Ani po dnešním odchodu Tonyho Blaira z Downing Street 10 vzpomínka na něj u nás jen tak nevymizí. Když byla v druhé polovině devadesátých let ČSSD málem ztotožňována s rotou zákeřných bolševiků, Miloš Zeman nepřestával zdůrazňovat: „Tony Blair říkal, že jsme standardní západoevropská strana.“
Stanislav Gross nacházel v Blairovi osobní vzor - tak to alespoň zmínil v jedné z předvolebních brožur. Na jaře 2005 sjezd ČSSD v Brně uctivě naslouchal Blairovu videoposelství. Loni Blair nasadil do našich voleb proslulý „poschoďák“, doubledecker. Vlastně honem nevím, ke komu se teď česká politická scéna bude vztahovat, koho komu předhazovat a dávat za vzor, zmizí-li Tony Blair ze scény nadobro - anebo v roli polooficiálního vyjednávače, o níž se teď hodně mluví, rozpoutá na Středním východě další válku. Všichni naši politici ocitají se takřka v roli sirotků, a to i ti pravicoví; vždyť Mirek Topolánek a jiné celebrity ODS nejednou vyzvedli, jak bezvadný je vpád soukromého kapitálu do veřejných služeb v Británii, který Blair podporoval, a jak spravedlivé je mastné školné, které Blair zavedl.
Ódy na rozloučenou s Tonym Blairem znějí však zatím naplno. A těžko rozhodnout, zda jsou myšleny spíše jako vtip anebo jako realizace rčení „O mrtvých (i pouze politicky mrtvých) jen dobré“. Chvála Jiřího Paroubka na Blairovu adresu ve včerejším Právu je rozhodně vtipná. Prý „dokončil reformu labouristické strany, její modernizaci z takové té obstarožní starosocialistické strany, která byla silně provázána s odborovým hnutím“, řekl šéf ČSSD. Co tedy pohledával na sobotní odborářské demonstraci v Praze? Bude se asi muset rozhodnout, zda tam byl logicky coby občan a významný levicový politik - anebo jako předseda „obstarožní starosocialistické strany“.
Zamyšlení nad profilem jedné z „největších postav britských politických dějin“ (Paroubek o Blairovi) může při tomto rozhodování pomoci. Pravda, Blair provedl státoprávní reformy, ba sáhl na privilegia Jejich Lordstev, zrušil hon na lišku a zdatně si vedl v severoirském klinči. Zavedl minimální mzdu a rozhýbal sociální transfery. Neboť po sedmnáctiletém panování konzervativců měla Británie koeficient nerovností shodný - s Nigérií! Jenže po deseti letech vlády „blairismu“ a pochodu „třetí cestou“ je v Blairově vlasti se 60 milióny obyvatel registrováno 11 miliónů chudých. Podle letošní studie UNICEF je Velká Británie z hlediska dětské chudoby z 21 zkoumaných států OECD na posledním místě. Dobrá práce, Tony.
Čert vem Irák a panáčkování před Bushem, to už je - jako Blairova málem jediná zmiňovaná „chyba“ - skoro klišé. Blair se zúčastnil v šesti letech pěti vojenských akcí („Pouštní liška“ 1998 v Iráku, Jugoslávie 1999, Sierra Leone 2000, Afghánistán 2001 a znovu Irák 2003). A nelhal - „nemýlil se“ - jen o zemi toho kruťáka Saddáma. To nic, papež ho vyzpovídá a dá rozhřešení, neboť jedno je jisté: myslel to upřímně. Ale demokratická levice bude se z Blairovy éry vzpamatovávat ještě dlouho. A kdokoli se nalevo k blairismu hlásí a oznamuje „podobnou orientaci“ své strany, bezděčně hrozí svým voličům.
Právo, 27. 6. 2007, Martin Hekrdla
Hroziti Blairem
