„Dělat, že ten problém neexistuje, že se nás to netýká, není možné.“ Ne, necituji šéfa lidovců Miroslava Kalouska, který se nyní takřka identickou větou dožaduje výměny premiéra v čele koaliční vlády.
Cituji slova předsedy této vlády Stanislava Grosse, která pronesl - jako místopředseda ČSSD a Sněmovny - v srpnu 1999 na adresu tehdejšího vicepremiéra Egona Lánského. Na toho zrovna prasklo, že na zřízení bankovního účtu v Rakousku neměl devizové povolení. A marně vzpomínal, zda zrušil svůj účet švédský...
Sociální demokraté se tenkrát kolem Lánského dojemně nesemkli. Odstoupit nechtěl, ač jej k tomu středočeská - tedy Grossova mateřská - organizace strany vyzvala. A všichni vyhazovači v partaji měli jasno, od Grosse přes Petru Buzkovou až po západočeského poslance soc. dem. Milana Ekerta, který za všechny řekl: „Myslím, že tady není téměř o čem mluvit.“ A Egon Lánský, přezdívaný „pan Evropa“, tedy konečně mluvit přestal. A šel.
O pouhý měsíc později, v září 1999, prasklo na Stanislava Grosse, že od voleb 1996 „po určitou dobu“ používal mobilní telefon, jehož provoz platila soukromá reklamní agentura. V pozici místopředsedy Sněmovny a šéfa klubu Gross tehdy přiznal, že udělal chybu, když se o způsob úhrady provozování mobilu nezajímal (dnes by asi řekl - jak pravil v souvislosti s penězi strýce Vika - nepídil). A odmítnuv mediální spekulace, že protelefonoval až 200 tisíc korun, dohodl se s agenturou na úhradě ve výši 55 tisíc.
Nejen to: Stanislav Gross s úspěchem dal k dispozici - či jeho slovy vyjádřeno: vložil do rukou - obě své funkce poslaneckému klubu a mechanismu tajné volby. A vyslovil dvě základní teze politické kultury, hodné vtesání do kamene. Teze první: „politik by se měl přestat křečovitě držet svých funkcí“. Teze druhá: „v politice ne vždy platí presumpce neviny“. Jinými slovy: politik stojí s důvěrou. A s pouhým přehlédnutím či chybou - padá.
Nastala asi jiná doba, ocitli jsme se v jiném světě. Vždyť když dnes Miroslav Kalousek operuje s existencí osobního problému premiéra a jeho rodiny, nejde přece o bagatelu se „zapomenutým“ mobilem. Jde o vážnou, byť groteskní anabázi peněz na Grossův luxusní byt a směnky mezi ním a vlastním strýcem, mezi někdejším údajným strýcovým věřitelem - bývalým novinářem - a dryáčnickým šéfem miniaturní České pravice. A hlavně o společný podnikatelský projekt premiérovy ženy s trestně stíhanou přítelkyní, majitelkou domu s nevěstincem. Jde i o nepřehlednou logiku premiérových výpovědí.
Ve hře je však také výkonná funkce, v níž Stanislav Gross dosud nikdy nebyl a jejíž otřes vždy má významné ústavní a politické souvislosti. Pád premiéra by byl pádem vlády a nahraným míčem na smeč Klausovy hradní rakety („situace nabývá další nebezpečnou dynamiku,“ řekl včera prezident). „Sesazování“ premiéra lidovci a „vyhánění“ lidovců premiérem z vlády exponuje z šera typicky vykřeněného Zdeňka Škromacha, stoupence jednobarevné vlády soc. dem. - a za ním obrys stále širších Grebeníčkových ramen.
Těžké bude „vykročit ze slepé uličky“, jak k tomu vyzval Klaus poté, co popořadě vyslechl Grosse a Kalouska. Bolestné musí být skryté úvahy sociálních demokratů, zda se dál hrdě mýlit - a hluboko padat - s Grossem, anebo padat rychleji, s jeho pádem z funkce.
I Kalousek má čertovské dilema. Krákali ho za uši, že mění postup „každý půlden“ (šéf US-DEU Pavel Němec). Že je na štíru s logikou, když podtrhává židli pod premiérem a současně zuby nehty trvá na přítomnosti svých ministrů ve vládě. A to i tehdy, kdyby se Gross - v rozporu se svým etickým krédem - snad na své funkci křečovitě udržel.
Ale co když je Miroslav Kalousek - zkusme si představit - autentický? V tom, jak se bojí vlády „z milosti komunistů“. I v tom, jak se obává kompromitace své strany v této vládě a s tímto premiérem. Možná to myslí upřímně. Přesto - či právě proto - že bez billboardů.
Martin Hekrdla
Právo, 23. 2. 2005
Upřímnost bez billboardů?
