Nepravdy, nenávist a nedomyšlenosti

Především, že prý šlo o puč. Autoru se zdálo, že spojení slova Říjnová s revolucí není dostatečně pejorativní a snad ani by při něm nedokázal tuto událost pomluvit. Myslím, že právě to svědčí o myšlenkové nedostatečnosti samotného autora. Co ale vlastně slovo puč skrývá? Podle Slovníku cizích slov, Dialog 2002, o puči lze hovořit, šlo-li o násilný politický převrat uskutečňovaný malou skupinou osob . Pokud jde o tehdejší Rusko, převzetí moci se uskutečnilo na základě rozhodnutí II. sjezdu Sovětů a útoku na Zimní palác po vyhlášení Republiky Sovětů se účastnilo na desetitisíce lidí, aby brzy ony desetitisíce se změnily na statisíce. Nic na to nemění, že do čela se postavili právě bolševici, kteří netvořili většinovou skupinu na sjezdu. Proč? Protože byli nejlépe připraveni se postavit do čela změn. Slovo revoluce v sobě skrývá něco, s čím se ovšem nemohl autor oné myšlenky o puči smířit. Ve stejném slovníku můžeme totiž číst, že revoluce je rychlý, výrazný, kvalitativní, skokový přechod, prudká změna. Jak vidno, v případě oné Říjnové šlo právě o to, co nám nabízí slovník.

Pak jsme také mohli číst, že šlo o nejkrvavější revoluci všech dob. Tentokrát autor zmíněné teorie se názvu revoluce nevyhnul. Je však pravdou, co tvrdil? Je pravdou, že byli mrtví při dobývání a obraně Zimního paláce, padli i lidé v dalších ruských městech, kteří revoluci uskutečňovali, stejně jako lidé, kteří se jí snažili zabránit. Oproti jiným revolucím šlo však o zanedbatelné počty. Teprve následně, když mezinárodní kapitál, nebojme se tohoto slova, se pokusil ji všemi prostředky zadávit, změnila se klidná revoluce v krvavou Občanskou a intervenční válku. Na počátku však byla tolerance, propuštění i ministrů svržené Prozatímní vlády domů, a to jen na čestné slovo, že se do ničeho nebudou plést. Týkalo se to i odzbrojených obránců Zimního paláce. Nebylo vinou vítězících sil Sovětů, že své sliby někteří z nich nedodrželi. Ale to už opravdu jsme v období oné další války, kterou si vítězná moc nepřála a jíž se chtěla za krutou cenu brestlitevského míru apod. dokonce vyhnout.

Česká televize nám v této souvislosti představila tvůrce antiříjnového dokumentačního střediska profesora Ovsejenka. V ulicích Moskvy manifestovali lidé svou sounáležitost s myšlenkami revoluce, Ovsejenko ve svém bytě se však pro nás, české diváky ČT, vyznával ze své nenávisti. Chápu, proč právě jeho si vybrali, chápu dokonce, proč Ovsejenko je proti období svázaném se jménem J. V. Stalina. Smrt jeho otce, jednoho z hlavních vůdců revoluce, je spojena se stalinskými represemi z konce třicátých let. Osobní nenávist však zatemnila myšlení profesora Ovsejenka. Přenesl ji i na samotný Říjen, v němž jeho otec měl nemalou roli. Nedocenění otcovy osoby změnilo syna v nenávistného starce. A protože doma nemá možnost vyzpívat svou nenávist, hodil se do pořadu pro nás, Čechy, kteří toho o Říjnu už přece jen vědí méně anebo málo.

Přiznávám, že však mně vadilo v té souvislosti, tedy v zamýšlení se nad odkazem Října, i vyzvedávání úlohy Kominterny, a vlastně volání po jejím znovuobnovení. Kominterna bylo Leninovo dílo. Měla za cíl nejen sjednotit tápající dělnické a revoluční strany a stát se i obráncem sovětského Ruska před útoky zvenčí. To se do jisté míry brzy po jejím vzniku podařilo. Později, to již Lenin nebyl na živu, byla přijímána vedle správných stanovisek i taková, která mezinárodní dělnické a revoluční hnutí izolovala od ostatních demokratických sil a nahrávala fašizující pravici. Její teze o sociálfašismu namířená na sociální demokraty, či některá sektářská usnesení, jež bránila získávání mas v boji proti fašismu anebo třeba postup proti polským komunistům, jenž znamenal paralyzaci této strany, byly i jedním z důvodů, proč po vypuknutí války skončila její činnost.

A tak výročí Velké říjnové bylo nejen sjednocujícím prvkem pro komunistické a radikálně levicové strany, ale bylo příležitostí k vyslovení množství nepravd, nenávisti, ale i nedomyšleností.

Haló noviny, 13. 11. 2007, Jaroslav KOJZAR