V polemikách ohledně orientace ČSSD na tzv. středového voliče či politický
střed se klade otázka, zda vůbec někoho či něco tato označení reálně reprezentují. Reprezentují, je však třeba si vyjasnit některé pojmy - středový volič, politický střed a střední třída.
Středový volič se na pomyslném kontinuu levice-pravice situuje doprostřed, resp. nalevo nebo napravo od středu. Jeho charakteristikou je politicko-ideová nevyhraněnost. Je mu víceméně jedno, zda jej osloví strana, která se otevřeně hlásí k levici, či pravici.
Rozhodující jsou dvě věci. Za prvé, záruka, že tato strana nabízí čitelný program řešící jeho bezprostředně pociťované problémy, za druhé, že nezaujímá extrémní politické pozice. Za standardních podmínek sociální a ekonomické stability je totiž středový volič a priori podezíravý vůči pravolevým extrémům. Zdůrazňuji za standardních okolností.
Za nestandardních okolností, tj. hlubokých ekonomických a politických krizí či zvýšené sociální nestability, může právě ideově méně vyhraněný volič podlehnout politickému extremismu (např. vzestup nacismu v Německu) či různým formám populismu (např. v posledních eurovolbách vysoký podíl hlasů pro populistické strany zneužívající zvýšených pocitů sociální nejistoty, které vyvolává ekonomická globalizace).
Politický střed je obtížněji definovatelný. Pokud použijeme souřadnice levice-pravice a stát-trh, pak krajní póly tvoří levicový etatismus a pravicový ekonomický liberalismus (laissez faire). Politický střed orientovaný spíše nalevo reprezentuje sociální liberalismus, politický střed orientovaný spíše napravo reprezentuje většinou křesťanský liberalismus. Tyto projekty, i když s rozdílem v akcentu, zdůrazňují poměrně silnou regulační roli státu v ekonomice, jak ji známe v evropském sociálním modelu. Demokratickou levici tvoří etatističtější demokratický socialismus, demokratickou pravici více protržní tzv. neoliberalismus, u nás se vymezující jako konzervativní liberalismus (ODS).
V zemích se silným liberálnědemokratickým vlivem působil spíše sociální liberalismus (státní sektor zde nehrál výraznější roli), v zemích s absencí tohoto vlivu měl spíše etatističtější polohu demokratického socialismu. Dnes se ale rozdílnost obou projektů fakticky stírá. Vlastnictví přestává hrát důležitou roli, zůstává poměrně silná role státu především v oblasti garancí práv, regulace trhu a sociálních transferů.
Konečně střední třída je sociální skupina, jejíž materiální status osciluje kolem průměrného příjmu domácností. V České republice je střední třída poměrně slabá, dvě třetiny domácností mají podprůměrné příjmy. Nyní je otázkou, jaké místo by měla zaujmout ČSSD. Měla by se obsahově zaměřit na nižší střední třídu a dát jí perspektivu dosažení postavení silné střední třídy. Měla by se rozhodně zaměřit na levicově i středově orientované voliče a oslovit je velmi konkrétním programem zdůrazňujícím sociální spravedlnost a sociální jistoty. To jsou hodnoty, které obě tyto voličské skupiny sdílejí.
Důraz na ně by však měl být doprovázen příběhem o moderním sociálním státě. Ten na rozdíl od tradičního sociálního státu, investujícího převážně do důsledků sociálních nerovností (systémů sociálních podpor), investuje více do odstraňování jejich příčin. V dnešní době jde především o investice do vzdělání, možností celoživotního vzdělávání a rekvalifikací. S investicemi do vědy a výzkumu je to ta nejspolehlivější cesta ke zvyšování ekonomické konkurenceschopnosti, kterou sleduje Evropská unie jako předpoklad rozvíjení evropského sociálního modelu.
(Autor je poradcem předsedy vlády)
Právo, 28. 1. 2005
Středový volič a ČSSD
