
Provoz na našich komunikacích se někdy blíží anarchii. Nejde však jen o „silniční pirátství“. „Silní jedinci“ nás trápí všude! Zvykáme si na vládu ostrých loktů, agresivitu školáků i jiné dřív nemyslitelné projevy pohrdání řádem společnosti. Je to jen dobou a jejím konzumním sobectvím? Denně slyšíme, jak nám škodil komunistický „kolektivismus“. Kdo tomu věří, možná si to vynahrazuje stále vyšinutějším individualismem.
Víme, kam jdeme?
Kam směřuje naše „tržně“ i „technicky“ nejvyspělejší civilizace? Nově by měla vidět třeba svůj spor s mimoevropskými kulturami. Možná by jí pomohly najít rozumnější způsob uspořádání moderního světa, než jaké představuje globální kapitalismus. Prvními kroky tímto směrem jsou vzájemné respektování a dialog! A čím zde přispějeme my? Nejlépe, když začneme u sebe. Tam, kde se patnáctý rok po „listopadu“, který měl přinést víc snášenlivosti, stále „nosí“ nemluvení s jedněmi nebo s druhými. Nejvíc kvůli legitimním odlišným názorům na předlistopadovou éru.
Liberálové rádi ironizují snahy o výchovu socialistického člověka poznamenané podceněním role plurality. A jejich „výsledky“? Nedostává se snad dnešku právě toho, oč tehdy také šlo - třeba úcty k druhému člověku nebo už zmíněného respektování řádu? Oč běží, ukazuje nezdar tažení proti „režimní“ populární hudbě. Svým zájmem jí pomohli i mladí lidé! I z ní k nim možná promlouvá odraz optimismu a hravosti doby, která neznala všudypřítomné zhrubnutí ani existenční nejistoty a ještě věřila v „lepší svět“! Tak či onak, trestná výprava byla odtroubena. Známí zpěváci prý jednali „profesionálně“, a tedy vlastně kapitalisticky dávno před „listopadem“ a jsou proto dobří a přijatelní i dnes.
Co platí pro „hvězdy“, mělo by platit i pro obyčejné lidi. Jistě ne všichni, ale i mnoho řadových členů i nečlenů KSČ a dalších tehdejších stran uplatňovalo zase svůj talent a sklon k veřejnému životu. Už Masaryk polemizoval s „romantickým“ přezíráním drobné práce pro druhé, jakou odváděli v komunální politice i jinde. Dnes by se nejspíš neshodl ani s těmi, kdo chtějí stále třídit starší generaci na „demokraty“ a „provinilce“ nějak zapletené s „komunismem“ (novotvar používaný antikomunisty pro označení systému vlády komunistických stran).
Podobné „kastovnictví“ má i zdůvodnění. Například v uvedených případech prý šlo jen o „malé pravdy“ jedinců ve službě „velké lži“ totality. Tak tomu jistě bylo u nacismu! Reálný socialismus byl i se svými chybami a dobovými křivdami nemyslitelný bez srozumitelné „humanistické vize“. To umožnilo jeho postupné „otevírání“ z vlastních vnitřních podnětů. Že nepřineslo absolutorium vedoucím komunistům, kteří nezvládli jeho závěr rozehraný „přelomovými“ 60. lety, je už jiná kapitola.
Přirovnávání „komunismu“ k „nacismu“ nás rozděluje
Kapitalismus nevyrostl ani za staletí z pro něj příznačných „pokušení“. Reálnému socialismu zase dějiny vyměřily jen pár desítek let na jejich překonání. Zmíněné chyby se podepsaly i na jednání některých z těch obyčejných lidí, kteří brali v dobré víře za svou jeho uzákoněnou „jedinou pravdu“ a s ní spojený veřejný diskusní prostor i obraz světa a socialismu samotného. Žádné zápory dneška neospravedlňují tato a další myšlenková východiska, která socialismus v jeho rozvoji stále více handicapovala. To se mu především - podle mnohých - stalo osudným jako systému! Zde se musí každý vyrovnat se svým vlastním svědomím.
Od éry stalinismu nás dělí půl století! Tuto část dějin proto nemůžeme izolovat od dobových souvislostí. Hlavně ji však nemůžeme z už zmíněných důvodů použít jako záminky pro přirovnávání „komunismu“ k „nacismu“. Logickým důsledkem takové konstrukce je relativizace zla velkoněmeckého nacismu, nahrávající známým „požadavkům“. Zároveň se tím vrhá stín na všechny, kdo se hlásí k pozitivním stránkám reálného socialismu.
Očerňující „rovnítko“ míří v ČR samozřejmě nejvíc proti KSČM a Komunistickému svazu mládeže, ale nepřímo i proti Straně demokratického socialismu (SDS) a jiným složkám občanské společnosti nalevo od ČSSD. Prohlubuje i zlom rozdělující politické i jiné směry a osobnosti , které dnes hájí Masarykovu ideu novodobé české státnosti a její tradici.
KSČM i SDS pokládají Masaryka za trvalý zdroj inspirace. V ČR neexistuje za řeč stojící extremistická levice. Paralela mezi „komunismem“ a „nacismem“ by proto měla být odmítnuta v zájmu porozumění i dalšími subjekty „masarykovského segmentu“ společnosti, zejména sociální demokracií. A také popřena schopností spojit síly všude, kde půjde o shodně vnímaný veřejný a národní zájem. Vše co tomu brání, lze překonat „dobrou vůlí“! Hlavní problém se rýsuje jinde. Na přirovnání „komunismu“ k „nacismu“ založila svůj způsob vyrovnání s „komunistickou minulostí“ vlivná část hromadných sdělovacích prostředků.
I anglická královna a francouzští nebo třeba američtí prezidenti se hlásí ke kontinuitě se svými předchůdci. Stránky nepříliš vzdálené minulosti, které dnes staví některé z nich do špatného světla, se běžně vysvětlují jako „poplatnost době“. Nikdo nenaléhá, aby se těchto osobností zřekli jako „vrahů“. Na komunistech se to vyžaduje!
Jedni socialismus „vyprazdňovali“, druzí „naplňovali“
Nejde však jen o „komunistickou minulost“. Stejná média si vzala na mušku i „české dějiny“! Každý jistě může „přepsat“ v souladu s ústavou cokoli. Otázkou je nerovné postavení, které mají - vzhledem k poměrům na mediálním trhu i ve veřejnoprávní sféře - strany této pře. A také radikální levice a antikomunisté v jejich obdobném sporu! Diskusi na toto téma oživil nedávno prezident republiky tezí o „vyprazdňování“ předlistopadového režimu „obyčejnými lidmi“. Připojme další úhel pohledu!
Socialistická „morálka“ a „etika“ měly tolik podob, kolik bylo obyčejných lidí, kteří se snažili podle jejich zásad žít. Na rozdíl od těch, kdo podle V. Klause socialismus „vyprazdňovali“, oni jej naopak naplňovali jeho obsahem tak, jak mu rozuměli: často praktičtěji a lidštěji, než kdyby se řídili jen dobovými kampaněmi. V přehledném prostředí menších obcí i jinde byli někteří z nich za tento příklad a už zmíněnou drobnou práci pro druhé oceňováni ostatními před „listopadem“ stejně jako teď, jsou-li stále veřejně činní. Ať působí dnes v „dresu“ kohokoli, platí, že tato práce měla smysl. Nebylo především jejich vinou, že snahy o nápravu širších vazeb socialismu přišly nakonec nazmar.
Vstup V. Klause do debaty o roli obyčejných lidí v předlistopadové éře přispívá i k tomu, aby nám Masarykova demokracie (diskuse) přešla do krve. O „husitství“ nebo „pobělohorskou éru“ se vedou spory dodnes. Ani s „komunistickou minulostí“ tomu nebude jinak.
Předsrpnoví „romantici“ a normalizační „kariéristé“
Někdy jsou stavěni do protikladu komunisté-idealisté z doby před srpnem 1968 a komunisté-kariéristé s „normalizační minulostí“. Takový názor vychází z „izolovaného“ chápání vývoje v každé zemi bývalého východního bloku. Změny zde vzájemně souvisely. Helsinský proces byl opožděným úspěchem Pražského jara. „Výzvou“ pro všechny se stala „přestavba“. I druhá okolnost je zřejmá.
Každá generace přikládá „svůj rukopis“ k historii. I po srpnu 1968 vstupovali do východoevropských komunistických stran nejen kariéristé, ale i noví idealisté. Ti se vždy znovu snažili měnit věci k lepšímu: v Československu, kde je vedení nepřijímalo mezi sebe, to šlo pomaleji. Co by se bylo stalo, kdyby všichni „čestní mladí“ lidé v SSSR a pak ve východním bloku přijali měřítko dnešních strážců „politické správnosti“ a „štítivě“ se vyhýbali stranickým strukturám na sto kroků? Dějiny nejen Východu by nejspíš měly jinou podobu. Raději ani nedomýšlejme jakou!
Někteří reformátoři v čele s Gorbačovem dnes označují socialismus za „utopii“. Možná se tak zbavují „špatného svědomí“ za nezvládnutí úkolů, kterých se ujali. Známá média je berou za slovo. Vtloukají mladým lidem do hlavy, že před „listopadem“ zde byla jen samá „lež“ a „komunismus“ si v ničem nezadal s „nacismem“. Nalaďují je, aby se nemohli ztotožnit s ničím z té doby. A radikální levice? Pozornost musí věnovat především současnosti. „Obraz“ nedávné minulosti však hraje v politické soutěži svou roli. Přispět k jeho objektivizaci by mělo ve vlastním zájmu celé levicové spektrum různorodými, ale k porozumění směřujícími náčrty.
Napoleon je považován nejen Francouzi za velkou historickou osobnost. Přesto je nelítostně vymezena jeho dějinná role. Existuje termín „bonapartismus“. Ne jako „nadávka“, ale univerzální pojem. I když přesná analogie není možná, je třeba se ptát, co brání východoevropské levici vyrovnat se podobně například i se Stalinovou osobností, pojmem „stalinismus“ a tak dále. Těžko se pak divit, proč toto i jiná „tématická vakua“ a „tabuizované“ názvy jsou tak snadno zaplňovány vulgárním protikomunistickým a tím nepřímo i protilevicovým obsahem.
Dialog a vzájemné respektování
1) Neexistuje „rovnítko“ mezi „nacismem“ a „komunismem“. Není proto nutný návrat k „tématu minulosti“ tak jako v poválečném Německu. Věci prospěje dialog, který nebude společnost „nenávistně“ rozdělovat. Složitá doba si žádá spíš soudržnost, porozumění a toleranci.
2) V územní samosprávě i jinde je prostor pro spojování sil všech - bez vylučování radikální levice. Tak mohou vzniknout účinnější místní iniciativy zaměřené například na překonávání vandalství, neúcty k zákonu a často už vůbec k ničemu. Parlament ČR si může brát už dnes z řady místních zastupitelstev příklad, jak lze takto „duhově“ spolupracovat ve společném veřejném zájmu. Velké strany by měly tyto vzory oceňovat, a ne trestat! Fenomén „nezávislých“ je jen reakcí na zhoubné úzké stranictví.
3) Vlivná média zužují veřejný diskusní prostor. Vylučují z něho radikální levici a nejsou nestranným zprostředkovatelem aktuální pře o pojetí českých dějin i nedávné minulosti. Radikální levice by tomu měla účinněji čelit. Například i tím, že pomůže víc otevřít stránky jí blízkých periodik a občasníků všem, kterým jde nejen v těchto tématech o řešení a vyjasňování věcí cestou skutečného dialogu a sportovně pojatého soutěžení. Rozšířil by se tak okruh jejich čtenářů. Byl by to další důkaz, kdo skutečně uplatňuje informační demokracii.
Haló noviny, 19. 4. 2004, Jan Ritter