než nepřítele vnějšího), tím naléhavější povinností třídně uvědomělého proletariátu je, aby ubránil svou třídní jednotu, svůj internacionalismus a své socialistické přesvědčení proti šovinistické horečce, rozpoutané „vlasteneckou“ buržoasní klikou ve všech zemích. Kdyby třídně uvědomělí dělníci upustili od tohoto útoku, znamenalo by to, že upustili od všech svých osvobozeneckých a demokratických snah, nemluvě již o snahách socialistických.

S pocitem nejhlubší trpkosti musíme však konstatovat, že socialistické strany nejdůležitějších evropských států nedostály tomuto svému poslání a počínání vůdců těchto stran — zejména strany německé — hraničí s přímou zradou socialismu. Ve chvíli tak důležité pro běh světových dějin se většina vůdců nynější, II. (1889—1914) socialistické Internacionály pokouší nahradit socialismus nacionalismem. Jejich počínání zavinilo, že dělnické strany se v těchto státech nevzepřely zločinnému postupu vlád, nýbrž vyzvaly dělnickou třídu, aby se přidala k imperialistickým vládám.

Vůdcové Internacionály zradili socialismus tím, že hlasovali pro válečné úvěry, přemílali šovinistická („vlastenecká“) hesla buržoasie „vlastních“ zemí, ospravedlňovali a obhajovali válku, vstoupili do buržoasních vlád ve válčících zemích atd. Nejvlivnější socialističtí vůdcové a nejvlivnější orgány socialistického tisku v dnešní Evropě zastávají šovinisticko-buržoasní a liberální stanovisko, nikterak však stanovisko socialistické. Za toto zhanobení socialismu jsou odpovědni především němečtí sociální demokraté, kteří byli nejsilnější a nejvlivnější stranou II. Internacionály. Nesmějí však být ospravedlňováni ani socialisté francouzští, přijímající ministerská křesla ve vládě téže buržoasie, která zrazovala svou vlast a spolčila se s Bismarckem k potlačení Komuny.

Němečtí a rakouští sociální demokraté se pokoušejí ospravedlnit svou podporu války předstíráním, že prý tak bojují proti ruskému carismu. My, ruští sociální demokraté, prohlašujeme, že toto odůvodnění pokládáme za pouhé sofisma. Revoluční hnutí proti carismu nabylo v naší zemi v posledních letech opět velkého rozmachu. V jeho čele šla ustavičně dělnická třída Ruska. Politické stávky posledních let, jichž se zúčastnily miliony, byly konány ve znamení boje za svržení carismu a za demokratickou republiku. President francouzské republiky Poincaré mohl právě v předvečer války, za své návštěvy u Mikuláše II., sám na vlastní oči uvidět na petrohradských ulicích barikády, zřízené ruskými dělníky. Proletariát Ruska se nelekal žádných obětí, aby zbavil všechno lidstvo hanby carské monarchie. Musíme však prohlásit: může-li něco za jistých okolností oddálit zkázu carismu, může-li něco pomoci carismu v boji proti veškeré demokracii Ruska, je to právě nynější válka, která carismu dala k disposici pro jeho reakční cíle peněžní žok anglické, francouzské a ruské buržoasie. A může-li něco ztížit revoluční boj dělnické třídy Ruska proti carismu, je to právě postup vůdců německé a rakouské sociální demokracie, který nám neustále dává za vzor šovinistický tisk v Rusku.

I když připustíme, že německá sociální demokracie byla tak slabá, že byla nucena upustit od jakýchkoliv revolučních akcí, pak i v tomto případě bylo nepřípustné, aby se přidala k šovinistickému táboru a počínala si tak, že italští socialisté právem prohlásili, že vůdcové německých sociálních demokratů hanobí prapor proletářské Internacionály.

Válka způsobila a ještě způsobí naší straně, sociálně demokratické dělnické straně Ruska, velké ztráty. Všechen nᚠlegální dělnický tisk je zničen. Většina odborových svazů je rozpuštěna, spousta našich soudruhů je uvězněna a vypovězena. Avšak naši parlamentní zástupci — poslanecká frakce sociálně demokratické dělnické strany Ruska ve státní dumě — považovali za svou bezpodmínečnou socialistickou povinnost nehlasovat pro válečné úvěry a dokonce opustili zasedací síň dumy, aby ještě důrazněji vyjádřili svůj protest, a pokládali za svou povinnost pranýřovat politiku evropských vlád jakožto politiku imperialistickou. A přes ohromný vzrůst teroru carské vlády vydávají už soudruzi dělníci v Rusku první illegální provolání proti válce, plníce tak svou povinnost vůči demokracii a Internacionále.

Jestliže zástupci revoluční sociální demokracie, jako menšina německých sociálních demokratů a nejuvědomělejší sociální demokraté v neutrálních zemích, zakoušejí palčivý pocit studu nad tímto bankrotem II. Internacionály¹, jestliže skuteční socialisté v Anglii i ve Francii pozvedají svůj hlas proti šovinismu většiny sociálně demokratických stran, jestliže oportunisté, representovaní na př. německým časopisem „Sozialistische Monatshefte“ (Socialistický měsíčník), zastávající již dávno nacionálně liberální stanovisko, slaví zcela oprávněně své vítězství nad evropským socialismem, pak nejhorší službu prokazují proletariátu lidé, kolísající mezi oportunismem a revoluční sociální demokracií (jako „střed“ v německé sociálně demokratické straně), kteří se pokoušejí přecházet mlčením nebo zastírat diplomatickými frázemi bankrot II. Internacionály.

Naopak, tento bankrot je nutno otevřeně přiznat a ujasnit si jeho příčiny, aby mohlo být budováno nové, pevnější socialistické sjednocení dělníků všech zemí.

Oportunisté pošlapali usnesení štutgartského, kodaňského a basilejského kongresu, která ukládala socialistům všech zemí, aby bojovali proti šovinismu za všech okolností, aby na každou válku, zahájenou buržoasií a vládami, odpověděli zesílenou propagací občanské války a sociální revoluce. Bankrot II. Internacionály je bankrotem oportunismu, jehož růst byl podporován zvláštními poměry uplynulé (tak zvané „klidné“) dějinné epochy a který se posledních letech v Internacionále fakticky dostal k moci.

Oportunisté dávno připravovali tento bankrot: zavrhovali socialistickou revoluci a místo ní podsunovali buržoasní reformismus; zavrhovali třídní boj a jeho nezbytnou přeměnu v občanskou válku v jistých chvílích a hlásali spolupráci tříd; propagovali buržoasní šovinismus pod rouškou vlastenectví a obrany vlasti a ignorovali nebo zavrhovali základní poučku socialismu, obsaženou již v „Komunistickém manifestu“, že dělníci nemají vlasti; omezovali se v boji proti militarismu na sentimentálně šosácké stanovisko, místo aby přiznali nutnost revoluční války proletářů všech zemí proti buržoasii všech zemí; chápali nezbytné využívání buržoasního parlamentarismu a buržoasní legality tak, že činili z této legality fetiš a usilovali o to, aby se zapomnělo na nutnost illegálních forem organisace a agitace v dobách krisí. Anarcho-syndikalistický směr, tento přirozený „doplněk“ oportunismu — směr stejně buržoasní a stejně protiproletářský, t. j. protimarxistický — se vyznačoval neméně hanebně nekritickým přemíláním šovinistických hesel za nynější krise.

Nemůže dnes splnit socialistické úkoly, nemůže dosáhnout opravdového mezinárodního sjednocení dělníků ten, kdo rozhodně nezúčtuje s oportunismem a neobjasní masám nevyhnutelnost jeho fiaska.

Úkolem sociálních demokratů každé země musí být, aby bojovali především proti šovinismu ve vlastní zemi. Tímto šovinismem byl v Rusku plně zachvácen buržoasní liberalismus („kadeti“) a zčásti narodnici až po sociální revolucionáře, jakož i „praví“ sociální demokraté. (Zejména je nutno odsoudit šovinistické projevy, na př. J. Smirnova, P. Maslova a G. Plechanova, jichž se chytil a hojně využívá buržoasní „vlastenecký“ tisk.)

V nynější situaci není možno s hlediska mezinárodního proletariátu stanovit, čí porážka, které ze dvou skupin válčících národů, by byla pro socialismus nejmenším zlem. Avšak pro nás, ruské sociální demokraty, nemůže být sporné, že s hlediska dělnické třídy a pracujících mas všech národů Ruska by byla nejmenším zlem porážka carské monarchie, nejreakčnější a nejbarbarštější vlády, utiskující nejvíce národů a největší počet obyvatel v Evropě a Asii.

Nejnaléhavějším politickým požadavkem evropských sociálních demokratů musí být vytvoření republikánských Spojených států evropských².

Přitom na rozdíl od buržoasie, která je ochotna „slíbit“ cokoliv, jenom aby zatáhla proletariát do všeobecného šovinistického proudu, budou sociální demokraté vysvětlovat, jak je toto heslo prolhané a nesmyslné, není-li spojováno s požadavkem revolučního svržení monarchie německé, rakouské a ruské.

V Rusku si musí sociální demokraté vzhledem k nesmírné zaostalosti této země, která ještě nedokončila svou buržoasní revoluci, vytknout tak jako dříve za úkol dosažení tří hlavních předpokladů důsledné demokratické přestavby: demokratické republiky (při úplné rovnoprávnosti a sebeurčení pro všechny národy), konfiskace statkářské půdy a požadavek osmihodinové pracovní doby. Ve všech pokročilých státech však činí válka aktuálním heslo socialistické revoluce, které se stává tím naléhavějším, čím tíživěji doléhají válečné útrapy na bedra proletariátu, čím aktivnější úlohu bude nutně hrát proletariát vzhledem k obrovským technickým vymoženostem velkokapitalismu při obnovení Evropy, až skončí hrůzy nynějšího „vlasteneckého“ barbarství.

Jelikož buržoasie využívá výjimečných válečných zákonů, aby vrazila proletariátu roubík do úst, je proletariát bezpodmínečně povinen sáhnout k illegálním formám agitace a organisace. Nech oportunisté zradí své přesvědčení, aby „uchránili legální organisace — revoluční sociální demokraté využijí organisačních zkušeností a styků dělnické třídy, aby nalezli illegální formy boje za socialismus, odpovídající epoše krise, a aby sjednotili dělníky nikoliv se šovinistickou buržoasií své země, nýbrž s dělníky všech zemi. Proletářská Internacionála nezahynula a nezahyne. Dělnické masy vytvoří přes všechny překážky novou Internacionálu. Dnešní triumf oportunismu dlouho nepotrvá. Čím více obětí si válka vyžádá, tím jasněji si dělnické masy uvědomí, že oportunisté zradili dělnickou věc a že je nutno obrátit zbraně proti vládám a buržoasii každé země.

Přeměna nynější imperialistické války ve válku občanskou je jediné správné proletářské heslo, které vyvěrá ze zkušeností Komuny, bylo vytčeno v basilejské resoluci (roku 1912) a vyplývá ze všech podmínek imperialistické války mezi vysoce vyspělými buržoasními zeměmi. A se obtíže takové přeměny zdají v té nebo oné chvíli sebevětší, socialisté, jakmile se válka stala faktem, nikdy nepřestanou připravovat soustavně, vytrvale a neústupně tuto přeměnu.

Jedině tak se proletariát bude moci vyprostit ze své závislosti na šovinistické buržoasii, a a už tak nebo onak, a už rychleji nebo pomaleji, energicky postoupit kupředu na cestě k opravdové svobodě národů a k socialismu.

A žije mezinárodní bratrství dělníků proti šovinismu a patriotismu buržoasie všech zemí!

A žije proletářská Internacionála oproštěná od oportunismu!

Ústřední výbor SDDSR

Uveřejněno v časopise „Social-Demokrat“, č. 33, 1. listopadu 1914.

V. I. Lenin, Spisy, rusky, 3. vyd., sv. XVIII, str. 57—66.

Poznámky redakce V. I. Lenin, Vybrané spisy, Svoboda, Praha, 1951

1Lenin tu má na mysli prohlášení Karla Liebknechta, Fr. Mehringa, Rosy Luxemburgové a Kláry Zetkinové z 10. září 1914, uveřejněné 30. a 31. října 1914 ve švýcarských novinách. — Red.

2Požadavek Spojených států evropských, jak byl vytyčen v manifestu ústředního výboru naší strany, kde je spojen s výzvou ke svržení monarchie v Rusku, Rakousku a Německu, odlišuje se od pacifistického pojetí tohoto hesla, jak je hlásá Kautský a jiní. Ve 4. čísle ústředního orgánu naší strany, časopisu „Social-Demokrat“, byl uveřejněn redakční článek, v němž bylo dokázáno, že heslo „Spojených států evropských“ je s hospodářského hlediska nesprávné. Buď je to požadavek, který za kapitalismu nelze uskutečnit, nebo předpokládá zavedení plánovitosti ve světovém hospodářství, požadavek rozdělení kolonií, sfér vlivu atd. mezi jednotlivé země; nebo je to heslo reakční, které znamená dočasný spolek evropských velmocí k úspěšnému potlačení kolonií a olupování Japonska a Ameriky, které se rozvíjejí rychleji. (Tuto poznámku redakce listu „Social-Demokrat“ k manifestu ÚV SDDSR o válce, která vyšla v srpnu—září 1915, napsal Lenin. [Spisy, rusky, Sv. XXX, str. 235]. Leninův redakční článek v č. 44 „Social-Demokrata“, o němž je zmínka v poznámce, je v tomto svazku (str. 724—727) pod názvem „O hesle Spojených států evropských“. — Red.)