Říjnová revoluce a mezinárodní vztahy

Síly kapitalismu nezdolaly Říjnovou revoluci ani občanskou válkou, ani zahraniční ozbrojenou intervencí. V roce 1922 se zrodil Sovětský svaz, stát, jenž byl téměř sedm desetiletí nadějí a oporou národů bojujících za svoji svobodu.

Kapitalismus rozpoutal 2. světovou válku, když zplodil fašistické Německo. Socialistický Sovětský svaz to byl, kdo se rozhodující měrou zasloužil o vítězství nad fašismem. Nesouhlasím s názory, které tvrdí, že v našich zemích nebyl budován socialismus, ale státní kapitalismus nebo stalinistická diktatura či ještě něco jiného.

Rok 1945 přinesl nový vzestup socialistických revolucí

Poválečné uspořádání Evropy určily dohody mezi vítěznými mocnostmi, podepsané na jaltské konferenci v r. 1945. Sovětský svaz, využívaje možností, jaké zaručovalo mezinárodní právo, pomáhal národům východní Evropy v osvobozeneckém boji od pozůstatků feudalismu a kapitalistického vykořisťování.

V roce 1949 zvítězila socialistická revoluce v Číně. Čína zároveň upevnila svoji státní nezávislost. Nová Čína se stala současně i nezávislou Čínou. V následujícím desetiletí zvítězil socialismus ve Vietnamu, Koreji, na Kubě, o něco později v Laosu. Všude tam byl navzájem spojen boj za socialismus a za státní samostatnost. To dalo těmto zemím dlouholetý a pevný základ, kterým neotřásla ani buržoazní kontrarevoluce let 1989-1991.

Dočasná porážka

Proč se podařilo kapitalismu dočasně zvítězit nad socialismem? Především proto, že přestala existovat vojenská rovnováha. Síly kapitalismu se již nemusely obávat vypuknutí 3. světové války, protože po změně poměru sil si byly jisty svým vítězstvím. Vojenská rovnováha nebyla porušena proto, že Sovětský svaz a socialistický tábor by nevydržely závody ve zbrojení, vyvolané USA. Držely by se i nadále, přestože pro ně to bylo daleko těžší, než pro USA, disponující mohutnou ekonomickou základnou. Narušení rovnováhy způsobily politické příčiny. Ve vedení Sovětského svazu od začátku 60. let se začalo upevňovat mínění, že socialistické revoluce úspěšně pokračují, okupované země dosahují nezávislosti, a za takové situace se naskýtá možnost ustupovat Západu ve vojenské oblasti, v oblasti zbrojení. Sovětské vedení odmítlo názor vedení Číny, které vyžadovalo rozhodný boj proti imperialismu.

Byl to chybný výklad zásady mírového soužití. V důsledku toho Sovětský svaz začátkem 60. let demontoval část svých pozemních a vojenských námořních sil. Kromě toho od konce 60. let uzavřel s USA celou řadu dohod o omezení a likvidaci zbrojení, které porušily těžce dosaženou vojenskou rovnováhu, navíc učinily postavení Sovětského svazu zranitelným. To neznamená, že nebylo třeba vynakládat úsilí na odzbrojení, ale je skutečností, že přivolalo ztrátu rovnováhy. Bez ní se stala socialistická soustava ve všech ostatních oblastech napadnutelnou, vždyť právě vojenská síla socialismu zadržovala světový kapitalismus.

K příčinám, které vyvolaly buržoazní kontrarevoluce let 1989-91, patří i ta okolnost, že imperialismus nastoupil do útoku proti socialistickému táboru v hospodářské, vojenské, ideologické a politické oblasti najednou. Tak jako v minulosti misionáři ještě dlouho před kolonizátory, tak i vlivy kapitalismu ještě před kontrarevolucí pronikaly do socialistických zemí a připravovaly ideologický rozvrat. Dosáhly rozkladu společnosti v socialistických zemích. Podařilo se část inteligence a politického vedení obalamutit tvrzením, že pro nápravu chyb socialismu je jediným řešením obnovení kapitalismu. Síly kapitalismu podle zkušenosti z let 1956 a 1968 nestavěly lid před volbou, zda socialismus nebo kapitalismus. Nebylo barikád. Byly jen pokojné kontrarevoluce.

Mluvíme-li o příčinách, nelze ani opomenout to, že v 70. letech v důsledku růstu cen nafty se akumulovaly v kapitalistických zemích velké peněžní zásoby. Ty byly využity k podněcování socialistických zemí, zápasících s těžkostmi, aby přijímaly půjčky ze Západu. Brzy se ukázalo, že cílem půjček je vynucení politických ústupků.

Nebylo by možné provést buržoazní kontrarevoluce, nebo jen s obrovským úsilím, kdyby v jednotlivých socialistických zemích neexistovaly také vnitřní příčiny. Ta hlavní byla v tom, že ve vedení socialistických zemí v důsledku špatného chápání a prosazování vedoucí úlohy strany se zformovalo oportunistické křídlo, které postupně vzdalo pozice socialismu. Takový politický směr bylo možné pozorovat již po XX. sjezdu KSSS, kdy pod záminkou boje s omyly Stalinova období se zřeklo vedení i celé řady vymožeností socialistického zřízení.

Později pod hesly přestavby, otevřenosti, modernizace a sblížení s Evropou, a pod lživým heslem depolitizace byly armáda a orgány státní bezpečnosti odděleny od kontroly strany a lidu. Tyto síly v podstatě všude připravily a provedly změnu zřízení. Vědomě překročily hranici, za níž již nejde o reformu socialismu, ale o návrat ke kapitalismu.

Nelze ani opomenout skutečnost, že přestala existovat dřívější jednota mezinárodního dělnického hnutí. Na začátku 60. let se rozešly KSSS a KS Číny, a to rozdělilo jednotu hnutí. Gorbačovovo vedení neusilovalo o usmíření a možnost společně čelit hrozbě kontrarevoluce, a navíc v roce 1989 chtělo Číně vnutit svůj program přestavby.

Toto období bylo provázeno přeměnou sociální základny západoevropských komunistických stran, růstem vlivu inteligence, proporcionálním snížením skutečně dělnických kádrů. V Evropě vznikly eurokomunistické strany, které nepřijaly revoluční odkaz Října ani zkušenost socialistických zemí, stavěly do popředí zvláštnosti západoevropských zemí a vystavovaly revizi zásady marxismu. Takové směry i v současné době mají neblahý vliv na evropské komunistické hnutí, zabraňují dělnické třídě v boji, vyvolávají iluzi, že je možné dosáhnout socialismu cestou integrace se systémem buržoazní demokracie.

Kontrarevoluční převraty let 1989-1991 uvrhly svět zpět. Síly kapitálu přinutily síly socialismu k všeobecnému ústupu, ale nepodařilo se jim zničit socialismus. Za poslední dvě desetiletí se postavila celá řada zemí do přední linie boje proti imperialismu.

Říjnová revoluce potvrdila, že uvnitř proudů dělnického hnutí jenom radikální revoluční proud, jenom komunisté berou na sebe odpovědnost a jsou schopni dovést do konce socialistickou revoluci, že marxismus-leninismus je spolehlivou ideologickou zbraní.

Celé dějiny Říjnové revoluce jsou důkazem toho, že bez organizované, ukázněné marxisticko-leninské strany, budované na zásadách demokratického centralismu, nemohou pracující masy zvítězit, ani udržet moc, ani pomoci ostatním. Příklad Říjnové revoluce nás učí, že pracující člověk nemůže dosáhnout ničeho bez boje proti kapitalismu.

Jednota mezinárodního komunistického hnutí je nevyhnutelná

Říjen a desetiletí od něho uplynulá potvrzují nevyhnutelnost mezinárodní spolupráce a akční jednoty.

Třetí Komunistická internacionála let 1919-1943 byla účinnou bojovou organizací a fórem spolupráce v protifašistickém boji v mezinárodním měřítku. Především proto, že sjednocovala komunistické strany a nezúčastnily se jí reformistické sociálnědemokratické strany. Dále Kominterna se opírala o sílu a podporu Komunistické strany Sovětského svazu a sovětského státu. Rozpuštění Komunistické internacionály bylo vážným historickým omylem.

Dnes nemají komunisté mezinárodní organizaci, a ani jedna země nepodporuje svými hospodářskými a politickými možnostmi komunistické hnutí. Nejsilnější komunistické strany si nekladou za úkol sjednocení komunistického hnutí. Zdůvodňuje se to chybami dřívější Kominterny a také tezí o tom, že v dnešní době je nutná co nejširší spolupráce všech levicových organizací.

Ano, spolupráce levicových sil v nejširším smyslu slova je nevyhnutelná. Tomu však neodporuje, navíc podmínkou toho je vytvoření nové mezinárodní bojové organizace marxisticko-leninských stran, skutečně bojujících proti kapitalismu. Je nevyhnutelné nejen to, aby komunisté uvnitř širších levicových hnutí a organizací vytvářeli samostatný pól, ale i to, aby se organizovali v samostatnou sílu. Napomáhalo by to soustředění a účelnému využití sil a vytvoření materiální základny komunistického hnutí.

Pokud nevytvoříme mezinárodní organizaci komunistických sil, komunistické strany jedna po druhé se rozdrobí v nerovném boji s vnitřní a mezinárodní buržoazií probíhajícím uvnitř každé země.

vedoucí oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČM

Haló noviny, 7. 11. 2007, Hassan Charfo