

Zuřivé útoky na Davida Ratha, dnes už dokonce fyzický, prvního ministra, který se odvážil začít čistit Augiášův chlév v českém zdravotnictví, zmlácení kandidátky zelených Kateřiny Jacques a poslance Jiřího Dolejše, který důsledně trvá na fungování své strany v demokratickém procesu a distancuje se od zločinů minulosti.
To jsou jen další příznaky čehosi hnilobného v útrobách české společnosti. Také některé komentáře, které sice kritizovaly násilí, ale vyjadřovaly větší či menší míru pochopení, jsou příznačné pro stav společenské morálky.
Je jistě nesmyslné přímo vinit tu či onu politickou stranu, novináře, antikomunistická trička nebo předvolební atmosféru. Také běsnění toho či onoho policisty stěží vysvětlíme jen systémovými chybami při výběru do sboru. Brutalita a nenávist raší z jedovatého podhoubí, které tu sedmnáct let někdo zalévá a hnojí.
Když Dallas Morning News v listopadu 1963 vítal Johna Kennedyho titulkem Kill Kennedy Klan, také přímo nenabádal k vraždě amerického prezidenta. Avšak podněcoval nenávistnou náladu, v níž Oswald stiskl spoušť. Tak extrémní česká společnost není. Nicméně kalná pěna skinů a neonacistů, napadání slušných romských rodin, zloba, pomstychtivost, pochybné pokusy o „vyrovnávání s minulosti“, antikomunistické a protirathovské kampaně, zrcadlově odrážející metodiku štvanic proti „nepřátelům“, „samozvancům a ztroskotancům“ nebo proti Chartě 77, to vše poškozuje duševní zdraví české společnosti.
V této atmosféře byl odstraněn pomník Jana Švermy z pražského mostu nebo zrušeno čestné občanství Ivana Olbrachta v Semilech. Podobně působí falešné srovnávání komunistické ideologie s nacismem. Oba režimy se opíraly o totalitní moc, zajišťovanou tajnou policií. Avšak nacismus byl ideologií výjimečnosti, podněcující k hubení „méněcenných“ ras.
Komunistickou utopii rovnosti si nevymysleli vládcové, kteří ji zneužívali, ale prvotní křesťané. Pokusy žít v utopii církve řešily vyvražďováním kacířů. Rovněž režimy, založené na sovětském modelu, pronásledovaly vlastní kacíře, kteří proti totalitní moci stavěli ideové principy.
Lživost režimů stalinského typu nemohla přežít snahu reformovat je větší svobodou projevu a pravdivějším zkoumáním skutečnosti. Po jejich pádu ztratilo smysl odvolávat se na utopii. Ale směšování komunistické ideologie s její stalinskou mocenskou perverzí, přenášené do sado-masochistické agresivity proti všemu, co je označováno za levicové a socialistické, je nebezpečné.
Na listopadových náměstích znělo, že nejsme jako oni. Cílem nebylo znovu rozdělit společnost, ale osvobodit všechny občany, včetně těch, kteří činili ústupky svému svědomí ze strachu před mocí tajné policie, nebo kteří v nevíře, že se dožijí lepších časů, vstupovali do režimních institucí, aby mohli vykonávat své povolání, aniž se stali udavači nebo pochopy režimu. Avšak lustrační zákon postihl celé kategorie spoluobčanů, aniž zkoumal jejich osobní chování a činy, a poražené StB dal znovu moc ovlivňovat osudy lidí, které si zapsala do svých svazků.
Cynické prodlužování zákona na neurčito svědčí o trvající chorobné atmosféře, v níž se ani jeho odpůrci neodváží usilovat o zrušení této skvrny na našem právním řádu. Velké ryby přitom unikly a za sedmnáct let i ti, které bylo třeba zbavit vlivu na chod státu, zemřeli, jsou v důchodu nebo zakotvili v občanských povoláních.
Oslabení demokratického cítění potvrzují bezpečnostní prověrky státních úředníků. Policie má odhalovat trestné činy. Jejím úkolem není ze státních úředníků dělat ponížené žadatele o potvrzení jejich poctivosti. Navíc NBU si sérií skandálů získal horší pověst než většina institucí, o osudu jejichž pracovníků rozhoduje.
Postižení zaměstnanci se tomu pasivně podrobují. Snad jen pár pilotů se dokázalo vzbouřit. A novináři – strážci demokracie – zkoumají, zda někdo právem či podvodem získal lustrační osvědčení nebo ten či onen stupeň bezpečnostní prověrky místo toho, aby principiálně odmítali projevy plíživého zavádění orwellovského světa zdánlivě demokratickými metodami.
Jsme pevnou součástí sjednocující se Evropy a žádná totalita nám nehrozí. Avšak „duchů, jež jsem zplodil, nemohu se zbýti“, varoval Goethe. A zlí duchové, kteří tu ještě sedmnáct let po sametové revoluci řádí, zahlcují i předvolební kampaň lživými obviněními, zastrašováním a vášněmi. V lepším případě jen znechucují občany a odrazují je od účasti ve veřejném životě, v horším mohou podnítit méně stabilní povahy k násilným činům.
(Autor byl mluvčí Charty 77 a polistopadový ministr zahraničí)
Právo, 23. 5. 2006, Jiří Dienstbier