Dialog je více než klatby

Nechci detailně rozebírat, proč v právním státě prostě nelze v zákoně taxativně označit komunismus za zločinnou ideologii. Jen poznamenávám, že kriminalizace ideologií snad ani do práva nepatří, protože může být zneužita k tažení proti opozičním a nonkonformním názorům. Myslím také, že je docela jednoduché dokázat, že propagace slova komunismus by nesplňovala ani objektivní znaky tzv. verbálního trestního činu.

Panu senátorovi uniklo, že v jím citovaném dokumentu z VI. sjezdu KSČM stojí nejen to, že se hlásíme „k tradicím marxistického myšlení“, ale také že chceme svého cíle (socialismu) dosáhnout „demokratickou cestou“. Citáty z historického Marxova Manifestu pak udělal ze svého výkladu doslova bramboračku. Na víře v spravedlivější společnost ještě není nic zločinného a ze snah dát ji do klatby dýchá (asi nechtěně) duch G. Orwella.

To nemění nic na tom, že je potřebné postihovat veřejné projevování sympatií k hnutí směřujícím k potlačení práv a svobod nebo hanobení přesvědčení. Na lékárnických vahách je přitom třeba zvažovat, co už je schopna zvládnout svou samoregulační schopností občanská společnost a co už musí reglementovat stát. Na světě je stále dost sil, které jsou ochotny při obhajobě svých zájmů sáhnout k násilí, jsem však přesvědčen, že lidstvo se může vyhnout slepé uličce válek a terorismu.

K čemu se chci vyjádřit, je skálopevné přesvědčení pana senátora a kol., že svým pokusem zakázat slovo komunismus páchají dobro. Hovoří o psychologickém průlomu ve vypořádání s minulostí, o morální očistě a věří, že jejich vyhraněné, absolutní soudy naleznou masovou odezvu. Jenže dobrými úmysly bývá velice často dlážděna cesta do pekla. Morálka není zaručena přírodou, nýbrž je tvořena vědomím dějin jako celku a její součástí je i poučená zkušenost komunistů samotných.

Absurdní návrh na zákaz slova komunismus nezbytnou debatu o minulosti spíše komplikuje. Rozděluje totiž svět na dva tábory, potýkající se ve vzdorovité pýše - na spřízněné nositele jediné pravdy a na jejich nepřátele. Konečný výsledek pak není věcí pravdivosti, ale poměru sil.

Nabízí se otázka: není nakonec Štětinův odsudek pojmu komunismu i KSČM vlastně útěkem před mnohem složitější realitou, která se nevejde do apriorních konstrukcí? Otevřené rozvíjení marxistické myšlenkové tradice přeci není návratem k stalinismu, stejně tak jako např. příklon ke křesťanským hodnotám není klerofašismem. Obviňovat členy KSČM z toho, že by chtěli hnát lidi do vysněného socialistického ráje klackem, je unfér. To, že žádnou emancipační strategii nelze dělat bez dobrovolné účasti lidí, je snad nejzákladnějším poučením komunistů po roce 1989. Kritická a hlavně objektivní reflexe vlastních dějin je svobodnou odpovědností KSČM, neznamená ale dědičný hřích.

Od senátora zvoleného za Stranu zelených bych ostatně očekával více pochopení pro „ekologii“ společenských vztahů. Uvědomění vzájemného obohacování v dialogu je pro lidský úděl cennější než zákazy a klatby. Nevím, kolik bylo levicových voličů, kteří mu v Praze dali v senátních volbách hlas, aby nebyl zvolen jeho soupeř z ODS. Nejspíš ale už dnes zvažují, jestli neudělali chybu.

Právo, 14. 10. 2005, Jiří Dolejš