Průzkumy preferencí jsou mediálně i politicky velmi sledované. Do voleb však zbývá půl roku a to je doba ještě dost dlouhá. Ukáže se, zda kampaň nebyla zahájena příliš brzy
a zda se v ní protagonisté předčasně nevyčerpají. Nemám tím ani na mysli jejich vlastní síly, ale okolnost, jak dlouho je bude ochotna vnímat veřejnost, jejíž nemalá část je politikou znechucena, zda ji předčasně neunaví.
Při posuzování české politiky je zapotřebí brát na vědomí výsledky průzkumů vztahujících se k obecným hodnotám života občanů i k představám o jejich budoucnosti. Významné je zjištění, že ve zdejší společnosti hodnoty sociální solidarity a spravedlnosti mají stále značnou váhu. Projevují se mj. ve většinovém odmítání rovné daně ODS a akceptování daňové progrese. To svědčí o hlubších hodnotových zakotveních; od druhé poloviny 90. let se mění poměr sil ve prospěch levice, tj. ČSSD a KSČM.
Kritický postoj k fungování současného kapitalismu, zvláště v jeho české podobě ovlivněné divokou fází začátku 90. let, je u jisté části občanů zdrojem jejich sympatií a podpory KSČM. Proto je z hlediska preferencí, i při uznávání velké úlohy lídrů v mediálním obrazu politiky, nutno docenit, že lidé se ve volbách rozhodují především podle programových hledisek. Osobnosti následují až ve druhém sledu. To jejich úlohu nikterak nesnižuje, ale ukazuje jejich relaci k programovým požadavkům.
Jiří Paroubek vytáhl soc. dem. z hluboké mizérie tak, že se opět stala soupeřem ODS. Ve volbách však nebudou lidé rozhodovat především mezi politickými představami, ale mezi programovými orientacemi stran spojenými s důvěryhodností a přesvědčivostí jejich politické praxe. Politika vlády vedené Paroubkem tu může ještě hodně dosáhnout.
Česká scéna je poměrně stabilizovaná. Lze tedy očekávat, že do Sněmovny se dostanou jen čtyři strany. To je také důvodem četných úvah, jaká by mohla být budoucí vláda. Přirozeně že v této situaci ODS a KDU-ČSL se snaží intenzívně rozehrávat protikomunistickou strunu. Podle Mirka Topolánka „voliči mají právo vědět, do čeho jdou, a je jasné, že před námi jsou jen dvě realistické varianty. Buď budeme mít většinu my a lidovci,... nebo socialisté a komunisté“.
Na základě toho dovozuje, že závěry o velké koalici jsou „velký nesmysl“. Jen kdyby se ČSSD už nyní zřekla jakékoli podpory KSČM při hlasování ve Sněmovně, dovolil by si Topolánek představit protikomunistickou koalici jako „havarijní pojistku“. Vlastimil Tlustý „tvořivě“ domyslel jeho úvahy ideou menšinové vlády ODS, jež by se mohla opírat o hlasy dalších nekomunistických stran včetně soc. dem. - proti KSČM.
Voliče a média jistě zajímají odpovědi na takové otázky, ale přesto se mi tato jednoznačná stanoviska jeví jako předčasná, pokud se nechápou jako součást předvolebních manévrů, k nimž patří snaha pravice ČSSD politicky izolovat a oslabovat. Podstatnější se mi zdá, zvláště pro ČSSD, aby dokázala voličům jasně formulovat svou vizi dalšího vývoje společnosti. Takový volební program, o němž bude soc. dem. jednat v lednu na své konferenci, by měl občany přesvědčit, že má smysl jít k volbám a volit právě ČSSD.
S filozofem N. Bobbiem vyslovuji naději, že i ČSSD bude mít co říci na globalizaci a na probouzející se „živočišné pudy kapitalismu“. Úkol, který má jako levicová strana, zasazovat se „o svět, v němž vládne větší rovnost a ve kterém se dá lepe žít“, trvá. Pokud se nechce zpronevěřit svému dějinnému poslání, nesmí soc. dem. od tohoto úkolu ustupovat. Tomu by měly být podřízeny i úvahy o případné vládě soc. dem. Nejde a nemůže jít jen o moc. Ta musí být prostředkem uskutečňování programových cílů soc. dem. ve prospěch české společnosti.
Právo, 3. 1. 2006, Zdeněk Jičínský
Nejde jen o průzkumy preferencí
