
Patří k dobrému tónu lomit rukama nad výrazem „studená občanská válka“, který použil Jiří Paroubek k vyhodnocení společenské situace poté, co byl v noci na středu v Praze zbit neznámými útočníky místopředseda KSČM Jiří Dolejš. Ale tohle je jiné než premiérovo nedávné přestřelení s hrozbou „modré diktatury“. Byť tehdy z vládního lesa zaznělo pouze to, co do něj pravice volá před každými volbami: o údajně přímo hrozícím návratu totality v případě vítězství ČSSD. Ne, „studená občanská válka“ jest. A eskaluje.
Jde o zcela přesnou - logikou metafory jen nevýznamně zkreslenou - diagnózu. I když všechny relevantní politické celebrity útok na Dolejše tak či onak odsoudily. A zvlášť přitom zazářila Konfederace politických vězňů schopností v pravý čas potlačit reálnou psychickou zátěž svých členů a ústy předsedkyně Naděždy Kavalírové říci: „Jsem proti každému násilí, ať je pácháno na komkoliv. Ve slušné společnosti se takto věci neřeší.“
Potíž je v tom, že ve slušné společnosti - v politickém i lidském smyslu - asi nežijeme. Žijeme ve společnosti, kde si mnozí neuvědomují možné dopady primitivních historicko-politických soudů, v nichž se mísí zjednodušeně převyprávěná zkušenost s předsudky, černobílý manicheismus kdysi vskutku postižených s opožděným hrdinstvím někdejších zbabělců. A zcela aktuální politická potřeba psychedelických stádních mobilizací, které už nevěrohodné, zmatečné a třikrát vyprázdněné partajní programy zajistit nedovedou.
V tomto jediném týdnu, jenž se časově „lámal“ právě ve chvíli, kdy v Dejvicích lámali žebra komunistickému - umírněnému, proevropsky orientovanému a moderní ekonomií poučenému - politikovi, nepřestával nekonečný seriál mediálního povyku. Například o tom, jak „opět zafungovala“ spolupráce ČSSD a komunistů ve Sněmovně, když ta přehlasovala senátní veto proti „ochranářskému“ Zákoníku práce a prosadila další podobný „zločin“: neziskové nemocnice.
V tomto „Dolejšově týdnu“ citovala agentura AFP pražský zdroj, který si zapřemýšlel o „jediném nebezpečí“ v Česku, jímž je prý „přímé či nepřímé proniknutí komunistů do sociálnědemokratické vlády“, byť je to málo pravděpodobné. „Tato varianta by byla pro investory velmi negativní,“ sdělil Francouzům zdroj. A kdyby jen pro investory! Domácí ČTK definovala záměr krizového štábu lékařů pro jejich květnový Týden zdravotnického neklidu takto: „Jejich úmyslem je vyjádřit se před volbami zásadně proti jakékoli vládě podporované komunisty.“ Z ohlasu čtenáře-podnikatele v jedné revue zase vysvitlo, co prý „doopravdy“ pomůže: „defenestrace anebo ještě lépe diktátor, nejlépe Pinochet“.
Rovněž zrovna v tomto - jinak pravšedním - týdnu nechal známý scenárista nahlédnout do své tvůrčí duše a dílny. Nejprve definicí z arzenálu politického rasismu: „Já komunistu považuji za duševně nemocného, za člověka postiženého nevyléčitelnou chorobou.“ A dal i „návod, jak naložit s komunisty“ - „Ve filmu je vykopou z obrazu. Definitivně zmizí.“
Ne, neřekl, že komunisty zkopou. Nic takového nikdy neřekly ani ty senátorské osobnosti, které opakovaně navrhují zákonem zatnout komunistům tipec a zakázat „komunistickou ideologii“. Možná na nic takového nepomysleli ani iniciátoři, výrobci a distributoři triček s nápisem Zabij komunistu, posílíš mír. A už vůbec ne ta milá herečka, která nazvala členy KSČM „prasaty“, aby se o něco později omluvila - prasatům. Tahle inteligentní legrace nemůže přece žádného primitiva pohnout k činům ani pod vlivem alkoholu. A je zřejmé, že všichni ti prestižní názoroví lídři české společnosti jsou opravdu, ale opravdu nevinní.
Právo, 29. 4. 2006, Martin Hekrdla