Na sjezdu v Brně ještě jednou zafungovala Grossova hlasovací mašinerie. Dokázala zajistit vítězství jak jemu, tak i jeho nejdůležitějšímu spojenci, ministru financí a teď už i prvnímu místopředsedovi strany Bohuslavu Sobotkovi. Dvakrát zdecimovala předáka stranické levice Zdeňka Škromacha.
Ve skutečnosti - a z delšího časového odstupu to asi bude ještě zřejmější - si ale Gross nemá k čemu gratulovat. V Brně zřejmě začala poslední fáze jeho politické kariéry.
Poté, co se Gross loni v létě stal předsedou vlády, zaujal postupně tři polohy.
Nejdřív ze všeho vyzkoušel kombinaci dotací, vyšších platů státním zaměstnancům, píáristických prášků, státnického optimismu a zřejmě i zneužívání policie v pokusu poškodit ODS. První fáze skončila okázalým krachem ČSSD v krajských volbách.
Druhý pokus zaujmout voliče premiér podnikl, když Sobotkovi odsouhlasil plán snížit daně lidem s podprůměrnými platy. Nebylo to moc spravedlivé ani originální, bylo to ale politicky chytré. Občanským demokratům Sobotka opravdu mohl trochu povypustit rybník. Důkazem je i jakási pozdní píle ODS, která teď svou představu daňové reformy přepilovává.
Z rovné patnáctiprocentní daně navrhované občanskými demokraty už by po Sobotkových změnách velká část voličů přímo neprofitovala (nepřímo asi ano, zjednodušení daňového systému by totiž zřejmě oživilo ekonomiku; kdo by si ale tuhle nepřímou souvislost uvědomil?).
V té chvíli měl Gross asi největší šanci udělat ze sebe něco politicky trvalejšího. Série afér, která se začala odvíjet letos v lednu, mu ale onu šanci vzala. Kruhová obrana, do níž se ČSSD uzavřela, odhodlání uchovat si vládní moc, jak dlouho to jen půjde, čím dál pravděpodobnější tichá dohoda s komunistickou poslaneckou frakcí, to všechno zadělává na těžkou porážku pod Grossovým vedením v příštích volbách.
To, že se politické strany po dlouhých letech u vlády vyčerpají a musejí se uzdravit v opozici, se děje v celém demokratickém světě. Hlavním úkolem politika, který se do čela strany dostal v její sestupné fázi, je proto zabezpečit měkké přistání a zvládnout porážku tak, aby se strana pokud možno rychle dala do pořádku.
Českou stranu sociálnědemokratickou ale jako kdyby jiná než bezprostřední budoucnost nezajímala. V Brně grossovci určitě mohli něco podniknout - mohli třeba rozdělit funkce šéfa strany a premiéra, udělat předsedou ČSSD nějakého politika typu Lubomíra Zaorálka, který by nejdřív premiéru Grossovi kryl záda a potom ho podle okolností před volbami diskrétně zastínil.
Neudělali nic a snad ze setrvačnosti potvrdili ve funkci člověka, kterého přitom už i někteří z nich nazývají mrtvým mužem.
Daniel Kaiser, analytik BBC, 28. 3. 2005
Vyhrál mrtvý muž
