Je snaha senátorů Štětiny a Mejstříka kriminalizovat „komunistickou“terminologii jen neškodnou exhibicí politického outsidera, který se nutně potřebuje zviditelnit? Nebo zde opravdu promlouvá citlivé nitro humanisty, který nemůže přenést přes srdce užívání symbolů, v jejichž jménu se páchaly i zločiny?
Byla by kriminalizace pojmu „komunismus“ smrtelnou ranou těm nepoučitelným nostalgikům, kteří bez ohledu na výsledek dějinné prověrky považují první formu socialismu (tzv. protosocialismus), za „nejlepší ze všech světů“ a tvrdošíjně odmítají uznat existenci systémových vad a deformací, kterými se vyznačovala? Nebo je spíše celá páně Štětinova a Mejstříkova akce něčím zcela odlišným, co až příliš připomíná pálení knih pokrokových autorů na nacistických hranicích nebo stupidní cenzorské a kádrovácké praktiky předlistopadových byrokratů?
Zamysleme se tedy ještě jednou nad srovnáním fašismu (jeho zvláště koncentrovanou podobou byl pochopitelně německý nacismus) a toho, co je v zjednodušené propagandě postihováno pojmem“komunismus“. Při tomto porovnávání jde v obou společenských procesech:
- o ideový projekt a příslušné hodnoty,
- o hnutí směřující k realizaci projektu a
- o systém tímto hnutím vytvořený.
Fašismus je projekt, hnutí a systém, který je modifikací buržoasní ideologie, buržoasní politiky a kapitalismu jako takového. Vyjadřuje zájmy reakčních sil odcházejících z dějinného jeviště, zájmy vyplývající především z krize kapitalismu a jeho potřeby novými efektivními prostředky potlačit revoluční hnutí a uskutečnit další opatření ve prospěch velkého kapitálu. Jako takový má před sebou fašismus mnohé, ještě dnes plně netušené možnosti (vzpomeňme jen řady prvků ideologie a politiky současné americké vládnoucí garnitury). Na věci nemění nic fakt, že fyzickým nositelem fašismu, jeho určitou politickou armádou, se stal široký konglomerát skupin, ve kterých významnou úlohu hrála maloburžoasie a lumpenproletariát, deklasované střední vrstvy apod. Podstata fašismu spočívá v jeho využití velkým kapitálem, v tom, že byl diktaturou tohoto kapitálu.
Hodnoty fašismu jsou veskrze antihumanistické, v rozporu s pokrokem směřujícím k svobodnému rozvoji individua, rozšiřování jeho práv a svobod, k rovnoprávnosti a spolupráci individuí, národů, ras, náboženství apod. Antihumanistická je samotná logika, která tyto hodnoty i všechny formy praxe propojuje.
Komunismus vznikl naopak jako reakce na útlak a vykořisťování většiny menšinou, jako produkt objektivní tendence k zespolečenštění výroby a osvobození člověka, jako hnutí a ideologie třídy, která se v daném historickém období lidských dějin jevila jako třída nejvíce zainteresovaná na osvobození člověka i společnosti cestou vlastního sebezrušení, současně se zrušením ostatním tříd a sociálně ekonomicky, tedy vlastnicky, specifických skupin. Proto projekt socialismu a komunismu (dvou fází komunistické formace) je ve své podstatě vysoce humanistický.
Podotýkám jenom pro orientaci těch, kdo podlehli různým formám překrucování a zatemňování marxismu, že není pravdivá obvyklá výtka oficiální propagandy, že totiž komunisté rozněcují třídní nenávist a chtějí vyhubit vykořisťovatelskou třídu. Třídní boj byl objektivní zákonitostí od vzniku třídní společnosti a probíhá i dnes, nemusí se odehrávat jen násilnými prostředky, ale také ekonomickou soutěží či ideovou soutěží, kulturní hegemonií apod. Názorným příkladem takovéhoto třídního boje je např. sílící úsilí dnešních vládnoucích elit po celém světě o odbourání prvků sociálního státu a sražení nákladů na pracovní sílu.
Marx chtěl naopak zničit kořeny třídního boje - soukromé vlastnictví a starou dělbu práce - tedy příčiny vlastnické nerovnosti mezi lidmi. Chtěl zrušit protikladné a omezené role, do nichž kapitalismus lidi staví, vytvořit podmínky, aby se mohli lidé k sobě vztahovat jako lidé, jako svobodná a rovnoprávná individua. Chtěl tedy osvobodit i samotného buržou, aby přestal být strojem na zhodnocování kapitálu a mohl se stát člověkem rozvíjejícím své tvořivé potence a kultivujícím své vztahy. Viděl k tomu jako nezbytnou podmínku uchopení politické moci do rukou dělnické třídy, třídy zainteresované na tom, aby zrušila veškeré vykořisťování.
Podle mého názoru se však dopustil dvou chyb - 1) přecenil schopnost dobové industriální podoby proletariátu zvítězit a stát se vládnoucí a odumírající třídou (v tomto smyslu dnes musíme věnovat pozornost novým formám proletariátu, které zrodila vědecko-technické a informační revoluce - tzv. počítačovému proletariátu, cognitariátu apod.), 2) byl přesvědčen, že přeměna od kapitalismu k socialismu bude probíhat obráceně než přeměna od feudalismu ke kapitalismu - tedy, že nejdříve proběhne uchopení moci (v dané dobové realitě se těžko mohlo jevit jinak než jako jakási obdoba francouzské revoluce, Lenin později rozvíjel i myšlenky o pokojném uchopení moci, o vykoupení kapitalistů apod.) a pak teprve bude vytvořeno nové společenské vlastnictví výrobních prostředků odebraných kapitalistům (v praxi se to později jevilo jako zestátnění, příp. združstevnění).
Diktaturu proletariátu chápali nejen Marx a Engels, ale před revolucí i Lenin jako jakousi širokou demokracii, která by jenom nepovolovala obnovit vykořisťování člověka člověkem.
Na bázi tohoto projektu vzniklo dělnické hnutí, později radikální komunistické hnutí. Toto hnutí dosahovalo největších úspěchů v podmínkách zaostalého polofeudálního Ruska, v jehož třídní struktuře obrovsky převládala rolnická maloburžoasní masa. A tady začaly problémy.
Již před uchopením moci bylo podle Leninovy teorie a pod jeho vedením vybudováno hnutí založené na úloze profesionálních revolucionářů, čili určité zvláštní vrstvy profesionálního řídícího aparátu. Bez spojenectví s touto vrstvou a jejího vedení by industriální proletariát znevýhodněný starou dělbou práce, nevycvičený k roli vlastníka a správce a neschopný plnit roli producenta ideologie nedokázal zvítězit a udržet si moc. Moc, která vznikla po první protosocialistické revoluci v Rusku a opakovaně i v jiných zemích, ovšem nebyla mocí proletariátu (i když zpočátku měla jeho aktivní podporu), ale mocí profesionálního řídícího aparátu (nejen stranického, i tady byl základem vládnoucí třídy ekonomicko-řídící aparát). První forma socialismu - protosocialismus - tedy zrodila novou třídu a ta prostřednictvím svých politických špiček nastolila svou diktaturu. Nebyla to tedy jen diktatura komunistické strany (mnoho komunistů se na ní v praxi nepodílelo a naopak bylo její obětí), ale diktatura třídy řídícího aparátu. V podmínkách SSSR, Číny i dalších zemí tato třída navíc do sebe nasála veškerou zaostalost, hrubost, nedemokratičnost, krutost apod. z dědictví nejen předchozích vládnoucích tříd, ale i zaostalých neprivilegovaných mas. Ve zvláštní historické situaci vzniklé totálním útokem kapitalismu na nový systém se navíc tato nová vládnoucí třída ocitla v podmínkách obklíčené pevnosti, kdy se snad ani jinak vládnout nedalo, mělo-li se v těchto zemích něco nového realizovat a obstát přitom před tlakem kapitalismu. Sotva si lze např. představit, že v podmínkách kapitalistického obklíčení bylo možné industrializovat Rusko jinak než na úkor rolnictva, cestou „prvotní socialistické akumulace“, jiná věc je, zda to muselo probíhat právě tou formou, kterou v realitě prosadil Stalin. Celá tato zbytečná krutost, hrubost, byrokratismus, nedemokratičnost apod. pak byla díky převaze sovětské velmoci vnucena i dalším evropským zemím, ve kterých by asi nová vládnoucí třída normálně postupovala podstatně kulturněji ( Československo).
Nová vládnoucí třída (vzniklá do značné míry z dělníků a chudých rolníků) však nebyla jen živelným přejímatelem kulturního, tedy i teroristického dědictví svých předchůdců. Využívala podle svých potřeb a zájmů i dědictví humanismu, marxismu a komunismu z doby před svým vítězstvím. Leninismus je už určitým příkladem postupné přeměny původního Marxova a Engelsova teoretického projektu komunismu jakožto součásti ideologie dělnické třídy do podoby nové ideologie vzniklé vládnoucí třídy, kterou dále rozvíjel a rozpracovával spíše J.V.Stalin a jeho následníci a po smrti Stalina pak i oficiální ideologické aparáty protosocialistických zemí. Některé prvky této ideologie byly aplikovány v deformované politické praxi, která se pak řadou svých forem, alespoň v některých obdobích a zemích, shodovala s formami používanými fašismem. Vezměme např. tak hrubou deformaci Marxova pojetí diktatury proletariátu a třídního boje, jako byly masové trestní postihy nejen fyzických příslušníků buržoasie a s ní spojených privilegovaných vrstev (už to by stačilo), ale i faktické uplatňování perzekucí vůči zcela nevinným lidem z jiných vrstev, dělníkům a rolníkům i příslušníkům námezdně zaměstnané inteligence, dokonce i proti intelektuální elitě samotného komunistického hnutí. Tady už šlo o deformovaný třídní boj vládnoucí třídy vedený zpočátku drsně, později v různých zemích různě (u nás relativně mírně), proti ostatním třídám a vrstvám v protosocialistických zemích ( u nás viz normalizace).
Pro pochopení situace v protosocialistických zemích a odlišnosti komunismu a fašismu je třeba si ovšem uvědomit to základní. Protosocialismus byl sice vládou elity řídícího aparátu, ale v svérázném spojeneckém svazku s dalšími neprivilegovanými vrstvami. Mezi oběma těmito složkami byly rozporné vztahy. Neprivilegované vrstvy, ale i část privilegované třídy, většina komunistů apod., byla pro socialismus v Marxově (a částečně i Leninově pojetí), neuvědomovaly si však jasně rozpornost svých zájmů ve vztahu k privilegovaným vrstvám a sjednocovaly se s nimi na bázi určité politiky sociálních jistot, extenzivního rozvoje země a humanistických marxistických hodnot a také na bázi odmítání kapitalismu jako společnosti založené na vykořisťování. Vládnoucí vrstvy a jejich aparát přitom s výhodou těžily ze všech skutečných hodnot marxismu, z jeho obecně přitažlivých i pravdivých závěrů, ovšem promíchávaly je vlastní ideologií. Příklad - byla uznávána marxistická metoda analýzy kapitalismu, ale nebyla uplatňována na socialismus, uznával se třídní přístup, ale ne už existence svým postavením nerovných tříd v socialismu, uznával se zákon jednoty a boje protikladů, ale trvalo velmi dlouho, než se smělo hovořit o rozporech za socialismu apod. Tato svérázná koalice vládnoucí třídy řídícího aparátu s ostatními třídami a vrstvami protosocialistické společnosti se ovšem s vývojem socialismu narušovala a rozpadala a značná část řídícího aparátu, včetně mnoha členů komunistických stran, se dostávala do opozice zejména vůči politickým špičkám vládnoucí třídy. To samozřejmě výrazně otupovalo ostří potlačovatelských a manipulačních metod, které politicko-mocenská elita používala.
Vrátíme-li se tedy znovu k otázce srovnání komunismu a fašismu, musíme konstatovat:
- Komunismus jakožto ideologie, hnutí a v nábězích i společenský systém orientovaný zájmy dělnické třídy a širokých neprivilegovaných vrstev nesnese srovnání s fašismem, ani podstatou, ani formami.
- Určité srovnání s fašismem, pokud jde o použité formy politické praxe i deformované ideje, snese ideologie a některé prvky politické praxe vycházející ze zájmů nově vzniklé vládnoucí třídy řídícího aparátu v zemích tzv. protosocialismu, do nichž navíc vstoupily i mnohé prvky dědictví minulých vládnoucích tříd, zejména v zaostalých zemích Asie i Evropy. Na rozdíl od fašismu, jehož antihumánní obludnosti vyrostly přes minimálně neutrální chování vládnoucích tříd okolních zemí, ba dokonce díky podpoře velkého kapitálu a kapitalistických velmocí, byly antihumánní prvky v ideologii i praktické politice protosocialistické vládnoucí vrstvy značně zesíleny brutálními i zastřenějšími útoky a blokádou kapitalismu i domácích skutečných nepřátel sociálního osvobození, což ovšem protosocialistickou elitu nezbavuje odpovědnosti za deformace a zločiny. Přes veškeré jevové formy podobnosti ideologie a politiky vládnoucí protosocialistické třídy je však třeba si uvědomit, že systém, který řídila, byl veden jinou logikou než fašismus a byl ve svých počátcích určitým nakročením pokrokovým nekapitalistickým směrem. V tomto smyslu přinesl i nezanedbatelné materiální i duchovní hodnoty a samou svou existencí a konkurencí bránil v rozvoji některých negativních rysů kapitalismu
- Současná snaha stavět fašismu na roveň komunismus jako takový, v jeho podstatě, nikoli v protosocialistické derivaci, je z hlediska čistě gnoseologického nesprávná a zamotává dohromady různé podstaty a jevy, které ve skutečnosti působily zcela autonomně či rozporně. Ze sociologického hlediska jde o velmi průhledné ideologické prosazování zájmů současných vládnoucích vrstev, které jednak chtějí zdiskreditovat samotnou myšlenku a trend k vytvoření nekapitalistické společnosti, k čemuž potřebují i zneprůhlednit poznání společenských zákonitostí, jednak chtějí velmi konkrétně mocensky porazit ty politické protivníky, kteří se oddělili od deformované ideologie i politické praxe protosocialistické vládnoucí třídy a rozvíjejí původní humanistickou koncepci marxismu. Pánové Štětinové tedy nehrají na dějinném jevišti roli ušlechtilých Fridolínů hájících humanismus, ale roli docela obyčejných slouhů napapaných a agresivních vládnoucích vrstev mlaskajících u plných koryt, prostupujících se nezřídka s organizovaným zločinem, vytvářejících prostor pro rozklad společnosti a uvolnění „bestie v nás“.
Pravými adresáty kádrováckých a cenzorních opatření, které páni senátoři a jejich kamarádi prosazují, nejsou lidé, kteří, ať už v KSČM nebo mimo ni, podléhají vlivu ideologie minulé vládnoucí třídy protosocialismu (u mnoha z nich jde o obyčejné, čestné lidi, kteří dali pokusu o vybudování socialismu své nejlepší životní síly a kteří si dnes tímto způsobem kompenzují obrovské znevažování svého historicky pokrokového díla polistopadovým antikomunismem). Tyto lidi by zákaz komunistických symbolů jen utvrdil v jejich neživotných iluzích a dal by jim jen novou munici pro boj s těmi spolustraníky, kteří se je snaží z těchto iluzí vyvádět. Pravými objekty štětinovského brettschneiderování (k němuž by časem jistě přistoupilo i skutečné zavírání) jsou ve skutečnosti ti, kdo se nechtějí smířit s kapitalismem jako jediným možným koncem dějin a kdo navazují na pokrokové tradice odvěkého emancipačního úsilí člověka, ti, kdo odmítají omezování vědeckého bádání a svobodné nazývání společenských procesů pravými jmény - tedy zejména kritičtí marxističtí intelektuálové. Jestli si to pan Štětina neuvědomuje, pak je v pozici hajného, který, řečeno slovy lidové písně, „střelil na lišku, trefil Maryšku“. Při vší úctě k zmíněnému pánovi však nemohu prohlásit, že bych ho z takovéhoto, vpravdě fatálního omylu (a tedy i intelektuální nedostatečnosti) podezříval.
Josef Heller, 19. 10. 2005