„Absurdní představa“

Ruský prezident Medveděv obvinil Západ z nedodrľení slova. Roząíření NATO na východ je v rozporu se závazky, které byly přijaty v průběhu jednání o znovusjednocení Německa v roce 1990. Dokumenty ze západních archivů podporují ruské podezření.

Nikdo v Rusku nemůľe nechat svému hněvu nad roząiřováním NATO na východ před milionovým publikem tak prudký volný průběh jako Viktor Baranec. Komentátorská hvězda bulvárních novin „Komsomolskaja Pravda“ rád hřímá proti „zákeřné a bezohledné“ západní vojenské alianci. Rusko musí konečně přestat vidět NATO jako partnera.

Proč uvaľovat o společných manévrech, pokud jste byli podvedeni? NATO se „svými kanóny provrtalo aľ k naąim hranicím,“ píąe plukovník ve výsluľbě, který byl mluvčím ministra obrany za Borise Jelcina. A to v rozporu se vąemi sliby, které byly učiněny v procesu sjednocování Německa.

V Moskvě panuje napříč politickým táborem – od národních patriotů přes komunisty aľ k Putinově straně „Jednotné Rusko“ - politický konsensus, ľe Západ poruąil slovo a oslabené Rusko oąidil.

Kdyľ prezident Dimitrij Medveděv přijal na začátku listopadu SPIEGEL ve své rezidenci u Moskvy, stěľoval si, ľe se po pádu zdi nepodařilo „nově definovat ruské místo v Evropě“. Co Rusko dostalo? „Nic z toho, co nám bylo slíbeno: ľe se NATO nebude donekonečna roząiřovat na východ a ľe naąe zájmy budou vľdy brány v úvahu.“

V otázce, co bylo Moskvě v roce 1990 skutečně přislíbeno, se vede zuřivý historický spor s dalekosáhlými důsledky pro budoucí vztah Ruska k Západu. Ale jaká je pravda?

Verze jednotlivých účastníků se od sebe velmi liąí. Samozřejmě ľe tam byl dán příslib „neroząiřovat NATO směrem na východ ani o palec“, řekl dnes v Moskvě Michail Gorbačov, bývalý sovětský vůdce. Naproti tomu jeho bývalý ministr zahraničí Eduard ©evardnadze vąak v gruzínském Tbilisi řekl, ľe ze strany Západu nic takového nepadlo. Dokonce i rozpuątění Varąavské smlouvy, východní vojenské aliance, „leľelo mimo svět naąich představ.“

James Baker, v roce 1990 ©evardnadzeho americký protějąek, popírá jiľ léta nějakou tajnou dohodu; tehdejąí americký velvyslanec v Moskvě Jack Matlock ale říká, ľe Moskva dostala „jednoznačný příslib“. Přesně to ale zase popírá Hans-Dietrich Genscher, německý ministr zahraničí v roce 1990.

SPIEGEL mluvil s mnoha zainteresovanými stranami a hlavně si vąímal převáľně britských a německých dokumentů. Podle nich není pochyb o tom, ľe Západ učinil vąe moľné, aby Sovětům zprostředkoval dojem, ľe je vyloučeno členství v NATO u zemí, jako jsou Polsko, Maďarsko či Československo.

Z nedávno odtajněného německého záznamu vyplývá, jak mluvil Genscher dne 10. února 1990 od 16 do 18.30 hod s ©evardnadzem:

„BM (spolkový ministr): Jsme si vědomi toho, ľe členství sjednoceného Německa v NATO vyvolává sloľité otázky. Jsme si vąak jisti tím, ľe se NATO nebude roząiřovat na východ“. A protoľe v rozhovoru ąlo předevąím o NDR, Genscher výslovně dodal: „Pokud jde ostatně o neroząiřování NATO, to platí i docela obecně.“

©evardnadze odpověděl, ľe věří „vąem slovům BM (spolkového ministra)“.

Rok 1990 byl rokem velkých jednání. Washington, Moskva, Londýn, Bonn, Paříľ, Varąava, východní Berlín a mnoho daląích bojovaly za německé sjednocení, za vąeobecné evropské odzbrojení a za novou chartu KBSE, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Sověti naléhali na to, aby bylo vąe zachyceno v písemné formě, i kdyľ ąlo třeba „jen“ o osud sovětských vojenských hřbitovů ve východním Německu. Ale v četných dohodách se zrovna o roząiřování NATO do východní Evropy nenajde ani slovo.

Moskva nemůľe vznáąet ľádné nároky, argumentuje proto západní strana. Koneckonců se nic nepodepsalo.

Tvrdé, ale je to také spravedlivé?

Počátkem roku 1990 byl Sovětský svaz jeątě světovou mocností, jejíľ vojáci byli na Labi, a ve východním Berlíně rozhodoval bývalý dráľďanský tajemník strany Hans Modrow. Ale kolaps východoněmeckého státu se dal předvídat.

Bonnątí spojenci v Paříľi, Londýně a Washingtonu se zabývali otázkou, zda by sjednocené Německo mohlo být jiľ členem NATO, nebo - jako předtím v dějinách - bude usilovat o politiku houpačky mezi východem a západem.

Genscher chtěl tuto nejistotu ukončit, a tak dne 31. ledna při skvělém projevu v Tutzingu (Bavorsko) naléhal na západ. To jsou důvody, proč by sjednocené Německo mělo být členem Aliance.

Ale jak bychom mohli získat sovětské vedení pro takové řeąení? „Chtěl jsem jim pomoci překonat překáľky,“ říká dnes Genscher. Takľe bonnský ministr zahraničí v Tutzingu slíbil, ľe nedojde „k expanzi území NATO na východ, tedy blíľe směrem k hranicím Sovětského svazu“. Východní Německo nemělo být zahrnuto do vojenských struktur NATO a zemím východní Evropy měly zůstat dveře do aliance uzavřeny.

Genscher si vzpomněl na to, co se stalo v roce 1956 při maďarském povstání. Části povstalců oznámili záměr připojit se k západní alianci a poskytli Moskvě záminku pro vojenskou intervenci. Bonnský ministr zahraničí chtěl Gorbačovovi signalizovat, ľe se rudé impérium takového vývoje nemusí obávat. Západ chce učinit změny se Sovětským svazem - a ne proti němu.

Genscherův plán, který byl oznámen v Tutzingu, nebyl odsouhlasen ani s kancléřem, ani se spojenci, o jejichľ podporu Genscher v následujících dnech usiloval.

Jak později napsal ąéf Genscherova úřadu Frank Elbe, ministr zahraničí se v té době „pohyboval s opatrností obrovského hmyzu, který svými mnoha tykadly zkoumá své okolí, a který je připraven ustoupit, jakmile ucítí odpor“.

Americký ministr zahraničí Baker, pragmatický Texasan, „se ihned pro návrh nadchnul.“ 2. února si oba ministři zahraničí sedli v Bakerově pracovně ve Washingtonu ke krbu, svlékli si saka, dali nohy na stůl a diskutovali o běhu světa. Rychle zavládla shoda. ®ádné roząiřování NATO na východ. „Bylo to naprosto jasné,“ píąe Elbe.

Krátce poté se k německo-americkému konsenzu připojil britský ministr zahraničí Douglas Hurd. Genscher byl vůči relativně proněmeckému Britovi neobvykle otevřený, kdyľ se setkali v Bonnu dne 6. února 1990. Ukazuje to dosud neznámý dokument ministerstva zahraničí. V Maďarsku probíhaly první svobodné volby a bonnský ministr zahraničí prohlásil, ľe Sovětský svaz „potřebuje mít jistotu, ľe se Maďarsko nestane po změně vlády součástí západní aliance.“ To se musí Kremlu zajistit. Hurd souhlasil.

Byl ale tento závazek myąlen natrvalo? Zřejmě ne, protoľe kdyľ oba kolegové diskutovali o Polsku, Genscher podle britského záznamu řekl, ľe pokud Varąava jednoho den opustí Varąavskou smlouvu, Moskva bude potřebovat jistotu, ľe Polsko „se druhý den nepřipojují k NATO“. Vstup s časovým odstupem se Genscherovi nezdál vyloučený.

Bylo logické, aby nyní Genscher prezentoval své myąlenky v Moskvě. Byl nejdéle slouľícím západním ministrem zahraničních věcí, jeho vztah s Gorbačovem a ©evardnadzem byl neobvykle dobrý, lepąí neľ Helmuta Kohla, a navíc to byla jeho iniciativa. Ale Baker chtěl řeąit problém raději sám během své následující cesty do Moskvy.

Není sporu o tom, co americký ministr řekl dne 9. února 1990 v nádherném Kateřinském sále v Kremlu. Aliance svou sféru vlivu „neroząíří ani o jeden palec na východ“, pokud budou Sověti souhlasit s členstvím sjednoceného Německa v NATO. O tom lze uvaľovat, řekl Gorbačov a dodal, ľe rozhodně by bylo „roząíření zóny NATO nepřijatelné.“

Nyní jeątě po 20 letech reaguje Gorbačov pobouřeně, kdyľ je na tuto epizodu dotazován: „Člověk se na americké politiky nemůľe spoléhat“. Baker ovąem ąíří jiné čtení svého vystoupení. Vľdy» v roce 1990 mluvil jen o východním Německu, které právě v alianci obdrľelo zvláątní postavení. Nic víc.

Genscher se vąak o den později v rozhovoru s ©evardnadzem výslovně zmiňuje o východní Evropě, ostatně to bylo v logice západního postoje mluvit také o východní Evropě.

Kdyľ uľ se chtělo východnímu Německu přiznat zvláątní postavení v rámci NATO, aby se sovětské vedení neprovokovalo, pak musel nutně závazek neroząiřování na východ obsahovat navíc země jako Maďarsko, Polsko a Československo, které se Sovětským svazem přímo hraničily.

Kdyľ byli západní politici o několik týdnů později zase mezi sebou, mluvili pak zcela otevřeně, jak je zřejmé z nyní přístupného dokumentují ministerstva zahraničí. Baker řekl, ľe to vypadá, „jako by středoevropské země chtěly vstoupit do NATO.“ Genscher odpověděl, ľe to je otázka, „které bychom se v současné době neměli dotýkat“. Baker souhlasil.

Státníci té doby jsou dnes starąí pánové, vybavování je někdy obtíľné, a samozřejmě chtějí vąichni vypadat v učebnicích historie dobře. Gorbačov nechce být tím, kdo v té době selhal a nezavřel pevně dveře roząiřování NATO na východ; Genscher s Bakerem nechtějí, aby jim bylo předhazováno, ľe vyjednávali s Moskvou přes hlavy Poláků, Maďarů a Čechů. A ©evardnadze uľ dlouho nevidí v roząiřování NATO „nic straąného“. Není tedy divu, ľe se jeho rodná Gruzie chce stát členem NATO.

Tehdy vąak byl stav zájmů odliąný. Bonn a Washington chtěli co nejvíc urychlit německé sjednocení. Několik dní po jednání v Kremlu se Genscher, Baker a ©evardnadze opět seąli, tentokrát společně a se vąemi ministry zahraničních věcí NATO a Varąavské smlouvy.

Na konferenci o odzbrojení v přestavěném bývalém hlavním nádraľí kanadského hlavního města Ottawa seděli a stáli na chodbách a v přilehlých místnostech dva němečtí ministři zahraničí - za NDR to byl jeątě Honeckerův muľ Oskar Fischer - s kolegy ze čtyř vítězných mocností druhé světové války a diskutovali v různých konstelacích daląí průběh německé věci. Nakonec to bylo jasné: vnějąí aspekty sjednocení jako otázka aliance či velikost ozbrojených sil by měly být vyjasněny v tzv. jednání 2+4.

Genscher dnes říká, ľe vąe důleľité by muselo být na tomto fóru řeąeno a ľe se tam nikdy o vyloučení členství Východoevropanů v NATO nehovořilo, coľ vąechny strany důsledně potvrzují.

Co ale Genscherovy poznámky k ©evardnadzemu 10. února 1990?

Jednalo se o „testování“ před jednáním, aby zjistil, jaký je postoj Moskvy k otázce aliance a zda existuje prostor pro manévrování. Nic víc.

Jedná se o oficiální stanovisko. Ale není jediné.

Diplomat německého ministerstva zahraničí říká, ľe samozřejmě doąlo ke shodě obou stran. Ve skutečnosti by se Sověti sotva zabývali jednáním 2+4, kdyby věděli, ľe NATO později přijme Polsko, Maďarsko a daląí země východní Evropy.

I tak byla jednání s Gorbačovem těľká; západní vůdci opakovaně protestovali, ľe nechtějí ze vzniklé situace „vyvozovat jakékoliv jednostranné výhody“ (americký prezident George Bush) a ľe nevznikne „ľádný posun v rozloľení sil“ mezi Východem a Západem (Genscher). Přinejmenąím na ducha dohod roku 1990 by se dnes mohlo Rusko oprávněně odkazovat.

Koncem května 1990 Gorbačov nakonec souhlasil se členstvím sjednoceného Německa v Alianci. Proč si ale Gorbačov a ©evardnadze nenechali dát přísliby písemně, kdyľ stále jeątě drľeli vąechny trumfy v ruce? Reakce kdysi mocného generálního tajemníka: „Na počátku roku 1990 jeątě existoval Varąavský pakt. Samotná představa, ľe NATO se roząíří do zemí této aliance, zněla naprosto absurdně …“

Někteří přední západní politici získali dojem, ľe vládce Kremlu a jeho ministr zahraničí si nepřipouątějí realitu a ľe si „nechtějí přiznat“ zánik Sovětského svazu jako velmoci (Baker).

Na druhou stranu bylo Pobaltí stále jeątě součástí Sovětského svazu; nějaké členství v NATO se zdálo být světelné roky daleko. A v některých částech východní Evropy byli u moci mírově naladění disidenti jako Václav Havel, který byl původně pro rozpuątění nejen Varąavské smlouvy, ale nejraději i NATO.

®ádná východoevropská vláda si v této fázi nedávala NATO za cíl a západní aliance neměla v úmyslu nové členy přijímat. Přílią drahé, zbytečná provokace Moskvy, a měli by v případě sporu pokládat francouzątí, italątí nebo němečtí vojáci své ľivoty za Polsko a Maďarsko?

Ale pak se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz; bosenská válka se sto tisíci mrtvými dala vzniknout obavám z balkanizace východní Evropy. A ve Spojených státech hledal nový prezident Bill Clinton od roku 1993 nový úkol pro západní Alianci.

Najednou chtěli vąichni vstoupit do NATO, a záhy chtělo NATO také vąechny přijmout.

Boj o dějiny mohl začít.

Uwe Klußmann, Matthias Schepp a Klaus Wiegrefe
Der Spiegel 48/2009

Článek ZEITGESCHICHTE: “Absurde Vorstellung“ pro potřeby SDS z němčiny přeloľil Milan Neubert.