ČSSD - nová hesla a realita

Podrobnější pohled však varuje před přílišným nadšením o levicovém charakteru ČSSD či o možnosti sbližování našich stran. Bezbřehý populismus Paroubkova vedení je s naší politikou uvážlivého a reálného přístupu dle mého názoru neslučitelný.

Varující je již to, že zmíněné cíle a priority nejsou výsledkem široké diskuse, nýbrž přáním úzké skupiny stranických lídrů. Proto také jejich obecnost a všeobsáhlost, odrážející se v proklamované modernizaci. Ve skutečnosti jde o to, že ČSSD již nemá být stranou pouze pro dělníky. Soustředit se nadále chce na mladé a vzdělanější občany. Cílovou skupinou se stávají vysokoškolští studenti. Druhý směr modernizace naznačuje ustavení křesťanské platformy ČSSD , jejímž cílem je komunikovat s církvemi jako nadčasovými a svobodnými organizacemi (a převzít tak co nejvíce stoupenců lidovců).

Věcně chce ČSSD usilovat o podporu a rozvoj veřejného sektoru, s jasnou a zvýšenou dotací ze státního i krajských rozpočtů. Podporovat hodlá vše a všude, pokud půjde o pozitivní výstupy k finálnímu spotřebiteli. Počínaje masivní výstavbou obecních bytů s nízkým nájemným, přes výrazné zlepšení ekonomické i sociální situace důchodců, zvýšení dostupnosti vysokoškolského studia a počtu studentů, zásadní opatření ke zkvalitnění životního prostředí, po výrobu znojemských okurek či tradičních potravinářských krajských specialit. Bohužel není jasné, jak, kdo a z čeho, jakými opatřeními, formami a metodami práce toho ČSSD hodlá dosáhnout. To je kardinální otázka pro každého opozičního politika, který se odpovědně připravuje na převzetí moci, a má-li být jeho kritika konstruktivní.

Symptomatické je, že jediné, na čem se sociální demokraté stále nemohou shodnout, je právě koncepce daňové reformy. Jak a v jakém rozsahu ji provést. Srozumitelně řečeno: kde sehnat finance k realizaci hesel, nepřipadá-li v úvahu pokračování v prudkém zadlužování státu, obsahujícím latentní prvky ekonomické krize, ba možno i finančního kolapsu. Řešení nabízené KSČM, tj. zásadní změny ve struktuře ekonomiky a systému vlastnických vztahů jsou totiž pro ČSSD programově nepřijatelné. Tím, že ČSSD nemá jasno ve způsobu odvrácení možné krize (pouze ji na úkor budoucích generací odsouvá) a zásadního zlepšení situace pracujících, že postrádá srozumitelnou pozitivní koncepci, fakticky nabízí pasivní program negace. Svým omezením mantinely stávajících pořádků (slůvka revoluční se bojí jako čert kříže) je programově, koncepčně, odsouzena ke zmaru.

Rovněž zahraničně politická koncepce ČSSD je mírně řečeno nesrozumitelná. Pokud jde o radar, v souladu s míněním většiny občanů jeho umístění odmítá. Proč ale nepředložila návrh jednorázového referenda, když by s velkou pravděpodobností s naší pomocí a pomocí dalších jedinců z ostatních politických stran parlamentem prošel? Proč na druhé straně jeho umístění připouští, byť pod patronací Evropské unie? Pokud jde o Lisabonskou smlouvu, ČSSD je jejím největším obhájcem a patronem. Podle mého názoru to je druhý kardinální problém reality jejích nových hesel.

Lisabonská smlouva, jak známo, dává právní subjektivitu celé Evropské unii, kvalitativně posiluje její nadstátní charakter m.j. tvorbou funkce prezidenta a ministra zahraničí Unie, převádí šedesát dosud sdílených činností do plné kompetence Evropské komise, a rozhodným způsobem ruší právo veta. To ovšem znamená, že mnoho činností a slibů by nemohlo být splněno přes nejlepší úmysly již proto, že by o jejich realizaci nerozhodoval národní parlament, ale odcizený bruselský byrokrat. Harmonizace daňové soustavy, prosazovaná Francií a Německem, by měla rizikové důsledky v bilanční struktuře našeho finančního systému. O obdobných důsledcích, vyplývajících ze snahy sociálních demokratů přijmout co nejrychleji jednotnou evropskou měnu, byla na stránkách Haló novin již několikrát snesena řada výmluvných argumentů a příkladů.

Slibům o rozvoji vnitrostranické demokracie a zvýšení aktivity jejích funkcionářů i členů nemůže věřit ani Paroubek sám, dokáže-li současně veřejně, nepokrytě a nestydatě oznámit princip personální práce ve straně založené na diktátu a korupci úplatných jedinců. Jak jinak chápat jeho opakovaný výrok, že svým věrným garantuje politickou budoucnost tím, že bude prosazovat, aby byli začleněni na volitelná místa kandidátky. Není se co divit, když se v ČSSD vlastní názor v očích jejího předsedy rovná zradě.

Strana, chce-li skutečně odrážet a hájit zájmy pracujících, by měla projít vnitřní katarzí, sebereflexí, začít s pokorou pozorně naslouchat názorům lidí práce a vnímat potřeby společnosti. Členové a sympatizanti ČSSD jsou myslící a odpovědní lidé. Věřím, že brzy pochopí, že despotismus a vyžadování slepé poslušnosti není reálným programem levice a prostorem pro její sjednocování.

Haló noviny, 2. 7. 2008, Ladislav Šafránek