V modré dálce rudý květ

Obdobná kasandrovská zvěstování o ohrožení sociálního státu zní odevšad. Varují před možností návratu asociálního ekonomického liberalismu, jehož umírněnou verzi už u nás nabízí ODS svou „modrou šancí“. Byl by to ovšem i návrat k poměrům, z nichž vyrůstá idea či Hayekova fata morgana sociální spravedlnosti. Jejich vnitřní pnutí a tendenci lze vyjádřit Šrámkovým veršem: v modré dálce rudý květ.

Hrozbu má odvrátit restrikce alias modernizace sociálního státu. Fascinace „modernizací“, jež umožňuje povznést ztlumení sociální politiky k vrcholům státnické moudrosti, je i u nás průkazem moderního myšlení. Do té míry, že tzv. nová sociální demokracie je odtrhována od vlastních tradic a hodnotových priorit. Z pohledu modernosti zplaněly. Plastickým výrazem tohoto matení (klíčem k němu je nepochybně fundamentalistický antikomunismus) je text Jiřího Hanáka Dvě cesty (Právo 21. 12. 04. Podobně Alexandr Mitrofanov, Dozadu levá, 15. 11., úvahy Pavla Dostála z 11. 12.). Klade si otázku, kdo má vést ČSSD - „Evropané“ Stanislav Gross s Bohuslavem Sobotkou do moderních časů, nebo „tradicionalista“ Zdeněk Škromach „ke kořenům“, tj. zpět do minulosti?“

První prý chtějí vést ČSSD „do budoucnosti, do Evropy“. Ale evropská cesta je pluralistická a v EU se všichni setkají s umocněnými, nicméně s obdobnými problémy a konflikty. Budoucnost je časem všech, je otevřená i minulému, pokud nebylo organicky překonáno - jako třeba český aristokratismus a monarchismus.

Hanákova teze, že sociální demokracie nenajde nový smysl své existence v minulosti, „protože, obrazně řečeno, osmihodinový pracovní den vybojovali socialisté už dávno“, je založena na vidění omezeném koňskými klapkami. Vidí snad soc. dem. jako dědičku přestárlého harampádí, v němž není ani špetka inspirace pro budoucnost?

A co je tu minulost? V expanzi moderního neoliberalismu je přítomna renesance (u Hayeka, Berlina aj.) klasického liberalismu a moderní časy lidských práv jsou založeny na osvícenské koncepci člověka a francouzské revoluční Deklaraci práv člověka a občana. Tam jsou evropské kořeny. Pro soc. dem. nikdy nebyla „jediným pilířem sociálnědemokratické politiky“ péče o „méně úspěšné“ (tento výraz je odvozen z liberální koncepce svobody, je cizí sociálnědemokratické ideji). Soc. dem. navázala na předchozí emancipační proudy, byla esenciálně univerzalistická, i když působila jako dělnické hnutí a dělnická strana. Neboť humanizace společnosti - což je nekonečně víc než filantropie - musí začít tam, odkud byl humanismus vykázán. Její univerzalizmus byl zastřen i tím, že déle než století byly nižší třídy bez politických práv, všeobecné volební právo je historickým dílem socialistů.

Dosažené i nedosažené cíle oněch sociálních zápasů jsou nyní shrnuty v paktech o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Jsou zpřítomněním emancipačních snah, jejich normativní projekcí na přítomnost a budoucnost: vřazují do těchto časů i Škromacha, Palase a „kořeny“. Neboť, řečeno s Kolárem, „Čas vše mění, i časy“. Prolínají do všech sfér, v nichž existují vztahy závislosti, situace kritické pro svobodu, důstojnost, sebeúctu člověka. I když ani socialisté nejsou jednotni v hodnocení jejich normativní síly (mají normativní či pouze programový význam?), pojetí Socialistické internacionály je vcelku jednoznačné: „Na rozdíl od konzervativních stran jsme přesvědčeni, že sociální a hospodářská práva tvoří neoddělitelnou součást lidských práv.“ U nás jsou součástí ústavy.

Jejich snižování nebo opomíjení (u nás jsme od Klause slýchali o „zaplevelování ústavy“) se zdůvodňuje nutností modernizace sociálního státu! Schuselkové, kteří nám píší z nadnárodních institucionálních opor neviditelné ruky (OECD atd.), varovně poukazují na trvající dluhy v restrikci sociálních sítí. Řídí se ekonomickými prioritami, příslušné mezinárodně právní pakty ponechávají ve stínu. Snaha o jejich faktickou normativní autoritu, pokud vůbec existuje, je nezřetelná (je ovšem zřetelná v poměru k rozvojovým zemím, jimž brání - zákazy dětské práce, ochranou duševního vlastnictví atd. - používat k ekonomickému rozvoji prostředky a metody, z nichž vzešlo euroamerické bohatství).

V ČSSD se obě tyto kontrastní koncepce (priorita humanitních hodnot - imperativ konkurenceschopnosti) střetávají. Má-li tento střet překročit hranice „pragmatismu“, tj. má-li přispět k definování identity soc. dem. v éře univerzalizace lidských práv, založených na postulátu svobody, rovnosti a bratrství (viz čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv), musí se vzepřít nihilistickému vztahu ke své tradici.

Má společné kořeny s liberalismem, ale překračuje ho humánní dimenzí. Ta vylučuje, aby se ztotožnila s neoliberální tendencí vtěsnat člověka, společnost a politické instituce do ekonomických kategorií, redukujících stát i politické strany na „firmy“ tržně fungující v tržním prostředí.

Lze věřit Topolánkovi, že jeho „nulová tolerance“, jež je razantním dovršováním restaurace kapitalismu, není zamířena proti ČSSD. Pootevřel by jí náruč, kdyby slevila ze své sociálnosti. Nulová tolerance je směrována proti sociálním, kulturním a hospodářským právům, proti normativní projekci emancipační tradice soc. dem. Jiří Hanák přehlédl, že nikoli Škromach, ale tento liberalismus, oproštěný od demokratické a sociální kultivace, nás vrací do „mrtvé“ minulosti.

(Autor je právní vědec a politolog)

Právo, 27. 1. 2005