Parlamentní shromáždění Rady Evropy schválilo minulý týden rezoluci o Potřebě mezinárodního odsouzení zločinů totalitních komunistických režimů. Budeme-li diskutovat skutečně o obsahu tohoto dokumentu, pak je v něm v rámci 14 článků sděleno, že zločiny spáchané totalitními režimy je třeba
odsoudit.
Co víme? Víme, že některé komunistické strany, včetně těch, které stály na čele těchto režimů nebo dnes navazují na své předchůdkyně se od praktik majících zločinný charakter distancovaly. Patří k nim např. i KSČM, která tak učinila v Prohlášení k občanům ČSSR v prosinci r. 1989, které bylo přijato na mimořádném sjezdu KSČ. Po obeznámení se s obsahem zmíněných 14 článků jsem učinil závěr, že chce-li komunistická levice získat na svou stranu nové příznivce, oslovit co nejširší vrstvy občanů, měla by si, jak se říká, udělat pořádek před vlastním prahem. Z tohoto důvodu bych proto velmi uvítal, kdyby dokument odsuzující tyto praktiky vyšel právě z dílny komunistické strany a měl co nejširší mezinárodní dosah. Dosud však stále chybí dostatečná politická vůle, která by tento dokument dokázala prosadit. Osobně to považuji za výraznou a přetrvávající překážku nejen směrem k veřejnosti, ale především dovnitř vlastních struktur a v určité podobě i aktivnější pozici ve Straně evropské levice. Negativní dopad se projevuje mimo jiné i v přístupu k některým aktuálním programovým otázkám z pohledu koncipování a vývoje společnosti v představách tzv. radikální levice.
Při hlasování v Senátu PČR o usnesení podporujícího tuto rezoluci jsem se po celkovém zvážení obsahu rozhodl zdržet se hlasování. A to nikoliv kvůli „nedostatku odvahy jasně odmítnout antikomunistickou lest“ (jak napsal v Právu dne 1. 2. 2006 P. Uhl ve stati Odsuzování komunismu jde ztuha), ale právě proto, že jsem tyto souvislosti pochopil. Pochopil jsem, že nemohu odmítat nebo tvrdit opak o skutečnostech, které se bohužel staly, včetně důsledků (v minulosti jsem veřejně opakovaně odsoudil excesy k nimž v době před listopadem 1989 docházelo). Svým postojem při hlasování v Senátu PČR jsem dal najevo, že bych však v prvé řadě ocenil, aby krok k odsouzení udělala komunistická levice jako celek a nebyla k tomu kýmkoli z politických oponentů s jakýmkoli cílem nucena.
Můj postoj je výrazem názorové plurality v KSČM. Věřím, že nebude případně zneužíván „jako klacek“ v rukou publicistů, o nichž si myslím, že jsou levicoví, k tomu, aby byla tato názorová pluralita v KSČM popírána, anebo jako doklad boje jakýchsi názorových proudů s cílem zvýhodnit před volbami naše soupeře o hlasy voličů na levici. Myslím si, že KSČM se diskuze na toto téma nevyhne, stejně jako bude muset dokázat, že její programová východiska představují opravdu reálnou nabídku „sahající od února 1948“. Jde totiž především o následovníky, nikoliv pamětníky.
Vlastimil Balín, senátor za KSČM, Most
Poznámka redakce SDS:
Text převzaly dne 7. 2. 2006 Haló noviny
Jde o následovníky, nikoliv pamětníky
