Na skutečnost, že letos na jaře vznikla uvnitř ČSSD levicová frakce a že tam ještě o něco déle působí platforma za renesanci strany, se už zapomnělo.
Právem. Vždyť poslední zmínka o těchto úkazech padla, nemýlím-li se, před více než dvěma týdny. To když proti vyloučení Josefa Hojdara jeho mateřskou organizací ze strany protestoval Jan Kavan, neformální mluvčí frakce - leč spolu s Bohuslavem Sobotkou, mužem, který vznik levicového kruhu v levicové straně pokládá za nesmysl.
Každý organismus žije tím, že se projevuje, že má svůj revír, kde je pouhým okem či uchem patrný. V tomto smyslu je v soc. dem. institucionalizovaná „levice levice“ mrtvá. Ticho po pěšině. Mlčí k událostem a problémům, vůči nimž se může vymezit. Stará prohlášení stárnou, nová nepřicházejí.
Že by prázdniny? Dění historické povahy se však nezastavilo. Planetární koncert Live 8, který před jednáním mocností G 8 ve Skotsku postuloval úkol „učinit bídu historií“ (Make Poverty History), stal se nejen platformou mobilizace zástupů a celosvětového svědomí. Také je častován kritikou aktivistů - počínaje tričky s heslem koncertů i pochodů, které ušily pilné Číňanky v domácích sweatshops nanejvýš za dvacetinu britských mezd. („Chceme spravedlnost,“ vykřikovaly globální pophvězdy z pódií.) A konče nevládní organizací Oxfam, která leccos kolem té mobilizace zajišťovala, včetně oprašování popularity Blairových „nových labouristů“, pilířů světového řádu.
Na vše, co se kde šustne, jistě levicoví frakcionáři názor mít nemusí. Ale v sousedním Německu je nyní na levici doslova rachot. Tamější nová levicová formace WASG (Volební alternativa práce a sociální spravedlnosti) sestává z odpadlíků z SPD (Oskar Lafontaine), postkomunistické PDS, radikálních odborářů a intelektuálů, z aktivních trockistických skupinek atd. „Nikdy nebudu dělat nic s tím podivným uskupením na levém okraji, můžete to považovat za celkem vyloučené,“ řekl kancléř Gerhard Schröder. Potíž je v tom, že teprve letos vzniklá WASG se nedávno velmi zviditelnila v Severním Porýní-Vestfálsku a v některých průzkumech dosáhla jedenácti procent podpory.
Co si o tom myslí Jan Kavan & spol.? A jaký má názor na dynamiku levice v současné Francii? V Arles se v neděli 3. července sešli tamější komunisté (Marie-George Buffetová), trockisté (Olivier Besancenot) i disidenti od zelených (Francine Bavayová) a socialistů (Jean-Luc Mélenchon, šéf frakce Nový svět a sdružení Za sociální republiku). Společnou základnou, na níž uhlazují své vzájemné dlouholeté spory o reformismus, sektářství či stalinismus, je společné NON euroústavě a „neoliberální Evropě“. V tomto složení jde o formaci zcela novou. A nová je i podpora Francouzů.
Co si vlastně myslí levicová frakce ČSSD o krizi kolem euroústavy a o směřování Evropské unie? Václav Klaus už nahlas vybubnoval, že by rád zaštítil partajní eurodebatu. Jiří Paroubek poobědval s Václavem Havlem a sdělil svému lidu, že názory obou pánů na Evropu jsou „velmi totožné“ (uf, jaká úleva, že nejsou „málo totožné“!). Z „podivného uskupení na levém okraji“ (Schröder) našich soc. dem. však o tom a mnohém jiném neslyšíme zhola nic. Jako by vzestup ČSSD nad 20 procent obliby všem - ale naprosto všem - postačoval. A ticho po levicové pěšině stalo se ódou na radost.
Právo, 7. 7. 2005, Martin Hekrdla
Ticho po levici
