Dějiny se opakují dvakrát: poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška

25. 10. 1933 byl vydán zákon č. 201/1933 o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran. Na jeho základě byly rozpuštěny otevřeně iredentistické strany Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) a Deutsche Nationalpartei (DNP), jejichž činnost byla vládním nařízením zakázána již o tři týdny dříve. Zákon však měl umožnit též likvidaci KSČ.

Na základě předmětného zákona mohla vláda rozhodnout o rozpuštění libovolné „nedemokratické“ strany bez možnosti soudního odvolání.

Poslanci rozpuštěné strany automaticky ztratili mandát a i způsobilost zastávat jakékoliv funkce ve státní správě. Také řadoví členové rozpuštěné strany byli „dočasně“ zkráceni na občanských právech (činnost mohla být zakázána dokonce i firmám podezřelým ze spolupráce s rozpuštěnou stranou). „Nedemokraté“ a „pomahači nedemokratů“ se automaticky dostali pod policejní kuratelu, mohlo jim být určeno místo nuceného pobytu, ztratili právo být voleni do veřejných funkcí, právo shromažďovací, právo na svobodu projevu, právo spolkové. Takto fikaně se mělo zabránit seskupení příslušníků a sympatizantů rozpuštěné strany pod novým praporem a pokračování v její rozvratnické činnosti pod novým jménem.

Mnohé z toho, co v roce 1933 uvedli komunističtí senátoři ke kritice zákona o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran, by bylo možno jen s drobnými obměnami uvést i dnes na adresu nejnovější legislativní iniciativy senátorů Mejstříka, Štětiny a dalších.

Ze stenografického záznamu z jednání Senátu z roku 1933 vybírám:

Sen. Pilz (německy):

Zákon neodpovídá tedy zajisté intencím, které byly směrodatny při založení státu, obzvláště nikoli Washingtonské deklaraci, kterou se president Masaryk zaručil, že každému státnímu občanu zabezpečena budou stejná práva a stejné svobody. Zdá se na základě tohoto zákona, jakoby se jednoduše několik lidí mohlo sesednouti a všechny ostatní vyloučiti. To zajisté neodpovídá zmíněné deklaraci. Státní základní zákony zaručují každému občanu, že své politické smýšlení projevovati smí slovem, skutkem a písmem anebo na divadle. Nic z toho všeho nezbylo. Podle tohoto zákona zde je vůbec nemožno, aby naše strana rozvíjeti mohla nějakou činnost v našem smyslu. Ale pravíme přes to: Snad v dohledné době rozpustíte také komunistickou stranu. Ale zklamete se, pánové, jestliže se domníváte, že se nám povede právě tak jako německým národním socialistům a národní straně. Naši stranu můžete rozpustiti, ale komunistickou myšlenku ... nerozpustíte a nezabráníte jí, i kdybyste proti nám chtěli postupovati s trestem smrti.

Senátor Kindl:

Tento zákon, který vy zde připravujete, má býti karabáčem na nás, my jsme o tom přesvědčeni, že to bude na celou pracující třídu, víme také, že demagogicky mluvíte, že to bude proti fašistům, hakenkrajclerům, proti těm nebo proti oněm. Nebude, vy budete mluviti vždycky: Zasadíme ránu fašistům - ale rána dopadne na pracující lid, fašisté budou nezraněni.

Sen. Mikulíček:

Hodláte v důsledcích tohoto zákona příslušníky rozpuštěných stran zbaviti daňové povinnosti, nejenom daní přímých, nýbrž také nepřímých? Hodláte to zaříditi tak, když výroba 1 litru piva stojí 50 haléřů, abyste neprodávali příslušníku rozpuštěné politické strany tento litr za 3 Kč? Když výroba 1 kg cukru stojí s celou režií 1.20 Kč, dostanou ho příslušníci rozpuštěných stran za 1.20 Kč? Když výroba 1 litru lihu stojí 2.60 Kč, budou musiti příslušníci rozpuštěných stran připláceti jak do státní pokladny, tak také ve prospěch lihovarnických zisků ještě dalších 37.40 Kč?

Stejná práva, stejné povinnosti, pánové! A jestliže nechcete tyto povinnosti vzíti s beder občanů, kteří sympatisují a jsou příslušníky stran, které vy považujete za nutné rozpustiti anebo jejich činnost zastaviti, když nechcete jim poskytnouti práva, nuže, buďte silnými demokraty a zbavte je také jejich povinností. Řekněte: Chlapi, vy jste takoví mizerové - i vy ženské - že nechceme od vás ani krejcaru, my si ten státní aparát udržíme sami.

...

Předložený zákon jest označován jako zákon proti rozvratníkům. Kdo jsou ti rozvratníci? Nezdá se vám, že taková krádež sto milionů korun ve válečných půjčkách hodně rozvrátila hospodářství tohoto státu? Nezdá se vám, že taková krádež 400 mil. Kč ve špiritusu hodně rozvrátila hospodářství tohoto státu? Nezdá se vám, že bankovní piráti, kteří proti raiffeisenkám, kampeličkám a občanským záložnám vydělávají 3krát, 4krát více a při tom ještě stále a stále mačkají miliardy na sanaci svých pirátských zlodějen, že to jsou největší rozvratníci státu?

...

Kdo je to rozvratník? Nespokojenec, poněvadž on přirozeně, když je nespokojen, musí hledati cestu, jak si napraviti své zoufalé hospodářské postavení. A kdo zavinil nespokojenost v tomto státě? Můžete říci o kterékoliv oposici a hlavně oposici komunistické, že způsobila v tomto státě zbídačení poměrů mezi proletariátem, mezi rolnictvem a živnostnictvem? Není to při nejmenším, nejmírněji řečeno, nešikovnost vládního režimu, když už nechci říci otevřeně, že je to zúmyslnost, sloužiti bohatým, aby ožebračovali široké masy pracující třídy, není to nešikovnost vládního režimu, který za 15 let přivedl poměry do takového stavu, že dnes je tu přes jeden milion nezaměstnaných, kteří mají na starosti nejméně 4 miliony příslušníků rodin?

[je legrační, že i těch „15 let“ sedí, a počet nezaměstnaných žijících dnes na území tehdejšího Československa je dokonce vyšší, než v nejhorších letech Velké hospodářské krize – poznámka P.G.]

...

Kdo zavinil nespokojenost, kdo zavinil rozvratnictví? Vážení, už v revolučních heslech zahraničního odboje bylo odčinění 300-leté křivdy spáchané na lidu československém lupičstvím pobělohorským, a to vrácením půdy těm, jichž předkům byla půda uloupena. A jak se ta půda vrátila? (Sen. Kroiher: Přečtěte si adresy!) Pane kolego, 1.900 majitelů zbytkových statků dostalo téměř stejné množství půdy, jako 350.000 drobných uchazečů o půdu, jenže ti drobní uchazeči o půdu platili 7.000 až 8.000 Kč za 1 ha, kdežto majitelé zbytkových statků platili 4.000 až 4.500 Kč za 1 ha a budovy, které mnohdy měly milionovou cenu, dostali na přídavek. (Výkřiky sen. Kindla.) Velmi dobře se mluví panu ministerskému předsedovi: Zachovati demokracii! Četli jsme několikráte v časopisech, kolik příslušníci jeho rodiny mají zbytkových statků na Kloboucku. Víme, že mají zájem na tom, aby jim rozvratníci a nespokojenci nekazili dobré trávení, poněvadž o ně je postaráno. Ale jsou tu ještě statisíce a miliony jiných, kteří mají rovněž nárok na to, aby byli živi, a když jim právo na život upíráte, tu je prostě samozřejmou, logickou věcí, že se u těchto ožebračených, do zoufalství uvržených projevuje nespokojenost, která podle vašeho názoru končí rozvratnictvím.

Senátorka Hajníková:

Pánové, dnes je situace taková, že v továrnách se snižují mzdy dělníkům, že z továren se dělníci vyhazují, vrata továren se zavírají. My jdeme mezi pracující a upozorňujeme: Není toho potřebí, prohlédněte si bilanční výsledky továren a uvidíte, že továrny vydělávají ohromné miliony čistého zisku (Sen. Mikulíček: A co zatají!) veřejně a vy nemáte tolik výdělku, abyste kryli nejnutnější své životní potřeby. My musíme poukazovati na to, že přes to, že v některých krajích se ničí úroda, ceny životních potřeb stoupají a jestliže my půjdeme a budeme ukazovati na tyto zjevy, pak v důsledku uzákonění dnešního zákona bude se ukazovati na nás, že útočíme na demokracii, že útočíme na jednotnost státu. Pánové, dejte dělnictvu najísti, dejte dělnictvu záruku míru a nebude nespokojenosti, nebudete se musiti dnes zde hádati, Češi s Němci, jednotlivé politické strany mezi sebou. Nebudete musiti zde poslouchati takové výstupy, nebudete musiti věšeti hlavu nad tím, máte-li nebo nemáte-li zvednouti ruku pro zákon, který zdeptá i nejposlednější svobodu občanstva ve státě.

Pánové! Jsme dnes svědky, že se u nás odsuzuje dělník, který z hladu ukradne housku, že se u nás odsuzuje dělník, který jel na černo ve vlaku. Odsoudí se pro podvod na několik měsíců do kriminálu. Na druhé straně dá se požehnání těm, kteří kradou miliony a odvážejí je za hranice. To není demokracie, pánové!

Namísto hodnocení poučení z krizového vývoje

Myslím, že historické záznamy jsou dostatečně výmluvné samy o sobě. Přesto si neodpustím několik závěrečných komentářů.

Jacques Rupnik označil doktrínu „sociálfašismu“ (tj. přesvědčení, že vláda prvorepublikového Československa usiluje za účasti sociální demokracie o nastolení de facto fašistického režimu aby se zavděčila buržoazii a dokázala jí, že kapitalismus lze zachránit i bez toho, aby byli k moci připuštění vyložení fašisté či nacisté), kterou KSČ razila až do roku 1935, za projev „stihomamu a paranoie“ (J. Rupnik: Dějiny Komunistické strany Československa, s.119). Jakkoliv platí, že k přijetí doktríny sociálfašismu byla KSČ přitlačena z Moskvy a jakkoliv byla tato doktrína v rozporu s následujícím „lidově-frontistickým“ obdobím KSČ, přeci jen je poněkud zavádějící mluvit o stihomamu a paranoie a nezmínit při tom existenci zákonů, na jejichž základě byla (nebo mohla být) značná část obyvatelstva zbavena občanských práv. Dnešním sociálním demokratům je však třeba připsat ke cti, že se do štvanice na komunisty nezapojili. Snad si totiž uvědomují, že štvanice proti KSČM je zároveň útokem proti sociální demokracii, neboť politická izolace KSČM znemožňuje vládě ČSSD opřít se o nabízenou tichou podporu komunistů, která by vyšla sociální demokraty mnohem levněji než koaliční pletky s pravicí.

Někteří lide dodnes nedokáží pochopit zdánlivě samozřejmou pravdu, že demokracii nelze „zachránit“ jejím faktickým zrušením. Kapitalismus lze někdy zachránit pouze zrušením demokracie, to ano, toho jsme byli ve 20. století často svědky. Ale demokracii samotnou zrušením demokracie „zachránit“ nelze. Je to tak těžké pochopit? Ostatně všechny ty politické subjekty, proti kterým byl zákon z roku 1933 namířen, se v následujících padesáti letech vystřídaly u kormidla absolutní moci. Lze tedy říci, že z hlediska těch, kdo zákon o rozpouštění politických stran prosadili, se jednalo o poněkud neúčinný podnik. Ostatně představitelé komunistické strany se často snažili legitimizovat popřevratové omezování demokracie poukazem na předpřevratové omezování demokracie: „kdo seje vítr, sklízí bouři“. Lze tedy konstatovat, že snaha „chránit“ demokracii zakazováním hlásání opozičních názorů a zbavováním jejich nositelů občanských práv je nejenom neúčinná, ale vyloženě kontraproduktivní, a to i tehdy, když chápeme demokracii pouze jako „demokracii buržoazní“.

Komunističtí teoretici byli alespoň natolik upřímní, že demokracii pouze pro proletariát nenazývali „demokracií proletariátu“, nýbrž „diktaturou proletariátu“ (a bylo to myšleno jako diktatura koho? čeho? proletariátu; to, že minulý režim byl naopak diktaturou komu? čemu? proletariátu je věc jiná). Pánové Štětina a Mejstřík by v sobě měli také nalézt alespoň tolik upřímnosti a otevřeně prohlásit, že jim nejde o obranu demokracie, ale o její zrušení. Citujme opět senátora Mikulíčka z roku 1933: „Vážení! Buďto je to demokracie a pak stejná práva a stejné povinnosti, anebo je to diktatura, diktatura Preisse et comp. a pak na celé kolo přiznejte, že je tu diktatura. My od vás nic jiného nechceme.“ Když navíc srovnáme geopolitickou situaci v roce 1933 s geopolitickou situací dnes, jeví se návrh senátorů Mejstříka a dalších jako o to větší nestydatost.

Komunistka Rosa Luxemburgová kdysi v polemice s Leninem prohlásila: „svoboda znamená vždy svobodu pro jinak smýšlející, jinak je ničím.“ Napříště již možná budou spisy Rosy Luxemburgové zakázány a za uvádění podobných citátů bude hrozit trestní postih „za propagaci komunismu“.

Senátor Mikulíček v tom památném roce 1933 řekl i mnoho poučného pro uši dnešních sociálních demokratů:

„Od r. 1905 jsem voleným delegátem na sjezdech sociálně-demokratické strany dělnické a pamatuji se velmi dobře, když předseda této strany Antonín Soukup na každém sjezdu nám připomínal: V takové posici, soudruzi, dokud mně buržoasie nadává, buďte ujištěni, že jsem na správné cestě; ale jakmile mne začne buržoasie chváliti, pak každý poctivý dělník má povinnost, aby si přede mnou odplivl a otočil se ke mně zády. Nadává vám buržoasie, pánové ze socialistických řad? Ne. Bez soc. demokracie by se buržoasie neudržela u moci. Dnes vás chválí a obdařuje nejen politickými, ale také hlavně - a to je důležité - hospodářskými výsadami, o nichž se ani ve snách nezdálo různým ševcům, krejčířům [:) – poznámka P.G.] , kovodělníkům a zchudlým studentům... Dnes jsou tito lidé odměněni tak, že se jim o tom ani ve snách nezdálo. Zbytkové statky, psí boudy, funkce v různých správních radách, kde se platí, jako se na př. platilo dělnickému předáku ve správní radě Škodovky za minutu sezení - 5.000 Kč. to jsou ty odměny buržoasie, za které se zradily zájmy proletariátu, který těmto vůdcům pomohl k vlivu a moci.“

Připomeňme si aféru, která před nedávnem otřásla Německem. Vyšlo totiž najevo, že odboroví předáci německé automobilky Volkswagen, současného vlastníka Škodovky, jsou korumpování přidělováním akcií firem založených za účelem tunelování, proplácením prostitutek apod. Do aféry je ostatně zapleten i odstoupivší personální ředitel VW a Schröderův přítel Peter Hartz, autor několika „balíčků“ zavádějících škrty v sociálních výdajích a redukci právní ochrany zaměstnanců.

Ústavní soud již v minulosti vydal nález o protiústavnosti prakticky totožného znění § 260 odst. 1 trestního zákona, jaké nyní navrhují senátoři Mejstřík a další. Je tedy zřejmé, že i když by došlo k velice nepravděpodobnému schválení navrhovaného zákona Poslaneckou sněmovnou, bude zákon zrušen Ústavním soudem. Pánové Mejstřík a Štětina to nemohou nevědět. Celé jejich počínání tak lze hodnotit jako obstrukci a zneužití legislativních mechanismů k vlastnímu zviditelnění. Jakkoliv je samozřejmě nemožné takovéto obstrukce zakazovat, jedná se přeci jenom o zjevné plýtvání prostředky vybranými od daňových poplatníků, které by nemělo zůstat voliči nepovšimnuto.

• znění senátního návrhu zákona senátora Martina Mejstříka a dalších, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů ZDE
• Stenografický záznam z jednání Senátu z 6. 10. 2005. Za pozornost stojí především precizní právní argumentace senátora za ODS Jaromíra Volného, zdůvodňující protiústavnost návrhu senátorů Mejstříka a dalších. ZDE
• stenografický záznam z jednání Senátu z roku 1933 ZDE

Ze zákona č. 201/1933 Sb. o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran vybírám:

§ 1

(1) Byla-li činností politické strany (§ 20, odst. 1) zvýšenou měrou ohrožena samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánská forma nebo bezpečnost republiky Československé, může vláda další činnost takové strany zastaviti nebo ji rozpustiti.

(2) Rovněž může vláda zastaviti činnost nově vzniklé politické strany nebo rozpustiti nově vzniklou politickou stranu, jež sleduje zřejmě tytéž podvratné cíle nebo užívá k svému označení stejného názvu jako strana, jejíž činnost byla zastavena nebo jež byla rozpuštěna, nebo mezi jejímiž význačnými činiteli jsou osoby, které byly činovníky strany v den zastavení její činnosti nebo jejího rozpuštění nebo přestaly jimi býti teprve v posledních šesti měsících před tím (strana náhradní).

§ 2

(1) Ode dne, kdy zastavení činnosti strany nabude platnosti, je jakákoliv její další činnost zakázána.

(2) Zejména je zakázáno: a) užívati odznaků, stejnokrojů, praporů, zvláštních pozdravů a jakýchkoliv jiných symbolů nebo vnějších známek, jimiž se naznačuje příslušnost jednotlivých osob nebo jich skupin neb určitých věcí k takové straně; b) konati a zúčastniti se jakýchkoliv shromáždění, čítajíc v to i shromáždění omezená na zvané hosty, nebo průvodů, jimiž se dává na jevo příslušnost k takové straně nebo které slouží-třebas zakrytě- jejím účelům; c) přijímati neb organisovati osoby, jakož i sbírati hmotné prostředky pro stranu; d) přistupovati ke straně, s ní se stýkati, ji nebo její příslušníky v hlásání, šíření neb uskutečňování podvratných cílů strany hmotně nebo jakýmkoliv jiným způsobem podporovati.

(3) Stejně je zakázána veškerá činnost druhu uvedeného v předcházejícím odstavci, pokud se týká strany, která jinde sleduje stejné nebo podobné cíle jako strana, jejíž činnost byla zastavena.

§ 4 Příslušníci strany, jejíž činnost jest zastavena, nesmějí po dobu 3 let od zastavení činnosti strany pořádati ani shromáždění omezená na zvané hosty bez povolení okresního (státního policejního) úřadu.

§ 7 (odst. 1) Okresní (státní policejní) úřad může příslušníky strany, jejíž činnost byla zastavena, podrobiti těmto omezením: a) může naříditi zabavování a otvírání dopisů, jakož i jiných zásilek od nich pocházejících nebo jim určených, b) může naříditi censuru telegramů příslušníků strany, c) může příslušníky strany na určitou dobu z určitého území vypověděti, d) může příslušníky strany dáti pod policejní dozor nebo naříditi jim, aby se po určitou dobu z určitého území nevzdalovali.

§ 10 (odst. 1) Byla-li činnost strany zastavena, vysloví úřad uvedený v odstavci 2, že pozbývají její příslušníci veškerých veřejných funkcí, kterých nabyli volbou, jmenováním nebo jinak ve sborech samosprávy místní nebo zájmové, jakož i v jakýchkoliv jiných veřejných institucích počítajíc v to i ústavy, podniky, poradní sbory atd.

§ 12 (odst. 1) Okresní (státní policejní) úřad zabaví veškeren majetek strany, jejíž činnost byla zastavena, a učiní opatření nutná pro jeho úschovu a správu. (2) Majetkem strany rozumí se v tomto zákoně majetek, který straně náleží, dále majetek, který někdo za stranu drží, a vůbec majetek, který zřejmě sloužil nebo byl určen jen účelům strany.

§ 18 (odst. 2) Ti, kdož pozbyli mandátu (§ 16) nebo některé veřejné funkce (§ 10), nejsou po dobu 3 let od rozpuštění strany volitelni do zákonodárného sboru a do všech sborů a institucí, uvedených v § 10, a nemohou po tuto dobu ani jmenováním, ani jinak nabýti těchto funkcí.

§19 Zabavený majetek rozpuštěné strany bude zlikvidován a přebytek propadne ve prospěch státu. Způsob likvidace určí zákon.

§ 21 (odst. 1) Kdo přestoupí některý zákaz nebo příkaz podle tohoto zákona, bude - bez újmy stíhání soudního - potrestán okresním (státním policejním) úřadem pro přestupek vězením (uzamčením) do 6 měsíců nebo pokutou do 50.000 Kč. Nedobytná pokuta budiž přeměněna podle míry zavinění ve vězení (uzamčení) do 6 měsíců.

Autor je asistentem poslance Parlamentu Jiřího Dolejše

Britské listy, 2. 10. 2005, Petr Gočev