Sjezd ČSSD - definitivně do ... prava?

Pragmatický liberalismus, bezobsažné fráze, dokonalá souhra bez ohledu na názorové rozdíly, chuť po moci za každou cenu a ostré lokty vyznávající Niccola Machiavelliho hesla o účelu a použitých prostředcích zvítězily pod virtuálním tlakem médií nad socialistickými idejemi. Pro pravicové oponenty nastala doba sklizně. Pro levicové oponenty nastala noční můra. Protivník vítězícího týmu byl slabý – svou názorovou rozdílností, váhavou slušností, ochotou o všem diskutovat, uzavírat kompromisy a neschopností plošné manipulace davem nevědoucích lacinými slogany. Delegáti si ani nevšimli, že po prvním hlasování se poměrný systém, uplatňovaný v ČSSD po uplynulé desetiletí, změnil na většinový systém. Vítěz si vzal vše. Prakticky bez boje.

Sjezd nevyřešil Grossovo soukromí. Nezabýval se jím. Akceptoval jeho mediální podobu jako „útok proti sociální demokracii“ a neřešil variantu, co se stane, jestliže kauzy jejich předsedy, jeho manželky, příbuzných a rodinných přítelkyň budou pokračovat. Sjezd neřešil ani otázky programové. Schválil dlouhodobý program jako „otevřený dokument“. Sjezd neřešil ani životně důležité stanovy, ke kterým bylo množství pozmněňujících návrhů. O obsahu sociálně demokratické politiky také mnoho slov nepadlo.

Prezentace statutárního místopředsedy a premiéra se omezila pouze na makroekonomické úvahy a pochvalu dosavadnímu vývoji ekonomických ukazatelů. Sjezd neřešil zahraniční politiku a vztah k nadnárodním uskupením. Neřešila se ani Ústavní smlouva pro Evropu, ani problémy spojené s globalizací - přestože v dlouhodobém programu zaujímají nemalou část. Neřešil se vztah sociální demokracie k problémům chudoby třetího světa, k míru a válkám, ke globálním protivníkům - neokonzervativní ideologii. Neřešila se nezaměstnanost, neřešila se ani tristní situace ve zdravotnictví, školství, neřešila se katastrofa ve vymáhání práva a neschopnost resortu spravedlnosti dosahovat spravedlnosti, neřešilo se mýtné, katastrofální stav silnic, nepostavená dálnice D47 a situace v resortu dopravy, neřešilo se ani zemědělství, o dalších ministerstvech nemluvě. Sociální demokraté nezadali svým ministrům politické úkoly. Další vládě vystavili bianco šek.

Projevy se daly rozdělit do dvou skupin – Grossův a Sobotkův si byly podobny jako vejce vejci. Ekonomické ukazatele jsou skvělé, žije se nám úžasně a budoucnost je růžová a plna poupat. Gross dokonce prohlásil, že levicová politika není v tom, že se vykřikují levicová hesla. Za problémy mohou zákeřní novináři.

Pak tu byla zemanovsko škromachovská varování. Škromach se jasně vymezil vůči Grossovi. Nepoužíval vzletných čísel, ale žádal, aby se ČSSD vrátila tam, kam patří. Ke svým voličům. K lidem práce. K pokoře vůči idejím, ze kterých vzešla. Žádal více komunikace ve členské základě – mimochodem něco, co Grosse ani nenapadlo. Představa otevřené, demokratické, nemoderované a necenzurované vnitrostranické komunikace se mu zjevně příliš nezamlouvá. Mít informační převahu znamená mít moc.

Naprosté zděšení ovšem způsobil svým projevem Miloš Zeman. Byl tvrdý, byl krutý. Slova, která se neodváží říkat ani představitelé ODS říkal bývalý předseda a úspěšný premiér. Výlevy Petry Buzkové, která neposlouchala výklad Zemana, ale pouze se toužila pomstít za uštěpačný komentář na svou adresu v jeho knize, snad ani nepřekvapily. Přitom lechtivé historky provázejí Buzkovou už více než patnáct let – od té doby, co si ji jeden mladý právník v SSM vzal do kanceláře jako politickou pracovnici. Pak prošla náručí zpravodajce Marka a zanedlouho po revoluci zakotvila v Lidovém domě jako nadějná mladá politička. Zeman, který přišel zanedlouho, ji označoval za „nepříliš pracovitou“ od samého počátku. Jejich kontroverzní vzájemný vztah trvá od samého počátku Zemanova působení v Lidovém domě. Mimo Buzkové tedy Zemanův výpad nikoho nepřekvapil, nerozhořčil ani nedojal. Zeman nenapsal nic nového. Díky hlasům a podpoře SDŽ konkurenční kandidátce Vaňhové konečně po patnácti letech Buzková propadla stranickým sítem. Dnes už není předsedkyní pražské organizace, není ani ve vedení strany. Jako „výkladní skříň“ už je zřejmě okoukaná a jiná role jejím spolustraníkům pro ni nepřipadla. Buzková v sociální demokracii skončila a nikomu to nebylo líto.

Osamělý psychiatr Ivan David se marně ptal Grosse třikrát, zda si opravdu tak věří a domnívá se, že přinese ČSSD opět vítězství. Zase to myslím upřímně – to byl jeden ze zákulisních návrhů na příští volební heslo ČSSD. Jako hymnu navrhovali někteří zklamaní delegáti píseň ze seriálu Sanitka - "Tvůj čas je pouhopouhé prozatím..." Černý humor některé delegáty neopustil, protože už od prvního dne věděli, že prohrají.

Překvapivě nedovtipná ale byla reakce jednoho z delegátů na Zemanem navržený kariérní řád. Prohlásil, že přece není možné, aby nejlepší předseda místního sdružení se stal šéfem okresu, nejlepší okresní lídr pak předsedou kraje a podobně, protože - jak by přece ty funkce stíhal... Předání okresní funkce při přestupu na krajskou úroveň nechápal. Některé Zemanovy hyperkritické postoje nejen vůči novinářům, ale i vůči spolustraníkům je pak možné tolerovat, protože vycházejí z poznané reality ...

Ještě několik hodin před volbou předsedy byl i Zdeněk Škromach pln nadějí, že by se mohl stát předsedou strany. Byl na to dobře připravený. Jeho materiál „Rozvoj moderního sociálního státu“ byl zcela nepochybně odborně o mnoho úrovní výše než nicneříkající „Akční program“ Stanislava Grosse. Narážku na Peroutkovo Budování státu pochopil málokdo, ale Škromachova vize nezaujala tolik, aby delegáti dali Škromachově vizi přednost. Sjezd se však rozhodl, že dá přednost vágním, bezobsažným blairistickým prohlášením a půjde s Grossem. Snad moderně doprava, snad dokonce i kupředu, ale v každém případě do ztracena.

Zdeněk Škromach prohrál bitvu o předsedu i bitvu o statutárního místopředsedu, Jan Kavan pak bitvu o post řadového místopředsedy. Tím se snaha „protigrossovského“ křídla o vítězství a pak alespoň o poměrné zastoupení ve vrcholných orgánech rozplynula. Hlasovací koalice měla jasné pokyny a dodržela je beze zbytku. Z volební komise dorazily informace o naprosto shodně vyplněných kandidátkách u značného množství delegátů. Existovaly tedy zákulisní dohody.

Grossovi se podařilo obklopit se svými věrnými a zcela vytlačit levou část vnitrostranického spektra. Politický postoj Grossova křídla snad nejlépe vyjádřil jeden z nezvolených kandidátů na předsedu Jakub Pánik. „Nejsem ani napravo, ani nalevo, jsem sociální demokrat“. Definoval tím členy ČSSD jako zvláštní druh lidí, kterým je politické směřování strany v podstatě lhostejné. Zeman kdysi prohlásil an adresu „třetí cesty“ a „pragmatických posunů“, že se jezdí buď vlevo, nebo vpravo. Středem se jen předjíždí… Být středovým sociálním demokratem se ale stalo docela dobrým povoláním. Vždyť funkcí je prozatím dost. Alespoň pro „Standu“ Grosse či „Slávka“ Sobotku je práce pro stranu a vlastní kariéra totéž. Strana je pro ně podnikem, který vydělává na chleba. Mladí manažeři, kteří nikdy jinde než v politice nepracovali, se nyní dostali k moci, dostali k moci i své věrné a nepochybně brzy donutí vyklidit pole ty, kteří se jim nehodí. K čemu takové zdržování, jakým je diskutující a polemizujcí strana…

Stanislav Gross sice dojemně prosil na sjezdu Zdeňka Škromacha, aby zůstal ministrem ve vládě, ale novopečenému předsedovi sociálních demokratů věřit nelze. Zradil slib daný Jaroslavu Foldynovi a nepodpořil ho. Foldyna také do vedení ČSSD neprošel. Nepochybně jsou věci, které myslí upřímně, ale ty nahlas snad raději neříká. Role Škromacha ve vládě při novém rozložení sil bude tristní. Nejspíše odejde poté, co pochopí, že každý jeho návrh narazí na neprostupnou zeď neochoty Grossova bloku.

Telenovelu, nazvanou „Zdeňku, zůstaň“ poněkud pokazilo prohlášení ve včerejších Otázkách Václava Moravce. Na otázku, zda se Bohuslav Sobotka stane místopředsedou vlády – neb Gross touží, aby místopředseda strany byl současně místopředsedou vlády, odpověděl, že počet místopředsedů měnit nebude. „Ale kdyby náhodou někdo odešel...,“ řekl potutelně premiér. Kdo? Martin Jahn? Těžko. Ten je blízký smýšlení Stanislava Grosse i Bohuslava Sobotky. Pavel Němec a jeho pidiunie svobody je nyní hyperloajální. Zbývají tedy dvě možnosti. Sobotka může dostat místopředsednické křeslo po Milanu Šimonovském. Šimonovský je lidovec a vzhledem k vyjádření Miroslava Kalouska – byť se k němu na sjezdu příliš nehlásil – že ve vládě s Grossem lidovci být nechtějí, je možné, že se uvolní nejen místopředsednický post, ale i pár ministerských. A stovka náměstkovských a jiných lukrativních. Nebo oba „mladí a dynamičtí lídři“ ČSSD ještě několik týdnů počkají. Až vládu opustí izolovaný a znechucený Škromach sám.

O tom, jak jistý si sebou Gross je, svědčil i výlev směrem k Jaroslavu Palasovi, který chtěl původně dokonce kandidovat na místopředsedu strany. Fakt, že Palas prosil Grosse, aby jej ponechal v rekonstruované vládě, je v kuloárech všeobecně známý. Neomalený způsob, jakým mu to při konfliktu předhodil Gross, byl přitom fascinující. Nikdo z delegátů Palase nehájil.

Michala Krause jako čerstvého předsedu klubu bude čekat nelehký úkol. Udržet poslanecký klub tak, aby měl stále stejný počet členů Na sjezdu zaznívaly hlasy o odchodu z klubu a možnost vytvoření jiného. Frakce sociálně demokratické levice, kterou začal budovat Jan Kavan, je prvním programovým východiskem pro takvou snahu. Starosta Poddědic Kopecký už předsedovi sněmovny Zaorálkovi a předsedovi klubu Krausovi odchodem v kuloárech sjezdu vyhrožoval. Nakonec ho prozatím uklidnili. Řada poslanců pochopí v nejbližších dnech, že za tohoto rozložení sil je jejich opětné zvolení nemožné a může se pokusit obhájit své politické názory radikálním krokem. I v případě neúspěchu by si zachovali alespoň politickou čest.

Premiér byl na sjezd velmi dobře připraven. Propracovaná gesta, projev sestavený zjevně od politologů či marketingových odborníků. Bohužel byl poněkud nevěrohodný. Šlo ale na sjezdu o autenticitu slov a jejich shodu s činy? Ne. Politika která není opřena o ideje, o program, je ve výkladu vždy kluzká. Mediální spojenectví s klíčovými komentátory je důležitější.¨

Grossova opozice ovšem svého protivníka podcenila. Byla nejednotná a neměla onu vůli k vítězství. Nedokázala věnovat dostatek času či peněz tomu, aby objela okresní a krajské konference, aby si připravila výběr „svých“ delegátů a zajistila si stejnou hlasovací mašinérii. Podcenila i organizační přípravu. Příliš se spolehla na mocenskou gravitaci klíčových figur. Příliš se spolehla na lídry. Příliš se spolehla na Miloše Zemana. Tomu však je osud současné sociální demokracie ukradený. ČSSD jako stranu už odepsal, nyní už jen rozvažuje, jakou taktiku zvolí při konstituci nové strany po očekávaném debaklu voleb 2006. Struktura současné sociální demokracie mu už připadá neobroditelná. „Středovou“ partaj už ponechal Grossovi napospas. Zeman přijel, promluvil jak si přál, odjel a nic nevyřešil. Připravil si ale půdu pro pokračování kritiky. Nelobboval, nevysvětloval, jeho lidé nic neorganizovali. Takto se nedělá politika a Zeman přitom politiku dělat umí. Metody okouzlení charismatem, platné vůči staříkům v roce 1993 či naivním romantikům v letech následujících dnes už nefungují. Pragmatičtí čtyřicátníci čekali na příležitost dost dlouho, než aby dělali altruistická gesta. Grossova partaj se dnes v mocenské struktuře podobá znormalizované ODS po Sarajevu, než oné ČSSD, kterou znával Zeman. Spojeni politickými , mocenskými i ekonomickými vazbami se stávají sociální demokraté tou opravdovou partají spíše, než kdyby je pojily ideje.

Gross se pokusil i o „neformální“ kontakt s novináři. Jeho příchod na tiskové středisko však byl trapný. Přestávku v rokování chtěl využít ke sledování fotbalu a rozlévání slivovice. Gesto s přinesenou lahví však působilo lacině. Nadšený řev při fotbale by se dal věřit někomu, kdo se takto chová běžně. Grossovi ne. Tomu se dal tento pokus věřit pouze jako snaha opakovat výkon tiskového mluvčího lidovců Jakoba při ožrání redaktora Lidových novin Koláře nedávno ve Sněmovně. Mnohem věrohodnější byl u Grosse jeho poněkud nedospělá výtka vůči kritickému Palasovi. Navzdory všem nabiflovaným citátům, čínským příslovím, Churchillovi, Karlu Čapkovi a nepochybně dobře odvedené práci stratéga této hry Oty Novotného, se v tu chvíli Gross projevil … jako Gross.

Až opadne posjezdové přemítání a růžové kravaty budou uloženy zpět do skříní, nepochybně nadejde čas účtování. Gross se Sobotkou vymetou poslední zbytky „romanticky naivních levičáků“ a definitivně sociální demokracii přetvoří k obrazu svému. Pohřbí ideu solidarity bohatých s chudými. Pohřbí ideu solidarity zdravých s nemocnými. Modernizovaný sociální stát bude slabý stát, který zprivatizoval ty nejvýnosnější oblasti průmyslu, včetně rozvodů energie, telekomunikačních sítí a hi-tech firem. Tolikrát citované varování, že mnozí voliči odejdou ke KSČM, se možná stane skutečností. Bude to nepochybně pohroma. Komunisté si s takto rychle získanou mocí totiž nebudou vědět rady.

Lidé kolem Sobotky a Grosse mohou ale být klidní. Pár sociálních demokratů se snad do parlamentu dostane a oni si určitě zařídí, aby to byli zrovna oni.

Hlasy Miloše Zemana, Zdeňka Škromacha a Jana Kavana, které pregnantně pojmenovávaly problémy ČSSD, zanikly v manažerské lhostejnosti. Sociální demokraté definitivně vyklidili levicový prostor a míří do pravého středu, kde je již přeplněno. Cestou nové hlasy neposbírají. Voliči pravice nebudou volit levici, tvářící se jako pravice, když mohou volit autenticky. Sobotka už jednu takovouto zkušenost kdysi udělal. To, když prosazoval za senátora na jižní Moravě manžela katolické spisovatelky Kotrlého. Přesto křesťanští voliči raději volili křesťana potvrzeného a prověřeného křesťanskou stranou… Těžko věřit, že voliči Unie svobody či ODS náhle zvolí zpravicovatělé sociální demokraty, stejně jako tradiční voliči KDU-ČSL nebudou volit křesťana v ČSSD. Komunální a regionální koalice budou neprincipiální, neprogramové a vedené z menšinových pozic - ve snaze se udržet alespoň po jedno či dvě volební období. Výsledky budou agónií slibů – stejně jako je tomu dnes, kdy sociální demokracie vlečená vládní koalicí, prosazuje kompromisy svými ústy, zatímco lidovci a unionisté jen stupňují své programové požadavky. Odvaha k menšinové vládě není. Jsou jen rozpaky a snaha udržet status quo.

Sociální demokracie se vydala na cestu do ztracena - opouští svou praktickou politikou svůj program a znejistila své voliče, kteří dali před časem hlas zcela jiné straně, než jakou vidí nyní. Dali hlas Zemanovi, dočkali se Špidly. Smířili se se Špidlou, dočkali se Grosse. Kdo bude další?

Možná, že básnická sbírka „Srdce z oblázků“, kterou její autor, jeden z delegátů sjezdu, věnoval z tribuny sjezdu sociální demokracii, bude nakonec to poslední, co sociálního a demokratického ze stávající sociální demokracie zůstane …

Britské listy, 29. 3. 2005