Noční můra KSČM

Nejlépe se prodávalo zboží, které bylo úhledně zabaleno do obalu s nápisem antikomunismus. Málokdo se díval pod obal. Jenom tak je možné vysvětlit, jak bylo např. možné zbytečně zlikvidovat podstatnou část českého průmyslu sociálněinženýrskými experimenty typu kupónové privatizace - a neplatit za to politickou daň.

Po volbách 1992 se „pravici,“ tedy ODS, KDU-ČSL a ODA, podařil šikovný trik. Zavedla dělení na „demokratické“ a „nedemokratické“ strany. Jak se může demokratickými volbami dostat do parlamentu nedemokratická strana, která navíc v programu neměla ani slovo o tom, že by chtěla demokracii zrušit, málokoho zajímalo. Pravice věděla, že pokud se podaří KSČM izolovat, levice nemůže sestavit vládu.

V roce 1997, kdy za chyby Klausovy transformační politiky začala země platit daň, pozvolna končilo opojení, v němž k získání masové podpory stačilo nadávat na komunisty. Naděje se přelily k sociální demokracii. Řízení státu však zanechá na každé politické straně šrámy. Nebyla náhoda, že KSČM začala mít nejlepší volební výsledky v těch okresech, v nichž byla největší nezaměstnanost. ČSSD nedokázala, a ani nemohla, naplnit naděje lidí, kterým transformace podstatným způsobem zhoršila životní podmínky.

S tím Grebeníček počítal. Stylizoval KSČM jako protestní stranu, která ostře kritizovala průběh transformace. Nemusel předkládat žádné realistické alternativy, stačilo mu hřímat na tribunách, obhajovat „výdobytky socialismu“ a KSČM rostly preference. Pravicové strany a naprostá většina médií to opět prodávaly jako nebezpečí návratu do totalitních časů.

Začal se vytvářet bludný kruh: síla médií i antikomunistické naladění části ČSSD jí bránily uvažovat o spolupráci s KSČM, ačkoliv pravicové strany se nikdy podpory KSČM nezřekly, viz volba prezidenta. Levice byla rozštěpená a pravice neměla sílu zformovat vládu. Politický systém se neustále ocital v patu. Prosazovat jakýkoliv politický kurs se stalo obtížnější než dřív. Sociální demokracie v čase Grossovy krize pochopila, že si musí otevřít vyjednávací prostor tím, že se nebude zříkat podpory KSČM, jinak nemůže krizi vyřešit.

K pohybu došlo i uvnitř KSČM. Grebeníčkova strategie protestu provedla KSČM nejhoršími roky. Ovšem s touto strategií KSČM neměla naději, že její členové kdy usednou do vládních křesel. Ve vládě může jen stěží sedět strana, která prosazuje změnu základní orientace státu, tedy členství v NATO a v Evropské unii. Grebeníček na odchodu před změnou kursu důrazně varoval. Nové vedení KSČM má však nepochybně ambicióznější cíle, než jsou zabezpečená křesla v opozičních lavicích.

Máme se takové vyhlídky bát? Neřekl bych. Zaprvé, komunistům by se nikdy nepodařilo ovládnout Československo, kdybychom nespadli do sovětské sféry vlivu, a mezinárodní situace dnes podobné nebezpečí vylučuje. Zadruhé, taková perspektiva je hodně vzdálená. KSČM nemůže udělat skok ke státotvornosti, aniž by za to nezaplatila podstatnou cenu ve voličské přízni.

Představa, že se KSČM stane normální součástí politické scény, je pro řadu lidí, zejména těch, kteří už už viděli výměnu ve vládních křeslech, noční můrou. Protože se antikomunistická karta obehrála, straší a přehánějí. Paroubek svou ochotou sestavit menšinový kabinet ČSSD s podporou KSČM prý ohrožuje svobodu v zemi.

Pokud to tvrdí političtí odpůrci, je to normální součást politického boxingu. Když se ale do volebního boje nepokrytě pustí šéfredaktor novin, sice na odchodu, ale stále šéfredaktor, je to na pováženou. Obávám se však, že hrozbou pro demokracii v této zemi není menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM, ale mnohem spíš explicitní vyjádření prezidenta, že takovou vládu odmítne jmenovat. Prezident by tím mohl vyvolat velmi vážnou ústavní krizi.

Právo, 25. 1. 2006, Václav Žák