
254 lidí popravených z politických důvodů, 374 zastřelených při pokusu o opuštění Československa, 4500 zemřelých ve vězení, 208.000 lidí žalářovaných za své názory a 179.000 emigrantů, to je holá bilance jednačtyřicetileté vlády komunistické strany v letech 1948 až 1989.
Čísla jsou to samozřejmě ohromná, svobodné občany děsí ve snu a některé nekomunistické strany s tímto fenoménem umně pracují: straší nás komunisty i v bdělém stavu.
Další část obyvatelstva - nemalá - se zase děsí (či pár let děsila) z toho, že by se jim připomnělo, jak se v době totality silně kompromitovala. Podle sociologa Jana Hartla to byla asi čtvrtina běžné populace, třetina vzdělanců (tzv. akademiků) a polovina lidí s řídícími zkušenostmi. Tento povýtce masový druh kolaborace - spolupráce s totalitním rigidním systémem - byl nejspíš hlavní důvod, proč těsně po změnách v roce 1989 nedokázal nový establishment dát komunistům jasné ultimátum, aby je donutil k omluvě a reformě. Příliš lidí se starým režimem bylo nějak až do pádu totality svázáno a měli obavy, že by byli postiženi a nová moc potřebovala jejich zkušenosti na jedné straně a na druhé straně sama strana, hlavně díky roku 1968 a následujícím událostem, žila v opevnění a ve strachu z jakékoliv změny.
Tato mentalita jí nedovolila plynulý přechod z jednoho do druhého systému. V Polsku a Maďarsku se tyto strany, které již různé reformy nastartovaly a o neudržitelnosti systému věděly, reformovaly na sociálnědemokratické a spolupodílely se na privatizaci a dalších změnách. Nesou tudíž za ně odpovědnost.
U nás ne. Komunistická strana stojí mimo a změnila se jen kosmeticky. Do názvu si přidala písmeno. Omluva za brutální minulost byla nepřesvědčivá.
To všechno je pravda, ale kontext, v kterém se nyní pohybuje, je zásadně odlišný.
Komunistická strana je evidentně parlamentní i extrémní, a stále ještě nedemokratickou stranou, protože je proti našemu členství v Severoatlantické alianci i členství v Evropské unii, hraje s falešným nacionalismem, podněcuje obavy z Němců, straší Amerikou, vyvolává primitivní nepřátelství mezi chudými a bohatými. Ale to vše se děje v pluralitní společnosti, která je součástí šťastnější demokratické části světa. Narušit tuto strukturu se jí za daného rozložení sil v naší civilizaci nemůže momentálně podařit.
Pohodlný strach z komunistů
Proto strach z komunistů je převážně strachem z toho co bylo, než oprávněným strachem z toho, co nás skutečně bezprostředně ohrožuje. Strach z komunistů je příliš pohodlným strachem.
To, co nás dnes skutečně ohrožuje a co můžeme dešifrovat každý den z kdejaké informace v médiích, jsou naopak zbytky komunistického, totalitního, deformovaného myšlení ve všech z nás, kteří se navenek tváříme jako demokraté.
Prozrazuje nás slovník a postoje.
Hovořit dnes o národních zájmech, sudetských Němcích jako strašidlech, temnu a naopak o husitství jako zlaté době, kdy Evropa se před námi třásla, uzavírat opoziční smlouvy, stavět naši společnost jako pyramidu místo jako síť s nekonečným množstvím center moci, být proti samoregulaci veřejnoprávních médií a justice - to znamená používat slovník, kterým nejsme schopni vůbec popsat skutečnost, která nás obklopuje. Naše slova jsou jen novou plechovou oponou, kterou se obklopujeme, abychom se oddělili od staré Evropy, abychom si nemuseli připouštět obrovské problémy, které budeme muset řešit.
Strašení komunisty je jeden z dalších způsobů, jak si nepřipustit realitu, jak se od ní oddělit a bojovat staré vyhrané bitvy.
Nepřítel je sice vždy ospravedlněním každé revoluce (či revoluční změny), ale stará poučka zároveň praví: Když docházejí skuteční nepřátelé, je třeba si vymyslet další. A jsou jen tři možnosti: Buď bojujeme s těmi starými, protože k dalšímu vývoji nemáme odvahy, nebo si najdeme nepřítele ve vlastních řadách (jako to dělal třeba Stalin), nebo ho najdeme v sobě a změníme slovník, a tudíž i kontext a díky němu se posunem o krok dopředu (jako se o to pokusili pod tlakem USA, Velké Británie a nových médií po válce Němci).
Boj s komunisty (a strašení jimi) dnes u nás tedy není ani lživý, nepravdivý. Není bojem s chimérou, ale komunisté ani nepředstavují skutečné nebezpečí.
Americký profesor filosofie Harry G. Frankfurter tomuto fenoménu říká bullshit, protože to je manévr, který se o podstatu vůbec nezajímá, nezkoumá, jestli je pravdivá nebo ne, ale jde mu jen o to, aby ten, kdo s ním pracuje, dosáhl svého cíle. V tomto případě levně získal hlas voličů, aniž jim přitom musel cokoliv nabídnout. Ve skutečnosti je takovýto fenomén podle Frankfurta nebezpečnější než lež. Odvádí nás od podstaty a ukolébavá nás ve starém neplatném kontextu.
Aktuálně.cz, 3. 4. 2006, Karel Hvížďala
Karel Hvížďala je novinář a spisovatel, který se narodil v roce 1941 v Praze. Od roku 1978 do roku 1990 žil v exilu ve Spolkové republice Německo, kde spolupracoval s rádii BBC, Svobodná Evropa a Deutschlandfunk. Byl šéfreportérem Mf Dnes nebo spoluzakladatelem časopisu Týden. Napsal přes dvacet rozhlasových her a vydal devatenáct knih rozhovorů.