Házení vajíčky, házení fašismem

Z akce „vejce pro Paroubka“ se stala kauza, s hlavní osou ve vzájemné distribuci urážek. Mládež metala vejce po lídrech konzervativní levice, tito lídři a také konzervativně levicoví publicisté jí to spláceli metáním podstatných a přídavných jmen odvozených z fašismu a nacismu… Důležité ale ve skutečnosti není, jak si tuto sérii akcí rozebereme, jak ji zhodnotíme a onálepkujeme, kam si ji zařadíme a kdo si ideologicky přivlastní ten či onen její výklad. Důležité je, co s ní a z ní nadále uděláme – třeba během volební kampaně k parlamentním volbám.

Kdo z vás to má?

Ano, na vaječnou kampaň lze mít rozličné názory. Může nás odpuzovat zjednodušující a nesnášenlivá ideologie většiny vrhačů, s „důvody“ protestu, které jim pohotově dodá server Idnes a další. Můžeme, ba měli bychom vidět, že dané útoky jsou mimo jiné výsledkem hloupé ideologie antikomunismu (která namísto řešení reálných současných problémů hledá vzdálené historické a často domnělé viníky) a rovněž zášti k Paroubkovi, která si právě z něj udělala symbol represivního přístupu, zpanštělé mentality a nabubřelosti, jako kdyby se tyto prvky nevyskytovaly i u jiných politiků. Můžeme, ba měli bychom vidět, že vaječné útoky jsou také součástí moralistické volební kampaně ve stylu „za dobro proti levici“, k níž nedávno zavelel v Lidových novinách Václav Havel (jistě, aniž by předjímal vaječné výsledky, k nimž jeho moralistní apel přispěl). Nad zprávou, že byl na místě zadržen mimo jiné rapový hudebník, se třeba můžeme poněkud povrchně zamyslet nad tím, jak moc je český rap postaven na kultu úspěchu, peněz, drahých aut a poddajných žen, nebo přinejmenším na stylizaci do tohoto kultu.

Jenže útoky vejci (a to právě v podobě kampaně, která znemožňuje komunikaci s voliči) jsou zároveň něčím víc, něčím, co překračuje obvyklou marketingovou logiku stávajících voleb. Ve snaze popsat toto „něco navíc“ česká levice roztomile odhalila svůj konzervativismus, nebo přesněji, svou myšlenkovou strnulost. Proč hledat nová slova a nové popisy, když máme do zásoby připravené ty staré, které jsou dostatečně pádné? „Náckům se neuhýbá. Ani vaječným fašounům ne,“ dí sociálně demokratický lídr kandidátky Havel. „Principiálně nacistické napadání,“ říká ministr vnitra, poskok sociální demokracie a podivných podnikatelů. Štěpán Kotrba mluví o „fašizujících skupinách“. „Fašismus, rodící se kolem nás,“ říká Milan Valach a dodává: „jak daleko je doba, kdy se vrhači vajíček spojí s vrhači zápalných bomb na romské domy v jedné neonacistické straně?“ A Karel Dolejší nám poněkud poetičtějším a patetičtějším jazykem zvěstuje: „vítejme v říši Anomie, která co nevidět vyslyší nevyslovené přání vrhačů – a poskytne jim nepřísnějšího Pána“. To už se opravdu všichni zbláznili? Kolik ideologie česká levice vyprodukuje, kolik hrůz minulosti zmobilizuje, než aby se podívala do zrcadla a byla schopná sebereflexe?

Sociální demokracie byla osm let u moci. Za její vlády (stejně jako za vlád předchozích a následujících) byly jí podřízenou policií napadány demonstrace proti fašismu a rasismu, proti kapitalistické globalizaci a za sociální spravedlnost i akce typu technoparty Czechtek.

Sociálně demokratičtí lídři násilí na mládeži vždy pohotově pochválili a zdůvodnili, nesouhlas, který se ze sociálně demokratických řad ozýval, byl menšinový. Pro kritickou mládež tu byly obušky, po tvářích mnoha lidí tehdy tekl ne vaječný sliz, ale jejich vlastní krev.

Inteligentní levicový novinář Martin Hekrdla tuto mládež právem varoval roku 1999, aby policejní násilí neoznačovala za fašismus, neboť v případě, že přijde nějaký skutečný fašismus, nebude mít už slova, jak jej pojmenovat. Označují-li dnes konzervativní levičáci za fašismus i házení vajíček, jak by tedy označili policejní násilí, k němuž docházelo za sociálně demokratických vlád (a samozřejmě i před nimi a po nich)? Přijde-li něco horšího než házení vajíček, budou to vůbec mít jak označit?  

Pojďte si to s námi rozdat

V dobách své vlády měla konzervativní levice obuškové svaly, dnes fňuká. Tu na úklady pravicové konkurence, která útoky měla zorganizovat, tu na agresivní a nenávistnou ideologii, která proti levici štve. Může to být pravdivé, ale je to trapné.

Čím to, že agresivní rétorika pravice proti levici inspirovala vaječné útoky, zatímco agresivní rétorika levice proti pravici (a že jí bylo) neinspirovala… vůbec nic?

Čím to, že sociální demokracie a česká levice obecně nenabídla mládeži něco zajímavějšího a přitažlivějšího než antikomunismus a antiparoubkismus? Jestliže toho nebyla schopna, zaslouží si při takovéto neschopnosti být volena? Nikoli, zaslouží ránu z milosti. Ránu vajíčkem, chceme-li být humánní.

Jak řekl v jedné své provokativní formulaci německý individualistický filozof Max Stirner: „Proč svalovat vinu na ostatní, že nás obrali, když my sami jsme vinni tím, že jsme ostatní nechali neobrané? Chudí jsou sami vinni, že bohatí existují.“

Často, když se snažím přesvědčit své vrstevníky o tom, že levicové myšlenky nemusejí být hodnotově konzervativním etatismem, doplněným nafoukaností, hloupostí a snahou osobně se obohatit, mají proti mně několik pádných argumentů, budu jmenovat alespoň jeden z nich: Jiří Paroubek.

Tento lídr ztělesňuje konzervativnost české levice, její sázku na kulturní a hodnotové předsudky starší generace, její v principu nepřátelský a agresivní vztah k mladší generaci. Ztělesňuje také její přizpůsobivost vůči moci – ať už k Národní frontě dříve, nebo k politickému marketingu dnes. Dorůstejte do našich rozměrů, názorů a pozic, do našich předsudků a naší zkorumpovanosti, tak jako jsme my dorůstali – ale běda, projevíte-li se jako subjekt! vzkazuje mládeži mnoha svými slovy a činy, svým celkovým příkladem vůdce české levice. Jistě může být nespravedlivé soustředit se pouze na Paroubka, to ale jen proto, že ostatní politici nejsou o mnoho lepší, ne proto, že by obraz Paroubka, který mládež má, byl principiálně nesprávný.

Co dala levice mládeži v době, kdy byla u moci? Z ministerstva školství udělala trafiku pro ženu, kterou bývalý předseda této strany označil za „línou couru“. Ani tuto ministryni, ani onoho bývalého předsedu ani nenapadlo, aby nechali své děti vzdělávat ve státní škole. Mohli lépe demonstrovat své vlastní nízké mínění o výsledcích své práce? Mohli lépe ukázat, že nevytvářejí sociálně spravedlivou společnost, ale systém třídní segregace už odmala?

A lídr současné eurokandidátky Jiří Havel? Svého času proslul návrhem zavést místo školného finanční penalizaci pomalejšího a méně úspěšného studia (opakované zkoušky). Praktický důsledek tohoto návrhu by snadno mohl být takový, že dopadne především na chudší studenty, kteří musejí při studiu pracovat, a mají tedy méně času na přípravu. Jejich logicky problémovější (nikoli nutně méně kvalitní – co když nakonec napíší mnohem zajímavější závěrečnou práci než šprti se samými jedničkami na první termín?) studium by bylo finančně penalizováno a prostřednictvím toho rovněž sociálně stigmatizováno jako neúspěšné.

Než takový třídní návrh, to už raději snad i návrhy pravice, kde školné platí všichni… Fašističnost útoků na sociálně demokratické mítinky má patrně spočívat v tom, že vrhači vajec znemožňují „komunikaci“ politiků s voliči. Jako kdyby byly volební mítinky nějakým aktem rozpravy o věcech veřejných, a ne obtěžující reklamní kampaní, show, na níž se prodává politický produkt. Jako kdyby se jednalo o nějaký výkon rovných občanských práv, a ne o součást byznysu za mnoho milionů, k němuž má přístup pouze ten, kdo ty miliony nějak získá. Jako kdyby už se Paroubek a jeho boys nenakomunikovali dost a nebyl čas k tomu, aby se vyjádřily i dosud potlačované hlasy – byť by jejich vyjádření mělo formu hozeného vajíčka.

Samozřejmě, že takto vajíčkový protest nebyl zamýšlen a právě z obav, že se „vymkl z rukou“ a posloužil k artikulaci nespokojenosti ne s jednou politickou stranou, ale s celým politickým byznysem, jej jeho organizátoři ukončili a vyzvali lidi, ať jdou k volbám. „Už ani vejce na Paroubka“ zavelela z titulní strany rovněž MF Dnes .

Znepokojení vyjádřil také pan prezident, tentýž, který se nikdy nevyslovil proti agresivnímu chování svých stoupenců ve Sněmovní v prosinci 1998, v době „sarajevského atentátu“. Rolí skutečné levice by nyní nemělo být kombinování výdechů úlevy s psaním různých variací na téma „fašismus a žloutek, nacismus a bílek“. Jejím úkolem by nyní mělo být vaječnou kampaň při vhodné příležitosti (např. před volbami do poslanecké sněmovny) obnovit – ale proti všem parlamentním politickým stranám (snad s výjimkou zelených, ti si totiž už žádnou, ani negativní pozornost už prostě nezaslouží).

Ve prospěch lidu této země

Politolog Petr Drulák nedávno otiskl v Lidových novinách článek „Bojkotujme volby, ať žije revoluce“ . Říká zde mimo jiné, že „česká politika už řadu let postrádá jakýkoliv myšlenkový obsah. Nastal proto čas smést zkorumpovaný systém i s jeho představiteli.“

Vyzývá k tomu, aby na místo do volebních místností vyšel lid na náměstí, projednal zde ve veřejné diskuzi nový návrh ústavy a tu nechal schválit v referendu. Od vyjádření nespokojenosti bojkotem voleb si Petr Drulák slibuje přinejmenším možnost značného zlepšení společenského života v ČR. Proti Drulákově úvaze lze přijít s několika protiargumenty. První z nich by byl, že krize současné politiky se neprojevuje na úrovni jednotlivých národních států, a proto od změny pravidel v jednom z nich nelze očekávat příliš vysoké výsledky. Ty nejpalčivější problémy (ekologická krize, otřesné sociální nerovnosti) existují na globální úrovni a právě mezinárodní akcí je třeba je řešit. Národní sebestřednost Drulákova článku je v tomto ohledu spíše překážkou k hledání reálných problémů a jejich řešení (právě tak jako některé jeho konkrétní postřehy, které s ní souvisejí, např. převzetí klišé o tom, že pád vlády v době předsednictví EU představoval selhání české politické elity).

Rovněž představa, že zde existují zlí a zkorumpovaní politici, proti nimž stojí jaksi čisté masy, které mohou vyjít na náměstí a smést je, představuje naneštěstí iluzi. Malost české politické elity je zakořeněna v malosti české občanské společnosti, tvořené zejména agresivními a nesnášenlivými novináři bez rozhledu, z velké části sociálně-šovinistickou podnikatelskou vrstvou a také nevládními aktivisty na krátkém grantovém obojku. Je naivní si myslet, že kýčovitý útok na „politiky“ bez změny společnosti, z níž vyrůstají, může vést k něčemu výrazně lepšímu.

Z nedotčených kořenů vyrostou nová politická „kvítka“ – nehledě na to, že svalování veškeré viny na profesionální politiky může vést k tomu, že se z nich udělá terč jakési nové xenofobie (jakou představují např. některé pořady Zuzany Bubílkové), v níž se společnost pomyslně „očišťuje“ skupinovým výsměchem politikům. Kombinace démonizujícího obrazu politiků s iluzorním obrazem o společnosti, která proti nim stojí čistá na náměstích jako v roce 1989, může stvořit hloupý politický kýč, chlácholivou iluzi, že my přece za nic nemůžeme, to oni…

Přesto přese všechno má Drulák ve své základní myšlence pravdu. Občansky zodpovědným chováním nebude na podzim jít k volbám, ale naopak k volbám nejít, vyjádřit svůj nesouhlas a hledat alternativu. Občansky zodpovědným postojem bude rovněž dát najevo co nejvýrazněji svůj nesouhlas s předvolebním reklamním spektáklem – a v tom ukázala akce „vejce pro Paroubka“, za předpokladu, že by se rozšířila na všechny parlamentní strany, cestu.

Pokud by se skutečně podařilo zaházet alespoň část, ale nejlépe všechny mítinky ČSSD, ale také ODS a Dělnické strany vejci, dostali by politici jasný vzkaz. Jasným vzkazem by bylo i vynucení policejní přítomnosti na těchto mítincích – každý, kdo dělal veřejnou akci v přítomnosti policejních kordonů může potvrdit, jak zničující je jejich přítomnost pro atmosféru na takovém shromáždění. Ať jednou Paroubek a Langer okusí svoji vlastní medicínu…

V úvodu se tento článek zmínil o členech rapové kapely, kteří se během vaječné akce dostali do střetu s policií. Zmínil se i o tom, že povrchně vzato by šla rapová kultura zaškatulkovat jako kapitalistická svým hodnotovým založením, už jen vzhledem k důrazu na sílu, peníze a úspěch. Jenže by to byl opravdu povrchní pohled. Konkrétně členové rapové skupiny, o niž se jednalo, Peneři strýčka Homeboye, nejenže představují na rozdíl od hvězdiček, které do své kampaně angažují politické strany, opravdovou kulturu. Svými postoji (účast na akcích proti rasismu, ale i některé texty písní) zároveň kultivují českou společnost mnohem více než to dělají sociálně demokratičtí lídři. A tak tento text skončím citací jednoho jejich staršího textu, který by se mohl stát jednou z písní letošní podzimní protivolební kampaně:

Hlasuju proti (Peneři strýčka Homeboye)

sem jeden z těch kterej nezavírá voči před světem
učim se rozumět mu dejchat s ním nečumím za plotem
jako přes hranici co dělí dva světy vod sebe
na jedný straně peklo na druhý je cesta do nebe
leckdo si už vybral svůj styl
v podstatě mít za pár let hodně kil a pár vil
a pozbytku sil důchod na poště desátýho
každýho měsíce mít tak co chtít za čím jít
už všechno proběhlo škola další škola dobrá práce
čím líp je dobře zdá se zase
cíle se posunujou víc věcí dokázat a chtít bez ohledu nato co zato
však love na to sou musej bejt logicky vzato
nejde to bez nich to je přece standard
dopředu za pokrokem krok za krokem spěchat
rozumě naříkat do nekonečna čekat
nic si neodříkat to ne snad a nechat
to tak jak sme zvyklí si zvykat

hlasuju proti násilí na modrým dnu
vždyť není náš žijeme s nima tolik nezájmu
bolí ty to vidíš já to vim
v noci slyším stromy za voknem
do větru řvát větve co skřípou do rytmu života
co je money - money make Evropa
protože co budeme chtít
já totiž nechcu řvát do mrtvejch lesů
že člověk je něco víc a budu vždycky proti
růžovejm snům modlim se vážim si života
teď a tady spolu dohromady můžem žít dál
upřímně s čistým svědomím každej den usínat
zvířata v klecích co viděj pravdu
navždy znamenaj v proudu potoka těžko se budou ptát
co sou listy a strom široká krajina
hlasuju proti fašismu patenty na pravdu
přístupy ke světu pokořit přírodu ovládnout planetu
u stropu na hřebíku visí ten čas ten čas
suchej vítr do ksichtu vál zas vál zas
teď zjistěj že seš tělo duše hlas
a co po nás jen potopa přírodě provaz do roka
a co svědomí co svědomí co svědomí
a co po nás jen potopa přírodě provaz do roka
ne to nebolí to nebolí to nebolí

hlasuju proti všem lidem co mačkaj zbraní spouště proti všem co měněj naše lesy v pouště
a všem těm co nám berou naši mysl
sílu vzdělání i náladu a všem těm
co k nám nepromlouvaj čelem ale zezadu co bojej se všech nápadů ne z východu či západu
proti všem co zneužijou svých konání
co zbaběle svinstvo mezi sebou chrání
neboť i když nevědí co činí oni sou ti viní
ale i tak odpustil bys i když nebudou už jiní
a jestli si to ty kdo pochybuje nebo znovu činíš
tak stejně jako já a tady PSH
dobře víš že vždycky mezi zlem a dobrem volíš
hlasuješ pro i proti zaco komu proč a zač
je to jako nikdy nekončící fotbalovej mač
tak buď bdělej pozor dej když už si ten hráč
zvol si správnou trasu pro mě – za mě pivní basu
hlavně nenásleduj slepou masu nevěř kecům vo boji za čistou rasu
a zkus proti toku času uvěřit síle svýho hlasu

hlasuju proti násilí na slunným dnu
hlasuju proti proti růžovejm snům
hlasuju proti zasranejm náckům
hlasuju pro mír a lásku, mír a lásku

Britské listy, 2. 6. 2009, Ondřej Slačálek