Pražská deklarace

Majíce na mysli důstojnou a demokratickou budoucnost našeho evropského domova,
vycházejíce z toho, že

• společnosti, které zanedbávají minulost, nemají budoucnost,
• Evropa nebude jednotná, dokud nebude schopna sjednotit svůj pohled na historii, uznat komunismus a nacismus za své společné dědictví a podstoupit poctivou a důkladnou debatu o všech totalitních zločinech minulého století,
• komunistická ideologie je přímo zodpovědná za zločiny proti lidskosti,
• špatné svědomí vycházející z komunistické minulosti je těžkým břemenem pro budoucnost Evropy a pro naše děti,
• rozdílné hodnocení komunistické minulosti může stále rozdělovat Evropu na „východ“ a „západ“,
• sjednocení Evropy bylo přímou odezvou na války a násilí vyprovokované totalitními systémy na tomto kontinentu,
• povědomí o zločinech proti lidskosti spáchaných komunistickými režimy na celém kontinentu musí proniknout do myslí všech Evropanů ve stejném rozsahu, jako se tomu stalo u režimů nacistických,
• existuje výrazná podobnost mezi nacismem a komunismem z hlediska jejich hrůzného a děsivého charakteru a jejich zločinů proti lidskosti,
• zločiny komunismu stále čekají na zhodnocení a posouzení z  právního, morálního, politického i historického hlediska,
• tyto zločiny byly ospravedlňovány ve jménu teorie třídního boje a principu diktatury „proletariátu“ za použití teroru jako metody udržení diktatury,
• komunistická ideologie byla a je používána jako nástroj v rukách budovatelů říší v Evropě a v Asii za účelem dosažení jejich expansionistických cílů,
• mnozí pachatelé, kteří se dopustili zločinů ve jménu komunismu, dosud nebyli postaveni před soud a jejich oběti dosud nebyly odškodněny,
• poskytnutí objektivních a vyčerpávajících informací o komunistické totalitní minulosti, které povedou k hlubšímu porozumění a diskusi, je nezbytnou podmínkou pro zdravou budoucí integraci všech evropských národů,
• konečné usmíření všech evropských národů není možné bez soustředěné a hloubkové snahy nalézt pravdu a obnovit paměť,
• komunistickou minulostí Evropy je třeba se důkladně zabývat jak na úrovni akademické tak na úrovni široké veřejnosti, a že by budoucí generace měly mít snadný přístup k informacím o komunismu,
• v různých částech světa přežívá jen několik totalitních komunistických režimů, které však ovládají zhruba jednu pětinu světové populace a které se svým lpěním na moci dopouštějí zločinů a výrazně ztěžují životní podmínky  svých obyvatel,
• se v mnoha zemích komunistické strany, i když nejsou u moci, veřejně nedistancovaly od zločinů komunistických režimů a ani je neodsoudily,
• že Praha je jedním z míst, která zažila nadvládu nacismu i komunismu,

a ve víře, že milióny obětí komunismu a jejich rodiny mají právo na to, aby požívaly spravedlnosti, účasti, pochopení a uznání za svá utrpení stejným způsobem, jakým byly morálně a politicky uznány oběti nacismu,  

my, účastníci pražské konference „Svědomí Evropy a komunismus“,

s ohledem na

• usnesení Evropského parlamentu k šedesátému výročí konce druhé světové války v Evropě dne 8. května 1945 ze dne 12. května 2005,
• usnesení Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1481 ze dne 26. ledna 2006,
• usnesení XVI. kongresu Evropské lidové strany (ELS) ze dne  5. února 2004, volající po vytvoření nezávislého expertního orgánu za účelem sběru a hodnocení informací o porušování lidských práv během komunistické totality a žádající vytvoření musea na uctění památky obětí komunismu,
• usnesení ke zločinům komunismu přijatá řadou národních parlamentů,
• zkušenosti jihoafrické Komise pravdy a usmíření,
• zkušenosti ústavů paměti a památníků v Polsku, Německu, na Slovensku, v České republice a ve Spojených státech amerických a museí okupace v Litvě, Lotyšsku a Estonsku,
• současná a budoucí předsednictví Evropské unie a Rady Evropy,
• na skutečnost, že rok 2009 bude dvacátým výročím pádu komunismu ve východní a střední Evropě a masakru na náměstí Tiananmen v Pekingu,

vyzýváme

1. k dosažení celoevropské shody, že jak nacistické tak komunistické totalitní režimy mají být hodnoceny, každý podle svých strašlivých zásluh, jako destruktivní ve své politice systematického uplatňování extrémních forem teroru, potlačování veškerých občanských a lidských svobod, zahajování útočných válek a, coby neodmyslitelné součásti svých ideologií, vyhlazování a deportací celých národů a skupin obyvatel; a že jako takové by měly být považovány za hlavní katastrofy, které postihly 20. století,
2. k uznání, že mnoho zločinů spáchaných ve jménu komunismu by mělo být hodnoceno jako zločiny proti lidskosti a sloužit tak jako varování pro budoucí generace stejným způsobem, jakým byly nacistické zločiny hodnoceny Norimberským tribunálem,
3. k zformulování společného přístupu ve věci zločinů totalitních režimů, inter alia komunistických režimů, a k vytvoření širokého celoevropského povědomí o komunistických zločinech s cílem jasně definovat společný postoj ke zločinům komunistických režimů,
4. k zavedení legislativy, která by umožnila soudům soudit a odsuzovat pachatele komunistických zločinů a odškodňovat oběti komunismu,
5. k zajištění principu rovného zacházení a nediskriminace pro oběti všech totalitních režimů,
6. k evropskému a mezinárodnímu úsilí za účinné odsouzení minulých komunistických zločinů a za účinný boj proti pokračujícím komunistickým zločinům,
7. k uznání komunismu jako nedělitelné a hrůzné součásti společné evropské historie,  
8. k přijetí celoevropské odpovědnosti za zločiny spáchané komunismem,
9. k ustavení 23. srpna, dne podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem známého jako Molotovův-Ribbentropův pakt, jako dne připomenutí obětí nacistických a komunistických totalitních režimů, stejným způsobem, jakým si Evropa připomíná oběti holokaustu dne 27. ledna,
10. k zodpovědným postojům národních parlamentů ve vztahu k uznání komunistických zločinů za zločiny proti lidskosti, vedoucím k odpovídající legislativě a k parlamentnímu monitorování takovéto legislativy,
11. k účinné veřejné debatě o komerčním a politickém zneužití komunistických symbolů,
12. k pokračování slyšení Evropské komise týkajících se obětí totalitních režimů, s cílem sestavení Sdělení Komise, 
13. k ustanovení výborů složených z nezávislých odborníků ve státech, které se nacházely pod nadvládou totalitních komunistických režimů, jejichž úkolem bude sbírat a hodnotit informace o porušování lidských práv za totalitního komunistického režimu na národní úrovni, s cílem úzké spolupráce z expertním výborem Rady Evropy,
14. k zajištění jasného mezinárodního právního rámce s ohledem na svobodný a neomezený přístupu k archivům obsahujícím informace o zločinech komunismu,
15. k založení Ústavu Evropské paměti a svědomí, který by byl – A) evropským výzkumným ústavem pro studium totality, vývoj vědeckých a výchovných projektů a poskytování podpory pro propojení národních výzkumných ústavů specialisovaných na téma totalitní zkušenost, – B) a panevropským museem / památníkem obětí všech totalitních režimů, s cílem trvalé připomínky obětí těchto režimů a zvyšování povědomí o zločinech těmito režimy spáchaných,
16. k uspořádání mezinárodní konference o zločinech spáchaných totalitními komunistickými režimy, za účasti zástupců vlád, parlamentářů, příslušníků akademické obce, odborníků a nevládních organisací, jejíž výsledky budou z velké části zveřejněny celosvětově,
17. k úpravám a přepracováním evropských učebnic dějepisu tak, aby se děti mohly učit o komunismu a jeho zločinech a byly před ním varovány stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu,
18. k celoevropské rozsáhlé a důkladné debatě o komunistické historii a komunistickém dědictví,
19.  k společnému připomenutí dvacátého výročí pádu Berlínské zdi a masakru na Tiananmenském náměstí příští rok.

My, účastníci pražské konference „Svědomí Evropy a komunismus“, oslovujeme všechny národy Evropy, všechny evropské politické instituce včetně národních vlád, parlamentů, Evropského parlamentu, Evropské komise, Rady Evropy a dalších relevantních mezinárodních orgánů a vyzýváme je,  aby vzaly myšlenky a výzvy vyjádřené touto Pražskou deklarací za své, a aby je realisovaly v praktických krocích a politikách.

Václav Havel, bývalý disident a president Československé / České republiky 
Joachim Gauck, bývalý vládní zmocněnec pro dokumenty státní bezpečnosti NDR, Německo

Göran Lindblad, vicepresident Parlamentního shromáždění Rady Evropy, poslanec parlamentu Švédska
Vytautas Landsbergis, poslanec Evropského parlamentu, bývalý disident a president Litevské republiky
Jana Hybášková, poslankyně Evropského parlamentu, ČR
Christopher Beazley, poslanec Evropského parlamentu, Velká Británie
Tunne Kelam, poslanec Evropského parlamentu, bývalý disident, Estonsko
Jiří Liška, senátor, místopředseda Senátu, Parlament České republiky
Martin Mejstřík, senátor, Parlament České republiky 
Jaromír Štětina, senátor,  Parlament České republiky 
Emanuelis Zingeris, poslanec parlamentu Litevské republiky, předseda Mezinárodní komise pro zhodnocení zločinů  nacistického a sovětského okupačního režimu v Litvě  

Tseten Samdup Chhoekyapa, zástupce Jeho Svatosti Dalajlámy, Ženeva, Tibet
Ivonka Survilla, exilová presidentka Běloruska, Kanada
Zianon Pazniak, předseda lidové národní fronty Běloruska, předseda běloruské konservativní křesťanské strany, USA 
Růžena Krásná, bývalá politická vězeňkyně, politička, ČR
Jiří Stránský, bývalý politický vězeň, spisovatel, bývalý předseda PEN klubu, ČR
Václav Vaško, bývalý politický vězeň, diplomat, katolický aktivista, ČR
Alexandr Podrabinek, bývalý disident a politický vězeň, novinář, Rusko

Pavel Žáček, ředitel, Ústav pro studium totalitních režimů, ČR
Miroslav Lehký, zástupce ředitele, Ústav pro studium totalitních režimů, ČR
Łukasz Kamiński, zástupce ředitele, Instytut Pamięci Narodowej, Polsko
Michael Kißener, historik, Universita Johanna Gutenberga, Mainz, Německo
Eduard Stehlík, historik, zástupce ředitele, Vojenský historický ústav, ČR 
Karel Straka, historik, Vojenský historický ústav, ČR                      
Jan Urban, novinář, ČR
Jaroslav Hutka, bývalý disident, písničkář, ČR
Lukáš Pachta, politolog, publicista, ČR

Text i seznam účastníků konference byl převzat ze stránek Martina Mejstříka.

Poznámky SDS:

1. Z veřejně dostupného avíza o konferenci vybíráme: První den konference (2.6.2008) měl být věnován obětem komunismu a definici komunistických zločinů z dnešního pohledu, druhý den (3.6.2008) se měl zabývat potřebou založení evropské vědecké instituce, která se bude věnovat systematickému a apolitickému studiu totalitních režimů, po vzoru ústavů vzniklých v zemích bývalého východního bloku. Výstupem každého dne konference měly být Deklarace, nabízející adresná doporučení řešení této tématiky, adresované orgánům Evropské unie a vládám členských zemí EU. Ambicí tohoto summitu mělo být iniciovat založení Ústavu svědomí Evropy a dosáhnout vyhlášení 23.8. mezinárodním dnem obětí totalitních hnutí (fašismu, nacismu, komunismu). Toto datum bylo stanoveno záměrně, v souvislosti s podpisem Paktu Molotov-Ribbentrop, který podle iniciátorů vedl k ovládnutí a rozparcelování středovýchodní Evropy mezi dvě totalitní hnutí.
2. V rámci této krátké poznámky není možné vyrovnat se s uvedenou deklarací a jejím černobílým viděním v plném rozsahu. Zjednodušeně lze povědět, že tento jednostranný postoj se těžko stane pozitivním východiskem pro překonání traumatu, které evropská společnost i díky historii dělnického hnutí dodnes prožívá. Mistrování historie ze strany vítězů nikdy nevedlo k trvalému společenskému konsensu, který je pro zdravý společenský rozvoj nezbytný. Bylo by snadné označit - ať právem či neprávem - iniciátory a účastníky této za antikomunisty, možná dokonce za zavilé, ale takový přístup by byl jen jejich pouhou negací, nebyl by skutečným překonáním reálně existujícího problému. Je třeba přijmout skutečnost, že levicové hnutí - a především jeho komunistická část - nese za tento stav i za praxi černobílého přístupu velkou politickou odpovědnost. Třeba jenom neschopnost či neochota rozlišovat mezi fašismem a nacismem, popř. mezi komunismem a stalinismem nese dodnes své hořké ovoce. Minulost nelze nechat v rukou vítězů, znamená to však aktivně se zúčastnit diskuse před zraky celé společnosti. (mn)