
Základní myšlenková chyba všech, kteří prorocky a s lišáckým úsměvem tvrdí, že se komunismus a komunisté už nemohou do dějin vrátit, spočívá v tom, že uvažují jako
komunisté sami. Věří v dějinnou předurčenost. Rozdíl spočívá v tom, že komunisté doufají, že dějinný vývoj zákonitě vyústí v komunismus, kdežto jejich oponenti se domnívají, že komunisté skončili jednou provždy na „smetišti dějin“.
Sázka na volební řešení...
Osobně nevěřím na dialektický materialismus ani na samopohyb reality. Lidská zkušenost mnohem spíše odpovídá tomu, že se pro kýžený výsledek musí něco udělat a že nás žádný zákonitý vývoj sám od sebe do nějakého pozemského ráje neusadí. Z toho plyne jednoduchý závěr: nechceme-li znovu nějakou podobu utopických sociálních pokusů končících v totalitě a koncentrácích, je potřeba proti extremistickým ideologiím a partajím bojovat.
Česká společnost se začíná v „komunistické otázce“ polarizovat. Arogance komunistů dospěla tak daleko, že si KSČM stěžuje na porevoluční diskriminaci své strany, podává soudní žaloby za lživá obvinění a navrhuje zrušení lustračního zákona. Zároveň tato strana neustále ohrožuje demokratický vývoj, neboť její silné politické preference „nutí“ některé demokratické strany ke koaličním úvahám, tedy k vytažení komunistů k vládní politické moci.
K takové situaci pochopitelně nemělo vůbec dojít a ČSSD by možná měla zvážit, zda by se jí spíše nevyplatilo přidat se k těm, kteří chtějí komunisty zakázat. V tu chvíli by bylo po problému.
Odložili jsme boj s komunismem v bláhové naději, že právě demokracie zlomí komunistům vaz jaksi sama. Dnes vidíme, že k takovému vývoji nedošlo, jinými slovy, že je potřeba zvolit komunistům vaz sjednocenými demokratickými silami.
Václav Klaus by si přál, aby se tak stalo prostřednictvím voleb. Bezesporu by to bylo nejlepší, ale z mnoha důvodů trpí voliči masivní skepsí k tomu, že by to měla být právě ODS, která by reprezentovala relevantní protikomunistickou sílu. Ukazuje se sice, že jedinou protikomunistickou silou je pravice, nicméně řada lidí vnímá českou pravici jako sílu nepřesvědčivou, která neměla kdy svůj postoj osvědčit. Naopak: mnozí se domnívají, že pravicovost a levicovost byly spíše jen porevoluční nálepky hodící se k politické kariéře, nikoli bytostné osobní přesvědčení vyjádřené dlouhodobými postoji.
...a tlak občanské společnosti
Má-li se vytvořit věrohodná pravicová síla, musí ODS i menší pravicové strany vyselektovat nic menšího než poctivé pravicové politiky a své síly spojit.
Do té doby nelze sázet na volební řešení problému komunistického nebezpečí a politickou sílu musí nahradit tlak občanské společnosti, která nehraje antikomunismus jako předvolební kartu. Možná, že by to mohl časem docenit i prezident Václav Klaus, tedy pokud jej ovšem komunisté opravdu považují za pravičáka.
Lidové noviny, 7. prosince 2005, Tomáš Vystrčil