Padesáté výročí XX. sjezdu komunistické strany SSSR v roce 1956, na kterém Nikita Chruščov přednesl svůj takzvaný „
tajný projev“ kritizující J. V. Stalina, je v Putinově Rusku zcela ignorováno. Mé rodině ještě v loňském roce telefonovala řada lidí, kteří ji žádali o účast na vzpomínkových akcích.
Všechny tyto plány se ale zrodily před květnem 2005, kdy Rusko oslavilo šedesáté výročí druhé světové války způsobem, který svou stalinistickou pompézností nápadně připomínal doby studené války. Na předních místech se objevily dokonce i Stalinovy portréty jakožto „velkého vůdce, strůjce sovětského vítězství nad fašismem“.
Stalin opět milovaný
Od nástupu této totalitní nostalgie byla veškerá veřejná kritika Stalina odsunuta stranou. Stalin je dnes v Rusku druhou nejpopulárnější osobou - hned po Petru Velikém. Je uctíván jako vítěz druhé světové války a tvůrce Velkého Ruska. Někteří televizní producenti se sice ještě stále pokoušejí natáčet dokumenty o „tajném projevu“, ale televizní stanice jedna po druhé o tuto problematiku ztrácejí zájem. To neznamená, že obdržely přímé pokyny z Kremlu, žijeme přece v roce 2006, nikoli v roce 1937. Pouze pozorují, odkud a kam vane vítr.
Tajný projev, formálně nazvaný O kultu osobnosti a jeho důsledcích, uvedl do pohybu celou řadu událostí. Propuštěni byli mnozí vězni z gulagů, země se alespoň trochu otevřela zahraničním návštěvníkům a dokonce i některým produktům, začalo žít disidentské hnutí. Není samozřejmě třeba zdůrazňovat, že putinismus není stalinismus, a tajný projev, ač ignorován, není zapomenut. Například Michail Gorbačov, který se sám považuje za Chruščovova nástupce, chce jeho výročí oslavit za pomoci své soukromé nadace. Železná opona a Stalinův kult už neexistují a Putin se musí snažit vyjít vstříc všem, včetně ruských liberálů, a především pak svým západním protějškům, se kterými chce nedočkavě sdílet plné členství v G8 a Světové obchodní organizaci.
Do Ruska se vrátil strach
Tvrzení, že „tajný projev“ byl začátkem pozvolného nástupu svobody, a podnítil například v roce 1956 protisovětské povstání v Maďarsku, už není v módě. Strach je opět zpátky. Nejen strach z moci a síly, ale především strach ze svobody. Po nejistotách Jelcinova postkomunismu je právě strach ze svobody a života podle vlastních rozhodnutí tím, co vede Rusy k touze po silných vůdcích, kteří jim zajistí pocit spořádané existence.
Stalinův řád byl za jeho života nezničitelný, Putin slibuje nový řád ve formě „diktatury práva“. Strach z gulagu je dnes pro mnoho lidí menším strašákem než svobodná volba, kterou pád komunismu nabídl každému jednotlivci: ty, a ne stát, jsi zodpovědný za svá vítězství a pády. Je tedy logické, že „tajný projev“ už není považován za statečný čin, který vyrovnává jiné Chruščovovy chyby. Ačkoliv to byl jen první krok ke zničení komunismu, nyní je hodnocen spíše jako zrada a zneuctění, ba dokonce „vražda Otce národů“ J. V. Stalina.
Další výročí roku 2006, protikomunistické povstání v Maďarsku, které tajný projev podnítil, nebude mluvit v Chruščovův prospěch. Chruščov se sice považoval za reformátora, a nikoliv utlačovatele, a vždy se pokoušel především o dialog se svými oponenty, jeho odpověď na maďarské události byla ale typicky sovětská. Opozici zlikvidoval tanky, jako by se lekl svobody.
V dnešním Rusku by nicméně mohlo být potlačení maďarského povstání považováno za „úspěch“, v intencích Putinova loňského prohlášení, že „kolaps Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou století“. Skutečnou ruskou katastrofou je ale to, že země ztrácí nejlepší možnost zbavit se své brutální minulosti ve všeobecné touze po pořádku a velikosti. A Vladimir Putin se s radostí tváří tak, že právě on tyto touhy svého národa vyplní.
Autorka je pravnučkou Nikity Chruščova, učí mezinárodní vztahy na The New School v New Yorku
(c)The New York Times Syndicate
Hospodářské noviny, 28. 2. 2006, Nina L. Chruščovová
Rusko osudově touží po pořádku
