Lustrace jako ochrana státu nebo vyrovnání s minulostí?

Pro mladší generaci, která se bude chtít v problému zorientovat, to bude vyžadovat ponořit se alespoň trochu do minulosti a seznámit se s genezí této "revoluční" právní normy. Informovat o podrobnostech této právní "lahůdky" není smyslem tohoto příspěvku, pro hrubé připomenutí nechť slouží jeden pouhý následující odstavec.

Takzvaný lustrační zákon se dostal do českého právního řádu v říjnu 1991, kdy zákonodárci deklarovali svou snahu ochránit nově utvářené instituce před vlivem někdejší komunistické Státní bezpečnosti (StB). Zákon měl původně platit jen pět let, ale zatímco na Slovensku přestal platit skutečně koncem roku 1996, v Česku byla jeho platnost prodloužena. Lustrační zákon byl od počátku kontroverzní, protože fakticky zaváděl presumci viny pro některé kategorie občanů. Byl proto kritizován doma i v zahraničí a proti jeho platnosti se vyslovila i Rada Evropy.

Nechci se rovněž zabývat tím, zda prezident má či nemá právo vyžadovat od kandidátů na ministry lustrační osvědčení, jestli tedy od nich může vyžadovat víc, než stanoví ústava nadřazená jakémukoliv jinému zákonu včetně "lustračního". Chci se jen krátce podívat na to, zda lustrační zákon byl skutečně aktem ochrany nového společenského systému nebo společensky žádoucím vyrovnáním se s minulostí.

Vládní návrh zákona jasně říká, že "účelem zákona je napomoci k očistě veřejných institucí, a to stanovením dalších podmínek pro výkon některých funkcí obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovením v orgánech státní správy a v dalších taxativně uvedených federálních i republikových orgánech a organizacích".

Možná stojí za zmínku připomenout slova tehdejšího ministr vnitra ČSFR J. Langoše, který zákon před hlasováním komentoval takto:

"Vážený pán predsedajúci, páni a panie poslankyne, stojím pred veľmi ťažkou úlohou, čo stručne povedať na záver rozsiahlej a rozpornej rozpravy k tomuto vládnemu návrhu zákona. Dôkazom, že nielen samotný navrhovaný zákon, ale aj tento problém je veľmi zložitý a tiaživý, je to, že tu stojím sám, a i to, aký priebeh mala včerajšia rozprava. Z rozpravy ako kľúčový problém som videl spor o dôvod, pre ktorý sa navrhuje prijať túto právnu normu. Spor, ktorý je sporom o to, či má štát alebo spoločnosť dnes právo na ochranu, spor o to, či ide o minulosť alebo budúcnosť, spor o to, či ide o racionálny alebo iracionálny prístup k tomuto problému.

K tejto veci chcem povedať toto: Zmeny, ktorými musí prejsť celý štátny mechanizmus a celá spoločnosť v najbližšom období, by som charakterizoval ako zmeny, ktorých podstatou je dôsledná deetatizácia, čiže čo najväčšie presunutie práv zo štátu na občana a legislatívne zmeny, ktoré by mali čo najviac otvoriť priestor slobody pre odobné rozhodovanie občana nielen v osobných veciach, ale aj vo veciach, ktoré sa týkajú ostatných.

Predchádzajúci režim by som z tohto pohľadu veľmi stručne charakterizoval ako režim, ktorý bol vytvorený na opačných princípoch, na princípoch, ktoré hovorili, že existuje jediná pravda, nadradená ideológia, z ktorej sa dá priamo odvodiť nadriadenosť výkonu štátnej moci, nadriadenosť politickej doktríny nad názormi občana. Z toho vyplývalo dôsledné posilňovanie štátu a politickej výkonnej aj zákonodarnej moci.

Ľudia, ktorí prijali rolu obhajoby tejto doktríny a tomuto názoru, názoru, že štátne orgány a organizácie sú nadradené vo väčšine funkcií želaniam a potrebám občana, že lepšie vedia, čo občan potrebuje, budú sa brániť a tiež sa bránia zmenám, o ktorých som zo začiatku hovoril. Jednoducho, nielen z dôvodu škodiť, a myslím si že predovšetkým nie z toho dôvodu - ale z dôvodu akejsi zotrvačnosti, z dôvodu obáv, že občania nevedia, že sú tu štátní úradníci vo vysokých funkciách, ktorí sú im nadriadení.

Aby sme v období niekoľkých rokov mohli prekonať tento plošne rozložený odpor, ktorý je charakteristickým prejavom aj v súčasnosti pre štátnu administratívu, je potreba prijať takúto právnu normu a preto je treba prijať ju bez racionálnych podtónov, bez diskusií o vine alebo nevine."

Pokud si Langošova slova bez emocí přečtete, jistě v nich naleznete linii racionálního uvažování. Jenže se dnes zpětně ukazuje, že to byla jen jedna strana skutečně složitého problému. Václav Žák ve svém zamyšlení Lustrační pokrytectví říká mimo jiné toto:

"V Chartě 77 byly, stručně řečeno, dvě skupiny disidentů. Jedni rozuměli Chartě jako zápasu za lidská práva. Druzí, pod praporem generála Pinocheta, jako svaté válce proti komunismu. Střet se projevil hned po sametové revoluci. Zatímco první skupina disidentů, která byla zastoupena jak ve federální, tak v české vládě i v poslaneckých sborech se snažila, aby se po volbách v roce 1990 s komunisty zacházelo podle teze prof. Šamalíka, že listopad 1989 osvobodil i komunisty, starala se druhá o zúčtování s minulostí.

Disidenti ovšem nepředstavovali nejpočetnější skupinu v nových zákonodárných sborech. Tu představovali lidé, kteří z nejrůznějších důvodů nebyli spokojeni s minulým režimem, ovšem báli se dát nesouhlas veřejně najevo. Představa, že by komunisté, kteří byli zodpovědni za jejich ponižování v minulém režimu, měli mít bez dalšího stejná práva jako nová politická reprezentace, jim byla bytostně cizí.

Pragmatici věděli, jak toho využít. Josef Zieleniec mi tenkrát řekl: Vy jste pitomci. My se teď trochu povozíme na komunistech a vás to smete. Lustrace se prodávaly jako "vyrovnání s minulostí" a ochrana nového demokratického režimu. Ve skutečnosti šlo o kartu v mocenském zápase."

Žákovo svědectví má svou vnitřní logiku rovněž. Obraz lustrací tak dostává větší obsahovou hloubku. Podle mne tedy při přijímání lustračního zákona hrály s největší pravděpodobností svou roli všechny tři faktory:

1. snaha ochránit nový politický režim
2. společensky nežádoucí vyrovnání s minulostí (pomsta)
3. využití problému jako politické karty

Podíváme-li se na trvání platnosti lustračního zákona po téměř čtvrtce století, první dva faktory už jsou absolutně pasé. Pak se ale musíme ptát, proč lustrační zákon stále existuje, proč byla v roce 2000 prodloužena jeho platnost na neurčito. Zbývá poslední faktor: je to stále ještě politická karta. Naposledy ji vynášel prezident republiky.

Už ten zákon proboha zrušte a nahraďte ho slibovaným služebním zákonem!

Milan Neubert, 17. listopadu 2013